Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. Karel Jaroslav Fořt (* 1921  †︎ 2014)

• narozen 8. listopadu 1921 v Rožmitále pod Třemšínem

• dětství prožil ve Skočicích u Vodňan, posléze v Horažďovicích

• gymnaziální studia absolvoval ve Strakonicích a Českých Budějovicích

• v září 1938 založil v Českých Budějovicích skautský oddíl č. 20

• v listopadu 1940 byl zatčen Gestapem, vyslýchán a krátce vězněn

• v roce 1941 vstoupil do katolického semináře v Českých Budějovicích

• v letech 1942-1945 byl totálně nasazen v lineckých železárnách

• v červnu 1948 biskupem Josefem Hlouchem vysvěcen na kněze

• v letech 1948-1950 působil jako kaplan ve Vimperku

• v roce 1950 utekl před komunistickým pronásledováním do Německa

• v letech 1951-1958 působil na katolické misii v Alžírsku

• od roku 1958 duchovním českých krajanů při kostele sv. Štěpána v Mnichově

• v letech 1980-1995 redaktorem náboženského vysílání Rádia Svobodná Evropa

• zemřel 21. ledna 2014, pohřben byl na Prácheňském hřbitově u Horažďovic

Život Mons. Karla Fořta byl od mládí formován skautskými ideály, zkušeností nacistické okupace i přímým střetem s represivní mocí, když byl jako vedoucí skautského oddílu zatčen a vyslýchán Gestapem. Právě tyto události se staly jedním z klíčových momentů, které ho přivedly ke kněžskému povolání a k celoživotnímu postoji odporu vůči totalitním režimům.

Mám na to ty nejkrásnější vzpomínky

Narodil 8. listopadu 1921 do rodiny četnického strážmistra Karla Fořta v Rožmitále pod Třemšínem. Maminka Anna, rozená Benešová, původem od Zlonic na Litoměřicku, byla absolventkou hotelové školy v Drážďanech, ale po narození dětí se plně věnovala domácnosti. Dříve než pamětník dosáhl jednoho roku se rodina přestěhovala do Skočic u Vodňan, kam byl jeho tatínek převelen. „Tam jsem rostl do šesti let, a mám na to ty nejkrásnější vzpomínky.“, a v šesti letech do Horažďovic. 

V novém domově se rodiče rozhodli svého syna přihlásit do nějaké mládežnické organizace. Tehdy nastal problém – tatínek, jako Jihočech, upřednostňoval katolický Orel, a maminka, původem ze severu Čech, inklinovala k Sokolu. „Nakonec rodiče udělali kompromis, a stal jsem se horlivým skautem, a jsem jím až do dneška.“, říká pamětník. Svá slova pak potvrzuje milou vzpomínkou: „Když jsem se tam po šedesáti letech objevil, a ráno si vyšel, ještě když spalo město…, tu zastaví auto, vyskočí z něho takovej starej děda ve skautským kroji, zasalutuje a říká: ,Šiška borová, Fíče‘. A to bylo kdysi moje vlče, dostal jméno Šiška borová, a já jsem byl ve skautu Fík.“

Po skončení základní školní docházky nastoupil gymnaziální studia ve Strakonicích, ale maturitní ročník už absolvoval na Jirsíkově gymnáziu v Budějovicích, kde krátce před německou okupací založil skautský oddíl. V období mobilizace, byli jeho členové oddílu zařazení do Stráže obrany státu (SOS) a nahrazovali na městských křižovatkách policii. Po nástupu protektorátu byla činnost skautů řízeně utlumována a 28. října 1940 byl skauting zakázán úplně. 

Vraždění není řešení

Osmého listopadu 1940 si pro bratra Fíka - vedoucího 20. oddílu - přišlo Gestapo. V zabavené klubovní knihovničce se našla knížečka „K obraně vlasti“, kterou nějaký horlivý skautík popsal vlasteneckými a protiněmeckými hesly, a v níž u fotografie prezidenta Beneše bylo připráno „Věrni zůstaneme.“ Bratr Fík byl odvezen na vyšetřovnu do dnešní Lannovy třídy v Českých Budějovicích a podroben výslechu, při němž byl dotazován na jména „pachatelů“. Když vyslýchající dostával jen vyhýbavé odpovědi, tak „mi vlepil dvě facky, až mi vyletěl zub,“ vzpomíná po letech. 

V průběhu výslechu si uvědomil, že další vyšetřování - výslechy a domovní prohlídky - by mohly vést k nálezu ukrývané tátovy pistole, což by mělo násobně horší důsledky, proto se rozhodl vzít vše na sebe: „Tak já jsem to vzal na sebe a řekl jsem: ,Ja, ich.‘ On říkal: ,Wer hat es geschrieben?‘ - ,Ich!‘… Pak tam byl ten Beneš: ,Věrni zůstaneme‘ - ,Wir bleiben treu‘. Další dvě facky, až mně zub vylítl, krev mi tekla z nosu. Já, jak na něj koukám, tak najednou čtu na jeho opasku - on byl v uniformě - na opasku měl hakenkreuz a měl tam napsáno ,Meine Ehre heisst Treue‘, což znamená ,Věrnost je mojí ctí‘ a já mu to přečetl na to, když se ptal, kdo psal u Beneše ‚Věrni zůstaneme‘. On najednou zjihnul a řekl: ,Abführen - odvézt‘, ale najednou žádný facky nelítaly.“

Z Lannovky byl odvezen bez jakéhokoliv vysvětlení do budějovické věznice, v níž ve chvílích nejistoty, obav a strachu uzrálo jeho rozhodnutí pro kněžskou službu.[1] „Chtěl jsem být partyzánem. Ale ve vězení jsem si uvědomil, že vraždění není řešení. Stal jsem se knězem.“ 

V železárnách Hermanna Göringa

Teologická fakulta byla, podobně jako ostatní české vysoké školy, po roce 1939 uzavřena, a uchazeči o kněžství proto pokračovali ve studiu v českobudějovickém biskupském semináři, do něhož pamětník nastoupil na podzim roku 1941.[2] Tam probíhalo studium bez větších potíží až do heydrichiády. Krátce po návratu z prázdnin seminář obsadilo Gestapo a bohoslovci byli deportováni na nucené práce do Říše.[3] Karel Fořt byl nasazen v železárnách Hermanna Göringa v Linci, kde nejprve pracoval jako bagrista a později jako administrativní pracovník -Werkstattschreiber - v kanceláři slévárny.

Mezi dělníky poznal i ruské válečné zajatce, s nimiž mu podařilo navázat kontakt. „Přestože tam s nimi zacházeli strašně, oni si libovali, že to bylo lepší než v Sovětském svazu. Báli se vítězství Stalina, protože sovětský voják se nesměl vzdát“. V červnu 1944 se Karel Fořt přímým stal přímým svědkem ničivého náletu spojeneckých letadel, která zaútočila na nacistické zbrojní továrny. Bombardování způsobilo železárnám v Linci rozsáhlé škody a vyžádalo si mnoho lidských obětí, mezi nimi bylo i několik Fořtových blízkých spolupracovníků.[4] Krátce nato se navíc ocitl tváří v tvář samotnému Adolfu Hitlerovi.

Zřejmě věděl, že je konec

Návštěva Vůdce v lineckých železárnách, kterého doprovázel početný filmový štáb, se uskutečnila přibližně tři měsíce po náletu. Přestože už bylo patrné, že porážka Německa je jen otázkou času, cílem připravovaného propagandistického filmu bylo vytvořit dojem, že výroba se znovu rozběhla naplno a že železárny stále „přispívají ke konečnému vítězství Říše“. Otevřít svou kancelář musel Vůdci i Karel Fořt. „Stáhnul jsem se do rohu, takže jsem ani nemusel zvednout ruku a říct Heil Hitler“, vzpomíná na nečekané setkání pamětník. „Viděl jsem ho z velké blízkosti, a už to byl člověk, kterej zřejmě věděl, že je konec. Taky za půl roku spáchal sebevraždu.“ 

Volné soboty využívali bohoslovci k cestám na biblické přednášky jednoho slovenského jezuity do blízkého kláštera ve Steyru. Když do rakouského městečka přijeli začátkem dubna 45. roku, překvapilo je náměstí plné slovenských vojenských automobilů. Zastávku si tam udělala slovenská vláda prchající před Rudou armádou. U kláštera se pak měl možnost pozdravit s prezidentem Jozefem Tisem. „Byl to chudák, takovej typickej farář, kterej si myslel, že když je farář, takže nikdo na něj nemůže sáhnout…“, vzpomíná ještě po letech Karel Fořt.

Já jsem především kněz

Po válce se Karel Fořt vrátil ke studiu teologie a roku 1948 přijal kněžské svěcení.[5] Jeho prvním působištěm se stalo kaplanské místo ve Vimperku, jehož přilehlé farnosti právě procházely hlubokými společenskými i demografickými proměnami. Z Vimperka tehdy kněží spravovali celkem deset farností a patnáct škol. Otec Karel objížděl na motorce odlehlé šumavské vesnice, kde se nově příchozí obyvatelé teprve učili žít vedle starousedlíků. Mezi nimi zůstávali i Němci, kteří nebyli zahrnuti do poválečného odsunu. Když bezpečnost zatkla jejich kněze z Horní Kvildy, ocitl se otec Karel před nelehkým úkolem - získat si u německých farníků důvěru. 

„Když jsem přišel, hlavy sklopený, nikdo mě nepozdravil, prošel jsem tichým davem... A pak jsem kázal, říkal jsem: ,Vy se ptáte, kdo jsem? To taky v evangeliu se ptali Pána Ježiše: ´Kdo ty jsi? Máme tě čekat?‘ Tak vy se také ptáte, ´kdo ty jsi? Wer bist du?´ A máte hned odpovědi - ty jsi Čech. Tak já vám říkám, že jsem Čech, ale já jsem především kněz. A vy se ptáte ještě jednou - ´wer bist du?‘ Dramatizoval jsem to. ,Du bist ein Tscheche.‘ Já říkám, bejt Čechem je zrovna takovej hřích jako bejt Němcem. Já za to nemůžu, vy za to nemůžete a mimo to já jsem tady z Horažďovic.‘ To bylo městečko, kam oni chodili s dobytkem, to byl nejbližší dobytčí trh.“

Po bohoslužbě, ve chvíli, kdy svlékal mešní ornát, začal německy zpívat krásnou píseň: „Na krásné Šumavě kolébka má stála. Je především německá, ale je taky česká. Tak jsem to zanotoval německy, ale pak jsem si uvědomil, že já umím, jak to bejvá u písniček, prvních pár vět a dál ne. Řekl jsem si, jestli oni se nepřipojí, tak to bude strašná blamáž. Oni se připojili, napřed děti, pak ženy a pak zpívali mužský. Tam se zpívá v českém překladě: ,Když tam na Šumavě kolébka má stála, na krásné zelené Šumavě.‘ A když jsem vyšel, tak mně líbali ruce.“

To nevyšvejkujete, oni vás bodujou

Po únoru 48. roku začali na Vimpersko přicházet lidé, kteří mířili za svobodou přes hranice na západ. Těmto se snažili pomáhat, ale současně si museli dávat pozor na provokatéry ze strany státní bezpečnosti. Brzy nato zahájil komunistický režim tažení proti církvi. Na podzim 49. roku byla založena síť církevních tajemníků, jejichž úkolem bylo kontrolovat a řídit činnost církví jménem státu. Ve Vimperku byl touto funkcí pověřen jeden z bývalých ministrantů. Když se přišel poprvé ve své funkci představit, a vimperští kaplani ho přijali jako přítele, „rozplakal, a říkal: ,Vy jste na mě takoví hodní…‘“, většina farářů ho totiž vyhodila. Tajemník od kněží požadoval drobná kolaborantská gesta, jako například poslat telegram k narozeninám Stalinovi. „Což se nám dařilo dobře švejkovat“, říká pamětník. 

Útok režimu na církev však nabíral na intenzitě. V dubnu 1950 proběhla násilná likvidace mužských klášterů, po nich následovaly kláštery ženské a současně vrcholily procesy s církevními představenými. Koncem května navštívili vimperskou faru tři pánové - okresní a krajský církevní tajemník, doprovázeni bývalým knězem, jenž se oženil a odešel ze služby – a vyzývali kaplany k účasti na režimem organizované pouti na Velehrad.[6] Při odchodu pozval bývalý kolega v kněžské službě otce Karla na schůzku do Budějovic, kde ho varoval: „To nevyšvejkujete, oni vás podle toho, jak jste udělali nebo neudělali to, co žádali bodujou. A pak jsou kněží rozdělení na tři oddělení. Ta třetina, co nic neudělala, ti půjdou do vězení teď hned, třetina půjde na vojnu k PTP, a jen ti, co mají nejlepší bodování zůstanou.“

Něco se kolem vás děje

Čtvrtý den po velehradské pouti, které se vimperští kněží odmítli zúčastnit, přišel za otcem Karlem spřátelený esenbák Karel Zámečník, jemuž kdysi pamětníkův otec pomohl při nástupu k četníkům, „Ten mi tam v noci házel do okna kamínky, a říká mi: ,Velebný pane, něco se kolem vás děje. My jsme tady před měsícem našli mrtvoly dvou nahých mužů s rozbitýma hlavama, a oni vás chtěj s tím dát dohromady‘.“ 

Když se druhý den se od slečny spojovatelky z pošty dozvěděli, že v noci mají být zatčeni, ještě toho večera sedli na motorky vydali se směrem ke státním hranicím.[7] V městském rozhlase pak proběhlo hlášení, že byli zatčeni, protože se účastnili na vraždách nalezených mužů. „My jsme byli pryč, tak to zhaslo, a za rok oběsili tři kněze v Babicích.“[8] Útěk na poslední chvíli se vimperským kněžím podařil. Na bavorské straně se jich ujal německý pohraničník, který je odvedl do nedalekého Finsterau, kde působily americké jednotky. 

Dobrotivý Bůh si mě povolal

První měsíce po své emigraci strávil v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Zde nejprve plánoval odjet za svým strýcem do USA, ale nakonec se - společně se svými kolegy z vimperské fary - rozhodl pro katolickou misii v Alžírsku, kde osm let působil mezi francouzskými, italskými a španělskými křesťany. Když zemí začala zmítat válka, kterou doprovázelo násilí na civilním obyvatelstvu,[9] přesídlil do Mnichova, v němž se ujal péče české emigranty, a od roku 1980 - po smrti svého přítele Alexandra Heidlera[10] - do roku 1995 vedl náboženskou redakci českého vysílání Svobodné Evropy. 

Po sametové revoluci žil střídavě v Českých Budějovicích a v Mnichově a ochotně vypomáhal ve farnostech, kde kdysi započal své kněžské působení. Za mimořádné zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a ochranu lidských práv mu byl v roce 2012 z rukou prezidenta republiky udělen Řád Tomáše G. Masaryka. Mons. Karel Fořt zemřel 21. ledna 2014 a je pohřben na Prácheňském hřbitově nedaleko Horažďovic.[11]

 

[1] „Tatínek nebyl proti, možná byl dokonce rád, ale maminka se rozplakala. Ptal jsem se: ,Mami, proč pláčeš?‘ - ,Já jsem se těšila, že z tebe bude slušnej člověk‘, odvětila…. Později mě nabádala, abych nosil kolárek, protože se před druhými chtěla pochlubit…“; FOŘT, Karel Jaroslav. Život voněl člověčinou: Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem. Rozhovory. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, str. 59-60.

[2] Přihláška do kněžského semináře z 26. června 1941 je přílohou č. VI kvalifikační práce: RYTÍŘ, Tomáš. Karel Fořt (1921-2014) - život a dílo. Č. Budějovice, 2016. diplomová práce (Mgr.). JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH. Teologická fakulta; viz Dodatečné materiály.

[3] Vedení semináře napsalo bohoslovcům povolaných na práci do Říše krátký dopis s doporučeními pro duchovní život; příloha č. XI.; Tamtéž, viz Dodatečné materiály.

[4] Nejničivější nálet na železárny proběhl 26 7. 1944. Během něj zahynul bohoslovec Václav Růžek z Klíčova; Tamtéž, str. 68.

[5] V dokumentu Charakteristika kandidátů kněžského svěcení, podaná na konferenci profesorského sboru, konané dne 21. května 1948 je Karel Fořt hodnocen slovy: „hodný, pilný, zdráv, rovněž skaut“; RYTÍŘ, Tomáš. Karel Fořt (1921-2014) - život a dílo, příloha č. XIV., viz Dodatečné materiály.

[6] Tzv. Mírová pouť na Velehradě v roce 1950 se konala za přítomnosti předsedy vlády Zápotockého i ministra zdravotnictví Plojhara. Na Velehrad se sjelo na 100 000 poutníků; viz Pamětní kniha farnosti Velehrad, Farnost Velehrad, s. 200.

[7] Přes hranice uprchl Karel Fořt s kaplany Brunem Adée z Písku a Miroslavem Pavlů z Kunžaku; FOŘT, Karel Jaroslav. Život voněl člověčinou: Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem, str. 131.

[8] O babických událostech viz Babický případ

[9] Alžírská válka byla bojem za nezávislost Alžírska na Francii v letech 1954–1962.

[10] Český katolický kněz, po dlouhá léta redaktor náboženského vysílání Rádia Svobodná Evropa.

[11] Úmrtní oznámení – dopis na rozloučenou - si napsal vlastnoručně; viz. Dodatečné materiály.