Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Flanderková (* 1941)

• narozena 30. června 1941 v Mladé Boleslavi

• rodina bydlela na samotě v Podsemínském mlýně

• otec pomáhal za války ukrývaným osobám

• strýc byl významný člen protifašistického odboje

• tetu věznili nacisté v Ravensbrücku

• 50. léta přinesla perzekuci rodiny komunistickým režimem

• v roce 1962 měla pamětnice svatbu s Miroslavem Flanderkou

• v roce 1970 se jim narodil syn Miroslav

• v roce 1996 se přestěhovali do Podsemínského mlýna

• v roce 2021 zemřel manžel Miroslav Flanderka

• v roce 2023 žila v Podsemínském mlýně

Do starého mlynářského rodu se Věra Flanderková, rozená Skálová, narodila za Protektorátu Čechy a Morava. Bydleli na samotě v Podsemínském mlýně. Malé Věře byly na konci války čtyři roky. Pamatuje si z ní jen střípky, třeba jak tatínek Jaroslav Skála vozil jídlo pro lidi schované v okolí, jak maminka přivezla sestřenici Hanu ukrýt k babičce před gestapem nebo jak teta byla ve vězení. 

Sotva se po válce nadechli svobody, přišly komunistické represe. Otci, Jaroslavu Skálovi, úředně zakázali mlít, babičce sebrali statek, strýce odbojáře zavřeli, druhého vystěhovali do ruiny na venkov. Perzekuce padesátých let Věru v dětství a dospívání zásadně ovlivnily. Celý její život se točil okolo mlýna v Podsemíně na Žehrovce, kde rod Skálů mlel obilí víc než 100 let.

Otec rád hostil velkou společnost

Mlýn v Podsemíně stojí na samotě, nejbližší vesnice jsou dva kilometry přes les. K mlýnu patřilo slušné hospodářství, rybník, pole, louky, prasata, krávy, koně a drůbež. V sezóně pomáhali s pracemi lidé z okolních vesnic. Trvale u Skálů pracovali mládek, stárek, děvečka u krav a kočí. Maminka obstarávala hlavně kuchyň. Věra s o rok mladší sestrou Ludmilou pomáhaly odmalička. Protože bydlely na samotě, mohly si hrát jen spolu. „Tatínek mi vždycky řekl: ‚Holka, pojď, musíš se to naučit. Nemusíš to třeba pak dělat, ale umět je to potřeba.‘ Syna neměl, tak všechno učil nás,“ vzpomíná pamětnice.

Věra Flanderková pracovala ráda a radost z práce si uchovala po celý život. V Podsemíně si vytvořila i hluboký vztah k přírodě. Jaroslav Skála mlýn před válkou zmodernizoval, přistavěl patro, koupil nové stroje. „Tatínek byl někdo,“ s hrdostí říká Věra Flanderková. „Patřil k významným osobnostem Turnovska. Hostil rád velkou společnost. Chodili k nám vlivní hosté nejen z blízkého okolí. ‚Neptej se, a dávej na stůl,‘ říkal mamince,“ usmívá se Věra Flanderková.

Tetinu rodinu měli Němci na indexu od okupace 

Idylické časy přerušila válka. I když nikdo nezemřel, na blízkou rodinu dopadla tvrdě. Matka Věra Skálová, rozená Pazderníková, pocházela z velkého statku z nedaleké Malé Lhoty. Její sestra Marie si vzala Františka Hiekeho, legionáře, československého důstojníka a zpravodajce. V roce 1934 se Hiekovým narodila dcera Hana. Ale už před Vánoci 1939 musel František Hieke uprchnout před gestapem.

František Hieke před vypuknutím války zdatně vedl množství agentů, kterým se podařilo proniknout do proněmecky a pronacisticky orientovaných spolků. Po okupaci v roce 1939 byl přidělen do Úřadu předsednictva vlády a zapojil se do protifašistického odboje jako člen Ústředního vedení Obrany národa, kde řídil kontrašpionáž. Obrana národa byla vojenská odbojová organizace, kterou řídili vysocí důstojníci zaniklé československé armády.

Muž v hledáčku gestapa, František Hieke, se přesunul do Jugoslávie, kde měl výborné kontakty z první světové války. Místní úřady mu vystavily doklady na jméno Petar Stoj, to bylo i jeho krycí jméno po celou válku. Za svůj život získal 22 válečných medailí a vyznamenání, jedno pak in memoriam. (zdroj: Wikipedie)

Sestřenici Hanu by pravděpodobně odvezlo gestapo

Po heydrichiádě rodina předpokládala, že Marii Hiekovou gestapo zatkne a osmiletou Hanu by mohlo unést do Německa. „Moje maminka jela ve dvaačtyřicátém pro Hanu ke své sestře do Prahy,“ přibližuje dramatické chvíle Věra Flanderková. „Hanu Hiekovou nastěhovali k babičce Marii Pazderníkové na statek do Malé Lhoty. Chodila do školy do Libošovic, do Sobotky a na gymnázium v Mnichově Hradišti. Než se odstěhovala do Prahy, pracovala v Sobotce jako technička na traktorové stanici,“ shrnuje Haninu pouť pamětnice.

Marii Hiekovou skutečně zatkli, zavřeli ji do vězení a později do koncentračního tábora Ravensbrück. Vrátila se po válce vyčerpaná a nemocná. Vrátil se i strýc. Šťastné shledání po letech útrap a odloučení netrvalo dlouho. Komunistické represe na sebe nedaly dlouho čekat. V době, kdy ve vykonstruovaném procesu zavřeli Františka Hiekeho do jednoho z lágrů jako politického vězně, zároveň zabírali a rozkrádali babiččin statek v Malé Lhotě v rámci kolektivizace.

Marie Hieková, která se zotavovala ze zdravotních a psychických následků z Ravensbrücku, se musela s dcerou a starou, tělesně postiženou matkou Marií Pazderníkovou přestěhovat do odlehlé části zabaveného statku. Kdyby byla Marie Pazderníková zdravá, vystěhovali by je všechny z Malé Lhoty daleko pryč, přestože majitelka statku byla po dlouhá léta vdova.

Po válce tatínek pomohl třem dívkám určeným k odsunu

Ve mlýně se za války nic vážného nestalo. Jaroslava Skálu s jídlem pro lidi ukryté v okolních skalách nechytili. Těsně po osvobození, když započal odsun Němců, přivezl do mlýna tři německé dívky z Bílého Kostela u Liberce. Bydlely v domě s rodinou Skálových. Za několik měsíců musely odjet do Německa. Syn jedné z nich rodinu v šedesátých či sedmdesátých letech navštívil. „Bylo hezké, že to u nich nezapadlo. Asi byly u nás spokojené. Byly rády, že jim tatínek pomohl,“ doplňuje Věra Flanderková.

Jaroslav Skála věřil, že se politická situace po vítězství komunistů ve volbách v roce 1946 nakonec stabilizuje. Poslední větší úpravy v mlýně provedl v roce 1947. Ještě po komunistickém puči v únoru 1948 nechal usadit novou turbínu, kterou pořídil před válkou, a vydláždit celý dvůr. Stále si myslel, že nebude tak zle. O rok později ho někdo udal. Musel zaplatit pokutu za nezaplacení daně ze zvelebení majetku. Hrozilo mu i vězení.

Do první třídy chodila v Hradci Králové

Rodiče nechtěli, aby malá Věra chodila do školy daleko přes les sama. Po dohodě se sestrou Jaroslava Skály, Lidmilou Vojanovou, nastoupila Věrka do první třídy v září 1947 v Hradci Králové. „Pro mě to bylo samozřejmé, s Vojanovými jsme měli dobré vztahy. Jezdili často do Podsemína,“ přibližuje silné rodinné vazby Věra Flanderková.

Strýc Karel Vojan byl absolvent filozofické fakulty, ruský legionář, brigádní generál, byl nositelem řady vojenských vyznamenání (zdroj: válka.cz), ovládal šest jazyků a učil na vojenské vysoké škole. Všichni si ho vážili. „Já jsem tam byla celý rok šťastná,“ vybavuje si pamětnice. Do Podsemína k rodičům jezdili jednou za měsíc. Karla Vojana pak v padesátých letech ze školy vyhodili a celá rodina musela pryč z Hradce Králové. „Vystěhovali je do Dolan u Jaroměře. V bytě, co jim přidělili, nebyla voda, nebyl záchod, nebylo nic. Pro člověka, který byl zvyklý bydlet na úrovni a ve městě, to bylo špatné,“ vzpomíná pamětnice. Stáří strávili Vojanovi u syna Jaromíra, lékaře, v Teplicích nad Metují.

V září 1948 nastoupila Věra společně se sestrou do malotřídky v Libošovicích, chodily přes les spolu. Společenské změny po únoru 1948 nijak nevnímaly. Po dokončení národní školy pokračovaly sestry Skálovy na osmileté střední škole v Sobotce, kterou ukončily v roce 1955–1956. Věra poté absolvovala Vyšší hospodářskou školu v Turnově a nastoupila tam v potravinářském podniku.

Po sto třiceti letech přestali Skálovi v Podsemíně mlít

V roce 1951 Okresní národní výbor v Semilech mletí obilí v Podsemíně úředně zastavil. „Štěstí bylo, že nás nikdo nenutil vystěhovat se,“ zvažuje pamětnice. Manželé Skálovi tím přišli o práci. Zpočátku se Jaroslav Skála vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) v Troskovicích bránil, ale donutili ho. Zanedlouho se JZD rozpadlo. Krátce hospodařil sám. Po znovuzaložení JZD zase odmítl vstoupit. Přidělili mu tedy pole hodně daleko a musel odevzdávat vysoké dodávky. Nakonec mu nezbylo než se podvolit. 

„Tatínek měl ještě doma rodiče až do roku 1960, my jsme byly dvě děti. Dřív žádné důchody nebyly, takže nás, babičku i dědečka musel živit,“ přibližuje padesátá léta Věra Flanderková. Peněz měli málo. Pro svou obživu měli doma krávu, drůbež. Otec pracoval v JZD a k tomu ve velkém včelíně. Z mlýna rodinu nevystěhovali, ale všechny budovy se musely udržovat, což byly další náklady. Matka Věra Skálová pracovala na poli v JZD v Libošovicích. „Chodily jsme jí se sestrou pomáhat, už jsme byly vdané, v šedesátém druhém, čtvrtém, pátém roce, abychom vydělaly nějaké peníze, aby naši měli,“ doplňuje pamětnice.

Svého muže jsem potkala na zábavě u vedlejšího mlýna

S Miroslavem Flanderkou začala Věra chodit koncem padesátých let. Vzali se v roce 1962. Jeho rodina vlastnila před znárodněním dům a pražírnu kávy v Turnově. Pražírnu jim zabrali. Za část domu, kde směli zůstat, platili nájem. Miroslav Flanderka se narodil v roce 1930, takže stačil vystudovat ČVUT před komunistickými čistkami. Pracoval jako projektant na detašovaném pracovišti Československé správy železnic v Turnově. Aby se vyhnul opakovaným výzvám ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ), rozhodl se udělat „řízený průser“, jak to sám nazval.

Navrhl, aby se komunistické tiskoviny, které nikdo nečetl, použily místo toaletního papíru, toho byl v té době nedostatek. Výsledkem bylo zrušení celého pracoviště v Turnově. „Řekli mu, že ho potřebují v Ústí nad Labem a že mu tam dají byt. Vidina bytu, tenkrát, kdy se na byt čekalo deset patnáct let, rozhodla,“ uvádí Věra Flanderková. Rok po svatbě se manželé Flanderkovi k velké nevoli pamětnice přestěhovali do Ústí nad Labem.

Věra Flanderková nastoupila do potravinářského podniku Pramen severočeská správa Ústí nad Labem, po reorganizaci Pramen Severočeský kraj. Pracovala jako zbožíznalkyně, technoložka výroby a cenařka. „Byla jsem známá tím, že jsem okamžitě říkala, co si myslím. Klidně jsem nesouhlasila s těmi jejich řečmi, takže mě do strany nikdo nelanařil,“ říká Věra Flanderková. Byla si vědoma, že pracuje na nejnižších pozicích, sesadit ji za trest nikdo nemohl. Až po sametové revoluci se stala vedoucí cenového oddělení.

V lesích jsou zakopaní ruští vojáci, obsadí vás

V srpnu 1968 Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. „Šla jsem ráno do práce. Autobus nejel, tak jsem se divila. Někdo mi říkal: ‚Jsou tu Rusáci.‘ Podivila jsem se, nic jsem v noci neslyšela,“ vzpomíná na ráno 21. srpna 1968 pamětnice. Šla pěšky, cestou viděla zdemolovaná auta, všude plno tanků, vojáků a lidí. Kanceláře Pramenu byly na náměstí Míru vedle Krajského výboru KSČ, kam šli ruští vojáci vyjednávat.

Věra Flanderková si vzpomněla na návštěvu u přátel v Žitavě, kde byli s manželem dva týdny před okupací. Rodina přátel měla kamenictví, řemeslníci mohli v Německé demokratické republice provozovat živnost i za komunismu. Němečtí hostitelé Flanderkům řekli: „Počkejte, oni vás zaberou. Tady jsou plné lesy ruských vojáků, tam se ani nesmí jít.“ V pásu lesů u hranic, například u Oybina, byly všude zákazy vjezdu a vstupu, všude přebývali vojáci. Flanderkovi se tenkrát divili a zprávu po pár dnech pustili z hlavy, o politiku se tehdy nezajímali, i když uvolnění šedesátých let vítali.

Normalizace Flanderkům přišla ve srovnání s padesátými léty jako nic. Jezdili na výlety na hory, na Balt, do Maďarska. Žádost o tzv. příslib, povolení k vycestování do tehdejší Jugoslávie si podávali spíš ze sportu. V roce 1970 jejich žádosti úřady nečekaně vyhověly. Potřebovali pak ještě získat doporučení od zaměstnavatele a to Věře ředitel zamítl. Šla se ho zeptat na důvody. Odpověděl jí, že jiní si to zaslouží víc. „Co jiní? Já si všechno zaplatím, po nikom nic nechci. Jiní jsou jiní a já jsem já,“ živě popisuje svou reakci Věra Flanderková. Ředitel nakonec rezignoval a žádost jí orazítkoval.

Toužili jsme být v Podsemíně

Po deseti letech manželství se Flanderkům narodil vytoužený potomek, syn Miroslav. Mateřskou dovolenou si Věra Flanderková užívala hlavně v Podsemíně. Manžel přijížděl na víkendy. „To bylo krásné, žili jsme tam i čtyři měsíce v kuse. Celé léto jsme si tam mohli užívat,“ usmívá se pamětnice. V roce 1974 nastoupila zpátky do práce. I pak trávili volný čas co nejvíc v Podsemíně. Rodiče už potřebovali pomáhat, penzi měli hodně malou. „Tatínek byl hrdý, nevzal by si ode mě nikdy nic. Tak jsem pořídila cestovní vkladní knížku, tam jsem dala tisíc korun a dala mu ji. Z knížky si vybral, když opravdu potřeboval,“ doplňuje Věra Flanderková.

Miroslav Flanderka se přestěhoval do mlýna, jakmile šel do důchodu v roce 1992. Věra Flanderková ho následovala o čtyři roky později, do důchodu zamířila předčasně. Zrekonstruovali si domek na hrázi rybníka, kde bydleli. V roce 2021 Věra Flanderková ovdověla. V roce 2023 žila ve mlýně sama, řídila vůz a byla soběstačná. Zajímala se o historii okolí, hodně četla a celé dny pracovala. Jednou za dva týdny ji navštěvoval syn s rodinou. Každý den se snažila udělat alespoň jeden dobrý skutek pro druhé a nic neodkládat na zítřek.