Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Fišer (* 1953  )

Tenhle má už moc dlouhé vlasy. Ostříhat!

  • narozen v roce 1953 v Benešově nad Černou
  • dětství prožil s rodiči a sestrou v rakouských Sudetech
  • od roku 1960 žije v Táboře
  • absolvent táborského gymnázia
  • v roce 1977 dokončil studia na Stavební fakultě ČVUT v Praze, v oboru vodohospodářském
  • v období tzv. normalizace člen Jazzové sekce Svazu hudebníků
  • signatář petice Několik vět
  • zakladatel Občanského fóra v Táboře
  • od roku 1990 do současnosti člen Rady města Tábora
  • v roce 1998 založil lokální politické hnutí Tábor 2002, později přejmenované na Tábor 2020
  • v letech 2010 – 2018 starosta Tábora
  • aktivní hudebník a expediční cyklista

Jiří Fišer v mládí, které prožil v sedmdesátých a osmdesátých letech, rozhodně nepatřil k lidem, kteří by se hrnuli do veřejného života, ať už v oficiálních strukturách, nebo mimo ně. “Představoval jsem si, že prostě budu chodit někam do práce a najdu si nějakého koníčka, aby mi komunisté dali pokoj,” konstatuje. Přesto se dostával do drobných střetů s vládnoucím režimem, třeba jen kvůli svému rockovému stylu oblékání nebo kvůli nahlas vyjádřenému znechucení z praktik kádrováků v zaměstnání. Z mladého muže, který chtěl spíš stát stranou, se pak během listopadu 1989 stala jedna z nejvýraznějších osobností města Tábora a později také místní starosta. 

Do pohraničí za ideály

Jeho rodiče prošli svým způsobem opačným vývojem. V mládí se nechali vést svými ideály, o které potom postupně přicházeli. Jako levicoví intelektuálové těsně po druhé světové válce vstoupili do komunistické strany a vydali se budovat pohraničí: otec jako lékař, matka jako zdravotní sestra. Otec rezignoval na vědecké ambice a stal se praktickým lékařem v Benešově nad Černou v Novohradských horách, kousek od rakouských hranic, kde odkoupili dům po odsunu původních obyvatel Sudet. 


Syn Jiří přišel na svět 30. dubna 1953, o tři roky později se narodila jeho mladší sestra Zorka. “Rodiče pracovali v podstatě čtyřiadvacet hodin denně, pracovní doba se moc neřešila. Ordinace pro Benešov a okolní osady musela fungovat neustále,” vzpomíná Jiří Fišer. V útlém dětství tak o ně pečovala místní Rakušanka, kterou oslovovali “slečna”, což samozřejmě u sousedů v rovnostářsky naladěné vesnici vyvolávalo závist a povytažená obočí: jak to, že si komunisté drží chůvu, navíc německy hovořící? “Slečna” se později vystěhovala do Rakouska a na Jiřího měl v dalších letech největší vliv děda z matčiny strany, bývalý legionář, díky němuž objevoval nejrůznější klukovské dovednosti a zažíval dětská dobrodružství. 


Na začátku 60. let Fišerovi přesídlili do Tábora. Jiří zde chodil do základní školy a samozřejmě také do Pionýra. Dodnes vzpomíná na morbidní zálibu tehdejšího režimu ve smrti, pietních aktech a popisech násilí, kterým byly vystavovány i malé děti: “Strašně jsem se bál chodit s Pionýrem na táborské popraviště, kde jsme museli držet čestnou stráž. Představoval jsem si, jak tam stáli ti odsouzení a oni je stříleli, ty strašné hromady mrtvol z koncentračních táborů.” 

Otec v slzách vyhodil z okna Tichý Don

Uvolnění atmosféry v roce 1968 vnímal jako patnáctiletý naplno. On i jeho vrstevníci sledovali dění, četli noviny, a to nejen sportovní rubriku. Zajímal se o historii, o literaturu, současnou hudbu a radoval se, že ve veřejném prostoru se náhle mohou objevovat exoticky znějící anglická slova: “Do té doby vycházel hudební žurnál Melodie, ale najednou se objevil Pop Music Express, s ,c’ na konci, bohatě ilustrovaný Kájou Saudkem.” 

Příjezd okupačních vojsk 21. srpna 1968 pak vnímal téměř doslova jako začátek války. “Prožili jsme to velmi podobně, jak je to zachyceno ve filmu Pelíšky. Mí rodiče měli den předtím stříbrnou svatbu. Máma vařila, pekla, pozvala svoje přátele z Prahy. Najednou nad ránem zazvonil telefon. Rodiče pustili rádio, všichni běhali po bytě.” Maminka poslala Jiřího do obchodu pro zásoby mouky a cukru, nikdo netušil, zda začnou nálety. Pod jejich okny mířila na jih k rakouským hranicím šňůra zahraničních aut, protože cizinci narychlo opouštěli zemi. 

“Otec cítil strašné zklamání. Pamatuji si, že v slzách vyhodil z okna Šolochovův Tichý Don. Na rodičích bylo vidět zoufalství, považovali to za ztracenou věc. A člověk se v patnácti letech ještě orientuje podle svých rodičů. Takže jsem věděl, že je to v pytli, a cítil jsem strach,” popisuje Jiří Fišer. 

Otec byl vyškrtnut z komunistické strany a později si posypal hlavu popelem, aby byl přijat zpátky. Jiří Fišer prožil první roky normalizace na gymnáziu a podobně jako všichni lidé v jeho okolí se smiřoval s tím, že jediná cesta, jak normálně žít, je orientovat se jenom na svůj malý soukromý svět: “Věděl jsem, že bych měl něco vystudovat a potom chodit někam do práce. Ale příliš jsem to neřešil. Nebyla ani finanční motivace, aby se člověk o něco příliš snažil. Budoucnost byla nalajnovaná.” Přesto občas narazil, třeba kvůli svým přerostlým vlasům: “Na gymnáziu nás kolikrát postavili do lajny jako na vojně a někdo ukázal: ,Tenhle už má dlouhé vlasy. Ostříhat!’ To mě hrozně ponižovalo.” 

Když jsem se vrátil, chodili okolo mě obloukem

Ke studiu si zvolil obor vodohospodářství na ČVUT a poté absolvoval roční vojenskou službu ve vojenském projektovém ústavu v Dejvicích, kde se paradoxně naučil základy projektantského řemesla. Během pobytu v Praze také vstoupil do Jazzové sekce, která původně patřila pod Svaz hudebníků, ale na konci 70. let se už stala samostatnou organizací mimo oficiální struktury, podporující alternativní kulturu v nejširším slova smyslu. 

Pracovat začal jako vedoucí projektant ve Stavoprojektu v Sezimově Ústí, kde to tenkrát vypadalo podobně jako ve většině kanceláří v té době: “Z osmi pracovních hodin jsme tak dvě až tři prokecali. V deset se v kuchyňce vařilo kafe, turek, hodnotila se úroda ředkviček na chatě, probíraly se opravy aut.” Zároveň ale také účinkoval v bluesrockových kapelách, například ve skupině Paraple, která si tak začala říkat poté, co jí byl zakázán anglický název Board Boys. Od roku 1986 pak s nimi vystupoval i na Rockfestu, přehlídce rockové hudby, kterou sice zaštiťoval SSM, ale na programu se objevovali i neoficiální a alternativní hudebníci: Vladimír Merta, Iva Bittová nebo Laura a její tygři. 

V létě 1989 podepsal manifest Několik vět a o pár týdnů později se ve Stavoprojektu zúčastnil podnikové valné hromady, na níž měl, v tehdejším duchu “přestavby”, kdokoli z přítomných čtyř stovek zaměstnanců možnost veřejně promluvit. Nikdo, s výjimkou obvyklých komunistických kádrů, se k tomu neměl. S výjimkou Jiřího Fišera, který přednesl projev - z dnešního pohledu nikterak radikální. “Jen jsem poukázal na to, že v podniku je hodně schopných lidí, ale stále se rozhoduje podle stranického klíče. Pojďme na to jinak, než přes politické kádrování vedoucích funkcí,” řekl. Jeho vystoupení mělo velký ohlas, zprvu pozitivní. “V první chvíli mi přistála na stole spousta panáků. Ale pak jsem onemocněl, a když jsem se po pár dnech vrátil, všichni okolo mě chodili málem obloukem.” U vedení to vyvolalo paniku a u řadových kolegů obavy, že budou kvůli němu nějak postiženi. 

V Praze vládla euforie, v Táboře byl zlověstný klid

Než ale mohlo dojít k nějakému “vyvození důsledků”, přišel listopad 1989. Události na Národní třídě sledoval Jiří Fišer prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy a v pondělí 20. listopadu večer se vydal do Prahy: “Na Václaváku se rozdávaly trikolóry, v televizi už mluvili herci o tom, že policie nesmí mlátit naše děti, vládla euforie. Ale když jsme po půlnoci vystoupili na táborském nádraží a tam stál žigulík Veřejné bezpečnosti a jinak nikde nikdo, trikolóry jsme zastrčili do kapsy a šli jsme postranními uličkami domů,” popisuje rozdíl v atmosféře mezi Prahou a okresním městem. 

Dění v Táboře začalo následující den, v úterý jednadvacátého, kdy se na náměstí sešla skupina středoškoláků. Protože v Táboře nebyla vysoká škola, generace dvacetiletých tu chyběla a z dospělých se na první demonstraci nikdo nehrnul. “Ve svých šestatřiceti letech jsem tam byl nejstarší. Varoval jsem je, ať se nenechají strhnout nějakou provokací, kterou by proti nim mohli zneužít. Měl jsem v paměti rok 1969, kdy po vítězství nad SSSR v hokeji StB zinscenovala rozbití výloh Aeroflotu na Václavském náměstí,” vysvětluje. 

V následujících dnech ubytovával u sebe doma studenty z Prahy, kteří přijížděli do Tábora mluvit o zásahu na Národní třídě, a současně se podílel na zakládání Občanského fóra ve Stavoprojektu. 

Snad se nám podařilo věci posunout

Své angažmá stále pokládal za dočasné: “Myslel jsem, že vylepím pár plakátů a v klidu se vrátím do soukromí.” To se ale nestalo - místní politice se totiž tak či onak věnoval celých následujících třicet let. Nejprve jako zastupitel za Občanské fórum, po jeho rozpadu, kdy necítil sympatie k “bojovným plamínkům v očích rigidních představitelů nové ODS”, se stal členem Občanské demokratické aliance. V roce 1997 z ní odešel a o čtyři roky později založil místní politické hnutí Tábor 2002. 

První nabídku stát se starostou odmítl už v roce 1990: “Měl jsem pocit, že si nejprve potřebuju prohloubit vzdělání, přihlásil jsem se na postgraduál.” A také ho v té době zlákala možnost pracovat jako projektant na volné noze. Ze stejných důvodů odmítl funkci starosty i v roce 1994. Později o ni ale usiloval jako lídr hnutí Tábor 2002 (v roce 2006 přejmenovaného na Tábor 2020). Ve volbách roku 2010 to vyšlo a Jiří Fišer byl starostou po dvě volební období, až do roku 2018. V táborském zastupitelstvu působí jako radní doposud. “Tábor je zajímavé město, žije tady spousta invenčních lidí. Snad se nám dost věcí podařilo posunout žádoucím směrem,” říká. K tomu se věnuje expediční cyklistice na několika kontinentech a účinkuje v bluesrockové kapele Černý mosty. “Svoboda je možnost rozhodovat o svém životě a s tím spojená zodpovědnost za všechny své blbosti. A to mě na tom baví,” dodává. 
 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj