Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fišer (* 1936  )

Hodně dvojčat v Osvětimi zemřelo, protože Mengele chtěl jejich vnitřní orgány

  • narozen 7. ledna 1936 v České Třebové

  • otec Arnold Fischer se zapojil do odboje v České Třebové

  • otec zahynul 17. května 1941 v koncentračním táboře Neungamme

  • v dubnu 1942 dvojčata Josef a Jiří transportována do terezínského ghetta

  • strýc Emil a Bedřich Fischerovi utekli z transportu do Osvětimi

  • 15. května 1944 chlapci Fischerovi transportováni do Osvětimi

  • během selekce si je k výzkumu vybral Josef Mengele

  • matka Emilie Fischerová a sestra Věra Fischerová zahynuly v noci z 11. na 12. července 1944 v osvětimské plynové komoře

  • po válce žili Jiří a Josef Fischerovi v Nesovicích

  • v roce 1956 změna příjmení z Fischer na Fišer

  • v roce 2015 žil Jiří Fišer v Mohelnici

Josefa Mengeleho nazývali v koncentračním táboře Osvětim pro jeho morbidní a sadistické experimenty Anděl smrti. Tento šílený lékař vládl nad životem a smrtí a osobně poslal přes čtyři sta tisíc vězňů do plynových komor. Jednovaječná dvojčata Jiřího a Josefa Fišerovy od této cesty uchránil, aby je následně mohl použít ke svému zvrhlému výzkumu.

První zemřel otec

Jiří Fišer (do roku 1956 Fischer) se narodil společně se svým bratrem Josefem 7. ledna 1936 v České Třebové. Oba rodiče byli židovského původu a kromě zmiňovaných dvojčat měli ještě o rok a půl starší dceru Věru. Otec pracoval v České Třebové jako železniční úředník. Rodina ale neměla ve městě vhodné bydlení, a tak se matka s dětmi přestěhovala k sestře do Havlíčkovy ulice v Přerově, kam za nimi otec pravidelně dojížděl. Po mnichovské dohodě ale nacistické Německo obsadilo českomoravské pohraničí a 15. března 1939 anektovalo i vnitrozemí, na jehož území zřídilo Protektorát Čechy a Morava. Rodiče proto raději bratry Jiřího a Josefa poslali do Nesovic, kde žili na hospodářství tety a strýce Dolfy a Richarda Fischerových. „Mysleli jsme si, že tam budeme lépe ukrytí,“ dodává Jiří Fišer.

Jenomže i v Protektorátu Čechy a Morava se zanedlouho začaly v každém městě i vesnici důsledně uplatňovat protižidovské zákony. Jiří Fišer nejvíc vzpomíná, jak museli všichni členové rodiny od září roku 1941 nosit na oblečení dobře viditelnou Davidovu hvězdu.

Otec se hned po okupaci zapojil v České Třebové do odboje. Gestapo ho však v roce 1940 zatklo přímo v zaměstnání a přes koncentrační tábor v Dachau putoval do koncentračního tábora Neungamme, kde 17. května 1941 zemřel. Úmrtní list ale rodina dostala až v květnu roku 1946. „Napsali, že měl mozkovou příhodu. Věděli jsme, že byl zdravý a že se to nezakládá na pravdě,“ vypráví Jiří Fišer, kterému zůstalo na otce jen pár mlhavých vzpomínek. „Když měl táta volno, tak jsme s ním chodili na nadjezd nad železnicí. Děda řídil lokomotivu a otec věděl, kdy pojede. My jsme mávali a děda pustil vždycky naplno páru a ta letěla přes most a my byli celí v mlze. Byli jsme udivení a velice rádi jsme tam chodili.“

Terezín očima dítěte

Od října 1941 začaly vyjíždět první transporty s českými občany židovského původu a v listopadu 1941 vypravili první transport do Terezína. Počátkem dubna následujícího roku musel do vagonu směřujícího do tohoto města nastoupit také pamětník s bratrem Josefem, strýcem Emilem, Bedřichem a Richardem, tetou Dolfou a tříletým bratrancem Josefem. Jiří a Josef měli tehdy šest let. Svět sledovali dětskýma očima a nebyli si vědomi nebezpečí. „Nevěděli jsme, o co jde, a těšili jsme se, že po dlouhé době pojedeme vláčkem,“ vypráví pamětník, kterého společně s bratrem umístili do domova pro chlapce v Hamburských kasárnách v terezínském ghettu. O více než dva měsíce později přijela transportem Aaf také maminka a sestra Věra. S nimi se ale bratři Jiří a Josef viděli jen velmi zřídka. „Moc se nám stýskalo, ale byli jsme s bratrem spolu a čas nám utíkal. Ani hodinu jsme nebyli bez sebe a jak v Terezíně, tak v Osvětimi jsme vyfasovali jedno společné nádobí.“

Ačkoli podmínky v terezínském ghettu byly katastrofální a v důsledku nemocí a podvýživy zemřely stovky vězňů, Jiří Fišer mluví spíše o pozitivních zážitcích. Vypráví o škole, dětských hrách jako fotbal nebo ragby, které hrávali na nádvoří, a vzpomíná na představení opery Brundibár, v němž si prý zahrál jednu z drobných rolí. „Neřešili jsme to smutkem. Kde jsme mohli udělat nějakou lumpárnu, tak jsme ji udělali,“ dodává.

Jiří a Josef Fischerovi měli velkou výhodu. Ochrannou ruku nad nimi držela teta Dolfa Fischerová, která pracovala v kuchyni a měla kontakty na část vedení ghetta. Členy rodiny proto dlouho nezařazovali do transportů mířících do některého z koncentračních nebo vyhlazovacích táborů. Bratři Jiří i Josef měli také díky ní větší příděly potravy. Oba také chodili pomáhat strýci Richardovi, který jako kočí svážel sklizeň z polí, a bratři si tak ke své stravě mohli přilepšit třeba tuřínem.

Cesta do pekla

Ani teta ale nemohla rodinu v Terezíně udržet donekonečna, a tak museli do transportu nastoupit strýcové Bedřich a Emil Fischerovi. „Určili je do transportu do Osvětimi. Jenže oni byli mladí a natolik zdraví a schopní a měli tu možnost a z vagonu nějakým způsobem utekli. Potom později pod cizí identitou pracovali u zahradníka a místo Fischer si jméno změnili na Novák. Zůstali tam až do konce války,“ vypráví pamětník, jak se Bedřich a Emil Fischerovi jako jedni z mála z rodiny v úkrytu v Polsku dočkali konce války.

15. května 1944 do vagonu nahnali také pamětníka s bratrem, sestru Věru a maminku. Jiří Fišer jel ve vagonu společně s bratrem Josefem. „Do dobytčáku nacpali tolik lidí, že jsme se jen těžko mohli pohybovat. My jako kluci jsme s bratrem otravovali, že chceme být u okénka. Byla tam dvě a u jednoho jsem byl já a u druhého on. Abychom se k okénku vůbec dostali, tak kdo co měl, batohy, deky, zavazadla, tak to všechno narovnali k okénku. My jsme po tom vyšplhali a mohli se dívat,“ vypráví Jiří Fišer a dodává, že nejhůř mu bylo, když projížděli jeho rodnou Českou Třebovou. Bratři v průběhu cesty z okénka vyhazovali dopisy sepsané vězni ve vagonu. „Lidé v nich psali, že odjíždějí z Terezína. Počítali jsme, že dopisy někdo najde, a skutečně někteří známí je dostali.“ Mnoho mužů a žen z vagonu ale nedojelo, protože třídenní cestu bez jídla a pití nepřežili.

Pod křídly Anděla smrti

Hned po příjezdu do koncentračního tábora Osvětim-Březinka (Auschwitz II-Birkenau) si lidé ve vagonu uvědomili, že se ocitli v pekle. „Přijeli jsme v noci a nevěděli, kde jsme. Jak jsme viděli esesáky, kteří dělali selekci, tak už jsme věděli, že je to horší než Terezín. Josef Mengele si vybíral lidi, kteří pro něj byli zajímaví. Byl antropolog a zajímala ho podoba, invalidi, zdravotně postižení. Třeba jsem si všiml, že přijel transport v jiných vagonech a byl tam jeden chlap s protézou místo nohy. Jeho to zajímalo, a tak ho okamžitě vyřadil, aby ho nedali do druhé skupiny, která měla jít do plynu. Na dvojčatech ho zase zajímalo, v čem jsme shodní a v čem ne,“ vzpomíná Jiří Fišer, jak si ho pro své pokusy vybral sadistický doktor Josef Mengele.

Maminku Emilii a sestru Věru poslali do tzv. terezínského rodinného tábora v Birkenau, označovaného BIIb. Na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou tam živořily tisíce vězňů a mezi nimi stovky dětí. Ještě ne desetiletou Věrku s maminkou Emilií do něj ten den zařadili společně s dalšími dvěma a půl tisíci vězni. Nezůstali tu dlouho, protože 2. července 1944 padlo rozhodnutí o konečné likvidaci tábora. Lidé opět nastoupili do selekce, v níž měli práceschopní odjet do jiných táborů. „Matka tam byla údajně s Věrkou a oni jí chtěli Věrku vzít a matku poslat na práci. Nechtěla ji ale v žádném případě dát, tak je poslali do druhého bloku a pak šly společně do plynu,“ vypráví Jiří Fišer, který ale tehdy ještě netušil, že jeho dvaatřicetiletá maminka a desetiletá sestra zahynuly v noci z 11. na 12. července 1944 v plynové komoře společně se třemi a půl tisíci československých žen a dětí.

Bratry Jiřího a Josefa zařadili do baráku č. 14, přezdívaného také Zoo. „Vypadalo to tam jako na ošetřovně. Byly tam kavalce se slámou a mezi jednotlivými postelemi byly bílé plachty jako v ordinaci. Takže jsme každý spali zvlášť. Některé děti nemohly usnout a pořád se na posteli pohybovaly,“ vzpomíná Jiří Fišer na místnost, kde strávil společně s dalšími desítkami dvojčat z celé okupované Evropy devět měsíců života. Do tohoto baráku je nechal poslat osvětimský lékař Josef Mengele, aby na nich mohl provádět své pseudovýzkumy. Potřeboval mít dobré vzorky, a tak měly děti přístup k hygieně a dostatečný příděl potravin. Josef Fišer vzpomíná, že Josefa Mengeleho vždy oslovovali pan Doktor. „K dětem nebyl surový, ale viděl jsem, jak ho chytil amok a v jídelně vzal židle a začal s nimi házet. To mě udivilo, protože k nám se choval celkem dobře, ale k jiným...“

Bratři Jiří i Josef trávili většinu času na baráku nebo při experimentech, které prováděl buď přímo Josef Mengele, nebo jeho podřízení lékaři. Jiří Fišer vypráví, že mu s bratrem například navzájem vyměňovali krev nebo je naočkovali a čekali na reakce jejich těla a výsledky pak Josef Mengele pečlivě zapisoval do svého notesu. „Brácha dostal silnou angínu a on ten bacil předal mně, jestli nemoc neseme stejně. Nebo nás s bratrem naočkoval stejnou látkou a čekal na následky. Buď jsme chytili horečku oba, nebo nikdo.“

A to měli ještě sourozenci Jiří a Josef „štěstí“, že si je Josef Mengele nevybral na své další pokusy, jako byla změna pigmentu očí vstřikováním různých barviv, nebo je nenaočkoval tyfem nebo jim jako jiným dětem neamputoval končetiny. „Hodně dvojčat tam zemřelo, ale většinou ty starší, u nichž ho zajímaly jejich vnitřní orgány. Napřed je usmrtil a pak zkoušel, jestli mají rozdílné vnitřní orgány,“ dodává pamětník.

Jiří Fišer také vzpomíná, že v Osvětimi se jejich přístup změnil a měli již opravdový strach. Žili sice v částečné izolaci a neměli tušení o přítomnosti plynových komor, ale ven z baráku se při úklidových pracích občas dostali. „V těch ostatních barácích měli třeba před vchodem tři čtyři mrtvoly a všechno to byli zajatí ruští vojáci. Každé ráno, když z baráků odcházeli přeživší vězni, tak na levé straně byly hromady mrtvol těch, co během noci zemřeli. My jsme to nechtěli vidět.“

Našli je v dětském domově

Válka se chýlila ke konci a fronta se čím dál víc blížila k Osvětimi. Nacisté rychle likvidovali důkazy svých zločinů. Většina vězňů nastoupila na evakuační pochod směrem na západ, při němž tisíce vězňů zahynuly nebo je zastřelili. Nacisté také vyhodili do povětří osvětimské komíny a chystali se zlikvidovat všechny zbylé vězně. Naštěstí to již nestihli a naprostá většina esesáků Osvětim 20. a 21. ledna 1945 opustila. Odešel i Josef Mengele a nakonec se mu dokonce podařilo vyhnout se spravedlnosti. Až do roku 1949 žil v Rosenheimu v Horním Bavorsku a poté se pod falešnou identitou ukrýval na různých místech Jižní Ameriky. Zemřel v únoru 1979, když dostal v sedmašedesáti letech během plavání infarkt nebo ho stihla křeč.

Krátce před osvobozením Osvětimi zůstalo v osvětimských koncentračních táborech přibližně devět tisíc nemocných a vyčerpaných vězňů, kteří již nebyli schopni evakuace. Stovky z nich musely ještě nastoupit na pochod z Březinky do pět kilometrů vzdálené Osvětimi do koncentračního tábora Auschwitz I, protože Němci nechali dřevěné baráky v Březince rozmontovat. „Polovina starých lidí tam vůbec nedošla. Zastřelili je. Cesta z Birkenau do Osvětimi byla posetá mrtvolami. My jsme šli vepředu, vždycky jsme slyšeli ránu, tak jsme se podívali a viděli, jak si zastřelený lehl na zem,“ vzpomíná Jiří Fišer.

Asi jen dva dny poté, 27. ledna 1945, osvobodili koncentrační tábor vojáci sovětské armády. Jiří Fišer vzpomíná, jak létala jejich letadla nízko nad táborem a s bratrem netušili, že jde o Sověty, a obávali se bombardování. Sovětští vojáci pak sourozence Jiřího a Josefa s ostatními dětmi naložili do nákladního vozu a odvezli je do dětského domova v Košicích. Až po několika měsících si tam pro ně na výzvu z rádia v září roku 1945 přijel strýc Emil Fischer.

Válku nepřežilo šedesát členů rodiny

Emil Fischer pak bratry Jiřího a Josefa odvezl do Nesovic, kde bydleli opět na hospodářství Dolfy a Richarda Fischerových. Ti válku se svým synem Josefem přečkali v Terezíně a společně s Emilem a Bedřichem Fischerovými byli jediní přeživší v rodině. „Velmi špatně jsme se s tím vyrovnali. Nevěděli jsme nic a každý den jsme čekali, že se nám maminka a sestra Věra vrátí,“ vypráví Jiří Fišer, který až po letech zjistil, že obě zemřely v plynové komoře v Osvětimi. Mimo ně a otce v koncentračních táborech nacisté zavraždili dalších šedesát členů širší rodiny. Šlo nejen o Fischerovy, ale také o Schillerovy, Weisovy, Schönovy a Langrovy.

V Nesovicích Jiří Fišer během dvou let absolvoval zameškanou obecní školu a v roce 1952 šel studovat na Vojenskou školu Jana Žižky v Moravské Třebové a následně pak na Dělostřelecké učiliště v Hranicích. Ze zdravotních důvodů ale školu nedokončil a nakonec vystudoval Průmyslovou školu v Olomouci. Jako zkušební technik pak nastoupil do MEZ Zábřeh, kde zůstal až do penze.

Pamětník měl problémy kvůli svému německému příjmení, a tak si ho v roce 1956 nechal s bratrem změnit na Fišer. O čtyři roky později se v Mohelnici oženil s Jarmilou Adámkovou, s níž letos oslavili pětapadesát let společného soužití. Jiří Fišer měl vždy velmi blízko ke svému jednovaječnému dvojčeti Josefovi a bolestně nesl jeho smrt v roce 2011. S prožitým válečným traumatem se dodnes těžko vyrovnává. „Člověk měl kolikrát takové blbé sny o mamince a o tom všem...“ dodává na závěr Jiří Fišer.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století: Nucená práce v době národního socialismu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století: Nucená práce v době národního socialismu (Rút Jungwirthová)