Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Fiedlerová (* 1937)

Sovětští letci zabili po válce devět lidí z Řepova. Každého znala

  • narodila se 2. prosince 1937

  • rodina vlastnila hospodářství v Řepově u Mladé Boleslavi

  • jako děti nosily za války jídlo ruským zajatcům

  • 9. května 1945 zažila sovětské bombardování Mladé Boleslavi

  • v rámci kolektivizace její rodina přišla o hospodářství, kvůli měnové reformě poté i o úspory

  • vystudovala obchodní akademii

  • většinu profesního života strávila v boleslavské spořitelně

  • srpen 1968 zastihl pamětnici v Bulharsku

  • v roce 2021 žila stále v Řepově

Marie Fiedlerová vyrůstala za druhé světové války na malé středočeské vesnici Řepov. Během těchto let se jí a její rodiny dotýkaly různé strasti, jež válka do obce přinášela. Viděla, jak její sousedku kvůli ukrytému obilí Němci zatkli a poslali na nucené práce. Marie Fiedlerová nosila ruským zajatcům jídlo a také u ní v domě přebývali důstojníci wehrmachtu.

Vůbec nejvíc však Marii zasáhly události 9. května 1945. Mladou Boleslav tehdy bombardovala sovětská armáda, cílila na ustupující německá vojska. Marie s rodiči a sourozenci prchli před náletem za vesnici, jejich prarodiče zatvrzele zůstali doma a pekli buchty.

Žádné pumy však vesnici nezasáhly, ovšem mezi pěti stovkami padlých v boleslavských sutinách leželo i devět sousedů z Řepova, které Marie znala. Jako osmileté dítě se účastnila pohřbu a celá událost ji poznamenala.

O deset let později odešel ze života i Mariin otec, poměrně mladý podlehl mozkové mrtvici. Marie se svými dvěma sourozenci a matkou se museli vypořádávat nejen s tím, ale také s novými nepříznivými poměry, jež v Řepově nastolila kolektivizace a měnová reforma.

Na statku žili i s prarodiči

Marie Fiedlerová přišla na svět koncem roku 1937 jako první dítě Karla Fiedlera a Marie Fiedlerové, rozené Kučerové. Manželům se narodily celkem tři děti. V domě ve středočeském Řepově, jenž Karel Fiedler zdědil, s nimi žili ještě i jeho rodiče. Celou rodinu živila její vlastní hospodářská činnost.

K rodičům měla Marie odmala mírně odlišný vztah. „Tatínka jsem se já osobně trochu bála, protože jsem asi jako nejstarší dítě více zlobila. A když si na mě babička stěžovala, tak mi občas dal na zadek. Měla jsem z něho respekt. Když jsem od něj chtěla něco dovolit, trvalo mi dlouho, než jsem se odvážila. Jinak jsem ho milovala,“ popisuje pamětnice. Naopak maminka dětem nic nezakazovala a snažila se je ve všem podporovat. 

Mariin dědeček Fiedler patřil k zakladatelům husitské náboženské obce v Mladé Boleslavi, proto se značná část rodiny hlásila k této církvi. Matka ovšem zůstala katoličkou a pravidelně chodila na mše do nedalekých Plazů. „My chodili jen občas, protože husitská církev byla až v Boleslavi. Bratr Karel nechodil vůbec. Působil tam dobrý farář, pan Beneš, pak přišel jiný a už to nebylo ono, takže jsem přestala chodit.“

V domě přespávali němečtí důstojníci

Dva roky poté, co se Marie narodila, vypukla druhá světová válka. Z válečných let jí v paměti utkvělo několik vzpomínek. Pár kilometrů od domu Fiedlerových stál, a dodnes stojí, rozsáhlý průmyslový komplex automobilky Škoda. Ten se v pozdější fázi války stával častým terčem náletů. „Vždycky jsme utíkali do sklepa. To bylo ošklivé. Pamatuju si jeden hrozivý nálet, kdy tatínek z nějakého důvodu nebyl doma a měli jsme velký strach.“

V Řepově také pobývali němečtí vojáci, ubytování měli ve škole, čímž místní děti během války přišly o možnost výuky. U Fiedlerů na statku také dvakrát přespali němečtí důstojníci. Podle Marie rodinu neohrožovali, ani se k ní nechovali špatně.

„Večer přišli, ráno odešli. Jenom se v ložnici rodičů nahoře vyspali. Přišel důstojník a dal mamince sáček s nějakým práškem, aby jej uvařila. A to jsme nikdy předtím neviděli. Mamince se to podařilo uvařit a ještě zbylo v kastrolu i trochu pro nás. Tak jsem jedla poprvé pudink,“ vzpomíná Marie.

Kamarádka dostala od zajatce prstýnek

Přítomnost okupantů ovšem znamenala i nepříjemné zážitky. Často chodily kontroly a hledaly ukryté obilí. Za uschovávání potravy tehdy hrozilo přinejmenším vězení, v horším případě poprava. V Řepově se navzdory těmto hrozbám našli obyvatelé, kteří riskovali.

„Kousek od nás bydlela paní, nechci jmenovat, a chtěla si ukrýt trochu obilí. Na dvoře si postavila panáka a dovnitř obilí schovala. Jenomže Němci na to přišli a paní, chudáka, zavřeli. Nuceně pracovala v Drážďanech, šila pro německé vojsko a také zde ke konci války zažila bombardování. Během něho se jí podařilo uprchnout a došla pěšky až sem, do Česka,“ líčí Marie osud své sousedky. Zvědavé děti po návratu uvězněné ženy lezly přes plot a chtěly si ji prohlédnout.

Ke konci války se v jedné řepovské stodole také ocitli ruští vojenští zajatci. Marie s dalšími dětmi z vesnice jim nosily jídlo. „Moje kamarádka dostala od jednoho vězně zlatý prstýnek. A já jsem taky chtěla prstýnek, tak mi maminka nakrojila dva krajíce se sádlem. Donesla jsem to tam, prstýnek sice nebyl, ale byla jsem šťastná, že jsem jim pomohla. Němci to tolerovali, asi byli rádi, že se nemuseli o vězně starat.“

Otec přijel rozrušený a zraněný

Devátý květen 1945 byl podle Marie Fiedlerové hezký, slunný den. Válka končila a ve vsi se rozkřiklo, že směrem od Kosmonos potáhnou němečtí vojáci a má dojít k jejich odzbrojování. Nikdo přesně nevěděl, co to znamená, ale lidé z Řepova se tím směrem ze zvědavosti vydali, včetně Mariina tatínka, který odjel na maminčině bicyklu.

Mariin mladší bratr Karel si tou dobou hrál za vesnicí na poli s kamarády, ona sama si nejspíš zrovna četla u okna, když ticho rozčísly motory letadel a o pár chvil později výbuchy leteckých pum. Marie zprvu netušila, co se děje, žádná letadla neviděla.

„Pak se ale tatínek vrátil bez kola, v noze střepinu a v očích hrůzu. Sebral malou sestru, nejnutnější věci a chtěl, abychom co nejdřív zmizeli z vesnice pryč. Babička s dědou nešli. Babička prohlásila, že jestli se má něco stát, tak se to stane. Tatínek nás zavedl za poslední řepovské baráky směrem na Kolomuty a tam jsme seděli v příkopě s několika dalšími lidmi, než se zdálo, že už je klid. Vrátili jsme se domů a babička měla už upečené buchty,“ vzpomíná Marie.

Všechny ty mrtvé jsem znala

Šimlovými buchtami však tato událost nekončila. Brzy se do Řepova donesla tragická zpráva, že oběťmi náletu se stali také místní obyvatelé, kteří se dříve ten den vydali na zmíněné odzbrojování. Jednalo se převážně o mladé muže, někteří zemřeli, někteří utrpěli zranění. Mezi raněné patřil i Mariin strýc Matěj Fidrmuc, kvůli výbuchu přišel o nohu od kolena dolů. O onom dni prý nikdy nechtěl mluvit.

„Mám dojem, že hodně Řepováků zahynulo u kasáren,“ domnívá se Marie. „Vysadili je na okraji Boleslavi, zůstali tam a čekali na Němce, až půjdou. A tam je tlaková vlna smetla. Třeba pana Martínka to přirazilo ke zdi, chodil pak půl roku obvázaný. Ale devět lidí tam zahynulo.“ 

Marie znala dle svých slov každého z padlých. „Třeba Josefa Štětinu si pamatuju, to byl hezký blonďák s vlnitými vlasy, mé kamarádky strýc. Znali jsme pana Hádka, klidného a hodného člověka. Karel Burešů - jeho tatínek se později stal starostou obce a nám osobně hodně pomohl. Burešovi byli také moc hodní lidé a přišli o jediného syna,“ vyjmenovává pamětnice oběti bombardování.

Marie a její rodina měli ten den velké štěstí, protože bomby dopadly i přímo na Řepov, jednalo se však o vadné kusy. „Dopadly do rybníčku na školní zahradu, která stojí dvacet metrů od nás. Pochopili jsme, že kdyby to byly funkční bomby, zlikvidovalo by to i nás.“

Kdo svrhnul bomby?

Těla padlých přivezli do sálu řepovské hospody U Vítů a zůstala tam, dokud se nepřipravil pohřeb v nedalekých Plazech. Řepov tehdy ještě vlastní hřbitov neměl. Marie s maminkou se smutečního aktu tehdy účastnily.

„Vzpomínám si, že byl taky hezký den. Tenkrát jsem si v duchu zpívala: ‚Zasviť jim, ty slunko zlaté, na poslední pouť.‘ Poté v padesátých letech instalovali hřbitov i v Řepově a oběti převezli sem. Na velkém pomníku stojí napsáno: ‚My dali život, vy dejte lásku,‘“ popisuje pamětnice. Marii tehdy jako malou dívku náhlá smrt tolika známých lidí zasáhla a poznamenala.

Po oné tragické události zůstávalo v Řepově i na celém Mladoboleslavsku mnoho otázek. Ta hlavní se ptala, kdo nálet už v čase panujícího příměří vyslal. Tehdy převážil názor, že se jednalo o Němce, možná poslední fanatiky, kteří chtěli do poslední chvíle škodit. A tento názor obestřený nejasnostmi posléze pěstoval i komunistický režim. Teprve po roce 1989 se objevily historické studie, jež tento mýtus vyvrátily a letecký nálet na základě důkazů přisoudily Rudé armádě. Sovětští letci měli tehdy za úkol útočit na ustupující německé kordony po celém území Čech, jeden z nich procházel právě Mladou Boleslaví.

„Zaskočilo mě, že se to dozvídám až po všech těch letech na stará kolena. Nikdy jsem po tom nepátrala. Obecně bylo hrozné, když se po válce ukazovalo všechno, co se dělo Židům nebo i Čechům, o tom tehdy vůbec člověk nevěděl,“ říká Marie. Že se jednalo o sovětský nálet, bere jako fakt a vadí jí, že se to celá léta zamlčovalo jako ústupek Rusům za osvobození. „My si dodnes nemůžeme tomu lhaní odvyknout,“ dodává.

Ve vsi zavládly nové poměry

Poválečné roky přinesly částečnou úlevu. V Řepově se brzy po osvobození rozbujel společenský život. „Začaly taneční zábavy a my jako děti nahlíželi přes velká otevřená okna, jak se tam tancuje. Všichni mladí tam nadšeně tančili. Hodně se chodilo na fotbal, mladí lidi se tu namlouvali,“ přibližuje kulturní a sportovní aktivity v Řepově pamětnice. 9. května se také dlouhá léta konal fotbalový turnaj na počest obětí náletu.

Citelnější změny ve vztazích na vesnici přinesly až události padesátých let související s nástupem komunistického režimu. Především kolektivizace zemědělství, která podle Marie Fiedlerové v Řepově zhoršila vztahy. „K moci se dostali lidi, kteří doposud pracovali pod sedláky. A využili toho, vzali obec do ruky. Byli to lidi, kteří nic moc neměli, a najednou měli.“

Fiedlerovi kvůli kolektivizaci přišli o své hospodářství a díky měnové reformě také o většinu úspor. Rodiče se s tím však vypořádali. Matku práce na poli velmi bavila, a proto nepovažovala za velký rozdíl, pracuje-li na rodinném, nebo družstevním poli. Pro otce dokonce ztráta hospodaření znamenala spíše úlevu. Podle Marie vedl rodinné hospodářství, protože jej zdědil a musel, kdežto nová práce se stroji ve Škodovce ho bavila.

Bohužel pro Karla Fiedlera tato radost netrvala dlouho. V roce 1954 zemřel na mozkovou mrtvici. Marie tou dobou už studovala na obchodní akademii v Mladé Boleslavi. „Vyrovnávala jsem se s tím těžce. Bylo to kruté. Víc vám k tomu nemůžu říct. Pomáhala mi nějaká vnitřní síla, i to, jak jsem viděla maminku všechno zvládat. Starala se o nás tři děti stále stejně a byla na to už sama,“ přiznává pamětnice.

Okupace v srpnu 1968 ji zadržela u Černého moře

Tato špatná rodinná situace jí paradoxně pomohla o rok později, kdy se po maturitě rozdávaly umístěnky a Marie dostala místo ve spořitelně, které si přála. Chvíli pracovala v Dobrovicích a poté přešla na ústředí do Boleslavi, zde pracovala 40 let na různých pozicích až do důchodu. Do KSČ nikdy nevstoupila, byť jí to občas způsobovalo komplikace.

Mariinou životní vášní se stalo cestování. Právě na cestách při dovolené v Bulharsku ji zastihly události srpna 1968. „Telefony nešly, nic nešlo. Letadla nelétala. Nevěděli jsme, co s námi bude, ani co se děje doma. Mohli jsme poslouchat akorát rádio v češtině, ale taky nám ho pak Bulhaři vzali. Měla jsem se vracet 23. srpna a vrátila jsem se až začátkem září, místo letadla nakonec vlakem,“ vzpomíná.

Marie zůstala svobodná, což vnímá jako osud. „Prostě se mi to tak přifařilo a já to neřeším. Život jsem prožila velice zajímavý, prošla jsem od války až do dneška úžasnými obdobími. Ráda jsem cestovala, podívala jsem se po světě. Mě tohle uspokojovalo a myslím, že to je takhle v pořádku,“ říká pamětnice. V životě pro ni zůstala nejdůležitější poctivost a pravdomluvnost. V době natáčení žila stále v Řepově se svojí mladší sestrou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kubelka)