Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Fiedlerová (* 1940)

• narodila se 21. srpna 1940 v Červeném Kostelci

• její dědeček po zkušenostech z ciziny založil rodinnou firmu Václav Gaberle – textilní ateliér

• její otec Jaroslav byl po dětské obrně ochrnutý na obě nohy a část břicha

• otec a strýc Karel pracovali v rodinné firmě

• během znárodňování po únoru 1948 firmu převzala Textilní tvorba Praha

• otec a strýc byli v roce 1958 zatčeni a odsouzeni k šesti letům vězení

• po roce 1989 byl otec rehabilitován a veškerý majetek byl rodině vrácen

Založení rodinné firmy

Jana Fiedlerová se narodila 21. srpna 1940 v Červeném Kostelci do rodiny textilního podnikatele Jaroslava Gaberleho. Rodinnou firmu založil její dědeček Václav Gaberle. Ten se narodil u Jaroměře jako jedno z osmi dětí cihlářského dělníka, vychodil obecnou a měšťanskou školu v Jaroměři a tkalcovskou školu ve Dvoře Králové. Po ukončení školy odjel do Německa, kde osm let pracoval jako kreslíř a vytloukač v textilní firmě a poté ještě dva roky v Curychu. Po desetileté praxi v cizině se vrátil zpět domů a v Červeném Kostelci založil firmu Václav Gaberle – textilní ateliér.

Firma se postupně rozrůstala a Václavovi a jeho ženě Marii se také narodili dva synové – Jaroslav a Karel. Janin otec, Jaroslav, v osmnácti měsících onemocněl dětskou obrnou, a přestože se léčil u profesora Jedličky i v Berlíně, ochrnul na obě nohy a část břicha.

Nicméně oba bratři se časem zapojili do chodu rodinné firmy – Karel se zaměřil na kreslení a vymýšlení různých vzorů a Jaroslav na ekonomické řízení firmy. Podniku se dařilo a expandoval i do zahraničí, obchodovali třeba s firmami v Rakousku, Belgii, Švýcarsku nebo Egyptě.

Znárodňování, zatčení a odsouzení Jaroslava a Karla

V roce 1946 Janin dědeček Václav zemřel, v roce 1948 přišel komunistický převrat a v roce 1949 znárodňování. Vzhledem k tomu, že jejich textilní podnik neměl ani padesát zaměstnanců, tak první vlna se jim vyhnula, ale postupem času firmu převzala Textilní tvorba Praha. Ta si přivlastnila stroje a připravené textilní vzory, nicméně budovy nezabrala. Podle Jany „to byl vlastně takový počátek dalších pozdějších událostí“.

Situace s nástupem vlády komunistů se neustále přiostřovala, „mimoto se objevili lidé, kteří byli zlí a závistiví“. Tato situace nakonec vyústila 6. února 1958 v zatčení obou bratrů. „Tatínek měl chřipku a byl i vlastně s tou chřipkou převezen do Náchoda do vazební věznice, strýc Karel byl zatčen přímo v zaměstnání.“

Oba byli drženi ve vyšetřovací vazbě v Náchodě, okresní soud je 25. března 1958 „uznal vinnými za spekulaci“, Karla odsoudil na dva roky a Jaroslava na dva a půl roku nepodmíněně a ke ztrátě movitého majetku, jako byly obrazy, osobní auto, motocykl, korespondence, knihy nebo známky. Odvolací soud jim pak potvrdil výši trestů. Soudní popotahování ale tímto neskončilo a v roce 1959 se konal další soud, při kterém byli oba bratři odsouzeni za sabotáž - Janin tatínek Jaroslav na sedm roků vězení, jeho bratr Karel na šest let. A byla jim také udělena peněžitá pokuta 10 000 korun. „Těch deset tisíc, tenkrát když byly důchody dvě stě korun nebo sto osmdesát korun, tak deset tisíc bylo strašně mnoho peněz. Ale protože řekli, že když se zaplatí těch deset tisíc, tak že je pustěj, tak samozřejmě celá velká rodina, příbuzenstvo nám pomáhalo a těch deset tisíc se zaplatilo. I zrovna tak za toho Karla. Sestry, babičky, dědové, všichni se skládali. A stejně to ale nepomohlo a nepustili je.“

Věznění

Ve vězení panovaly otřesné podmínky. Takto na Valdice Janin otec vzpomínal: „Ve Valdicích jsem bydlel v bývalé kartuziánské knihovně, kde nás bylo sedmdesát na dvou- a tříetážových postelích. Dostal jsem lůžko na spodku, blízko umyvadel a záchodů, bylo to ale nejhorší lůžko, co se týče zimy. Hned vedle lůžka bylo stále otevřené okno na větrání tak velkého ubytovacího prostoru, ale málo platné. Při studeném podzimu roku 1958 byla v noci taková zima, že jsem si říkal, že to nemohu vydržet ani jednu zimu, natož šest. Měl jsem o deku víc než druzí, spal jsem v takovém tříčtvrtečním zimáčku, pozůstatku německé armády v bojích se SSSR, s čepicí na hlavě, a přesto jsem nebyl ve stavu se zahřát a zuby mi jektaly.“

Jana, která absolvovala všechny soudy, svého tatínka ve vězení co nejčastěji navštěvovala. Pamatuje se, že tam byly lavice, na kterých na jedné straně seděli vězni a na druhé jejich návštěvy, nemohli si ale ani podat ruku. „Já si pamatuju, že jednou tatínek chodil o dvou holích a měl tu jednu zlomenou. A šel s ním pán, kterej byl vyšší a byl to astmatik. On se ho držel za rameno místo tý hole, to byla taková hrůza. Já jsem vstala a utíkala jsem, že toho tátu vezmu a on mě ten dozorce odehnal, že tu návštěvu okamžitě zruší.“

Jaroslavovi byl nakonec trest o šest měsíců zkrácen, odseděl si šest a půl roku a 20. března 1964 byl propuštěn. Jeho bratr Karel si odseděl všech šest let.

Po propuštění

Během otcova věznění se Jana vdala a kvůli bytu se s manželem a maminkou přestěhovala do Broumova. Tam se za nimi také vrátil její otec. Když odcházel z vězení, říkal mu jeden major, že zavolá jeho rodině, aby si pro něj přijela. On mu na to ale řekl, „že tam nebude už ani hodinu, a o těch holích přijel do Broumova“. V Broumově na něj kromě manželky a dcery také čekal šestitýdenní vnuk, Janin syn.

Jaroslav pak pracoval jako účetní až do šedesáti pěti let. Na rozdíl od svého bratra Karla, který v roce 1988 zemřel, se dočkal rehabilitace, restitucí a vrácení veškerého majetku. Do Červeného Kostelce se pak zajel také ještě podívat. O všechen majetek se teď rodina stará – „obhospodařujeme to a dáváme to do pořádku“.

Po tom, co všechno její rodinu potkalo, dnes Jana Fiedlerová mladým lidem vzkazuje, že je potřeba, „aby se vzdělávali, aby byli chytrý, zajímali se o všechno kolem a aby, když vidí nějaký zlo, nemlčeli“.