Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fic (* 1949)

Nikdo oficiálně nic nevěděl. Byl První máj a šli jsme jásat

  • narozen 19. února 1949 ve Velkém Meziříčí

  • vyučen strojním zámečníkem na SOU Žďas, Žďár nad Sázavou

  • následně absolvoval střední průmyslovou školu strojnickou

  • 25. ledna 1969 se zúčastnil pohřbu Jana Palacha

  • v letech 1971 až 1973 absolvoval základní vojenskou službu v Mariánských Lázních

  • v letech 1973 až 1978 pracoval jako konstruktér ve Žďárských strojírnách a slévárnách

  • v lednu 1979 nastoupil jako konstruktér do závodu lesní techniky

  • od ledna 1991 pracoval na Úřadu práce Žďár nad Sázavou, později Velké Meziříčí

„Narodil jsem se čtyři roky po druhé světové válce. Tu jsem nezažil, ale jako dítě jsem zažil 50. léta,“ začíná své vyprávění Jiří Fic, který světlo světa spatřil 19. února 1949 ve Velkém Meziříčí. Právě proto, že byl ještě dítě, nevnímal tehdejší dobu tak černě, jako by ji viděl dospělýma očima.

Na válku však má v zásobě vzpomínky od svých rodičů, kterým bylo v té době 25 let. Jiřího otec byl voják, naštěstí ale nepodléhal mobilizaci. „Byl v Olomouci, a když nás Němci obsazovali, tak se z kasáren dívali z oken dolů, jak projížděla auta plná srovnaných Němců,“ vzpomíná dnes Jiří na jedno z otcových vyprávění. „Nedovedl jsem si představit, že by proti nim můj otec bojoval, znal jsem ho už jako staršího,“ dodává.

Právě rodiče Jiřího, jak sám popisuje, ovlivnili v životě nejvíce. „To asi každého. Člověk až je dospělý, tak může tvrdit, že ho třeba ovlivnil nějaký filozof, ale v dětství to jsou jednoznačně rodiče. Maminka svými postoji,“ říká Jiří s tím, že právě ona ke všemu vždy přistupovala absolutně upřímně.

V hlavě má, jak sám říká, „zavrtaný“ duben roku 1961, kdy se uskutečnil vůbec první let s lidskou posádkou do vesmíru, přičemž na palubě Vostoku 1 byl sovětský kosmonaut Jurij Gagarin.

„Byli jsme velice nadšení. Seděli jsme takhle ve škole, soudružka učitelka nám přednášela a najednou někdo v rozhlase, jestli to byl ředitel nebo některá učitelka, oznámil, že vylétl první kosmonaut do vesmíru, tedy Jurij Gagarin. A naše učitelka se začala neskutečně radovat a letěla do ředitelny. Vlastně jsme moc nevěděli, co se děje, až druhý den vyšly fotky Gagarina,“ vybavuje si Jiří.

Palachův pohřeb jako symbol protestu

Rok 1968, vypráví dále Jiří, nejprve všichni vítali. „Padala cenzura, mohlo se mluvit, začínaly kontakty s celým světem,“ popisuje. Jenže Sovětský svaz řekl stop. „Byli jsme součástí Varšavské smlouvy a oni by nedopustili, abychom z těchto států vypadli. Byla tady skupina konzervativních a reformních komunistů, jenže ti konzervativní za sebou měli armádu, takže všichni ostatní měli smůlu v boji,“ vysvětluje.

V lednu roku 1969, kdy se na protest proti potlačování práv a svobod po invazi vojsk Varšavské smlouvy upálil Jan Palach v horní části Václavského náměstí v Praze, byl Jiří právě na průmyslové škole. 

„Byl jsem Palachovi na pohřbu. Bylo nás pět a jeli jsme za školu, vezli jsme věnec. Přijeli jsme do Prahy a chtěli jít do toho středu, kde byla rakev, tam nás nepustili. Bylo tam tolik lidí a vysokoškoláci stáli, drželi se za ruce a dělali takové zábrany,“ vzpomíná Jiří. Palachův pohřeb se tehdy stal symbolem a místem velkých protestů proti pokračující okupaci.

Vždycky se něco musí zatajit

V letech 1971 až 1973 Jiří absolvoval základní vojenskou službu v Mariánských Lázních. Zřejmě v této době se zároveň dostal do hledáčku bezpečnostních složek. Od ledna 1973 jej vojenská kontrarozvědka (VKR) vedla jako takzvaného důvěrníka.[1] Jaké úmysly VKR - tehdejší součást StB - s Jiřím měla se již zřejmě nedozvíme. Spis byl téhož roku zničen.[2] Na tomto místě je nutné dodat, že kategorie důvěrník není na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 1/92 kategorií vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon).[3] 

Pokud jde o život za minulého, tedy komunistického režimu, zmiňuje Jiří omezenou svobodu názorů a myšlení. „Cenzura je vždycky tam, kde je autoritativní režim, ten nepustí informaci, která by byla proti němu. Vždycky se něco potlačí, něco se musí zatajit,“ popisuje. Jako názorný příklad zmiňuje duben roku 1986, kdy tehdy ještě v Sovětském svazu došlo k výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu.

„Nikdo oficiálně nic nevěděl. Byl První máj, šli jsme jásat, ale v západní Evropě už týden dělali opatření. Někde větší, někde menší, ale tady se to tajilo. Že se něco takového stalo, to se zjistilo ze zahraničního rozhlasu,“ popisuje.

Komunistické pronásledování kvůli víře se Jiřímu, ač evangelíkovi, vyhnulo. „Tvrdá represe šla proti katolíkům,“ vysvětluje si dnes. Vzpomíná si ale třeba na to, jak třídní učitelka žádala po jeho spolužačce, aby přestala chodit do náboženského kroužku.

Napětí roku 1989

V roce sametové revoluce změnám fandil, ovšem zpočátku byl i tak opatrný, a to zejména po zkušenostech s rokem 1968. „Trochu tam bylo napětí, jestli to vyjde, nebo ne. A když se člověk dozvídal zákulisí, nechybělo moc,“ myslí si. Podle Jiřího stačil jeden povel, aby tehdejší režim demonstrace rozháněl o něco víc, a změna nemusela přijít. 

Jiří se na SOU Žďas ve Žďáru nad Sázavou vyučil strojním zámečníkem. V letech 1973 až 1978 pak pracoval jako konstruktér ve Žďárských strojírnách a slévárnách, poté nastoupil do závodu lesní techniky. V lednu roku 1991 začal pracovat na Úřadu práce Žďár nad Sázavou, později přešel do Velkého Meziříčí.

 

 

 

 

[1] Příslušná informace pochází z archivních zdrojů, především pak z Archivu bezpečnostních složek, které jsou v souladu s českou legislativou dostupné každému badateli. S takto zjištěnými informacemi jsme však během vedení rozhovoru pamětníka nekonfrontovali. Důvodem byla skutečnost, že pamětník již nežije, nebo z jiného důvodu vyplývajícího ze specifických okolností natáčení.

Jsme si vědomi, že archiválie z provenience bezpečnostních složek totalitního režimu jsou specifickým historickým pramenem, který vyžaduje citlivou interpretaci a vypovídací hodnota takovýchto pramenů o míře spolupráce dotyčné osoby s represivními složkami je velmi omezená. V některých případech se pak příslušné archiválie nedochovaly. Dále je třeba vzít v potaz, že kontakt s bezpečnostními složkami nemusel mít vždy podobu vědomé spolupráce.

S ohledem na co možná největší pravdivost a snahu postihnout různé typy historických pramenů zde přesto zmíněnou informaci získanou naším archivním bádáním uvádíme.

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[3] Dle Archivu bezpečnostních složek (ABS). K 1. 11. 2022 dostupné z: https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Hana Mazancová)