Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Fialová (* 1934)

• narozena 18. května 1934 v Želechovicích u Uničova

• otec vlastnil stolařskou dílnu

• svědkem lokálních válečných události a osvobození obce v květnu 1945

• po roce 1948 otcova stolařská dílna začleněna pod družstvo Dřevokov

• roku 1949 zatkli manžela matčiny sestry Františka Zábojníka z Uničova za ukrývání vysílačky a protirežimní činnost

• rodinu zasáhlo odsouzení strýce na dvanáct let do uranového lágru v Jáchymově, nakonec propuštěn po osmi letech

• vystudovala odbornou školu pro ženská povolání v Olomouci, celý život pak pracovala jako učitelka v mateřských školách

• roku 1955 sňatek s Ladislavem Fialou, vychovali dcery Helenu (1955) a Jitku (1957)

• roku 2025 žila v domově pro seniory ve Šternberku

Psal se rok 1949, když před domkem Talandových v Želechovicích u Uničova zastavilo černé auto. Vzápětí do kuchyně vtrhlo několik mužů v kožených kabátech, aby odvezli otce Heleny Fialové, roz. Talandové, k výslechu. Vrátil se téhož dne. Jak později vyprávěl, stačila jedna chybná odpověď a domů už přijet nemusel. Zadržení otce předcházelo zatčení manžela maminčiny sestry Františka Zábojníka, řezníka z Uničova, za údajnou účast v protikomunistickém odboji. S rodinou se shledal až za osm let, které strávil v uranovém lágru v Jáchymově…

Po Mnichovu byla obec nejprve začleněna do německého záboru

Helena Fialová, roz. Talandová, přišla na svět 18. května 1934 v Želechovicích, malé vesnici u Uničova, vyrůstala v domě s číslem popisným 68, nedaleko kaple Sv. Cyrila a Metoděje. Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů. Maminčin otec byl obecním bubeníkem v Želechovicích, chodíval také zvonit do kostela. Byl to právě on, kdo v květnu 1945 želechovickým občanům oznamoval blížící se osvobození. Helenin tatínek pocházel z nedaleké Lipinky, živil se jako stolař, součástí domu byla malá stolařská dílna, na jejíž stavbu si s maminkou vypůjčili, kde se dalo. K dílně postupně přistavovali další místnosti. Helena přišla na svět jako druhá ze čtyř dětí, měla ještě tři bratry. Maminka zůstala s dětmi v domácnosti. Rodina žila prostým, klidným životem. Byli věřící, pravidelně se chodilo do kostela. Helena si pamatuje, že k nim i za války dojížděl farář z Uničova.

I do malé, poklidné obce, jakou byly Želechovice, však začaly ve druhé polovině 30. let doléhat znepokojivé zvěsti o hrozící válce. Celosvětová hospodářská krize vedla k radikalizaci nedemokratických hnutí v Evropě, nacismus v Německu byl na vzestupu, roku 1935 zvítězila ve volbách Sudetoněmecká strana Konráda Henleina. Želechovice byly tři kilometry vzdálené od převážně německého Uničova, jehož obyvatelé byli pro připojení Sudet k Německu. Roku 1938 vyvrcholily události mobilizací, kterou ukončil podpis mnichovské dohody, pohraniční oblasti připadly Německu. Už 9. října 1938 přišlo do Želechovic směrem od Brníčka německé vojsko a prohlásilo obec za zabranou. Místní měli pocit nespravedlnosti, v obci nebyla převaha německých obyvatel. Začali řešit vynětí ze záboru, což se, zvláště díky snaze několika jedinců v čele se starostou Antonínem Maitnerem, nakonec podařilo v listopadu téhož roku. I tak byla obec ze tří stran obklopena nově vytyčenou hranicí s říší, tvořenou Oskavou a katastrem Želechovic. Hlídali zde čeští finanční strážníci. Želechovice připadly k litovelskému okresu. Helena Fialová si z tohoto období pamatuje, že do obce chodívala Hitlerjugend - ničili pomníky na místním hřbitově, na obyvatele si netroufali, starosta Maitner si uměl zjednat pořádek.

Starostu Maitnera zatklo gestapo

V březnu 1939 došlo ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava, pro místní se mnohé nezměnilo. Už několik měsíců žili obklopení Němci. Heleně Fialové zůstaly v hlavě spíše vzpomínky na jednotlivosti běžného života za války, která začala o půl roku později, a na osvobození. Válka se v Želechovicích příliš neprojevovala, na zdejší obyvatele dopadala spíše obecná válečná opatření - nařízeno bylo povinné zatemňování, lidé lepili na okna černé papíry, zakázán byl poslech cizího rozhlasu, který byl v obci porušován. Přesto, dle dostupných informací, nedošlo k žádnému udání. Hospodářská zvířata byla počítána a evidována úřady, zabíjačky mohly probíhat pouze na povolení, jednou ročně. Veškeré zboží se dalo získat pouze za body či potravinové lístky - jídlo i další potřeby do domácnosti či šaty. Nakupovat se muselo s propustkami v Uničově, místní obchod byl za války zrušen. Helena však v té době s rodiči nakupovat nechodila.

Roku 1940 nastoupila do místní obecné školy, šlo o jednotřídku. Ve vzpomínkách se jí vybavuje pan řídící Zbořil, který děti vítal ve dveřích třídy a ptával se, zda se dobře vyspaly. Přednost před učením měly vždy domácí povinnosti. Už jako malá chodila pást kozy s ostatními dětmi ze vsi. Měli čtyři, babička další tři. Na úkoly zbýval čas většinou až večer.

Roku 1944 zatklo gestapo starostu Maitnera, měl štěstí, byl sice deportován do koncentračního tábora, ale záhy po skončení války se do obce vrátil. Helena Fialová si nevybavuje, že by během války došlo mezi sousedy k zatýkání, ani že by místní byli zapojeni do protinacistického odboje, což potvrzují i dostupné informace. Na jaře se želechovičtí občané začali chystat na příchod fronty. Zakopávali cennosti i jídlo. Výjimkou nebyli ani Talandovi. 

Před příchodem fronty se skryli ve sklepě hostince

Poslední hodiny před příchodem osvoboditelů strávila rodina Talandova ve sklepě nedalekého hostince. Když se rozrazily dveře, nikdo nevěděl, zda nenastala jejich poslední hodina. Šlo však o Sověty - k Talandovým naštěstí přijelo pouze několik aut s důstojníky, kteří se chovali slušně, zdrželi se několik dní a odjeli. Helena Fialová vzpomíná, že tatínek schoval před příjezdem vojáků raději i peřiny. Jeden z důstojníků ji tehdy vzal do náruče, připomínala mu zřejmě dceru, po které se mu stýskalo. V okolních obcích, spadajících k říši, však vojáci řádili, znásilňovali a vraždili. Zvěsti o těchto událostech se do Želechovic dostávaly a Helena je zachycovala v útržcích hovorů dospělých.

I blízký Uničov se stal místem mnoha osobních tragédií. 5. května 1945 dorazil do Uničova generál Schörner, který chtěl město opevnit a bránit. Starosta Siegel obranu města odmítl. Poté složil funkci, odešel domů, zastřelil svou ženu a oběsil se. Němečtí obyvatelé Uničova v panice opouštěli město, dostupné zdroje uvádějí, že 81 z nich spáchalo sebevraždu. V podvečer 6. května byl Uničov osvobozen vojáky 4. ukrajinského fontu Rudé armády pod velením nadporučíka Maximova. 

Po válce se vše pomalu vracelo do starých kolejí. Tatínek dál pracoval ve své stolařské dílně, měl zde i pomocníky ze vsi. První svobodné volby v roce 1946 však vyhrála Komunistická strana Československa, která soukromému vlastnictví nepřála. Roku 1948 převzali komunisté moc v zemi. Začalo znárodňování, posléze kolektivizace. Otec, uznávaný řemeslník, specializující se hlavně na výrobu oken, směl zůstat na stejné pracovní pozici, dílna byla začleněna pod družstvo Dřevokov. Pro rodinu se tak příliš nezměnilo. Helena Fialová si nevybavuje, že by doma vnímala nervozitu nebo nějaké špatné nálady. Od kvarty dojížděla na gymnázium v Uničově, pobyla zde tři roky, poté jí maminka oznámila, že přejde na hospodyňskou školu v Olomouci - Řepčíně, v objektu bývalého kláštera, kde se naučí potřebným dovednostem. Bydlela tedy na internátu a učila se, jak vést domácnost, součástí vzdělání byly například ruční práce.

Strýc strávil osm let v Jáchymově

V té době rodinu postihla nečekaná událost. Manžela maminčiny sestry, strýce Františka Zábojníka, provozujícího řeznictví na náměstí v Uničově, zadrželi a posléze odsoudili na dvanáct let odnětí svobody. Zábojník, pocházející z Řetechova u Luhačovic, měl být zatčen na udání za držení vysílačky, ukryté v lese. Také měl na místo převážet další osoby svou řeznickou dodávkou, podrobnosti Helena Fialová nezná. Strýc z jejich života zmizel na osm let, původně byl odsouzen ke dvanácti letům odnětí svobody, které si měl odpykat v uranovém lágru v Jáchymově. 

Helena jej jela s babičkou dokonce navštívit, kromě úmorné celodenní cesty v ní zůstaly vzpomínky na nevlídné prostředí, kde směli strýce vidět pár minut, než se vydaly na cestu zpět. „Tma, světýlko na dušičky, no a ten barák byl takový nízký... Šlo se tam do kopečka velkejma vratama, na ty se muselo zabouchat, otevřely se, dozorce přišel otevřít, ptal se, co chceme. Babička mu to říkala, šli jsme za ním a dovedli strýce, chudáčka. Nemohly jsme ho ani poznat.“ Zhubl, ztrácel vlasy. Mluvili na sebe přes mříže, kolem stáli dozorci. Nesměly mu předat ani jídlo, které babička přivezla. Perzekuce dopadla i na jeho syna, nemohl dostudovat. Jeho žena, maminčina sestra, dále pracovala v řeznictví, které dříve vlastnili. (Dle záznamu, dochovaného v abscr, byl spis Františka Zábojníka uložen v únoru roku 1957 do archívu, což odpovídá délce trestu, uváděné pamětnicí. Bohužel zde lze dohledat také záznam, že spis byl roku 1964 zničen). 

Helena Fialová si vzpomíná i na strýcův návrat, byla zrovna v Želechovicích, právě obědvali. „V poledne přišel z Olomouce, jak se dostal z Jáchymova do Olomouce nevím, ale vím, že říkám: ‚Strejdo, jak jsi přišel?‘ ‚No, pěšky...‘ Z Olomouce šel pěšky, neměl boty. Copak se můžete vyptávat, jestli mu zastavilo auto - na to nemáte vůbec v hlavě myšlenky, jak vypadal strašně, to nebyl on.“ Po návratu se dával zdravotně dohromady, byl vyhublý, vězení na něm zanechalo stopy. Práci řezníka už vykonával, dle vzpomínek Heleny Fialové, pouze pro známé.

Mezitím dokončila tříletou hospodyňskou školu, jejíž absolventky byly v té době umisťovány školským úřadem do mateřských škol. Její první umístěnka ji zavedla do obce Obědné u Libiny, kde nějakou dobu bydlela přímo ve školní budově. Práce se jí líbila, byla spokojená. Po čase ji převedli do Šternberku, následně do Raškova, až za Hanušovice, kde, jak říká, dávaly lišky dobrou noc. Podařilo se jí vrátit do Šternberku, kde pak až do odchodu do důchodu v 55 letech pracovala v různých předškolních zařízeních pro děti. Roku 1954 zde potkala i svého budoucího muže, Ladislava Fialu. Měl ve Šternberku rodiče a bratra, pracoval jako stolař, stejně jako Helenin otec. Zanedlouho měli svatbu. Roku 1955 přišla na svět prvorozená dcera Helena, roku 1957 dcera Jitka. Měli štěstí, dva dny po svatbě jim bylo, díky ředitelce školky, kde pracovala, přiděleno bydlení v domku, v dnešní ulici Na Valech nad šternberským hradem a mohli se tak stěhovat do vlastního.

O politiku jsme se nestarali

Roku 1968 narušil poklidný život rodiny vpád vojsk Varšavské smlouvy na naše území, dozvěděla se to z rádia, byla tehdy v domácnosti. Ve Šternberku, stejně jako na jiných místech, sledovali lidé průjezd tanků městem, tvořili hloučky na ulicích, vzrušeně diskutovali, otáčeli směrovky či na silnici psali různá protisovětská hesla. K žádné tragické události v souvislosti s invazí zde naštěstí nedošlo. V lednu 1969 se, na protest proti vzrůstající pasivitě ve společnosti v souvislosti s invazí, upálil mladý student medicíny Jan Palach. Tyto informace se k nim dostávaly, vzpomíná, že všem bylo líto mladého života, jehož oběť dnes vidí v podstatě jako zbytečnou. Většina lidí se v reakci na příchozí normalizaci uzavřela do svého soukromí a věnovala se rodině a práci. Fialovi politiku nesledovali. Dcery vystudovaly bez problémů, jedna se stala učitelkou, druhá zvolila ekonomickou školu.

V roce 1988, rok před převratem, zemřel Heleně Fialové manžel. Revoluční události roku 1989 už sledovala spíše zpovzdálí. Celý život brala věci tak, jak přicházely. Časem se přestěhovala ze svého domova ve Šternberku do místního domova pro seniory na Obloukové ulici, kde v roce 2025 vznikl i rozhovor pro Paměť národa. Mladým lidem by vzkázala, aby se měli rádi a problémy mezi sebou řešili, na rozpad rodin podle jejích zkušeností totiž vždy doplatí hlavně děti.

Zdroje:

https://theses.cz/id/fl9qws/00171770-764226124.pdf