Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Fiala (* 1921  †︎ 2009)

• narozen 28. 9. 1921 na Volyni v obci Kupičov

• během let 1943 až 1944 pomáhal bránit obec před německými vojsky

• od dubna 1944 se účastnil vojenského výcviku v Lucku na Ukrajině a v Besarábii

• působil jako spojař a radista, poté u 2. pěšího pluku

• účastnil se bojů na Dukle

• v armádě sloužil do roku 1946

• po válce pracoval v zemědělství

Rodina, Kupičov, armáda a druhá světová válka

Václav Fiala se narodil 28. září 1921 na Volyni v obci Kupičov. Žil v zemědělské rodině. V letech 1943 až 1944 pomáhal bránit obci před útoky Němců. „My jsme neměli co dělat, tak jsme udělali padesát krytejch zákopů okolo vesnice. A teďko jsme celou tu vesnici obklopili píchavým drátem, aby na nás nemohli od lesa. Za 24 hodin hlídalo okolo vesnice 56 lidí.“

Do armády vstoupil 17. dubna 1944. Vojenského výcviku se účastnil na Ukrajině poblíž města Luck. „Tam jsme dělali výcvik a potom v čase výcviku jsme jeli, kam to dohodli, do Rumunska na Besarábii. Tam jsme dělali výcvik, potom jsme šli odtamtud pěšky, vždycky v noci, aby nás nebylo vidět. Šli jsme k hranicím s Polskem.“

„Nabírali do spojařů, tak jsem se přihlásil do spojařů, pak zase potřebovali radistu, tak jsem se přihlásil k radistům. Tam jsme se učili Morseovy značky, ruskou fonii. Potom jsem byl přidělen do průzkumného oddílu SPOZ.“ Zde se setkal s kapitánem Hynkem. V oddíle bylo původně přibližně 800 vojáků, ale rychle jich ubývalo. „Tak jsme vydrželi dva měsíce, zbylo nás kolem sedmi až osmi a potom nás přidělili k druhýmu pěšímu praporu u Konopu.“

Nebyl informován několik let, jak to vypadá se zbytkem pěšího praporu.

Radista u Dukly

Na frontu odešel v 21 letech. „Nejtěžší to bylo na Dukle, než jsme dobyli hranice. Člověk musel pořád hlídat ty svý hodiny u vysílání, aby to měl v pořádku. Střídali jsme se po dvou nočních hodinách, jeden spal, druhý měl službu. Čas utíkal. Bylo to těžký. Přesunout výzbroj, akumulátor, vysílačky, bylo toho 17 kilo, máte pušku, lopatu, všelijaký věci a to člověk musel mít s sebou furt pryč,“ vzpomíná pan Fiala na zážitky z Dukelského průsmyku. Jako radista musel být neustále v pohotovosti. Často měnili své pozice. „V přesunu jsem byl, byli jsme dost utahaný. Jak jsem měl na zádech tu vysílačku, tak jsem si chtěl odlehčit. To byly zdroje, ty jsme měli ve dvou. Tak jsem si ty zdroje dal z ramena na takovej pařízek u břehu a ten březovej pařízek chvilku vydržel, byl ale uhnilej. Tu váhu jsem si dal na ten pařízek, odpočinul jsem si, a najednou pařízek vypadl a já jsem spadl do stráně. Ta byla asi 15 až 20 metrů hluboká. Oni nevěděli, co se mnou, roští se zavřelo a já jsem se potom dobejval nahoru. Zajímavý bylo, že když jsem vylezl, byl jsem poškrábanej, vylezl jsem, zapnuli jsme baterii, a vysílačka to vydržela!“

Několikrát také museli přecházet řeky, vyhýbat se nepřátelským vojskům a do toho nepřetržitě dávat pozor na radiokomunikační akumulátory. Komunikace mezi jednotlivými členy pluku a oddíly samotnými nebyla jednoduchá. „Jak nebylo spojení, bylo zle. Jeden neví, co dělá druhej, kde je, co je potřeba, všechno tohle jsme zařizovali přes rádiový spojení nebo telefonicky. Někdy bylo dobrý to, někdy zase to druhý.“ Jako orientační body při přesunech využívali natažené dráty mezi stanicemi, ovšem s rizikem, že tyto dráty je dovedou na „špatnou stranu barikády“.

Převoz akumulátorů

Václav Fiala vzpomíná, jak jako radista převážel akumulátory k vysílacímu zařízení. „Měl jsem akumulátor do vysílačky, ty byly dál, nebyly přímo u nás, tak jsem tam šel pěšky, abych to měl v pořádku, tu vysílačku, aby byl signál slyšet. Tak jsem to přinesl domů, jel vozka, vezl chleba a nějaký živobytí na frontu do kuchyně, tak jsem si sedl s těma akumulátorama dozadu na vůz. On jel se dvouma koněma. Přijížděli jsme trochu blíž k frontě, najednou rána, a oba koně upadli a vozka sletěl, držel opratě v ruce. A já jsem seskočil z vozu a šel jsem pěšky dál do svýho útvaru.“

Fasování alkoholu

Podmínky na frontě byly různé. Každý se snažil přežít, jak to šlo. Vojáci neměli dostatek financí, proto byli odkázáni na zásoby, které dostávali na příkaz vedení. Takto dostávali například i alkohol. „Fasovali velitelé a normální vojáci. Já měl hlídku, v noci spojení rádiový a teďko oni se mohli napít, ale já nemohl… To přinášeli ti od kuchyně. Přivezli toho víc a rozdávali to. To jsme viděli, že něco bude, jak už to tady bylo. Pro kuráž. Hurá hurá! Tedy většinou jak kdy. Když byla zima, tak deci se dostalo. Když měl bejt útok, tak toho bylo víc. Takhle asi to praktikovali.“

Konec války

Po výcviku byl přeřazen k Vsetínu na Moravě. „Tam jsme zaujímali postavení na frontě u silnice v příkopu, no, a najednou radisté něco hlásili, tak jsem to pozoroval, co se bude dít. Najednou, že má bejt konec války.“

Od Vsetína byli posláni do Prahy a odtud do severních Čech.

Z armády odešel v roce 1946. Vrátil se k zemědělství.

Hodnost a vyznamenání

Válku pan Fiala ukončil jako četař. Poté byl povýšen a dostal několik vyznamenání. „V současnosti jsem nadporučík. Mám několik vyznamenání, dva válečný kříže a jiný odznaky.“