Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Fiala (* 1943  )

Děda by byl spokojený

  • narozen 16. října 1943 v Praze
  • roku 1952 rodině zabavena cihelna ve Štěrboholech
  • vojnu odsloužil v letech 1962 - 1964 u Pomocných technických praporů
  • roku 1990 získala rodina cihelnu zpět v restitucích
  • v roce 1995 obnoven provoz v cihelně ve Štěrboholech

Nikdo o tom nic neříkal

Jan Fiala se narodil 16. října 1943 v Praze. Rok před jeho narozením zemřel Janův dědeček, který byl stavitelem a mimo jiné vybudoval ve Štěrboholech, tehdy vesnici východně od Prahy, cihelnu. „Rodiče říkali, že to dělal tak, že postavil dům, hned ho prodal, aby měl peníze na stavbu dalšího domu, takhle to dělal celý život a vyráběl v cihelně ve Štěrboholech cihly.“

Jan chodil na základní i střední školu do Kodaňské ulice v Praze Vršovicích a v roce 1960 odmaturoval. Měl zájem pokračovat ve studiu dál, ale s kádrovým profilem syna z bývalé podnikatelské rodiny to na počátku 50. let nepřicházelo v úvahu. V roce 1952, kdy bylo Janovi devět let, byla rodinná cihelna zabavena. „Nikdo mi nic neříkal, až do roku 1989. Pak jsme s maminkou zjistili, že cihelna patří Armabetonu.“

 

Dva roky jsem nepoužil zbraň

Janův otec byl vystudovaný právník, ale kvůli špatnému kádrovému posudku musel během režimu patnáct let odlévat ocel v Kladně a nemohl vykonávat svoje povolání. Jan se nakonec dostal na stavební průmyslovku v Českých Budějovicích. Škola byla zaměřena na vodárenství a ukončil ji v roce 1962.

Ihned po ukončení průmyslovky pamětníka povolali na vojnu, kterou měl opět zkomplikovanou kvůli kádrovému posudku a nastoupil k Pomocným technickým praporům. „Tenkrát se to už jmenovalo silniční vojsko. Za celé dva roky jsem nevěděl, co to je střelná zbraň.“ Vojenskou službu sloužil Jan v Lázních Bohdaneč, ale na stavbu jezdili po celé republice a stavěli mosty až v Bratislavě.

 

Tam jsem ji uviděl poprvé

V roce 1964 se v kasárnách v Lázních Bohdaneč seznámil s mladou Emilií Heroldovou. Ta předtím vyhrála pěveckou soutěž Talent v Pardubicích. „Měla jít zpívat do Lucerny a v kasárnách měli mládenci vojenský orchestr a neměli nikoho, kdo by jim zpíval. Ona tam přijela, já ji tam poprvé viděl a hned jsem ji pozval na rande.“

Jan s Emilií se seznámili 11. března 1964 a už za rok 17. dubna 1965 měli svatbu. V tu dobu už byla Emilie těhotná a ještě v roce 1965 se manželům Fialovým narodila dcera. Jan dokončil vojnu a s rodinou se přestěhoval do Nymburka, odkud pocházela jeho žena. „Pro mě je Nymburk jedno z nejlepších měst.“

 

Před mostem stál tank

V Nymburku nastoupil Jan v roce 1965 na okresní národní výbor, kde pracoval až do roku 1968. V tu dobu došlo k invazi armád Varšavské smlouvy. „21. srpna ráno jsem vezl na kole moji dceru do školky. Před mostem v Nymburce stál tank a tam byl sovětský voják a ten mě zastavil. Povídá: ,Stoj!‘“ Jan Fiala odmítl zastavit a na vojáka se obořil, že ho nepustí přes most v jeho městě.

V roce 1968 začal Jan pracovat ve Středočeských vodovodech a kanalizacích v Nymburce. Měl štěstí, že podnik vedl dobrý šéf, který nedělal zaměstnancům potíže. Začátkem normalizace vyhodili z práce Janovu ženu Emilii kvůli tomu, že si v kanceláři udělala legraci z oslovení „soudružko“. Následně nemohla Emilie nějakou dobu najít práci a Janovi se povedlo domluvit, že ji přijali také do vodáren, kde oba pracovali až do roku 1994. V roce 1971 se Fialovým narodilo druhé dítě, tentokrát syn.

 

V televizi to oznámil pan Hrušínský

Sametová revoluce v Nymburku podle slov pamětníka neprobíhala, ale Fialovi sledovali průběh demonstrací v televizi. „Pamatuji se na pana Hrušínského, jak oznámil v televizi, že režim padl. To jsme byli strašně spokojení.“ V té době Jan ještě netušil, jaké změny mu to do života přinese. „V tu dobu jsem ještě ani nevěděl od rodičů, že vlastníme nějakou cihelnu.“

Na začátku 90. let byla Janu Fialovi a jeho sestře vrácena rodinná cihelna v restituci. Rodina se musela najednou rozhodnout, zda cihelnu prodat, anebo navázat na dědečkovo podnikání a cihelnu obnovit. Jan s manželkou se rozhodli, že se do riskantního podnikání pustí. Cihelna byla však v katastrofálním stavu a manželé si proto museli vzít úvěr, celou budovu zbourat a postavit znovu.

Stavba nové cihelny trvala tři roky a Fialovi si u ní zbudovali i byt, aby nemuseli dojíždět denně z Nymburka do pražských Štěrbohol. V listopadu 1994 se tedy stěhovali do Prahy a v červenci 1995 vyrobili v cihelně první cihly. Začali oba pracovat v úplně novém odvětví, což bylo zpočátku velmi složité. Fialovým pomáhalo to, že ze začátku 90. let hodně lidí užívalo nových možností a budovalo nová stavení, takže cihly šly na odbyt.

 

Svého snu jsem dosáhl

Cihelna je v provozu dodnes, i když hodně věcí se zkomplikovalo. Při přestavbě museli vyměnit původní vytápění pomocí mouru za plynové. Od té doby se hodně zdražuje plyn, takže je výroba čím dál víc finančně náročná a zároveň není o cihly již takový zájem jako dřív. „Podnikatel má dneska mnohem víc zodpovědnosti než před 30 lety. Když máme zodpovědnost jako firma, tak to jde dobře.“

Obě Janovy děti pracují dnes s nimi v cihelně. Dcera se stará o prodej a syn o technologii a postupně přebírají vedení podniku po rodičích. Jan by byl rád, aby v rodinné firmě pracovala časem i jejich vnoučata. „Myslím, že děda by byl spokojený.“

Práce v cihelně je náročná a Fialovi nemají téměř žádný volný čas. Od otevření cihelny byli manželé na dovolené jen dvakrát. Jana práce baví a je rád, že se jim podnik podařilo úspěšně obnovit. Nejdůležitějším v životě je pro něj ale jeho rodina. „Svého snu jsem dosáhl, protože mám naprosto v pořádku celou rodinu.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů