Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Fiala (* 1924  )

„Přes plot jsem parašutistům podal vysílačky, a protože na náš dvůr chodili četníci na záchod, vždycky jsem pustil v dílně nějaký stroj, aby to trochu hučelo.“

  • narozen 22. 9. 1924 v Myslibořicích, vyučený kolář, během války se aktivně zapojil do protinacistického odboje v Myslibořicích
  • plnil úlohu spojky do Moravských Budějovic a ukrýval zbraně
  • několik týdnů poté, co v noci ze 4. na 5. května 1944 u Kramolína seskočila čtyřčlenná skupina výsadkářů skupiny SPELTER z Anglie, se Jan Fiala dostal do přímého kontaktu s parašutisty
  • společně s otcem doma ukrývali vysílačky a zbraně parašutistů a aktivně jim pomáhali při vysílání z protektorátu do Londýna
  • po odhalení výsadku v červenci 1944 a prozrazení odbojové sítě byl Jan Fiala zatčen a krátce vyšetřován gestapem, v srpnu se uchýlil do ilegality do Sudet, kde se ukrýval až do konce války
  • po návratu z vojenské služby v roce 1948 nastoupil do továrny na pletací stroje, kde pracoval celkem 35 let

Seskok parašutistů skupiny SPELTER

Rodina Fialů žila po mnoho generací na Vysočině. Za druhé světové války její život v Myslibořicích výrazně poznamenala událost přímo spojená s aktivitami exilového Ministerstva národní obrany v Londýně. V noci ze 4. na 5. května 1944 totiž u Kramolína na Třebíčsku seskočila čtyřčlenná skupina výsadkářů SPELTER ve složení škpt. Břetislav Chrastina, rtn. Jaroslav Kotásek, rtn. Rudolf Novotný a čet. Jan Vavrda. Janu Fialovi bylo tehdy dvacet let. „Byli vysazeni kvůli invazi, aby podávali zprávy o pohybu německých vojsk z východní fronty na Západ.“

Do přímého kontaktu s parašutisty se Fiala dostal až několik týdnů po seskoku, ale podle toho, co ví, proběhl začátek výsadku následovně: „Měli adresy z Londýna, na které se měli obrátit, nějaké do Nové Říše. Když se tam dostali, což je asi čtyřicet kilometrů od Kramolína, nebyli přijati.“ Tehdy se již výsadkáři pohybovali bez velitele Chrastiny, který se od skupiny oddělil vzápětí po seskoku. Podle Fialy se pak rozhodli jít z Nové Říše na Brno: „Už ale měli zásoby jídla jen na dva dny a tehdy navíc asi čtrnáct dni ve dne v noci neustále pršelo. U Šebkovic proto Novotný šel do vesnice sehnat nějaké jídlo. V druhém domě dostal pecen chleba a hrnec škvarků se sádlem.“ Šlo o statkáře Plichtu, který později hrál důležitou roli v dalším působení výsadku.

Boňovský incident a hajný Vitouš

Při svém pochodu přes vrchovinu se parašutisté dostali i k malé obci Boňov: „Z Anglie nevěděli, že v každé vesnici chodí hlídky, které určoval starosta. Každou noc jsme chodili po vesnici a měli kontrolovat.“ Parašutisté se větším vesnicím samozřejmě vyhýbali, ale do Boňova vstoupili: „Dva chlapi tam drželi hlídku. Jeden byl nimrod, tak měl dokonce loveckou pušku. Chtěli parašutisty zadržet. Vzali je do strážní boudy a oni se vydávali za brněnské studenty. Když je chtěli kontrolovat a člen hlídky hmátl po pušce, všichni tři vytáhli dvě pistole. Na rovinu jim řekli, že jsou výsadkáři a Kotásek vytáhl hrst peněz a požádal o pomoc. Chtěli se alespoň usušit. Zavedli je k jistému Kratochvílovi, sedmdesátiletému vdovci, který měl na konci vesnice stodolu.“ (Zde se Fialova verze dost liší od vyprávění parašutisty Vavrdy – pozn. ed..)

Od Boňovských se výsadkáři zároveň dozvěděli, že poblíž v hájovně Ostrý žije hajný Vitouš, kterého Kotásek shodou okolností z mládí znal: „Kotásek jim řekl, aby mu s Vitoušem dojednali schůzku. Když Kotásek Vitouše uviděl, říká: ‚To jste vy, jak jste se sem dostal?‘ A Vitouš: ‚No jasně, já tě znám, kde se tu bereš? V Ratiškovicích se říká, že jsi utekl do Anglie. Tak se přesuňte ke mně.‘“ Nyní bylo třeba dopravit na hájenku vysílačky, které podle Fialova vyprávění parašutisté zakopali poblíž Krasonic ve starém lomu při pochodu z Nové Říše: „Ukázali Vitoušovi na mapě, kde vysílačky jsou: ‚Pánové, tam je můj tchán hajným, tam jezdím na kole každou chvíli.‘ Novotný tam šel sám v noci, Vitouš na kole. Novotný vysílačky našel a Vitouš je přivezl.

Vysílání od Papulů a úkryt u Fialů

V samotné hájence ovšem nebyl elektrický proud, takže bylo třeba najít někoho přímo ve vesnici. Tím došlo k přímému napojení na Fialovy: „Vitouš přišel za mladým Papulou, to byl soused, který byl napojen v Brně na odboj. Ten šel hned za mnou, protože u nás byla četnická stanice. Kanceláře měli v našem baráku.“ Ladislav Papula od Fialy chtěl, aby podával informace o pohybu četníků kvůli bezpečnosti parašutistů při vysílání: „S Papulou jsme se dohodli, že vysílačky dáme k nám, ale že se u nás nedá vysílat, protože u nás jsou četníci.“ Vysílat se mělo od Papulů: „Mladej tam měl svou velikou místnost, kde mohli i přespat.“

Nyní bylo potřeba přemístit vysílačky k Fialům do vesnice: „Uvažovali jsme, že zapřáhnu povoz a pojedu do lesa pro nějaké roští a dovezu je. Ale to bylo dost divný, že zrovna v červenci, když jsou jiný práce, jedu pro roští. Lepší bylo odnést je v ruksaku. Odnesl to otec, ale musel jsem ho jistit. Šel jsem před ním sto metrů, kdyby něco. Vitouš ho jistil ze začátku v lese. Kufry jsme dali na půdu a hodili přes ně kus slámy.“

Vysílání provozovali někdy večer a někdy v poledne. Nebylo to jednoduchý, protože u Papulů byla čeládka.“ Vysílalo se několikrát do týdne: „Jistili jsme je, aby náhodou nepotkali četníka. Já jim přes plot dal k Papulovi vysílačky. Věděl jsem, že vysílají na půdě a že by to mohlo být slyšet. Na náš dvůr totiž chodili četníci na záchod. Pustil jsem v dílně vždycky nějaký stroj, aby to trochu hučelo. Třeba nějakou brusku nebo cirkulárku a v dílně se díval, kdy jde jakej četník.“ V té době znal Fiala parašutisty jen od vidění: „Papula mi je ukázal, ale přímo jsem s nimi nejednal. Jen abych je znal a oni mě.“ To se ale brzy změnilo.

Přestřelka v hájence Ostrý

V té době už totiž mělo gestapo výsadkáře dávno pod kontrolou prostřednictvím svých agentů a pokoušelo se je přemístit k Brnu, kde s nimi hodlalo rozehrát velkou zpravodajskou hru. O půlnoci 15. června je měl z Vitoušovy hájenky vyzvednout nic netušící Papula a přesměrovat je na Brno. Téhož dne večer krátce před devátou však BBC vysílalo varování před zrádci Ryšánkem a Jizerou, kteří byli jako agenti do akce zapojeni, a tak události získaly nový spád.

I když totiž samotní parašutisté výstrahu neslyšeli, z hlediska gestapa byla akce ohrožena a bylo rozhodnuto o silovém řešení: „Toho 16. června, když přepadali hájenku, vojsko udělalo chybu. Oni to dělali o půlnoci, a jak v noci jdete v lese v kanadách a víc chlapů, tak to praští. Probudili je. Vitouš spal a oni ve včelíně. Dva spali a Novotný hlídal. Vzbudil je a říká, že se něco děje. Jsou tu lidi. Viděli, že jsou obkličování, tak vyrazili. Ve tmě letí tři chlapi, tak spustili salvu. Kotáska trefili a dva utekli. Vitouš si natáhl kalhoty, vzal flintu, vyskočil oknem a valil do lesa.“ Z výsadku nyní zbývali už jen Rudolf Novotný a Jan Vavrda: „Když zastřelili Kotáska, bylo štěstí, že u Plichtů byl Novotný. Když se jim podařilo utýct, šli rovnou do Šebkovic k Plichtům.“

Hlavní starost výsadkářů nyní samozřejmě představovaly vysílačky ukryté u Fialů. Sedlák Plichta neváhal a vyrazil do Myslibořic: „Plichta přišel k nám. Byl samozřejmě cizí, já ho neznal, tak jsem nemohl rovnou říct: Vysílačky jsou tady. Řekl jsem mu, že to není pravda, že si to vymyslel a že pojedu s ním, ať mi to řeknou do očí.“ Plichta tedy vzal Fialu s sebou do Šebkovic: „Byli ve stodole ve výšce. Chodili tam po deset metrů dlouhym žebříku. Samozřejmě, když jsem lez po tom žebříku, vytáhli pistole, ale hned je hodili do slámy: ‚To seš ty?‘“ Fiala se s parašutisty ihned na místě dohodl, že jim společně s Plichtou zařídí kontakt na budějovickou organizaci přes Fialova strýce. Od Plichtů tedy nejel přímo zpět pro vysílačky, čímž byl promarněn nenahraditelný čas.

 Gestapo hledá vysílačky

Podle toho, co se píše i v archivech gestapa, 11. července přijeli gestapáci k Fialům už ráno. S sebou měli dopis, který musel již zatčený Papula pod nátlakem napsat pro Fialu: „Napsal, abysme vydali kufry, které má u nás schované.“ Otec s tím ale nechtěl nic mít: „Hned volali do Brna. Tam měli u telefonu Papulu a ten řekl, že tedy syn.“ Mladý Fiala ale právě nebyl doma: „Rozhodli se, že Papulu přivezou. Celé dopoledne hledali. Papula jim řekl, kde by to mohlo být. Buď u nás na půdě anebo že už jsme měli připravenou bednu jako kryt pro vysílačky na zahradě. Tam kopali a hledali. Horší pro ně bylo, že naši pouštěli prase na zahradu a vono tam rylo. A kde všude rylo, tam kopali. Nepoznali, že je to jen trochu porytý a že tam žádná bedna nemůže bejt.“

Jan Fiala toho dne dorazil až okolo druhé hodiny po poledni: „Přijel jsem do Myslibořic a bylo mi nápadný, že nikde ani pes. Nikde člověka a je 11. července. Už skoro u nás je hospoda. Tamní dcera stála mezi dveřma, ruce v bok a zdálky, jak mě viděla, mávala na mě. Ptám se: , Co je?‘ ‚Nejezdi domů. Od rána je u vás gestapo, hledaj vysílačk.‘ “ Fiala se tvářil, že o vysílačkách nic neví, a rozhodl se i navzdory nebezpečí jet domů. Nechtěl v tom rodiče nechat samotné: „Jak jsem otevřel dveře – ‚cvak‘ a už jsem měl želízka.

Krátce po návratu mladého Fialy dorazili i gestapáci s Papulou: „Papula mi před nima říkal: ‚Dej mi ty dva kufry, co jsem u tebe měl.‘ Já na to: ‚Mám dojem, že už sis je vyzvedl.‘“ Dohadování pokračovalo a Fiala se rozhodl gestapáky trochu povodit. Když totiž Papulovic statek 16. června kompletně vystěhovávali, našlo se uvnitř nějaké nepovolené rádio, které stěhováci hodili do studny: „Tak jsem je navedl, že jsem věci hodil do té studny. Udělali hasičskej poplach, vypumpovali studnu. Nic ale nenašli.

Dobrovolné vydání vysílaček a gestapák König

Gestapu začala docházet trpělivost, a tak s Papulou a Fialou zkusili poměrně nestandardní řešení: „Řekli nám: ‚Běžte bokem, domluvte se mezi sebou a už si to ujasněte.‘ Půl hodiny nás nechali. Papula mi povídá: ‚Je to zrazený v Brně. Už jsem tam měsíc. Vůbec mě nenutěj, abych něco prozradil. Už to všechno vědí. Prosim tě, dej jim je, ať ta tragédie dál nepokračuje.‘ “ Přítomný německý velitel Fialům dokonce veřejně slíbil na čest německého důstojníka, že se nikomu z rodiny nic nestane. Fiala se tedy nakonec nechal přesvědčit a rozhodl se vysílačky vydat: „Je to v kanále před našim barákem. Je tam kamen a na něm ty kufry.‘ Šel si tam pro to sám. Tím pádem to skončilo.“ Nejcennější část parašutistické výstroje nenávratně skončila v rukou gestapa. „Mně už nic jiného nezbývalo. Já už jsem byl odepsanej. Myslel jsem, že mě s Papulou vezmou do Brna. Věděl jsem, že jde o krk, ale co jsem měl dělat. Říkal jsem si, že to nějak dopadne.

Fiala nyní musel doufat, že důstojník dodrží slovo. Chvíli se ještě úřadovalo na četnické stanici a pak se objevil velitel akce: „Povídá Königovi: ‚Jedem do Brna.‘ Nevěděl jsem, co se mnou udělají. Ale vzali Papulu a jeli pryč. König tam zůstal a za chvíli povídá: ‚Tak pojedem.‘ Jeli jsme z Myslibořic na Jaroměřice a Šebkovice. Trnul jsem hrůzou, že mě tam zavezou, že už snad vědí, kde (parašutisté) jsou. Že budou chtít jenom vědět, který dům – že nás sledovali.“

Fialu ale „jen“ vezli do Jaroměřic na četnickou stanici, kde strávil noc. Ráno ho čekal výslech: „König začal psát protokol. Jak to všechno bylo s kufry. Říkal jsem, že si Papula někdy u nás nějaký kufr schoval a že byly zamčený a já nepátral po tom, co je uvnitř.“ Když všechno sepsali, čekalo Fialu příjemné rozuzlení, neboť mu König řekl: „Běžte domů a nic nedělejte. Kdyby někdo přišel pro vysílačky a ptal se moc důsledně, tak ho ohlašte četníkům. Oni už vědí, co maj dělat. Kdyby vám přišel dopis a byl tam podepsanej Ludwig, tak udělejte, co tam stojí.“ S tím Fialu propustil. Fiala měl pro gestapo evidentně větší cenu na svobodě. Asi stále doufali, že se jednoho dne objeví i samotní majitelé vysílaček.

Přechod do ilegality

Až do druhé půle srpna se nic nedělo. „Zůstal jsem doma a čekal, co bude. Najednou, byl jsem na poli, otec mi donese dopis: ‚Je to razítko Brno.‘ Dopis jsem otevřel a tam stálo: ‚Jak jsme u vás jednali 11. července, ještě s váma něco chceme prohovořit. Přijeďte do Jaromeřic nad Rokytnou. O půl jedenácté přijedu vlakem. Mě poznáte.‘ To byl ten gestapák König.“ Fiala hned poznal, kolik uhodilo, a na žádnou schůzku nejel: „Jel jsem rovnou do Šebkovic.“

Tím začal jeho pobyt v ilegalitě. Krátce se ukrýval společně s parašutisty Novotným a Vavrdou u sedláka Plichty ve stodole, ale to bylo dlouhodobě neúnosné: „Pak jsme se rozdělili. Honza Vavrda byl v Kněžicích ve mlejně. Novotný to měl lepší, byl v Budějovicích přímo u lidí, kteří měli větší byt. Já od Plichtů přešel do Pálovic u Jemnice.“ To bylo pro Fialu ale jen přechodné bydliště. Lidé z odboje v Moravských Budějovicích nakonec vymysleli, že bude nejlepší, když půjde do Sudet. Úkryt našel u sedláka v Rančířově, kde se skrýval zhruba od února do dubna 1945: „Tenkrát bylo jaro v půlce března. Jak zmizel sníh, nechal jsem si poslat kolo od Plichtů.“ Fiala jezdil po okolí a dál spolupracoval s odbojem.

V ilegalitě se Jan Fiala nakonec šťastně dočkal osvobození. Podobně se vedlo i parašutistům Rudolfu Novotnému a Janu Vavrdovi. Válku přežil i původně ztracený velitel škpt. Břetislav Chrastina, kterému se podařilo přejít k partyzánům na Slovensko. Ze samotného výsadku tedy padl jen Jaroslav Kotásek. Nebyl ale zdaleka jediný, kdo v přímé souvislosti s výsadkovou skupinou SPELTER nakonec přišel o život. Jan Fiala vzpomíná alespoň některé: „Papulova rodina, ti byli čtyři, potom Urbánek a jeho matka, to je šest, strýc a nějaký Valenta z Budějovic, to bylo osm, Kotásek a tři Boňovští. Celkem dvanáct lidí.“ Samotná rodina Fialů jako zázrakem vyvázla bez úhony.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století