Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Feuerstein (* 1918)

Ty seš ještě mladej, ty budeš pracovat, než zdechneš

  • narozen 20. června 1918 ve východoslovenské obci Koromľa

  • rodiče živnostníci

  • nejmladší ze 7 sourozenců

  • studium gymnázia v Užhorodě nedokončil, po maďarském záboru Podkarpatské Rusi z rasových důvodů vyloučen

  • narukoval do maďarské armády, poté internován v rámci tzv. pracovních jednotek

  • otrocká práce v týlu frontových bojů po celou dobu války

  • celá rodina vyvražděna

  • v roce 1949 zabloudil poblíž Bratislavy do pohraničního pásma, zatčen a obviněn ze špionáže

  • dvouletý trest si odpykal převážně v jáchymovských lágrech

  • neúspěšná snaha o vystěhování do Izraele

  • práce v Geologickém průzkumu, úraz, invalidní důchod

  • ve věku 89 let se poprvé oženil

Alexander Feuerstein jako Žid z pomezí Slovenska a Podkarpatské Rusi během druhé světové války přišel o celou rodinu a sám prošel martyriem otrockých prací v týlu frontových bojů. Když pak krátce po únoru 1948 nešťastnou náhodou po flámu zabloudil do pohraničního pásma kdesi u Bratislavy, byl zcela neprávem obviněn ze špionáže a následovalo martyrium mučení a dřiny v jáchymovských lágrech. Alexandrův příběh je však krom líčení o prožitém strádání také zprávou o tom, že „začít znova“ se dá v každém věku.

Velká rodina

Obec Koromľa leží na samém východě Slovenska, pár kilometrů od dnešní slovensko-ukrajinské hranice. Tam se 20. června 1918 v rodině židovského hospodáře a živnostníka Feuersteina narodil nejmladší syn Alexander. „My jsme měli malé hospodářství, jinak jsme měli ještě obchod. Otec byl válečný invalida a dostal koncesi na živnost,“ vzpomíná Alexander. Jako nejmladší z rodiny v podstatě vyrůstal s dětmi svých sourozenců, především nejstarší sestry Chan. Alexander studoval gymnázium v nedalekém Užhorodu: „Na Podkarpatské Rusi byla ta situace vždycky špatná, nuzná a chudobná. Já jsem teda chodil na gymnázium v Užhorodě, a když jsem končil sedmou třídu reálného gymnázia, maturita už mi byla odepřena, že Židi nesmějí do školy, a vyloučili nás ze školy.“ Bylo to v době po Mnichovu, kdy jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku.

Chraňte se, jak můžete

Alexander Feuerstein dále vzpomíná: „Ti Maďaři, to bylo kruté. Já si pamatuju, že když přišla maďarská okupace, tak oni se chovali hrozně, třeba mému strýcovi úplně utrhli bradu. Oni ho viděli, jak jezdili na těch koních ti vojáci, že je Žid, a tak slezli z koně a strhli mu tu bradu. To byl prostě zoufalý život.“ Změnila se i atmosféra v rodné vsi, která se rovněž stala součástí maďarského záboru. „My jsme se měli moc dobře u nás na vesnici. Proti nám nikdo nic neměl, my jsme tam byli jako domácí lidé. A najednou někteří mladí kluci byli v Německu a tam se naučili ten nacismus, antisemitismus a začali nás pronásledovat i u nás ve vsi, ale to nebylo víc než jen pár lidí, kteří uměli německy. A teď přišli k nám do krámu a jeden šel s revolverem a chtěl bratra zastřelit. On se tenkrát zamknul, oni nám prostřelili dveře, ale nakonec se nic nestalo.“ Alexander se vydal nahlásit incident do nedaleké obce Krčava, kde tehdy sídlil notariát. „Tam jsem hlásil, že nás napadli, a oni nám na to řekli: ‚Jděte domů, my s tím nemůžeme nic dělat… Chraňte se, jak můžete!‘“

S maďarským záborem přišlo na nějaký čas i odloučení od rodiny. Alexander byl patrně ještě rovnou z gymnaziálních studií naverbován k maďarské armádě: „Já jsem tenkrát nebyl doma, nebyl jsem v rodný vesnici, ale byl jsem v Užhorodě a chtěl jsem domů k rodičům. A oni mě nechtěli pustit, a tak jsem šel na černo. Já jsem tam ty cesty znal, ale stříleli po mně a chytili mě, zavřeli a poslali zpátky.“ Tři měsíce byl zadržován, na přímluvu syna velitele byl nakonec propuštěn a mohl navštívit svou rodinu…

Feuersteinem se narodil a Feuersteinem zůstane

Protižidovská opatřen šířící se Evropou po vypuknutí druhé světové války se nevyhnula ani horthyovskému Maďarsku, situace tam však přece jen byla oproti územím ovládaným přímo „Velkoněmeckou říší“ odlišná. Rozhodně ale pro Židy nijak zvlášť příznivá, zvláště v oblastech obsazených Maďarskem po roce 1938. Židé zpočátku mohli sloužit v maďarské armádě, byť v podřadném postavení. Alexander Feuerstein k tomu dodává: „Já jsem sloužil nejdřív u horské služby, pak nás převeleli, protože to bylo na Podkarpatské Rusi, tam byli ti Rusíni a ti se nemohli a ani nechtěli přizpůsobit Maďarům. A pak vyšel nový zákon a my všichni, co jsme tam byli a žili, tak nás odvedli z té Podkarpatské Rusi do Maďarska.“

Alexander měl oproti jiným Židům mírnou výhodu díky velmi dobré znalosti maďarštiny (jeho maminka byla maďarská Židovka a doma se zčásti mluvilo maďarsky). „A tak když jsem byl na vojně, tak jsem se taky přizpůsobil jim (Maďarům, pozn. ed.), protože jinak to ani nešlo.“ Pokud by voják zapřel svou židovskou identitu, naskýtaly se prý i možnosti kariéry v armádě: „Oni mě chtěli dát do důstojnické školy, ale chtěli po mně, abych si změnil jméno, abych se jmenoval jinak. Dávali mi na výběr všelijaká jména, ale já povídám: ‚Ne, jednou jsem se narodil tak a tím zůstanu!‘ Tak mě vyloučili a přidělili mě k husarům k jezdeckému pluku. Tam jsem sloužil.“

Vzali nám pušky, dali nám lopaty

V souvislosti se zostřením protižidovských opatření zřídila maďarská vláda tzv. pracovní jednotky (munkaszolgálatos), jejichž příslušníci (krom Židů další „nepřátelské“ skupiny obyvatel) vykonávali otrockou práci. A to buď na stavbách, anebo dřeli za nelidských podmínek v týlu frontových linií. Uvádí se, že ze zhruba 52 tisíc židovských příslušníků těchto jednotek zemřelo ještě před německou okupací Maďarska v roce 1944 na 42 tisíc osob (zdroj www.holocaust.cz). „Pak už vyšel ten židovský zákon a to nás převeleli do pracovního tábora, vzali nám pušky, dali nám lopaty, krumpáče a tak jsme začali tam v tom táboře, v tom koncentráku. Nejdřív nás vzali do Polska, na Ukrajinu a prostě tam, kam nás potřebovali, tam nás vždycky převedli.“ Hlad, zima, popravy a nelidské zacházení se tak pro Alexandra staly každodenní realitou. Oproti nacistickým vyhlazovacím táborům, kde nakonec skončila většina rodiny Feuersteinovy však tyto „Munkatábory“ skýtaly jistou šanci na přežití

Ty seš ještě mladej, ty budeš pracovat, než zdechneš

V pracovních táborech kromě Alexandra otročili i jeho dva bratři. Ani jeden z nich však válku nepřežil. Alexander líčí, jak si vězni jednou v zimě kdesi na Ukrajině v týlu fronty po celodenní vyčerpávající práci našli úkryt v polorozpadlé stodole. Tam na ně narazili příslušníci wehrmachtu pátrající po nepřátelích v týlu. „Velitel, jak tam přišel, začal křičet: ‚Židé, vy se tu nějak máte! My bojujeme a vy se tady máte!‘“ A prvním vězněm, na kterém si chtěl vybít vztek, byl právě Alexandrův bratr, snad kvůli tomu, že měl na hlavě dobrou čepici: „Tak ho vzali a prostě ho oběsili na prvním stromě.“ Marné byly Alexandrovy prosby: „‚Nechte ho, já půjdu místo něho, on má rodinu.‘ Jemu bylo třicet a mně bylo dvacet…Oni mi řekli: ‚Ty seš ještě mladej, ty budeš pracovat, než zdechneš!‘ Praštili mě a hodili mě do sněhu, a než jsem se vzbudil a vstal, tak už byl bratr oběšenej… Tak jsme ho pochovali tam a den šel dál a tak to všechno pokračovalo.“

Jak nakonec zahynul druhý bratr, se Alexander dozvěděl až po válce. „To přišla německá armáda, ale i s Maďary, a oni povídali: ‚Kluci, kdo chcete jít domů, na práci blízko domova?‘ Potřebovali dva tisíce lidí, aby se přihlásili, že můžou jít pracovat blízko domů. Bratr tam šel a taky se přihlásil.“ Soused z vesnice bratra varoval: „,Abraháme, co to děláš? Nehlas se, co ty víš, co bude s námi. Co ty víš, co oni mají za úmysl?‘ Ale on na to: ‚Mám ženu a děti, tam budu blízko, třeba uteču a dostanu se domů.‘“  Takové naděje se však záhy ukázaly jako liché. Stovky vězňů namísto vysněného návratu blíže k domovu našlo o pár kilometrů dál smrt. Vojáci vězně odvedli do lesa, kde měli vykopat zákopy. „Pak se museli svléknout, a když už se blížilo k večeru, oni byli už skoro hotoví, tak vzadu už bylo připraveno německé komando s puškama a kanonama. A když se svlékli, tak je tam postříleli. Akorát jeden, kterého nestačili pořádně zahrabat do té jámy, tak zůstal naživu. Byl raněný, ale zůstal naživu To už byla noc, a tak se vyhrabal a šel a viděl světlo a našel stavení, kde ho zachránili. Dostali ho do nemocnice a po válce se vrátil. On jediný to přežil, jinak všichni ostatní byli postříleni.“ Otřesné zážitky se podepsaly na zdraví přeživšího vězně.„Dvacet pět let mladej kluk byl úplně bílej jako stařec. A zbláznil se, ještě něco vypravoval, jak to tam bylo, ale zbláznil se z toho a umřel.“

Sám

Díky dobré fyzické kondici a nezbytné dávce štěstí Alexander Feuerstein hrůzy války přežil. Ne však jeho rodina. O osudu bratrů už byla řeč, Alexandrovi rodiče i sestry s dětmi údajně nakonec skončili v plynových komorách. Tak jako mnoho těch, kdo přežili holocaust, zůstal Alexander sám. „Když jsem se vracel domů, tak jsem chytil z vlaku skvrnitý tyfus. Když jsem přijel do rodné vesnice, tak jsem tam pochopitelně nikoho nenašel, ale říkali tam, že snad sestra s rodinou někde přežili. To už jsem byl ale špatný, ležel jsem u jedné sousedky. Nakonec mě zabalili a poslali mě vlakem do Užhorodu do nemocnice. Tak mě dali na pokoj a tam byli ti zedníci, kteří před lety stavěli stavení u rodičů… Oni mě poznali a říkali: ‚Vždyť my jsme vám stavěli ten barák!‘ Ti říkali, že všichni umřeli.“

Poté co se Alexander v nemocnici zotavil, odešel do východoslovenského města Michalovce, kde našel práci jako obchodní příručí v obchodě Barvy laky. Začít nový život ale nebylo snadné. Jeho situaci ještě komplikoval fakt, že jeho rodnou řečí byla jidiš, uměl plynně maďarsky, ale slovensky (a posléze česky) se teprve musel naučit. Na nelehké poválečné začátky vzpomíná: „Já jsem byl poměrně mladý, bylo mi dvacet sedm let. Byl jsem schopen, dívky po mně šílely… mohl jsem si vybírat a měl jsem z čeho, když jsem je chodil navštěvovat v chudobinci. Já jsem jim nosil nějaký jídlo, co jsem vydělal, to jsem všechno rozdal.“  Prožité hrůzy a trauma ze ztráty rodiny však na dlouho bránily Alexandrovi v navázání plnohodnotného vztahu a založení rodiny. „Já jsem pořád nemohl zapomenout na to, co se stalo. Ožením se, rozvedu se, bude mi ještě hůř… Nemohl jsem zapomenout na tu strašnou tragédii. A tak jsem zůstal sám.“  

Odnesl jsem to šeredně, ale pomsta byla moje

Alexander Feuerstein přežil nacistickou totalitu s těžko zhojitelnými šrámy na duši. Nešťastná náhoda tomu chtěla, že poměrně záhy na vlastní kůži zažil brutalitu nastupující totality komunistické. Někdy v roce 1949 (na datum si přesně nevzpomíná) Alexander spolu s přáteli vyrazil na flám v Bratislavě. V opojení se rozešli a Alexander zabloudil v Petržalce do pohraničního pásma. Náhodné a nevědomé přiblížení k rakouské hranici se mu stalo osudným. Zadrželi ho pohraničníci střežící čerstvě vznikající železnou oponu a předvedli ho k výslechu na celnici. Ihned pojali podezření, že se jde o špiona, zvláště když u dezorientovaného Alexandra našli židovské modlitební předměty. 

„Měl jsem ty modlitební řemínky, a když mě chytli, tak to rozřezali a se mnou to strašně pohnulo. A já jim povídám: ‚Nechte to, to jsou moje náboženské pomůcky!‘ A on na mě: ‚Kolik tam máš zlata, kolik tam máš dolarů? Ty jsi špion!‘ A to bylo přímo na hranicích a tam byla taková velká vana. A já jsem se cítil zdravý, tak jsem chytil toho vojáka a praštil jsem s ním do té vany. No ani nechci povídat, jak to dopadlo! On byl mokrej, přišla stráž, chytla mě…Odnesl jsem to šeredně, ale pomsta byla moje. Pak mě tam dali zvlášť na zem na slámu, to mě tam dali jako mrtvolu, zbili mě, strašně mě zbili…“ Následoval převoz do Bratislavy a obvinění ze špionáže, za kterou tehdy hrozily ty nejtvrdší tresty. „Tam u mě byly napsány desítky protokolů, prostě ze mě udělali špiona. Teď jsem se nemohl bránit, akorát mi přidělili advokáta ex offo. Ten mě předvolal a říká mi: ‚Co jste udělal?‘ A já povídám: ‚Nic.‘ A on: ‚Jak to, nic? Vždyť vy tady máte rozsudek smrti, tak jste musel něco udělat!‘“

Esesáci mně za pět let neudělali to, co se mi stalo tady

Ve vězení zažil Alexander nelidské zacházení, které si v ničem nezadalo s týráním dozorců v nacistických koncentrácích. „Když mě zavřeli, tak jsem se hlásil: ,Chci jít k doktorovi!´ Byl jsem nemocný, nechtěl jsem jíst. A oni mě ti bachaři, Pichl (?), vedoucí, otevřel dveře a řekl: ‚Ty budeš žrát!‘ A já povídám: ‚Nemůžu, já jsem nemocný.‘ A oni mě vzali a to byla nějaká čočka, od té doby nemůžu vidět čočku, a oni mě utrhli tady tu destičku (?), to jsem měl úplně odtržený, a jak to žrádlo spadlo na zem, tak oni do mě to špinavé jídlo strkali. To už bylo hrozný, protože to už tekla krev, to byla rána, já jsem nemohl otevřít pusu. Když viděli, že to nejde, co se mnou je, tak mě tam tak nechali a odešli. A teď jsem seděl na té zemi a říkal jsem si: ‚Nemůžu nic dělat.‘ A pak jsem si vzpomněl na jednu nehodu, co se stala u nás s jedním klukem. On měl úplně obrácený pysky, tak jsem si říkal, že takhle nechci žít, ale co mám udělat? Tak jsem šel a našel jsem tam nějaký dlouhý hřebík, A já jsem ho spolknul, že se mi něco akutního stane a že mě dají do nemocnice.“

Nakonec se do nemocnice dostal. Ještě před vynesením konečného rozsudku byl poslán do jáchymovských lágrů. „Nebyl jsem odsouzený, ale musel jsem pracovat. V Jáchymově mě dali na důl dvanáct, to byl nejhorší důl.“ Nakonec vyvázl s dvouletým trestem, což lze v kontextu období nejtvrdších politických procesů považovat za štěstí.

Odstěhoval jsem se do Prahy, poněvadž ty Michalovce se zase vylidnily

Po propuštění z vězení se Alexander už do Michalovců nevrátil: Ti Židé, kteří přežili holocaust, se z větší části vystěhovali do Izraele nebo na Západ. „Odstěhoval jsem se do Prahy, poněvadž ty Michalovce se zase vylidnily.“ Ani nové prostředí nemohlo nic změnit na pocitu vykořenění. Situaci ještě ztěžovalo všeobecné zhoršení pozice Židů v atmosféře po vykonstruovaných procesech s Rudolfem Slánským a dalšími komunistickými funkcionáři židovského původu.

„Když mě po dvou letech propustili, tak jsem dostal příkaz, že se musím hlásit a že můžu nastoupit do práce pouze do těžkého průmyslu, a tak jsem nastoupil do Kolbenky. Pracoval jsem těžce, ale pro mě to těžké nebylo, poněvadž jsem byl zvyklý na tvrdou práci. Já jsem byl nejlepší dělník,“ vzpomíná Alexander a dodává. „Ale po těch třech letech mi to už šlo na nervy.“ Nebylo snadné vyvázat se z práce u ČKD. Na Václavském náměstí však jednou náhodou potkal spoluvězně z Jáchymova, který mu poradil, aby nastoupil tak jako on do Geologického průzkumu. Tam nakonec Alexander setrval až do roku 1967, kdy kvůli následkům pracovního úrazu nastoupil do invalidního důchodu.

Alexander Feuerstein velmi stál o vystěhování do Izraele: „Když jsem pak byl v té Praze, tak jsem se seznámil s nějakou rodinou a šel jsem na úřad a že se vystěhuju do Izraele. Všichni jsme podali žádost. To už jsem byl zaměstnaný u Geologického průzkumu… Šli jsme na to velvyslanectví a oni se mě tam vyptávali a povídali: ‚A co jste dělal?‘ A já jsem odpověděl, že pracuju u Geologického průzkumu a že jsem vrtař. A oni na to, že to je krásné a dobré zaměstnání, a kam bych jako chtěl.“ Vízum však nakonec nedostal.  

Epilog se šťastným koncem

Přesuňme se nyní ve vyprávění do doby po roce 1989. Alexander Feuerstein nadále zůstal praktikujícím Židem a navštěvoval bohoslužby ve Staronové synagoze. Jeho souvěrci ho znali jako plachého a osamělého člověka. „Já jsem ho začala vozit autem ze synagogy. On byl tenkrát hodně uzavřený a do sebe obrácený a nechtěl vůbec komunikovat,“  vzpomíná o třicet let mladší členka pražské židovské obce Eva. Alexander žil v domově pro seniory a jeho fyzický a psychický stav se stále zhoršoval. Někdy v roce 2005 projevil přání navštívit Izrael. „Měl pocit, že brzy umře, a jediné, co ještě chtěl, bylo jet do Izraele, protože on se tam chtěl vystěhovat, chtěl tam žít a nepodařilo se mu to. Tak chtěl tu zemi alespoň vidě. Taky si přál být tam pochovaný. A tehdejší rabín z pražské židovské obce mě poprosil, abych se pokusila tu cestu nějak zorganizovat.“ Původně měl Alexandra doprovázet psycholog z domova pro seniory, nakonec se cesty nemohl zúčastnit. Odřekl i posléze domluvený dobrovolník z židovské obce a pas a letenky již byly zařízeny… „Já jsem cítila odpovědnost a tak jsem řekla, že s ním pojedu tedy já,“ vzpomíná Eva. „On se tomu vysmál, že co s ním jedna ženská zmůže, ale nakonec souhlasil a tak jsme tu cestu absolvovali.“

Cesta do Izraele, kterou podnikli v roce 2006, měla na Alexandrovo zdraví blahodárný vliv. Počítalo se s tím, že celý pobyt absolvuje na invalidním vozíku, několikahodinovou  prohlídku památníku Jad Vašem v Jeruzalémě v závěru pobytu již zvládl „na vlastních nohou“. V památníku na vystavených dokumentech také poznal místa vztahující se k jeho strastiplné válečné anabázi. „To jsme my, tam jsem dělal!“ vzpomíná Eva na Alexandrovy reakce.

Po návratu domů zůstali Eva s Alexandrem v kontaktu. Jeho fyzický a hlavně psychický stav se opravdu zlepšil. Záhy přišla nečekaná Alexandrova nabídka k sňatku. Svatba se konala v únoru roku 2007 v Jeruzalémě. V době pořízení rozhovoru (listopad 2008) žili manželé Feuersteinovi ve vlastním bytě. „Alexander se o všechno zajímá, kupuju mu každý den noviny, občas jde sám nakupovat.“ líčí Eva Feuersteinová. Alexander tak na samém sklonku života do značné míry dokázal překonat svá traumata z doby holocaustu, které mu po většinu života bránily v navázání plnohodnotného vztahu. Nakonec Alexander Feuerstein nezůstal sám.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)