Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Fenclová (* 1933)

• narodila se 12. listopadu 1933

• je pamětnicí druhé světové války

• zažila hloubkové nálety na Plzeň v roce 1945

• vystudovala Státní stenografickou školu

• pracovala jako sekretářka ve Škodovce

• angažovala se v divadelním souboru

• se svým mužem žila na státním statku Kumberk

• v roce 2024 žila v Plzni

První republika, protektorátní nacistická okupace, 40 let komunismu a konečně demokracie. Všechna tato období prožila Anna Fenclová, která se narodila v listopadu 1933 v Plzni. Když začala chodit do školy, Československo už bylo Protektorátem Čechy a Morava. “Bylo to napsané všude. Na vysvědčení i všech papírech, které v té době byly,” vybavuje si detailní vzpomínku, která se jí jako malému děvčátku vryla do paměti. 

I když jí v době začátku války bylo teprve šest let, na některé věci si pamatuje dodnes. “Muselo se zatemňovat a tajně se poslouchalo rádio. Pamatuju si, že jsme museli chodit spát, ale to rádio jsem vždycky slyšela. Bylo to takové tu-tu-tu,” popisuje Anna Fenclová, jak její příbuzní za války poslouchali zakázané vysílání, nejčastěji z Velké Británie. 

Ke konci války dospívající Annu Fenclovou také děsily hloubkové lety. “To už jsme si chodili jednou týdně do Rokycan pro učení. Tam jsme se dostali vlakem a jednou jsme se domluvili, že půjdeme domů pěšky. A když jsme přišli do lesa nad Horomyslicemi, přišly nálety,” vybavuje si jeden z nejsilnějších válečných zážitků. “To byl tak strašný rachot! A jak to lítalo nízko, tak jsem viděla obličeje těch letců,” popisuje. Ještě ten den po příchodu domů se musela rodina pamětnice přesunout ze svého domu na druhý konec vsi. Bydleli totiž nedaleko trati a báli se, že kdyby přišla další série náletů, bombardéry se zaměří na nádraží, což by mohlo ohrozit i jejich dům. Konec války prožila jako většina československých občanů částečně ve sklepě. Zavzpomínala i na to, jak před nálety varoval její malý bratr. “Pavel byl asi čtyřletý, špatně mluvil. A vždycky když houkaly sirény, tak říkal: ‚Letadlo na kýdlo, na kýdlo! Do chlepa, do chlepa!‘ Že se letadlo staví na křídlo a máme jít do sklepa.” Plzeň byla častým terčem náletů hlavně kvůli Škodovým závodům. V dubnu 1945 šlo podle Českého rozhlasu o poslední funkční zbrojovku Třetí říše, která stále zásobovala armádu. Továrna se 45 tisíci zaměstnanci tvořila třetinu výrobní kapacity nacistického Německa.

Z vlaku čouhaly hubené ruce a lidé křičeli: Chleba!

Květen roku 1945 tak byl nejen pro obyvatele Plzeňského kraje vysvobozením. Anna Fenclová si vybavuje i to, jak vnímala demarkační čáry, podle kterých si osvobozenecká vojska rozdělila území, které mohli zachránit. Rodina pamětnice žila v americké zóně. “Ale jak jsme jezdili do Rokycan do školy, tak tam byla demarkační čára, končila americká zóna a v Rokycanech už byli Rusáci,” vypráví. Díky tomu, že bydlela nedaleko trati, se setkala i s propuštěnými vězni z koncentračních táborů. “Z vlaku čouhaly hubené ruce a lidé křičeli: ‚Chleba, chleba!‘ My jsme nevěděli, kdo to je, až pak jsme zjistili, že v muničních vlacích vozili lidi z koncentráku. To bylo strašné,” přiznává, že o největších hrůzách z války se samozřejmě dozvěděli až o mnoho let později. 

Anna Fenclová po válce nastoupila do Dívčí měšťanské školy v Rokycanech. Hlavičky na vysvědčeních se opět vystřídaly a místo Protektorátu studenti dostávali dokumenty s nadpisem Československá republika. Po měšťance pamětnice nastoupila na Soukromou obchodní školu Konejlovu, kterou ale komunisté zrušili a Anna Fenclová tak na přelomu 40. a 50. let vystudovala Státní stenografickou školu. Poté začala pracovat na sekretariátu ředitele ve Škodových závodech, které se ale vlivem doby brzy přejmenovaly na Leninovy. Kromě toho se angažovala v divadelním souboru závodního klubu ROH. Zahrála si ve Snu noci svatojánské a Strakonickém dudákovi. “Museli jsme ale hrát ruské hry. Třeba Svatbu v Malinovce a Chirurg Platon Krečet. Se Snem noci svatojánské jsme byli i na soutěži v Brně. Měli jsme i taneční soubor, ale když jsem se vdala, tak jsem v souboru skončila,” přiznává. 

Anna Fenclová se se svým manželem potkala na taneční zábavě na 1. máje. Společně se přestěhovali na státní statek Kumberk, kde začal Bořivoj Fencl pracovat jako správce. Narodily se jim dvě děti a rodina prožila většinu života právě na statku. Vystěhovat se museli až po sametové revoluci, kdy se statek vrátil do vlastnictví původním majitelům. Tehdy už byla Anna Fenclová v důchodu. V roce 2024 žila v Plzni.