Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Felzmann (* 1941  )

Ničeho nelituju

  • narozen 5. října 1941 v Liberci
  • vystudoval Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol
  • v letech 1959–1962 učil ve školách na Liberecku
  • v letech 1966–1979 dálkové vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem
  • celoživotně se věnuje amatérskému divadlu a uměleckému přednesu
  • v letech 1967–1970 působil jako tajemník vysokoškolského Klubu-S v Liberci
  • v období 1970–1972 metodikem pražského Vysokoškolského klubu Vltava
  • v letech 1972–1973 programovým pracovníkem Činoherního studia v Ústí nad Labem
  • v letech 1973–1989 působil jako dramaturg a režisér Malého divadla, ZV ROH Setuza Ústí nad Labem
  • od roku 1975 působil jako režisér ústecké pobočky Českého rozhlasu
  • v letech 1982–1990 režisérem Divadla pracujících Most
  • v letech 1991–2002 ředitelem Městského divadla Děčín
  • příležitostně publikuje v Amatérské scéně i v místním a regionálním tisku
  • roku 2008 získal Cenu Ministerstva kultury ČR za celoživotní přínos pro rozvoj amatérského divadla a uměleckého přednesu
  • v roce 2013 obdržel Zlatý odznak J. K. Tyla

Narodil jsem se 5. října 1941 v Liberci. Jsem nedělňátko. Maminka vzpomínala, že když jsem se narodil, bylo deset hodin a odbíjely kostelní zvony.

Oba moji rodiče pocházeli z Prahy. Tatínek byl pražský Němec, maminka naopak Češka jak poleno – a oba byli vyloučeni ze svých rodin. Tatínka se Felzmannové zřekli proto, že nesplnil otcovy představy: jako jediný syn ze čtyř dětí se měl stát inženýrem, jenže se zakoukal do hezké prodavačky v cukrářství, navíc Češky, a po svatbě se odstěhoval do Liberce, kterému se tehdy říkalo spíše německy Reichenberg. Maminka pocházela z vlastenecké rodiny Zichů, jejím strýčkem byl Otakar Zich, profesor estetiky, folklorista a hudební skladatel. Když maminka začala chodit s Němcem a vzala si ho, vztahy s její rodinou ochladly.“

Přes léto jsem se přeučil z němčiny na češtinu

S bratrem jsme chodili do německé školky; když válka skončila, rychle jsme se přeučovali na češtinu – bratr měl jít v září do školy, a tak na nás maminka běžně mluvila česky.

Poté, co maminka ovdověla, ji její rodina opět přijala, maminčina sestra Marie Zichová si mě a bratra vzala asi na měsíc k sobě do Mnichovic a nepromluvila na nás ani slovo německy, takže jsme se do Liberce vrátili jako Češi. Děti mě pak navedly, ať jdu za babičkou a řeknu jí, že je alte Ziege – to jsem také udělal, aniž jsem tušil, co jí sděluji. Babička ovšem zamlada sloužila ve Vídni, takže dobře věděla, co to znamená.

Přejít na češtinu pro mě nebyl problém a mám pocit, že již od raného dětství jsem měl velký vztah k českému jazyku a české literatuře.“

Zůstali jsme s maminkou sami

Přestože si maminka udržela protektorátní příslušnost a jí samé odsun nehrozil, nebylo jisté, jestli já, bratr a tatínek nebudeme muset Československo opustit.

Na počátku roku 1946 tatínek zemřel na rakovinu kůže. Nemoc by možná šlo léčit, ale bylo po válce a tatínek byl Němec a nejspíš se na něj vztahoval odsun. Tatínek strávil několik měsíců v lágru, pamatuju se, jak jsme mu nesli papírový vánoční stromeček. V půli ledna tatínek umřel.

Po tatínkově smrti maminka zůstala v Liberci. Už nikdy se nevdala, žila jen pro své dva syny; také proto na rodinné prostředí vzpomínám velmi rád i s dojetím.

Odsuny probíhaly brzo ráno; žádnou přímou zkušenost s nimi nemám, přesto se mi z té doby vybavují silné vzpomínky. Z domu, kde jsme s maminkou bydleli, bylo vidět do dvora, kde žili takoví tajemní lidé. A najednou byl jejich dům prázdný – prostě přes noc zmizeli. Asi po měsíci jsme s bratrem našli odvahu, ťukli do dveří stavení a vstoupili do domácnosti, kde najednou skončil život. Pamatuji se na to naprosto živě: peřiny byly rozhozeny, aby vyvětraly, na kredenci stály dva umyté hrníčky obrácené dnem nahoru, vedle nich dvě lžičky a dva talířky. Po poslední snídani ti lidé zmizeli.“

Jako malý jsem miloval divadlo, ale pracovat jsem v něm nechtěl

I když jsme na tom finančně nebyli nijak valně, maminka se nás snažila vést k širšímu rozhledu: brácha brzy začal číst a chodit do knihovny, já ho napodoboval. Jedna naše známá, paní Möldnerová, dělala garderobiérku v dnešním divadle F. X. Šaldy, jako zaměstnankyně dostávala volňásky, dávala nám je a maminka mě a bratra pravidelně brala do divadla.

Myslím, že moje generace získávala vztah k divadlu díky tomu, že se každou neděli hrálo odpolední představení. Dodnes si pamatuju na Princeznu Pampelišku, Čerta a Káču, Prodanou nevěstu, Louskáčka, Naše furianty, Strakonického dudáka a tak dále.

Zalíbení v divadle mi zůstalo a dál rostlo, ale kupodivu jsem v divadle nikdy netoužil být zaměstnán. O svém budoucím povolání jsem měl kuriózní představy: jako malý jsem si hrál na pohřebáka; pak jsem měl období, kdy jsem chtěl být knězem, protože maminka se po otcově smrti upoutala na víru; potom mi někdo nakukal, že je velmi zajímavé být štukatérem; a před koncem osmiletky jsem vážně uvažoval o tom, že se zapíšu na železniční učiliště.

V osmé třídě si mě pozvaly učitelky s paní ředitelkou a ptaly se: ,Co bys chtěl dělat, Rudo? Ty tak rád povídáš, máš rád češtinu, nechtěl bys učit? Budou přijímačky na pajďák, přihlas se.‘ Tak jsem si podal přihlášku. V hudební výchově jsem moc nevynikl: ač jsem měl hudbu rád, na nic jsem nehrál a měl jsem co dělat, abych zazpíval písničku. Zato v tělocviku jsem exceloval, na osmiletce jsme měli skvělou tělocvikářku. Druhá část přijímaček pro mě byla naprosto jednoduchá – a octnul jsem se na pajďáku.“

Sedmnáctiletým učitelem v polepšovně

Na střední škole jsem recitoval, psal verše, romány i dramata a neustále chodil do divadla. Vůbec nejradši jsem měl operu. Občas se naskytla příležitost zahrát si divadlo, scénku nebo něco takového; na střední škole začaly i mé režijní pokusy: když jsem si chtěl zahrát, musel jsem dát inscenaci dohromady, zrežírovat ji a někdy i sepsat text.

V posledním ročníku jsem přišel s tím, že se spolužáky zinscenujeme Ibsenova Peer Gynta – a vzniklo představení, na které se dodnes několik lidí, kteří ještě neumřeli, pamatuje. Byl to ohromný úspěch! Peer Gynta jsem zrežíroval, navíc jsem si v něm zahrál hlavní roli. To mi pak na řadu let zůstalo, než jsem se začal věnovat čistě jen režii.

Ve stejné době v Liberci zanikal kantorský ochotnický soubor a ředitel školy myslel, že já a další dva, tři představitelé hlavních rolí bychom měli zůstat poblíž Liberce a skupinu posílit. Proto mě umístili do Chrastavy na jedenáctiletku. Jenže v prvním týdnu přišel ředitel tamějšího nově otevřeného dětského domova – polepšovny s tím, že potřebuje kantora, a z celého učitelského sboru si vybral mě!

Pan ředitel Stuchlý, osobní přítel Františka Hrubína, byl v Chrastavě snad z trestu. O lecčems se s ním dalo povídat, a když zjistil, že mám rád divadlo, navrhl mi, že založíme loutkový soubor. Dva roky v polepšovně, které jsem pod řízením PhDr. Stuchlého prožil, byly sice pedagogicky drsné, ale zároveň inspirativní. Naučil jsem se hodně o životě, protože jsem si v době volna půjčoval osobní spisy svých žáků a dozvídal se z nich o věcech, o kterých jsem vůbec neměl tušení: z jakých rodin pocházeli, jak vypadá zločinnost a tak podobně.“

Mezi recitací a divadlem

Pak jsem se angažoval v libereckém Divadle hudby, kde dělal ředitele Tomáš Bok. Měli jsme k dispozici malé jeviště se slušně vybaveným osvětlením a ozvučením, většinou jsme dělali večery poezie.

Když Divadlo hudby zkrachovalo, posluchači z Pedagogického institutu plánovali založit studentský klub a nabídli mi, jestli bych s nimi nešel do party. Po roce se klub stal zařízením Vysoké školy strojní a textilní v Liberci. Odešel jsem ze školství a nastoupil do Klubu-S na pozici tajemníka. V klubu jsem začal dělat divadlo, které se pohybovalo mezi poezií a dramatem. Uvedli jsme Sofoklovu Antigonu nebo Aischylovy Peršany; u Peršanů později se ukázalo, že šlo o českou premiéru.

Ve stejné době se podařilo založit Severočeský klub uměleckého přednesu, který měl sdružovat nejlepší recitátory z celého kraje. Po prvním sezení jsem udělal revoluci, hlavní organizátor mi v mnohém dal za pravdu a zeptal se mě, jestli bych se vedení recitátorů nechtěl ujmout. Tak jsem se na několik let stal hlavním lektorem klubu a myslím, že z mé stáje vyšla řada špičkových recitátorů – někteří excelovali na Wolkerově Prostějově, jiní se věnovali divadlu. O něco později jsem začal zasedat v porotách na různých přehlídkách a soutěžích.

Za několik let nám začalo být málo připravovat se na soutěže, a tak jsme se pustili do vlastních představení. Sjížděli jsme se v sobotu odpoledne, do dvou hodin v noci se tvrdě zkoušelo, všichni měli naučené texty, já s nimi jen piloval – a za pět zkoušek jsme měli inscenaci hotovou! V Severočeskémklubu uměleckého přednesu jsem shromáždil skupinu lidí, o které jsem se mohl opřít i později.

Postupem času jsem dostal pocit, že divadlo poezie pro mě je náhražková činnost, že směřuju víc k čistému dramatickému projevu. Nadále jsem však dbal o to, aby herci vždy dobře mluvili: vždy jsem trval na tom, že kvalita řeči je klíčová.“

Slavná éra Malého divadla

Odchod z Liberce byl rychlý a nenadálý: v devětašedesátém roce se u mě objevil prorektor a poradil mi, abych co nejrychleji rozvázal pracovní poměr. Tehdy se hledalo, na koho se svedou problémy osmašedesátého roku mezi vysokoškoláky, a i když jsem se ničeho nezúčastnil, nebylo mi to mnoho platné. Tak jsem dal výpověď a měsíc jsem byl nezaměstnaný.

Na přelomu 60. a 70. let jsem krátce působil v pražském vysokoškolském klubu, následně jsem přešel do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Pak mi nabídli místo vedoucího Závodního klubu ROH Setuzy, pod který patřilo také Malé divadlo. To platilo za velmi dobrý soubor, Malému divadlu navíc patřilo vlastní jeviště. Do Ústí nad Labem jsem přetáhl několik členů Severočeskéhoklubu uměleckého přednesu, pro soubor jsem získal nové členy a podařilo se mi vytvořit vzácnou skupinu, se kterou jsem pracoval téměř deset let.

Repertoár Malého divadla byl dosti náročný: hrál se Čechov, Shakespeare, Grochowiak, Tyl, Molière, Goldoni, Ibsen. Na repertoáru jsme měli neustále šest titulů, dále jsme nabízeli představení pro děti. Za klíčovou inscenaci považuji úpravu Jana Husa, kterou bych nazval oratoriem podle J. K. Tyla; herci totiž fungovali téměř jako hudebními nástroje: mručeli, brumlali, zpívali stylizovaným jazykem, zvonili na zvony. Nejvíce se soubor stmelil na Peer Gyntovi, ke kterému jsem se s Malým divadlem jako režisér vrátil podruhé.

Malé divadlo se těšilo velmi silnému ohlasu. Vítězili jsme na krajských přehlídkách, ale někdy jsme z ideologických důvodů nesměli na Jiráskův Hronov; místo do Hronova jsme tak jezdili na přehlídku FEMAD Poděbrady, kterému se přezdívalo Salon odmítnutých.

Co se uměleckého vyžití týče, Malé divadlo mi přineslo ta nejkrásnější a nejbohatší léta. S tím se pojí i to, že jsem se stal členem porot a lektorem. Snažil jsem se druhým sdělovat své zkušenosti a vždy jsem přitom přiznával, že nejsem vysokoškolsky graduovaný režisér nebo dramaturg, že jsem vše získal tím, že jsem koukal kolem sebe. Neustále jsem četl knížky, chodil do divadla a uvažoval, jak to režisér, výtvarník a další dělají, z jejich práce jsem se snažil pochytit co nejvíc. V 70. letech začaly vycházet velmi zajímavé publikace informující i o dramatice ve světě, o režisérských osobnostech – už nebyl pouze Stanislavskij! Všechny tyto věci jsem do sebe nasával a předával je svým kolegům.

Dramaturgyně Jarmila Drobná mě velice poctila, když za mnou po představení Peer Gynta přišla a řekla mi: ,Otevřeli jsme lidovou divadelní konzervatoř při Středočeském krajském kulturním středisku a schází nám vedoucí režisérské třídy. Nechtěl byste to dělat? Vzal jsem to jako obrovskou příležitost, ale mňouknul jsem, že nevím, jak bych měl učit režiséry. Ona odpověděla, že frekventanti viděli mé představení a nadchlo je, že člověk, který to inscenoval, je bude učit. ,Budeš prostě vysvětlovat, jak děláš divadlo,‘ odvětila. To jsem nemohl odmítnout.“

Z amatérského režiséra postupně profesionálem

V polovině 70. let se mě někdo zeptal, jestli bych nechtěl spolupracovat s ústeckým rozhlasem, že prý shánějí hlasy. Nakonec mi nabídli místo režiséra – a já nabídku přijal.

Práci v rozhlase jsem si zamiloval. Mým hlavním úkolem byla publicistika, nicméně později jsem dostal příležitost rozšířit literární vysílání. Musel jsem se v něm soustředit na regionální literaturu, v té době ovšem vycházely pověsti Severočeského kraje zpracované na velice dobré literární úrovni; také jsme načetli a zdramatizovali například knihu o Jizerských horách.

Skrze rozhlas jsem se dostal do kontaktu s Mosteckým divadlem, v Mostě jsem totiž našel několik hlasově vybavených herců, kterým byla blízká práce s mikrofonem. Jeden z nich se stal ředitelem, navštěvoval mé inscenace v Malém divadle a pak mi jednou nabídl angažmá. Nejdříve jsem dělal dvě hostovačky, pak mi navrhli, že bych v Mostě mohl zůstat jako stálý režisér. Na začátku 80. let mi bylo kolem čtyřiceti, říkal jsem si, že taková nabídka už nepřijde, a věděl jsem, že kdybych v rádiu chtěl jít dál, musel bych se dostat do Prahy. A tak jsem se rozhodl přestoupit. O dvě sezony později jsem otvíral nově postavené mostecké Divadlo pracujících Čapkovou Bílou nemocí. V Mostě mi dali služební byt poblíž nádraží, takže jsem to měl kousek do divadla i na vlak do Ústí, kde jsem dále spolupracoval s rozhlasem i Malým divadlem.“

Záchrana děčínské scény

Protože jsem uměl mluvit, během revoluce jsem často vedl různá shromáždění. Po mosteckém divadle se pak rozneslo, že se v Občanském fóru pohybuju jen proto, že bych se chtěl stát ředitelem divadla nebo vedoucím odboru kultury na okresním výboru. Po ničem takovém jsem ale netoužil a nebyl jsem žádný věrozvěst, když jsem tvrdil, že musí vzniknout nová politická strana a já si s politikou nepřeju mít nic společného. Navíc mě režírování už delší dobu snad ani nebavilo: dostavila se únava. Jednou jsem četl článek od zkušeného divadelníka, ve kterém se psalo, že režisér v deseti inscenacích sdělí vše, co sdělit chce, pak už jen dělá variace. Přesně to jsem pocítil i já, dal jsem výpověď a s koncem sezóny 1989/1990 jsem z Mostu odešel.

Když jsem asi čtrnáct dní nato přijel do Děčína, manželka mi povídala: ,Máš se stavit na městském úřadě, chce s tebou mluvit nová místostarostka. Ta mi řekla: ,Chtěli bychom, aby se děčínské divadlo postavilo na nohy. Nechtěl byste tam nastoupit?

Děčínskou scénu jsem znal, několikrát jsme tam jeli s mosteckým divadlem na zájezd. Tak zbídačelé divadlo měl málokdo! Jakákoli cesta do Děčína byla ve znamení: přijde nanejvýš osm lidí, z toho čtyři uvaděčky, všechno bude rozbité a nic nebude fungovat.

Výzvu místostarostky jsem přijal, ale první léta byly krušná: začala sezóna 1990/1991 a přes všechnu snahu o propagaci se nám na velmi hezké představení podařilo dostat jen asi patnáct lidí, z toho osm platících diváků. Mezi jinými přišla také jedna paní, která mi o přestávce s údivem řekla: ,Pane Felzmann, co jste to udělal? Z tak krásného divadla v Mostě přejdete do téhleté pastušky? Najednou jsem si uvědomil, na jak příšerném koberci stojíme, že škvírou ve zdi nám do baráku prosvítá zapadající slunce, jeviště se houpe, tahy nefungují, svítí pět reflektorů (a to ještě mizerně), z hlediště není vidět, linoleum klouže a záchody vypadají jako vojenské. Zkrátka, divadlo působilo nesmírně tísnivě a smutně. V ten moment jsem si řekl: já tady zůstanu a divadlo předělám!“

Konečně je to divadlo!

Na začátku 90. let divadlo nebylo samostatným subjektem, ale patřilo pod Kulturní a společenské středisko Děčín; stálo tak na stejné úrovni s agitačními středisky, kurzy šití či hry na kytaru. Toto ponižující postavení se jasně projevovalo na zanedbaném, děsivém stavu budovy. Mým prvním úkolem bylo oddělit se od KaSSu.

Když jsem v Děčíně pobýval druhou sezónu, nový starosta mi přitakal: ,Osamostatníme divadlo! Zasedání zastupitelstva je za týden, připravte rozpočet, zakládací listinu, statut. Základ mi poskytl Martin Louka z varnsdorfského divadla, v den zasedání jsem vše donesl k namnožení a měl jsem štěstí: divadlo se osamostatnilo. Pak město vyhlásilo konkurz na ředitele, zvítězil jsem a teprve z této pozice jsem mohl začít samostatně jednat. Začal jsem shánět sponzory, protože najednou jsem byl pro podnikatele partner. Byl to klíčový okamžik divadla i mého života.

Věděl jsem, jak to vypadá s rozpočtem města a jaké jsou možnosti, takže jsem se musel rozhodnout pro rekonstrukci divadla, ne pro výstavbu nové budovy. Ing. Marcela Dočkalová ze stavebního odboru městského úřadu mě zkontaktovala s ústeckým architektem Rudolfem Bergrem. V této součinnosti začala vznikat idea, že nejen opravíme vnějšek divadla, ale také uděláme dostavbu, že se využijí dvě budovy, které dřív patřily Restauracím a jídelnám, a vše spojíme do jednoho celku. Bylo nutné rekonstruovat tahy i jeviště, dobudovat šatny, k jevišti přistavit zadní prostor a upravit chodby.

Do rekonstrukce bylo sklopení hlediště tak malé, že lidé neviděli na scénu; proto jsme udělali novou elevaci. Když jsme o prázdninách přestavovali hlediště, budovali stupně a montovali sedadla, šla kolem jedna věrná divačka, spráskla ruce a prohlásila: ,Konečně je to divadlo!‘ To pro mě byl symbolický okamžik.“

Konec dobrý, všechno dobré

V době rekonstrukce jsme sezónu končili nejpozději v půli května, nová začínala v říjnu, někdy dokonce v listopadu. Abychom nevyšli z paměti lidí, navázali jsme na nokturna v Růžové zahradě, jež se zásluhou pana Josefa Waldmanna do sedmdesátých let konala v Růžové zahradě.

Pro vytvoření důvěrného vztahu publika k divadlu jsem využíval všechny prostředky, ať už Večery přátel divadla, oslovování lidí nebo poskytování nadstandardních služeb jako rozvozy autobusy po představení. Pomohlo nám, když se naproti divadlu otevřelo zdravotní centrum; jistou dobu na Teplické ulici fungovala banka, která avizovala, že ji klienti najdou vedle divadla. Tak se divadlo dostalo z okrajové části do středu města, což považuji za ohromný úspěch.

V 90. letech jsem využil toho, že řada pražských divadel se po revoluci octla v existenční nejistotě. Tehdy se začalo prosazovat Divadlo pod Palmovkou, které přistoupilo na to, že u nás bude dělat mimopražské premiéry. Vůbec první zájezdové představení Dejvického divadla se rovněž odehrálo v Děčíně a pojí se s ním úsměvná historka: tehdy se stalo, že začínající herci si v Praze zapomněli koše s rekvizitami. Než jim rekvizity přivezli, museli hodinu hrát improvizované divadlo s písničkami, teprve pak uvedli slíbenou inscenaci. Nikdo z publika nevěřil, že se jedná o improvizaci. Věrnost Děčínu zachovali i jako herci Divadla v Dlouhé. Když poté režisér Krobot přebíral s novým souborem Dejvické divadlo, vůbec první zájezd směřoval opět do Děčína. Tím nám rostl ohlas, hlediště se začalo plnit, zvyšoval se i počet předplatitelských skupin. My jsme si pražské divadelníky získali, oni si u nás zase vytvořili své publikum – a kdykoli do Děčína přijedou, jsou vnímáni velmi vstřícně.

V činoherní produkci dnes Divadlo Děčín působí jako konkurence ústeckému divadlu. Víme, že k nám zajíždějí lidé ze Šluknovského výběžku, Benešova nad Ploučnicí, Ústí nad Labem, Teplic. Naše dramaturgie tedy zasahuje širší region. Divadlo navíc nabízí zázemí pro Divadelní klub, další prostory jsou využívány baletní školou a zákulisí umožňuje zvát k nám většinu profesionálních scén.“

Návrat k režii

Jakmile se divadlo začalo jen trošku vzmáhat, pokračoval jsem v lektorské činnosti pro amatérské divadlo, jen už jsem téměř nerežíroval. Poté, co jsem se stal ředitelem, z děčínského Divadelního souboru Karla Čapka se na mě obrátili a já s nimi dvakrát spolupracoval. Pak jsem se však potřeboval soustředit na rekonstrukci divadla: šlo mi především o to, aby se do divadla co nejdřív vrátili diváci, aby bylo technicky dobře vybavené a tak dále.

Poslední amatérskou práci jsem dělal v roce 2008 pro Rádobydivadlo Klapý (M. de Ghelderode: Escorial).

K profesionálnímu divadlu jsem se intenzivněji vrátil po odchodu do důchodu: přišla mi nabídka z Městského divadla v Mladé Boleslavi, kde narychlo potřebovali záskok za onemocnělého hostujícho režiséra. Divadlo v Mladé Boleslavi jsem znal a věděl jsem, do jakého prostředí jdu. Byla to hezká práce. I každou další sezónu se mi dostalo nabídky a postupně jsem připravil pět inscenací. Začínal jsem Cowardovým Rozmarným duchem a končil Hubačovou Generálkou Jeho veličenstva. Asi největším zážitkem pro mne bylo Vančurovo Rozmarné léto, které jsem nastudoval pro Komorní scénu.“

Rudolf Felzmann, důchodce na Sněžníku

V současné době žiju jako důchodce na konci vsi u lesa. Trochu vzdálen od civilizace, starám se o zahradu, chystám dříví na zimu. Kousek od našeho domu je plošina Děčínského Sněžníku a já chodím s pejsky po lese a mezi skalami. To mě inspirovalo k napsání pohádky Pán vod na Sněžníku pro Český rozhlas (premiéra 2014). Jednou za měsíc pořádám koncert v divadle pro děčínský Kruh přátel hudby. Kdybych se znovu narodil, nevím, jestli bych šel k divadlu. Ničeho nelituju, ale třeba bych našel jiný cíl. Jako kluk jsem miloval vlaky a chtěl jsem se stát výpravčím, mým snem bylo malé nádraží. Měl bych psa v boudě, celý život bych vypravoval vlaky, asi bych žil jinde, třeba bych se taky staral o zahrádku a říkal: ,Jó, když vlaky ještě jezdily přesně, když jsem zdvihal plácačku! A taky bych mohl být svým způsobem spokojený.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století