Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Felix (* 1931)

Takhle nemluv, tatínku, to bych tě musela udat

  • narozen 21. 2. 1931

  • v Mostě svědkem etnických nesnášenlivostí mezi dětmi (házení kamenů na české děti)

  • rodinné vyprávění o násilí na českých četnících

  • po mnichovské dohodě v sedmi letech s matkou vystěhován z Mostu

  • část rodiny popravena za heydrichiády

  • únor 1948 ho zastihl na gymnáziu, tam také viděl následky převratu ve středoškolském prostředí

  • v roce 1951 nastoupil na Filozofickou fakultu UK, obor rumunistika

  • v roce 1967 se stal interním zaměstnancem fakulty

  • pravidelně od padesátých let navštěvoval Rumunsko

Jiří Felix se narodil v roce 1931 v Praze, ale hned po několika dnech se s ním matka přestěhovala do Mostu, kde začala učit na nedaleké základní škole v Komořanech. Matku také již od mládí doprovázel do školy, kde byl svědkem rostoucího národnostního napětí mezi českými a německými dětmi:  „… na jedné straně silnice stála česká a na druhé německá škola. A ráno tam musel stát strážník, protože německé děti házely na ty naše kameny.“ V samotném Mostě nebyl život pro českou menšinu o nich lepší: „V Mostě ty jejich (německé) průvody, to bylo naprosto provokativní, v těch dirndlech a krojích. Bílé punčochy dodnes nesnáším. Sieg Heil, Sieg Heil! Ženský!“

 

Podobné situace se opakovaly až do mnichovské dohody v září roku 1938, po které se museli s matkou vystěhovat. Jako státní zaměstnanci odjeli posledním přeplněným vlakem a dočasné ubytování sehnali u příbuzné v Praze. Do Mostu se podívali několik měsíců po okupaci Sudet. „Vzpomínám si, že dva, tři měsíce po zabrání pohraničí bylo to město (Most) už úplně vylidněné, prázdné. Šli jsme se podívat do toho města, obchody prázdné, nic nikde k dostání; pouze portréty Hitlera a Henleina místo zboží.“ Po několika měsících v Praze sehnala matka místo na Českomoravské vrchovině; po zabrání zbytku republiky 15. března 1939 však byla česká škola zavřena a museli opět hledat nové místo. Přes příbuzné, tentokrát bratry Patočkovy (z nichž jeden byl pozdějším slavným filozofem), se přes dočasný pobyt v Berouně dostali až do Prahy, kde se již natrvalo usadili.

 

 

Heydrichiáda

 

Jiří Felix začal opět chodit do školy v Praze, když již propukla druhá světová válka. Na vlastní kůži zažil program germanizace od nejnižšího věku; ve škole mizela výuka českého jazyka a dějin a tradiční česká jména bylo zakázáno vyslovit. Nejhroznějším zážitkem pak byla atmosféra po atentátu na Heydricha: „Přesně si pamatuji, jak jsme jeli tenkrát ráno do školy a před karlínskou Invalidovnou byly všechny tramvaje zastaveny; dál se nesmělo, protože byl spáchán atentát. Teprve po už ani nevím kolika dnech jsme se mohli do Vysočan, kde jsme bydleli, dostat. Vzpomínám si, jak jsem byl za matkou ve sborovně, jak si všichni přáli, aby to Heydrich nepřežil. Což se tedy stalo, ale co potom následovalo, to je otřesné. Náhodou jsem byl právě na Malostranském náměstí, když městský rozhlas ohlašoval zničení Lidic.“ Nacistické represe zasáhly i nejbližší Felixovy příbuzné. „A potom byly Lidice; tu hroznou atmosféru si nedovedete představit. To napětí, než našli atentátníky, kdy hrozilo, že každý desátý Čech bude zastřelen! (…) Atentát jsme samozřejmě všichni schvalovali, ovšem tajně, protože za schvalování atentátu byl trest smrti. Každý den se na ulicích objevovaly rudé německo-české vyhlášky se seznamem osob popravených minulého dne. Také mí příbuzní byli popraveni, celá rodina…“

 

 

Nástup komunismu

 

Během komunistického puče v únoru 1948 studoval Jiří Felix na gymnáziu. Přestože kádrové čistky se jeho učitelům a vedení školy ještě dva roky vyhýbaly, rostoucí vliv komunistické moci jasně pozoroval na chování svých spolužáků. „Vzpomínám si, že na gymnáziu jsme měli něco nedlouho před maturitou v aule. To už tedy bylo za socialismu. A teď tam někdo něco říkal, něco plácali a nějací studenti se tomu smáli. Načež přítomní soudruzi, naši vrstevníci, říkali: ,Vy se nám teď smějete, ale my vás budeme doporučovat na vysoké školy!‘ Zcela bezostyšně, protože to byla pravda; oni dávali posudky.“

 

 

Padesátá léta na FF UK

 

Když se pak hlásil na vysokou školu, zaujala ho díky rodinné známé studia rumunštiny na FF UK, na kterou pak byl v roce 1951 přijat. Díky malému zájmu a novosti oboru nemusel dokazovat svou loajalitu partajní příslušností a jako nestraník se i díky dobrým vztahům s vedoucí oboru v průběhu studií mohl dostávat i na výjezdy do zahraničí.

 

Atmosféra na filozofické fakultě však byla hrozná. Každou sobotu probíhala povinná vojenská příprava, během které se utvrzovala disciplína a rozséval strach mezi odbojnější studenty. „Většina těch přednášejících důstojníků byla trapná, hrůza! Ale hrůza z nich šla. Hned na první přednášce se jeden hoch vyjádřil, že on nesouhlasí s žádnou válkou. Okamžitě ho vyrazili z fakulty. Pokud jde o výuku samotnou, od rána do večera dnes a denně především marxismus-leninismus, politická ekonomie, a co bylo strašně důležité – politická činnost, členství ve svazu mládeže, plenárky, nástěnky atd. To se bralo šíleně vážně. Dneska je to pro smích, ale tenkrát to k smíchu nebylo vůbec.“

 

I na tyto přednášky ale chodili zapálení nadšenci, kteří se předháněli v aktivitě; mezi dobrovolnými účastníky pak byly i dívky. Pro nestraníky byla účast na fakultě ještě o to těžší, že byli předmětem zvýšené pozornosti; když se spolu dva bavili na chodbě, hned to vyvolávalo podezření. Našli se i vyložení udavači z přesvědčení. „Pak jsme tam měli dívku, která tam byla jen do druhého ročníku. Velice pohledná, chytrá, z lékařské rodiny, její otec byl primář někde v Benešově. Hrozná komunistka, na rozdíl od otce, ovšem salonní, nebezpečná; pořád se ptala: ,Jak to myslíš, soudruhu?‘ A pak jsme se dozvěděli, že doma, když její otec mluvil proti režimu, mu řekla: ,Takhle nemluv, tatínku, to bych tě musela udat!‘“

 

 

Pražské jaro

 

V šedesátých letech strávil pan Felix několik let v Rumunsku, kde také obdržel jako první Čech doktorát. Když se jako interní doktorand vrátil do Československa v roce 1967, byl zanedlouho svědkem obrodného procesu pražského jara. Co ho však zarazilo, byla nepromyšlenost dalších kroků a nepřipravenost na eventuální potíže, jejichž rozsah si tehdy nikdo nedovedl představit. „Mluvilo se o všem možném, zcela nezávazně, zcela vesele. Když na jedné takové schůzi kdosi varoval, že situace je spíše vážná než veselá, dostalo se mu odpovědi ,My ji zase tak vážně nebereme.‘ Jinými slovy – o tom, co bude zítra, neuvažujeme, dnes se chceme bavit. Bylo to počátkem srpna 1968. A asi za čtrnáct dní tady byli Rusové.“

 

 

Normalizace na fakultě

 

Jako nestraník čistky po Sověty řízené okupaci Československa ustál lépe než „odpadlíci“ z řad KSČ. Atmosféra však byla příšerná. „Všichni zaměstnanci fakulty jsme ovšem museli absolvovat kádrové pohovory. Především na ty první do smrti nezapomenu. Seděli jsme jako odsouzenci před pódiem, z něhož na nás shlížela komise, jejíž předseda, nějaký profesor z právnické fakulty s černými brýlemi, nám kladl otázky. Tyto ,pohovory‘ se opakovaly, pravda, už bez černých brýlí, každých pět let.“ Co se pak týče možností studia, často to bylo horší než v padesátých letech, neboť tehdy na katedrách seděli občas slušní lidé a v mnoha případech odborníci. Nyní se ve velkém množství případů zaměstnanci univerzit vykazovali jen loajalitou a nekompetentností. Studenti pak byli bráni dle stranického klíče téměř výlučně. Podle toho vypadala i přijímací řízení. „Ti chudáci uchazeči se jistě domnívali, že o jejich přijetí rozhodují členové zkušební komise, což byl veliký omyl. My jsme je mohli pouze doporučit nebo nedoporučit, ale rozhodnutí záleželo na organizaci KSČ v Praze 1. Utkvěl mi v paměti případ jednoho uchazeče, inteligentního a slušného hocha z filmařské rodiny. Měl pro studium všechny předpoklady, a proto jsme ho k přijetí doporučili. Na fakultu se však nedostal, poněvadž jeho otec byl vyškrtnut z KSČ. A takových případů bylo!“

 

Docent Felix byl ještě několikrát v Rumunsku, naposledy v roce 2011 v rámci daru, který mu k osmdesátým narozeninám věnovali studenti kurzů rumunštiny, které dodnes vede.

 

Natočil ve dnech 4. 6. 2011 a 26. 7. 2011 a zpracoval Tomáš Kopečný (tom.kopecny@gmail.com)

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tomáš Kopečný)