Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Fejfar (* 1930)

Na PTP se mě nikdo nikdy od vojny nezeptal, až po revoluci

  • narozen 24. listopadu 1930 v Lázních Bělohrad

  • studoval obchodní akademii v Hořicích

  • v říjnu 1951 nástup na povinnou vojenskou službu

  • přiřazen k PTP

  • pracoval v ostravských dolech

  • v roce 1968 podepsal petici proti vstupu sovětských vojsk do Československa

  • po návratu do civilu neměl nikdy problémy kvůli příslušnosti k Pomocným technickým praporům či svému rodinnému původu

Vladimír Fejfar se narodil 24. listopadu roku 1930 v Lázních Bělohrad, podkrkonošském lázeňském městě ležícím v okrese Jičín. Jeho otec pracoval ve spořitelně, původně v Občanské záložně, kam nastoupil jako čerstvý absolvent obchodní akademie v Hořicích. V peněžním ústavu působil až do sklonku čtyřicátých let. Z pozice praktikanta povýšil na místo účetního a nakonec byl dokonce jmenován ředitelem pobočky. Matka pracovala jako dělnice v malé místní firmě. Bratr pamětníka vystudoval průmyslovou školu v Praze a téměř celý život pracoval v Tesle Hloubětín v Praze. Vladimír Fejfar vzpomíná na šťastné dětství plné klukovin: „My jsme dělali spoustu hloupostí, některé si dodnes pamatuju. Třeba jsme zvonili na cizí zvonky nebo jsme koupili hořčici a mazali jsme kliky.“

Okupace

Za války byli v Lázních Bělohrad umístěni Hitlerjugend. „My jsme se s nimi rvali. My jsme byli v záložně a vedle byl takzvaný lázeňský lokál a ten byl zabraný právě pro Hitlerjugend. Každou chvíli jsme se s nimi porvali.“ Kvůli přítomnosti Hitlerjugend musely být také přemístěny školní učebny: „Zabrali školu a my jsme museli dojíždět. Můj ročník konkrétně jezdil do Lán, to je vesnice asi tři kilometry za Bělohradem. Učili jsme se v hospodě. Místností tam ale bylo málo. Jednou jsme měli vyučování dopoledne, jindy odpoledne.“

Z raného dětství si Vladimír Fejfar také pamatuje zatýkání tiskařské rodiny Vojtíškových, která byla zapojena do protinacistické činnosti a pomáhala parašutistům: „Jejich tiskárna se nacházela asi v půlce cesty mezi místním kostelem a školou. Tiskli nějaké letáky. Jednu noc přijelo gestapo a všechny je sebrali.“

Konec války a studia

Květen 1945 je v Bělohradě spojen s tragickou událostí. Během ústupu nacistických jednotek bylo nedaleko obce povražděno několik desítek Němců. „Po hlavní silnici vedoucí z Hradce do Jičína se sjíždí dolů k Ostroměři do Mezilského údolí. Němci po této silnici ustupovali od Hradce a dál na Jičín. Partyzáni na kraji údolí umístili těžké zbraně. Začali střílet na ustupující Němce. Když jim rozstříleli auta, tak prchající Němce zajali a odváděli je do údolí. Tam je, pokud vím, stříleli. Tenkrát se mluvilo asi o třech stovkách popravených. Měli by tam být někde pohřbení. Divím se, že to ještě nikdo neobjevil,“ popisuje pamětník událost, kterou zná pouze z doslechu.

Vladimír Fejfar šel v otcových šlépějích a podobně jako on absolvoval obchodní akademii v Hořicích. Sám však tíhnul spíše ke studiu lesnické či zemědělské školy. Prázdniny rád trávil na praxi na jednom z bělohradských statků či na strýcově hospodářství. „Jako chlapce mě to hrozně bavilo. Počítal jsem s tím, že to budu dělat celý život.“ Bohužel po skončení války nastal obrovský přetlak studentů a dostat se na vytouženou školu bylo velmi náročné: „Jenže rok 1945 to hrozně zamotal. Na školách bylo všude plno a já jsem se na žádnou, kterou jsem si vybral, nedostal. Proto mě otec přiměl, abych se přihlásil na hořickou akademii. Nezbylo mi nic jiného než poslechnout.“

Malý Vladimír začal společně se svým nejlepším kamarádem Jardou po roce 1945 chodit do skautského oddílu. Brzy byli ale vyloučeni za tajné holdování nikotinu. „My jsme měli na všechno stejné názory a hodně jsme si rozuměli, takže jsme se shodli i na tom, že bychom mohli zkusit cigarety. Přísun cigaret jsem řešil já – táta totiž kouřil. Kupoval si cigarety Vlasty v krabičce po stovce. Byl dost silný kuřák a neustále nechával krabičku na stole. Neměl moc přehled. Nevšiml si, pokud jich občas pár zmizelo. Když jsme měli chuť, tak jsme s Jardou zalezli někam, kde jsme si mysleli, že nás nikdo nevidí. Bohužel jiní kluci, kteří brali skautské sliby a pravidla vážněji, nás naprášili. Vedoucí si nás k sobě pozvali, poděkovali nám za činnost a s díky nás propustili. Tím moje skautská anabáze skončila.“

Otcovu slibnou kariéru ukončil rok 1948. V únoru začaly vznikat tzv. Akční výbory Národní fronty, zvláštní mocensko-politické orgány. Jejich úkolem bylo provedení tzv. prověrek a odstranění všech nepohodlných lidí na úřadech v obcích, okresech a ve státní správě. Vladimír Fejfar popisuje, jak se situace dotkla osudu jeho otce: „Vzhledem k tomu, že Bělohrad je malé městečko, tak každý, kdo měl víc jak měšťanku, byl prohlášen za kapitalistu a reakcionáře. Otec to odnesl taky. Nejprve byl sesazen z funkce a stal se pokladníkem. Zanedlouho byl přeložen a dojížděl tuším do Dobrušky. Nakonec byl zcela vyhozen.“ Až do důchodu se potom živil nejrůznějšími manuálními pracemi, například jako dělník v Uhelných skladech nebo v restauracích a jídelnách v Hradci Králové.

Praha a zaměstnání v Avii

Pamětník dokončil obchodní školu v roce 1950 a ihned si začal hledat své první zaměstnání. „Vzhledem k tomu, že několik mých známých z Bělohradu pracovalo v Avii v Praze-Letňanech, tak jsem tam nastoupil jako administrativní úředník,“ popisuje, proč se rozhodl odejít do hlavního města.

V Praze si našel ubytování v rodinném domku na Proseku. Jednu místnost sdílel s dalšími čtyřmi mladými muži. Ve chvílích volna společně chodívali do nejrůznějších pražských hospůdek a vináren. Pouze nejstarší spolubydlící se jejich společnosti stranil. Nejednou se proto stával terčem vtípků ostatních: „Pepík byl starší než my a byl trochu zvláštní. Pracoval ve Vysočanech a celou tu trasu chodil zásadně pěšky. V neděli večer přijel z domova s kufrem buchet a s tím vydržel celý týden. Neznal hospodu, neznal nic, jenom práci. Chodil domů až večer, když my už jsme leželi, vytáhl buchty, najedl se a šel spát. Měl tak rozsápanou deku, že mu dalo dost práce se do ní zabalit, aby na něj netáhlo. Ráno vstával ještě za tmy a zase hned do práce. Jednou jsme mu přeřídili budík. Počkali jsme, až usne, a nařídili jsme ho na půlnoc. Budík zazvonil, Pepík se na nic nekoukal, ustrojil se a odešel. Za nějakou dobu se vrátil a jen otevřel dveře, už křičel: ‚Vy padouši! Vy lumpové!‘ Když se potom za pár dní uklidnil, tak jsme se ho ptali: ,Tak co, Pepíku, jak to bylo?‘ Vyprávěl: ,Došel jsem až na vrátnici podniku, vrátný na mě koukal jak na zjevení. Až pak jsem přišel na to, že jsem vám naletěl.‘

U PTP a v dolech

V Avii Praha působil Vladimír Fejfar asi rok. V říjnu roku 1951 obdržel vojenský povolávací rozkaz. Pro svůj nevhodný původ byl přiřazen k Pomocným technickým praporům. Podobně jako ostatní příslušníci PTP ani on nevěděl, co ho čeká. „Neměli jsme ani tušení, že budeme pétépáci. Ani jsme nevěděli, co to je. Jen mi bylo divné, že kluci, kteří šli k běžným útvarům, nastupovali až o měsíc déle.“ Základní, asi třítýdenní výcvik beze zbraní absolvovali nováčci v obci Hradčany u Mimoně.  

Ihned poté následoval přesun jednotky. „Pak jsme byli naloženi na nákladní vlak a jeli jsme neznámo kam. Nikdo nám nic neřekl.“ Po mnohahodinové cestě dorazili do Ostravy-Radvanic, kde byli ubytováni. Už následující den začali pracovat na šachtě. „Rozdělili nás a až na ty, co měli vážné zdravotní důvody, jsme museli do fáracích klecí a do dolů.“

Jednotka měla pestré sociální složení. „Z devadesáti procent to byli synové sedláků. Hodně jich bylo z Lázní Bělohrad a okolí.“ Další byli synové bývalých majitelů obchodů či menších firem. Dá se říct, že se zde sešla místní malopodnikatelská elita – setkali se zde například Karel Kocan, syn majitele firmy na výrobu likérů Kocan a Ptáčník, Jaroslav Hakouf, syn výrobce gumy, Jiří Kadleček, syn vlastníka známé hradecké stavební firmy. Mimoto byli ale v jednotce také bývalí kriminálníci, Maďaři, slovenský farář Hanulík nebo několik chlapců, kteří se neúspěšně pokusili o ilegální překročení státní hranice. Velitelé jednotek byli vesměs Slováci, důstojníci a poddůstojníci s pochybnou minulostí. „Jeden velitel se jmenoval Sojka. To byl hroznej blbec. Postupně se ale dostal celkem vysoko. On přes psa neviděl autobus, jak byl malinkej, ale neskutečně důležitej!“

Práce v dolech s sebou samozřejmě přinášela řadu obtíží. Pracovalo se ve stísněných podmínkách. „Pracoval jsem ve sloji, kam se muselo dolézt po čtyřech nebo vleže. Po celou dobu se pak nebylo možné otočit, protože se člověk rameny dotýkal stěn. A takhle se pracovalo celou směnu. Jako mladý člověk jsem to samozřejmě zase tak těžce nenesl, ale dnes bych tam nevlezl ani náhodou,“ směje se Vladimír Fejfar.

Součástí vojenské převýchovy byla i politická školení, kterých se vojáci museli pravidelně účastnit. Vladimír Fejfar na to vzpomíná jako na šarádu a frašku v jednom. Nekompetentní osoby se bez valných výsledků snažily přesvědčit vojíny: „To byla sranda. V létě jsme školení absolvovali většinou na hřišti. Sedli jsme si nebo i lehli do trávy a jeden z těch pitomečků nám to předčítal z papírů, aby se nespletl. Ale oni byli opravdu blbí. Mám pocit, že na místa politruků speciálně vybírali pitomce. Nějaká diskuse absolutně nebyla. Bylo to jen, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“

Ubikace vojáků měly nejrůznější kvalitu. Někteří byli ubytováni v běžných zděných domech, ale někteří museli přespávat v provizorních domech z doby války: „My jsme byli ubytováni ve zděných domech, ale byly tam i dlouhé, nízké a jen dřevěné baráky po Němcích. Když byly mrazy, tak si tam kluci skutečně užili. Neustále jim na pokojích zamrzala umyvadla. Museli spát ve veškerém oblečení, co sehnali.“

Pamětník si stěžuje na nemožnost odpočinout si po náročných směnách. Vojáci se totiž často neměli možnost řádně vyspat, protože kvůli střídání směn byl na pokojích několikrát za noc hluk. Pracovalo se běžně od pondělí do soboty, ale bývaly i mimořádné nedělní směny. „Když jsme neplnili plán, tak jsme dělali prostě pořád. Pomalu jsme ani nevěděli, který je den v týdnu. Říct člověk samozřejmě nemohl vůbec nic. Byly by z toho jen problémy a výsledek žádný.“ Naštěstí vztahy s ostatními horníky byly většinou přátelské: „Samozřejmě, že se občas někdo našel, kdo do vás rejpal, že jste reakcionář a podobně. Většina ale byla slušná a s bývalými horníky, kteří sbírali na haldách uhlí, jsme vycházeli výborně. Dokonce nás někdy zvali k sobě domů. Dokonce nám dávali jídlo, ač jsme ho ani nepotřebovali. Jídla jsme měli dostatek. V první části vojny jsme dokonce dostávali poukázky na uhlí, které jsme posílali domů.“

Velkým problémem v dolech byla bezpečnost práce. Docházelo i ke zraněním: „Za tu dobu, co jsem tam byl, naštěstí nikdo nezemřel, ale kolik jich odešlo do civilu jako invalidi. Při takzvané práci na předku, tedy při ražení hlavních chodeb v kameni, se to stávalo nejčastěji. A kluci se tam také nejvíc nadřeli. A navíc tam byla spousta prachu, a masky žádné.“

Za dobu své vojenské služby měli vojáci jen omezenou možnost navštívit rodiče, přesto se Vladimír Fejfar několikrát domů dostal. Znamenalo to ale náročný, mnohakilometrový noční pochod a po necelém dni opět návrat do Ostravy. Častěji dostávali vojáci propustky navečer, odreagovat se chodili většinou do hospod.

Později byl pamětník přeřazen do jiné pracovní skupiny. Pomáhal při stavbě výdřev. „Chodby, které byly v kameni nově vystříleny, se musely zpevnit, aby to nespadlo. V porovnání s původním umístěním byla tahle práce o poznání lepší.“ Po nějaké době se ale začaly projevovat vážné obtíže se zrakem. Vladimír Fejfar totiž běžně nosil brýle, což ale nebylo v prašném prostředí dolu možné. Problémy mu činila také zvýšená prašnost.

Po návštěvě vojenského lékaře získal doporučení, že by měl ze zdravotních důvodů pracovat na povrchu. Velení se lékařským doporučením skutečně řídilo: „Začal jsem potom pracovat s partou, která plnila vozíky odvážející materiál z dolu. Byl tam takový vláček, který z dolu vyvážel kámen a odpad, který šel z třídírny, nebo vytříděné uhlí. Ze sypačů jsme to dávali do vozíků a pak se to vezlo na haldu. Když se naplnil určitý prostor, museli jsme to zplanýrovat a koleje se posunuly zase dál.“ Na haldách se často pohybovaly i další osoby. „V kamení zůstávalo ještě relativně dost uhlí. Po haldách lezli důchodci a sbírali zbytky toho uhlí. V okolních vesnicích měli s některými sedláky domluvený odběr. Rozváželi jim to a tím si přivydělávali,“ popisuje Vladimír Fejfar způsob přivýdělku bývalých horníků.

Mzda se vojákům ukládala na vkladní knížky. „Samozřejmě z toho nejdřív odečítali ubytování, stravování a ostatní náklady. Dostávali jsme také nějaké kapesné. Myslím, že nám ty knížky dali, tak jsem tam měl kolem tisícovky.“ Byli ale postiženi měnovou reformou v roce 1953, kdy značná část jejich úspor ztratila svou hodnotu.

Po skončení předepsaných dvou let začali prožívat vojáci jistou beznaděj, co bude dál: „Měli jsme jít domů, ale my jsme tam byli furt. Navíc nám to nikdo nechtěl ani nijak odůvodnit. Prostě: ‚Až budete prověřenej, tak půjdete domů.‘ Ani nevím, v čem to spočívalo, každopádně ale musel asi přijít nějaký papír z ministerstva a my museli být uznáni jako převychovaní. Já jsem odcházel začátkem prosince. Původně jsem měl odejít už začátkem září. Společně s jedním klukem, Zdeňkem Košťálů, jsme dokonce psali žádost na ministerstvo. Asi na jejím základě nás o půl roku později propustili. Dostali jsme ale podmínku, že alespoň rok budeme ještě pracovat v hornictví nebo ve stavebnictví.“

Oba kamarádi pak začali pracovat v Severostavu. „Tady fakticky žádný jiný podnik nebyl,“ vzpomíná Vladimír Fejfar. Pracovali ve skladu, vykládali materiál z vagonů nebo ho rozváželi po stavbách. „Tenkrát byl člověk mladý a pytel, ač měl padesát kilo, nebyl zase takový problém. Jednou jsme stopovali, za jak dlouho přeložíme jeden vagon, kde bylo sto padesát metráků cementu, což bylo tři sta pytlů, na nákladní auto. Stihli jsme to za pětadvacet minut,“ směje se. Později se Vladimír Fejfar stal úkolářem na nejrůznějších stavbách v kraji. Asi rok také pracoval na stavbě vojenské zotavovny v Bedřichově, části Špindlerova Mlýna. „Nebylo to tam vůbec špatné. Byli jsme ubytováni v hotelu Hubertus. Byl to krásný celodřevěný prvorepublikový hotel. Dnes už bohužel dávno nestojí.“ Každodenně docházeli na nedalekou stavbu. Později vystřídal řadu zaměstnání. Byl na finančním odboru krajského národního výboru, v plánovacím odboru okresního národního výboru či v městských dopravních podnicích.

Kvůli příslušnosti k PTP nikdy neměl sebemenší problémy: „Na PTP se mě nikdo nikdy nezeptal. Za celý život ani jednou! Až když už jsem byl v důchodu, mluvil jsem o tom s jedním známým: ‚Péťo, tak já jsem byl u těch pétépáků, a nikdo si toho nevšiml a vůbec jsem neměl problémy. Dokonce jsem byl na národním výboru. Jak je to možný?‘ A on povídá: ,My jsme o tom samozřejmě věděli, ale nechtěli jsme ti dělat problémy.‘ A to byl bývalý partajník a byl ve výboru. Jenže to prostě nebyl žádnej hajzl a nechal si to pro sebe,“ vzpomíná Vladimír Fejfar. „Já jsem pořád čekal, kdy se na to zeptají.“ Kapitola vojny se mu tedy v životě fakticky připomenula jen jednou, když se musel zúčastnit vojenského cvičení. Později mu byla přidělena takzvaná modrá vojenská knížka, tedy osvobození od branné povinnosti z důvodu špatného zdraví.

V roce 1968 se Vladimír Fejfar rozhodl k podpisu petice proti vstupu sovětských vojsk do Československa: „Přišel rok šedesát osm a s ním Rusáci. Začaly se podepisovat petice proti vstupu sovětských vojsk. Šel jsem do práce a na vrátnici stáli dva známí s podpisovým archem. Tak jsem to samozřejmě podepsal taky. Po čase přišla odezva. Projednávala to partaj a výsledek byl, že jsem v březnu 1971 dostal výpověď.“ Pro pamětníka to ale nemělo velké následky. Téměř okamžitě dostal nabídku místa v městských dopravních podnicích, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu začátkem roku 1991.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hana Kučerová)