Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Feierabend (* 1927  )

Skoro jsem se bál přijet roku 1990 do Prahy, jak tu bylo všecko zničený a zanedbaný

  • narodil se 2. 3. 1927 v Praze

  • pochází z rodiny agrárního družstevníka a politika Ladislava Feierabenda

  • za II. republiky a za války otec ve vládě a emigraci, rodina perzekvována

  • studia práv na UK

  • 1948 - emigrace, studia politických věd na univerzitě v Berkeley

  • akademická kariéra v USA

  • po 1989 přijel do Československa

  • žije v Del Mare u San Diega

  • emeritní profesor tamní State University

  • rodina udržuje majetek získaný v restitucích

Rodina a dětství

Ivo Karel Feierabend se narodil 2. března 1927 v Praze. Matka, rozená Hartmanová, pocházela z rodiny lékaře z Velešína v jižních Čechách – „někteří mu říkali král jižních Čech“. Charismatický lékař byl technicky velice progresivní, měl např. vlastní rentgen nebo horské sluníčko. „Maminka chodila na gymnázium, potom nedokončila studium dějin umění.“

Ladislav Feierabend, otec I. Feierabenda, byl významný představitel československého družstevnictví, ministr zemědělství v Syrového a Beranově vládách v letech 1938–39 a v Eliášově protektorátní vládě. Po emigraci v roce 1940 zastával post státního ministra (1940–41) a ministra financí (1941–45) v exilové vládě v Londýně, další emigrace přišla po únoru 1948. „Otec ještě za Rakouska odpověděl na inzerát a vypracoval se mezi nejdůležitější pracovníky československého zemědělského družstevnictví. Byl předsedou Kooperativy, plodinové burzy a jiných. On nebyl politik, avšak tyhle organizace měly blízko k agrární straně. Funkce ministra byl jeho první krok v politice, který předurčil celý osud naší rodiny.“ Přijetí vládních pomnichovských postů mu diktovala „vlastenecká povinnost v době nejhorší krize československého státu“. Byl to chytrý a „neobyčejně pracovitý člověk“ a rodinu dobře finančně zabezpečil. „On si nashromáždil množství funkcí, oni ho všude chtěli mít.“ Děti ale nebyly vychovávány v pocitu bohatství: „My když jsme chtěli zmrzlinu, tak nám řekli, že nejsou peníze. My jsme chodili v krásných šatech, ale na zmrzlinu peníze nebyly.“

Své posty získal dle Ivo Feierabenda za skutečné zásluhy, nebyly klientelistické povahy. „Jeho vynálezem byl obilní monopol.“ Pro rodinu si uměl najít čas a tuto vymezenou dobu dokázal s rodinou kvalitně strávit. „V neděli jsme chodili na procházky, v zimě jsme jezdili na lyže, v létě jsme plavali. Otec nebyl workoholik, byl to i neobyčejně zábavný člověk.“ V exilové vládě se jeho komunikativní povaha uplatnila v mnoha vyjednáváních s Angličany.

Rodina bydlela ve vile ve Slunné ulici na pražské Ořechovce. Do základní školy chodil Ivo Feierabend do Panské ulice. „Asi třetina hochů byla židovských, ani jeden se po válce nevrátil. Potom jsem chodil na gymnázium na Velvarskou. Za války nás esesmani vyhodili a chodili jsme do Dušní. Maturoval jsem po válce. Potom jsem měl tři semestry a první státnici na právech. … Dětství jsme měli neobyčejně krásný. Otec měl vždy neobyčejnou lásku k půdě, ke stavu zemědělskému a spolu s tchánem koupil statek Šmikesy na Žatecku. Spolu se sestrou Haničkou jsme jezdili k dědečkovi do Velešína na prázdniny. Sbírali jsme houby, koupali se v Malši, sbíral jsem brouky. To skončilo roku 1940, když otec utekl. Tehdy nastal zlom.“

Těžké období prvorepublikového rodinného života souviselo s matčiným zánětem ledviny, kdy „maminka byla mezi životem a smrtí“ (po odebrání ledviny se uzdravila a s jednou ledvinou prošla i koncentračním táborem). „Pamatuju si, jak byl otec zdrcen a u večeře nám řekl, že možná ztratíme maminku.“

Mnichov, vstup otce do politiky

Ivo Feierabend vzpomíná na Mnichov a mobilizaci, na vůli bojovat a nadšení z nadcházející obrany vlasti. „Nikdo tady se tý války tak hrozně nebál. Tady nebyl žádný defétismus. Pro nás školáky byl Hitler šašek. O přestávce jsme vždycky vyskočili na lavici a dělali jsme si legraci z jeho projevů. … Já jsem si před Mnichovem ušetřil sto korun, a když byl Mnichov, tak jsem šel k dědečkovi a chtěl jsem dát tu stokorunu na pomoc národu.“

Po Mnichovu byly děti v obavě z války odvezeny na venkov. Stejně tak si Ivo Feierabend pamatuje na atmosféru po mnichovské kapitulaci. Deprese byla úměrná míře předchozího nadšení. „My jsme byli poslední generace vychovávaná v masarykovském duchu. Legionáři, to pro nás byli hrdinové. Já jsem byl sokol, skaut. Každý týden jsem chodil ve Střešovicích do sokolovny a tam jsme jednou týdně cvičili.“ Jako žák se pamětník účastnil všesokolského sletu. „Daleko víc mě ale zaujal skauting.“

Vstup otce do politiky zprvu velkou změnu pro rodinu nepřinesl. Do protektorátní vlády jít nechtěl, jako poslední z těch, kdo jej přemlouvali, přijel předseda sociálních demokratů Antonín Hampl. „Potom byl otec v protektorátní vládě. Jako dítě já věděl, že se tam dějí věci. Pamatuji si třeba, že – to bylo ještě za druhý republiky – si tam otec pozval lidi z Kooperativy, a pamatuji si, že tam tak žrali, že tam jeden spadl a zlomil si nohu.“ Rodina vnímala vstup otce do politiky jako účast v „damage control team“, který se snažil zachránit, co se dalo. Bylo třeba zabránit vstupu fašistů do vlády, snažit se držet mezinárodní postavení, nevydávat protižidovské zákony... „Ta protektorátní vláda, když se to porovná s třetí republikou, měla daleko větší odvahu.“

Perzekuce po otcově emigraci

Ladislav Feierabend hovořil česky, německy, francouzsky a anglicky. Za války se stal „spojkou s odbojem za agrární stranu“– a kvůli svému podílu na odboji musel emigrovat. „Já jsem to nevěděl, a otec najednou zmizel.“ Pamětník vypráví o dobrodružné emigraci otce podle vzpomínek Ladislava Feierabenda (vlakem přestrojen za topiče na Slovensko, poté sám přes Maďarsko do Jugoslávie; přes Slovensko unikal za pomoci představitelů místního družstevnictví).

Po emigraci otce byl majetek rodiny zabaven, rodina vystěhována: „Bydleli jsme u dědečka Hartmana na Letné. Maminka, já a moje sestra jsme měli jednu ložnici.“

Po atentátu na Heydricha byla matka Iva Feierabenda zatčena. Muži z rodiny Ladislava Feierabenda měli být podle Himmlerova pokynu zastřeleni: „Proč se tak nestalo, nevím. Prostě mě a moji sestru nechali.“ Ostatní muži šli do Dachau („dědeček Feierabend byl nejstarší vězeň v Dachau“), ženy do Ravensbrücku. „Možná proto, že jsme byli mladí, ale možná v tom byl jen byrokratický nepořádek.“ S přibývajícími lety byl však ve stále větším ohrožení i čím dál starší Ivo: „Kdyby si pro nás přišli, měli jsme se sestrou vedle postele připravený malý kufříček.“ Lékaři z rodiny pomohli Ivo Feierabendovi k statusu tuberkulózního pacienta, načež byl dvakrát v léčebně v Radostíně. Během matčina pobytu v koncentračním táboře prošel Ivo pubertou a změnil se natolik, že jej maminka nepoznala.

Otci jsme jeho emigraci nikdy neměli za zlý. Naopak, byli jsme na něj hrdi a myslím, že je to figura, která by se měla oslavovat, protože to byl člověk, který proti těm dvěma zlům 20. století se postavil za cenu ztráty všeho, i rodiny.“

Po válce

Po válce nebyl Ivo Feierabend svědkem žádných násilností během odsunu, o krušných poměrech v táborech pro Němce slyšel od své „mladé lásky“ Hany Morákové (později Bělohradské). Nenávist k Němcům byla po celou okupaci veliká, Ivo sám snil o „vraždění Hitlerjugend“, avšak když pak viděl chování ruských vojáků a měl možnost své „sny“ realizovat, z představ rychle vystřízlivěl.

Třída pana Feierabenda byla po válce světonázorově rozdělená, byli tam už budoucí komunisté: „My jsme se o tom hádali. U některých (komunistů) v tom byl idealismus, možná něco, jako když my jsme byli skauti. Již v té době jsme chápali, že to, co ti komunisti dělali, je něco nepřístojného. Potom jsme tu republiku pojímali jako boj demokratických stran proti komunistům. Co bylo nejhorší, že tu nebyla svoboda tisku. To otec pociťoval sám, když byl sprostě a lživě napadán.“ L. Feierabend se pokusil vytvořit agrární skupinku v sociální demokracii, načež proti němu byla rozpoutána mediální kampaň s osočením, že je kolaborant a patří před národní soud. „Každej, kdo byl ve čtyřicátých letech členem zakázané politické strany, moh být nařčen z kolaborace. Všechny hříchy se přitom daly smýt vstupem do KSČ. Strach nejen aktivistů, ale i obyčejných členů agrární strany byl veliký.“ Soud s Beranem nazývá pamětník justičním zločinem, „možná to byla i justiční vražda“.

Emigrace 1948

V roce 1948 jsem od samého začátku věděl, že je konec. To bylo jasný, že ty komunisti se budou vůči nám chovat stejně, jako se chovali ty nacisti.“ O sledování rodiny od roku 1945 se dozvěděl až po otevření archivů v posledních letech. Zájem tajné policie zaznamenali jen v době kolem únorového převratu.

Doslova v poslední chvíli se sourozencům Feierabendovým podařilo varovat a zachránit otce ve chvíli, kdy si pro něj přišla policie – pomohl jim vyvinutý „čuch“ a smluvené znamení: v okamžiku, kdy Ivo u dveří zavětřil nebezpečí, vsunul si dýmku do úst a podíval se na sestru; ta sebrala otcův kabát a vypustila jej na zahradu. V téže chvíli již Ivo nemohl déle vstup policistů zdržovat, takže pobyt Ladislava Feierbanda s komandem, jež ho přišlo zatknout, se ve vile dokonce o několik vteřin překrýval. „Otec přišel tak nějak naivně z toho Londýna, my jsme od nacistů měli vyvinutý čuch pro konspiraci.“ Trvalo asi dvě hodiny, než se policisté dle čerstvých stop na zahradě dozvěděli, že otec ve vile byl.

Já jsem předstíral, že jsem se z toho všeho zbláznil, a odpovídal jsem při výslechu nesmysly. Dokonce i strýc Aleš si myslel, že jsem se zbláznil.“ Otec se mezitím skrýval v nedaleké vile Bajerových, poté na Hluboké u vzdálených příbuzných.

Hledala se cesta, jak se všichni dostaneme pryč, otec už znovu sám bez rodiny do exilu nechtěl.“ Celá rodina byla krátce před pokusem o zatčení otce připravena odjet lyžovat do Železné Rudy a přejít na lyžích do Německa. Od února do dubna hledali další možnost k emigraci. „Nejdůležitějším z otcových tehdejších pomocníků byl»Tonda« – František Kubát, který pak našel bárku, která nás po Labi zaveze až k Hamburku.“

Dne 10. dubna 1948 opustila rodina oknem bydliště, sešla se s otcem a odjela automobily do Ústí nad Labem, kde měla nastoupit na loď. Ale loď tam nečekala... Vozem VW „Brouk“ pokračovali do Děčína: „To byla cesta, každej si sedí na klíně – a na mou duši, ta loď tam je.“ Z Děčína pokračovali lodí Josefa a Štefky Novákových do Hamburku. „Na lodi byla kabina, která měla rovný stěny. Na jedný straně byl šatník. Ta loď byla ale oblá a za stěnou bylo místo pro dva lidi na obou stranách. Vyndali tam prkno, když bylo nebezpečí, my tam vlezli. Jinak jsme seděli s nima.“ Lodníci na druhé straně dlouhé lodi prý ani nevěděli, že s nimi Feierabendovi cestují.

Dlouhá cesta sovětskou zónou s častými prohlídkami byla náročná, hrozilo, že loď bude vrácena zpátky kvůli blokádě Berlína. Emigranti vystoupili raději před Hamburkem, Novák se obával možnosti působení špionů v přístavu. „Hamburk byl absolutně rozbitej, sotva byly poznat ulice mezi hromadami kamení. Všechno po válce bylo strašně chudý. Máti, když viděla všude roztrhané uniformy, v nichž chodili lidé, byla příšerně nervózní.“

Když se podařilo sehnat ubytování, náhoda svedla maminku Ivo Feierabenda se známou z koncentračního tábora, jež byla svědčit u soudu proti ravensbrückým dozorkyním; ta potvrdila identitu rodiny uprchlíků. Se soudcem se rodina brzy spřátelila. Z Hamburku pokračovala rodina lodí do Anglie, Ivo odjel do USA.

Studia a kariéra

„V Československu jsem chtěl studovat dějiny umění, ale jelikož mi v USA uznali nejvíc kreditů z Československa z politických věd, tak jsem je začal s radostí studovat. Chvilku jsem tam byl na právech, ale to se mi nelíbilo. Já jsem prostě chtěl vědět o světě, proč je takovej, jakej je. Zajímala mě otázka politického násilí – v tom byli ty komunisti a ty nacisti.“ Otázce politického násilí věnoval Ivo Feierabend řadu studií a přednášel o ní. „Vychoval jsem v tomto ohledu několik generací studentů.“ S první manželkou, sociální psycholožkou, později odešel z Berkeley na Yaleskou univerzitu. „Spoluzakládali jsme Mezinárodní společnost pro politickou psychologii, zvláště moje manželka se v tom angažovala.“ Rozvedli se v 70. letech, později se podruhé oženil.

Počátky studií ale nebyly jednoduché: „Nevýhoda byla, že jsem neuměl anglicky. Uměl jsem jen německy a francouzsky.“ V té době již byla rodina bez peněz, zůstala navíc v Evropě a v nové zemi za oceánem se mladý osamělý student probíjel jen ztěžka. „Jako hlavní obor jsem si vzal němčinu a jako menší francouzštinu a překladem jsem se naučil anglicky. Brzy jsem si na sebe sám vydělával jako zahradník dvacet hodin týdně.“ Pracoval také jako hlídač dětí či popelář (tři roky pracoval jako popelář o prázdninách a hodně si ušetřil). Výhodou bylo, „že nás tam krmili v těch hotelech a dali nám takovej srub, takže jsme neměli žádné výdaje“. Vzpomíná na lázeň, kterou si vytvořil v potůčku a každý večer se v ní myl. „Já jsem si tam nasbíral i šatstvo a prezenty pro rodinu a kamarády.“

Rok 1989

Já jsem se domníval, že Gorbačov musí Sovětský svaz rozložit. Když už to všude okolo padalo, a to Československo nic, tak jsem si řikal: Ježišikriste... A když jsem sem potom přijel, na jaře roku 1990, to bylo báječný.“ Jenže hned první den byl okraden, šokovala jej zanedbanost vesnic, měst i Prahy... „Já jsem si koupil VW Camper a skoro jsem se bál přijet do Prahy, jak bylo všecko zničený a zanedbaný tady. Německo bylo jako obrázek – a já si to z roku 1948 pamatoval obráceně. To byl šok.“ Zúčastnil se volební kampaně, znal se s lidovci Bartončíkem a Sacherem.

Poselství

Pamětník připomíná Churchillův citát o demokracii jako nejhorším způsobu vlády s výjimkou ostatních, které jsme vyzkoušeli. Znepokojuje jej vlažný poměr Čechů k demokratickému režimu, jak vyplývá z průzkumů veřejného mínění. „Tady ještě chybí psychologické předpoklady pro demokracii. Svědomí jak jednotlivce, tak společnosti se tvoří pamětí. A když je tam něco zkřivené nebo falešné, bude zkřivené i svědomí. A pak mi vadí, že vůbec je možný, že jsou tady legitimní komunisti. To je hrůza.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)