Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Albertina Farská (* 1921  †︎ 2021)

Pořád si říkám, že jsem měla žít

  • narozena 5. června 1921 ve Vídni

  • v roce 1938 stěhování do Prahy

  • 1942 odjela s matkou a sestrou transportem do Terezína

  • v roce 1943 si v Terezíně vzala Ludvíka Frankenbusche

  • s matkou a sestrou se dostala do Osvětimi a jako jediná přežila

  • vyvázla z pochodů smrti, pracovala postupně v Christianstadtu a Bergen-Belsenu

  • přes Švédsko se po osvobození dostala za otcem do Anglie

  • kvůli manželovi se vrátila zpět do Prahy, měla problémy s udělením občanství a uznáním svatby, poválečným antisemitismem

  • 21. srpna 2021 zemřela ve věku 100 let

Nadávaly mi na ulici

Albertina Lang se narodila 5. června 1921 ve Vídni. Nejstarší bratr Leopold zemřel v devíti letech na leukemii a rodiče se uzavřeli do sebe, dokud se na výročí Leopoldovy smrti nenarodila holčička. Dvacátá léta ve Vídni Albertina Lang potom trávila šťastně, vášnivě ráda tančila a měla mnoho kamarádek. „Byla jsem ve škole jediná Židovka a měla jsem spousta křesťanských přítelkyň. A den předtím, než přišel, byly ještě u nás, připravili jsme nějaké pohoštění a tatínek nás učil tančit. A druhý den přišel Hitler a až na jedno děvče se všechny obrátily, nadávaly stále na ulici, volaly nahoru. To byl moc špatný začátek.“

Pokračování se neslo ve stejném duchu – celá rodina byla „tahána“ na nucené práce, drhnutí ulic a zametání sněhu. Otec odmítl optovat na Rakušana a ponechal si slovenské občanství, což celou rodinu v roce 1938 donutilo utéct z radikalizující se Vídně. Chtěli na Západ, ale nejprve zamířili do Prahy. Otec odjel vše připravit do Anglie – a tři Langovy zůstaly v Praze. Život se jim vrátil do méně dramatických kolejí. Betty Farská vypráví o tančírně na Václavském náměstí, italských párečcích za dvě koruny padesát a o Žlutých lázních. Také se seznámila s Josefem Frankenbuschem, Židem z Nového Města, a začali spolu chodit. Jeho odvezli jako prvního, na Farské došlo záhy. „My jsme byly v transportu, co šel přímo na smrt, a moje maminka měla bratrance a ten pracoval na židovský obci a ten nás z něj dostal. A tak jsme šly do Terezína až tím tranposrtem, co přímo na smrt nešel.“

A pak jsem se dívala, tam jak byl ten plyn

V Terezíně se oba milenci znovu setkali – a rozhodli se vzít se. Prý měli tehdy pocit, že se tak budou moci lépe vzájemně ochránit. Ač oba Židé, pragmatický antisemitismus vnímali i ve vlastních rodinách. „Jeho otec nechtěl, aby si mě zval, protože věděl, že by pro něj křesťanka byla lepší, a jeho sestra, která se ale už také nevrátila, tak za ním šla a řekla mu: ‚Tati, jestli tam nepůjdeš, na tu svatbu, tak už nebudeš mít dceru.‘ Tak šel a oddal nás rabín v Terezíně. A první noc jsme nemohli dělat vůbec nic, pač tam chodili sem tam sem tam,“ vypráví pamětnice.

„Auschwitz was Betty’s next home,“ uvedl další etapu jejího života deník Derby Evening Telegraph. Manžel jí ovšem zůstal v Terezíně, na rozdíl od matky a sestry. „Ten moment, kdy jsme se dostaly do Osvětimi, do Birkenau, to se nedá zapomenout. Na tý jedný straně byli takoví už ti vyzáblí, hladoví, ty transporty… Mengele, to jméno jste slyšela asi, to jsme se museli svlíkat a pak jsme tak okolo utíkali, a on ukazoval život smrt život smrt a moje maminka, že jí bylo 47, by byla bývala mohla jít na další transport, oni nás potřebovali na práci, ale tím, že mé sestře bylo devět, tak samozřejmě nechtěla, a já jsem zase nechtěla od ní, a ona to samozřejmě nedovolila a ona šla se mnou až k tomu východu a dala mi ještě zprávu s sebou pro mýho otce, tak ona cítila, že to přežiju, ale ona šla do plynu, i se sestrou, a oni nás dávali na takovej kopeček a my jsme viděli, jak to tam hoří.“

Byly jsme tři...

Osvětim přežila jen díky přítelkyním. Ve třech se od té doby držely ustavičně spolu a pomáhaly si přežít – protože jejich biologické rodiny zůstaly nezvěstné či mrtvé. „My jsme byly tři, co jsme držely pohromadě, a my jsme vždycky tu jednu, co už byla hodně slabá, držely, aby zůstala stát, jinak by jí zabili.“ Všechny tři přežily – první, Hilda, se vrátila do Vídně, druhá emigrovala do Austrálie, kde spáchala sebevraždu. Všechny se dostaly společně do Christianstadtu a nakonec v pochodu smrti do Bergen Belsenu. Všechny v té době vážily sotva 25 kilo. A samy už nevěděly, co dělají.

„To jsme spali v divadle… když s námi byli ti mladý esesáci, tak to bylo strašně špatně, když s námi byli ti starší, tak to ještě nebylo tak, ale ti mladší, ti si říkali, že mají moc, tak to využili, ale když jsme byly v divadle, všechny tři, všichni byli pryč, a my jsme tam zůstaly samy… jenomže už jsme byly tak apatický, že jsme hledali ten transport. Oni tam (příslušníci SS – pozn. ed.) někde seděli, odpočívali, a my jsme je dohnali... místo abychom utekly. To jsou momenty, když člověk ani neví, co dělá.“

Přátelství bylo to jediné, co zůstalo. A jediné, k čemu při pochodu vztahovaly vůli přežít: „U jednoho statkáře jedna holka ukradla něco na boty, poněvadž ty naše boty už nebyly boty, a on to nahlásil. Nás postavili do řady a každou sedmou  chtěli zabít. Já už teď nevím, jestli ta moje kamarádka nebo já jsme byla ta sedmá, ale ono to bylo jedno, pač ona by šla se mnou a já bych šla s ní.“ Snad to byl Červený kříž, snad někdo jiný, kdo je zachránil.

„A když přišlo osvobození, tak pro nás Angličani ani neměli jídlo,“ vzpomíná. Ale dostaly čistá prostřeradla a lékařskou pomoc. Čistá prostěradla! Po letech ve špíně si připadaly jako v nebi: „Já jsem tam stála a netroufala jsem si do toho bílýho vůbec jít lehnout.“

Nakonec se dostala do internačního tábora ve Švédsku. Trpěla na tyfus. A na tuberkulózu a žloutenku. A na gastritidu, kterou si přivezla už z Terezína, kde ji i operovali. Po letech bez kontaktu jí přišel telegram. „Betty, you think you have lost faith in humanity. You will get it back when you come to England.“ V Göteborgu ji vypátral otec a díky známostem na ministerstvu se mu podařilo Albertinu Frankenbusch převézt do Anglie jako vůbec první přeživší z Osvětimi. Novinové články má dosud schované. „Já jsem se tam mohla vdávat snad dvacetkrát, na ten obraz volali mužský všichni možný, ale já už jsem tak nevypadala, měla jsem vlasy jako mužský a ten můj otec musel každý den odepsat, že už jsem vdaná.“

Proč si sem chcete přivést tu Židovku?

Z celé rodiny zůstaly naživu už pouze jedna teta z matčiny, jedna z otcovy strany a babička. V Anglii se Albertina, jak vzpomíná, měla jako princezna. Otec se ale v nové vlasti znovu oženil a ani macecha, ani malý bratr ji nepřijali. Jakmile se proto zotavila a přibrala, rozhodla se vrátit do Prahy k manželovi, kterého viděla naposledy v terezínském ghettu. Přestože ji otec nechtěl pustit a tajil před ní možnost se vrátit, v prosinci se druhým možným transportem dostala Betty do Čech. V Praze žila ještě babička, během války ukrývaná u známého Němce. Vzhledem k zkušenostem z války se bála přiznat k židovskému původu, a proto ji nakonec kvůli domnělým podvodům s potravinovými lístky zavřeli do věznice v Modřanech, odkud ji ven dostal až známý z Ameriky. Stále se báli. A stále nebylo bezpečné být Židem. Albertina Lang, provdaná už několik let za Frankenbusche, si změnila příjmení na Farská. Židovské a zároveň německé jméno se zdálo nebezpečné.

„Proč si sem chcete přivést tu židovku?“ křičela tehdy domovnice na manžela. Jeho bývalá přítelkyně, křesťanka, dojížděla do Terezína jej hledat a obě rodiny doufaly, že se s Albertinou po válce rozejde: „Svatbu nám neuznali, když jsme se vrátili oba. Tak jsem se musela vdávat ještě jednou.“ Co neukradli známí, vzal jim národní výbor. „Mně to ale nebylo líto. Byla jsem ráda, že žijem.“

V roce 1949 se jim narodil první syn. Teprve díky němu získala státní občanství, bez kterého byla už od útěku z Vídně. Albertina Farská zemřela 21. srpna 2021 ve věku 100 let (zprávu o úmrtí zveřejnil časopis Roš chodeš). 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tereza Reichelová)