Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leopold Färber (* 1928  †︎ 2015)

Jak mě bachař mlátil, zavadil o mé skleněné oko a ono vypadlo. To jste měli vidět ten výraz v jeho tváři!

  • narozen 31. října 1928 ve Staré Haliči na Slovensku, vyrůstal v Boskovicích
  • otec Žid, matka věřící katolička - smíšené manželství je za války uchránilo před deportací do vyhlazovacího tábora
  • jako kluk dělal Leopold, přezdívaný Hurvínek, spojku – přenášel zprávy mezi protinacistickými odbojovými skupinami
  • po roce 1948 pokračuje v odboji, s bratry Josefem a Františkem Markovými založil skupinu, která chtěla mj. poškodit tajně získanými výbušninami policejní školu
  • výbušniny však nešťastnou náhodou explodovaly u Färberů v bytě, Leopold přišel o oko
  • Státní bezpečnost ho zatkla spolu s Josefem Markem v květnu 1950, poté, co děti z jeho skautského oddílu rozhazovaly po kraji letáky s nápisem „Smrt komunismu!“ - Leopold Färber o tom nevěděl, děti jen nevědomě inspiroval svým vyprávěním o válce
  • odsouzen na šestnáct let vězení, odseděl si osm
  • po propuštění na přímluvu strýce (vysoce postavený komunista, tuším, že na ministerstvu školství, školní inspektor?) pracoval u staveb silnic, nakonec mu bylo povoleno aranžovat výkladní skříně
  • zemřel 27. října 2015

Příběh protinacistického a protikomunistického odbojáře a bývalého politického vězně z 50. let, který má přezdívku Hurvínek.

Kdo je to Hurvínek?

Kdysi žil v Boskovicích pekař jménem Gruber. Za války pomáhal lidem, kteří bojovali proti nacismu, tajně pro ně schovával chleba. Jeho bratr sloužil u četníků. Jednoho dne se tento pekař od svého bratra dozvěděl, že u brněnského soudu svědčil konfident gestapa pod krycím jménem Hrbáč, který udával lidi z okolí Boskovic. Mluvil rusky a byl vysoké postavy. Pekař se zděsil, napsal kódovanou zprávu, kterou předal mladému klukovi, odbojáři, kterému všichni říkali Hurvínek. Hurvínek sedl na kolo, zprávu schoval do řídítek a uháněl do vesnice Lipová za místním kovářem jménem Vlach. Kovář, jeden z odbojářů na Prostějovsku, ještě ten večer nabrousil velký nůž na zabijačky, zašel pro konfidenta, vylákal ho do lesa, kde ho zabil. Našli u něj několik nafocených filmů se snímky domů, kde se ukrývali odbojáři. To vše vyprávěla před několika lety kovářka Vlachová jistému muži jménem Leopold Färber. Na závěr rozhovoru kovářka Vlachová řekla, že za život vděčí mladíkovi, kterého zná pod přezdívkou Hurvínek, nebýt jeho, gestapo je všechny postřílelo. Netušila, že s ním právě v tu chvíli mluví. 

„Jmenuji se Leopold Färber. Narodil jsem se 31. října 1928 ve Staré Haliči na Slovensku. Můj otec byl Boskovák. Když se vyučil krejčím, tak šel na vandr do Vídně a cestou zpět se zastavil ve mlýně ve Staré Haliči, kde se dvořil tetičce, nakonec si ale vzal moji maminku. Jsem tedy pravý Čechoslovák. Otce Moraváka a maminku Slovenku, mám krev pomíšenou. Mám také pomíšené náboženství. Maminka byla katolička, otec obřezaný Žid,“ vypráví devětasedmdesátiletý Leopold Färber, který žije na okraji malé vesnice jménem Konice nedaleko Prostějova a má skutečně o čem vyprávět, jako svědek nebo jako přímý účastník: 

„Tak já můžu vyprávět o holocaustu, o druhém odboji, o třetím odboji a dělal jsem i v disentu. Takže jsem se na vás připravil.“ „A to jste všechno zažil?“ „Všechno jsem zažil. Já jsem předseda dokumentační komise, tudíž  z tohoto vyplývá, že moje povinnost je toto mapovat, tu historii. Jenomže to bylo falšovaný. To bylo vykládáno, aby to vyhovovalo komunistům. Bojovníci ze západu padli v nemilost, dostali punc „sluhové imperialismu“. Lidé, kteří se otočili kolem odboje, mnozí „za pět minut dvanáct“ a mnozí aj „po dvanácté“, já s každým mluvím otevřeně, byli slavní.“

Leopold Färber ví, o čem mluví. Čtyřicet let shromažďuje vzpomínky vojáků ze západní fronty, lidí z domácího odboje za druhé světové války, bývalých politických vězňů z padesátých let, má obrovské množství zvukových i písemných dokumentů a fotografií. Shromáždil fascinující sbírku. Tvrdí, že za komunistů lidé v čele tehdejšího Československého svazu bojovníků za svobodu vědomě a účelově zatajovali skutečnosti o západním odboji, překrucovali události tak, jak se hodilo komunistické ideologii.

Kdo se vyzná ve sbírce Leopolda Färbera?

Je zajímavé, jak nápad Leopolda Färbera - mapovat jednotlivé osudy odbojářů - vznikl. Bylo to v kriminále v padesátých letech. Leopold byl roku 1950 odsouzen na šestnáct let vězení za výrobu a distribuci protikomunistických letáků. Odseděl si polovinu. Protože trpěl záněty uší, trávil celé týdny ve vězeňské nemocnici, kde viděl umírat třeba někdejšího ministerského předsedu Rudolfa Berana a mnoho dalších. Nechal si od nich vyprávět jejich životní osudy. Když se pak vrátil zpět do věznice na společnou celu a příběhy, které slyšel, sděloval ostatním, starší vězni, kteří měli strach, že z kriminálu živí nevyjdou, Leopolda prosili, aby se dokumentaci těchto osudů věnoval pro budoucí generace. Někdy v šedesátých letech se pustil do práce. Brzo se o jeho nahrávání a shromažďování příběhů dozvěděla Státní bezpečnost. Byl sledován, přesto mu sbírku StB nezabavila, protože ji ukrýval po částech u spousty svých známých. Zaštiťoval se listinami různých historických institucí, snad proto ho nechali relativně na pokoji. Nyní má sbírku ve skříních u sebe doma a my jsme měli možnost do ní nakouknout. Jedná se o skutečně obsáhlou sbírku, která je však nepřehledná, nezdigitalizovaná a pravděpodobně jediný, kdo se v ní vyzná, je pouze sám Leopold. Je úkolem historiků a jistě i nás z Post Bellum jeho archiv převést do elektronické podoby a zkatalogizovat. 

Leopold přežil druhou světovou válku, protože měl maminku katoličku a zemřel jeho židovský dědeček

Začněme ale vyprávět příběh Leopolda Färbera, bývalého odbojáře z druhé světové války a politického vězně. Narodil se 31. října 1928 ve Staré Haliči na Slovensku, vyrůstal v Boskovicích. Jeho otec byl Žid, matka věřící katolička ze Slovenska. Smíšená manželství měli nacisté zahrnuta až v dalších vlnách likvidace v koncentračních táborech. Leopold Färber tvrdí, že jemu a celé jejich rodině zachránil život dědeček, boskovický žid, místní hasič.

„Babička si vzala Žida. Tento můj dědeček zemřel během požáru. A právě to nás paradoxně zachránilo. Čtrnáct členů mojí rodiny šlo do koncentračního tábora, nikdo z nich se nevrátil.“

Nacisty byla nejbližší rodina, ve které vyrůstal Leopold Färber, ušetřena. Bylo mu čtrnáct let, když se musel jít rozloučit se svými židovskými příbuznými z Boskovic. Jak říká, čtrnáct z nich dostalo obsílku do transportu. Leopold je pravděpodobně jeden z posledních svědků, kteří viděli průvod a shromáždění Židů na boskovickém náměstí těsně před transportem do koncentráku:

„Povolili jim určitý ranečky do určité váhy. Potom to ale naházeli na jednu hromadu a odváželi je rozděleně. Ten majetek, který měli s sebou, Židé už neviděli. Byli odvezeni na nádraží na odsun. Já jsem tam byl s tatínkem se rozloučit. (pozn. autora: Pamětník má na mysli - rozloučit se se svými příbuznými. Jeho otec, ač původem Žid, nebyl zahrnut do transportu, protože se oženil s křesťanku.) Moje malá sestřenice držela panenku. En jeden voják jí tu panenku vytrhnul a hodil ji na tu hromadu a ona ho kopla. I když to bylo takové děcko, tak ji ten voják přede všemi zbil. Nevím, co to tatínka napadlo,  říká: ‚Honem pojďme dom.‘ Já říkám: ‚Proč?‘ ‚Co kdyby někdo řekl: ‚To jsou také Židé.‘ A mohli by nás přihodit k nim také.‘ To jsou věci, které se mi po tolika letech vybavují.“

Nevídaná brutalita Němců, kteří na boskovickém náměstí přede všemi zbili čtyřleté dítě, musela vyděsit zástupy Židů. Nacisté jim sebrali ještě před nádražím původním nařízením povolená zavazadla. Ptali se Židé, kam jedou, co je čeká, zda se ještě někdy všichni sejdou, nebo - a to je ještě důležitější - ptali se jejich sousedé, kteří přihlíželi, zastal se jich někdo? Proč ostatní jen přihlíželi, jak je s jejich židovskými sousedy brutálně zacházeno?

Zhruba pět set Židů z Boskovic bylo zavražděno v koncentračních táborech. Při transportech v roce 1942 byli Židé obklíčeni ozbrojenými vojáky, byli okradeni a nedůstojně nahnáni do dobytčích vagónů.

Rudá pomoc, která odbojáře stála málem život

Otec Leopolda Färbera byl krejčí. V letních měsících ale chodil na stavby, kde si přivydělával jako zedník. Když měl volno, vyrážel se svým synem do města a okolí, kde fotili. Leopold dostal svůj fotoaparát asi v patnácti letech. Poté, co dokončil obecné školy, se ale rozplynuly jeho sny stát se fotografem, úřad práce mu přidělil zaměstnání, nastoupil do truhlářské dílny jako stolař k jistému Josefu Hamplovi, který se podílel na rozdělování tajné sociální finanční pomoci (říkalo se jí Rudá pomoc) pro lidi, kteří někoho ztratili během okupace:

„Stalo se, že jednou jedna paní nedostala podporu od odbojářů včas. To byla takzvaná pomoc pro lidi, kteří někoho ztratili. Šla a nahlásila to na nesprávné místo, obrátila se na nějakého četníka.“ 

 „Rudá pomoc“ nebyla skutečně žádnými úřady organizovaná sociální dávka, jak se mylně domnívala dáma z vyprávění Leopolda Färbera. Někteří lidé, vlastenecky smýšlející živnostníci, nezištně pomáhali postiženým rodinám. Mnozí z těchto dárců skrývali utečence, organizovali odboj, pomáhali partyzánům a mnoho dalšího. Tato dáma oznámila četníkům, že nedostala svoje peníze, na které si zvykla. Nedostala je, jak vzpomíná Leopold Färber, kvůli nemoci jednoho z těch, kteří peníze vypláceli. Její udání vyvolalo zatýkání. První, o kom se gestapo dozvědělo z udání, byl truhlářský mistr Josef Hampl. Poctiví živnostníci mají sklon vše pečlivě dokumentovat, zapisovat a vést účetnictví do nejmenších detailů. Bohužel vedli i seznamy těch, kteří tajně přispívali, a těch, kteří peníze obdrželi, vše se skutečnými jmény a adresami. Gestapo z pana Hampla vytlouklo, kde jsou tyto seznamy.

„Představte si, odbojáři si vedli přesné seznamy všech, kdo a kolik dal a dostal. Snad proto, že byli tak poctivý nebo nevím. Já ty seznamy, které měl pan Hampl schované, jak ho zatkli, spálil. Tím jsem ty lidi zachránil. Kromě toho měl pan Hampl ještě dvě lovecké zbraně. Já a ještě s Cyrilem Kamnářem jsem je vykopal a dal jinam. Gestapo místo skrýše z pana Hampla dostalo, ale nic tam nenašli. Tak to bylo vlastně první ilegální věc, kterou jsem udělal.“

V odboji se Němci nemuseli vždy střílet

Leopold Färber byl od roku 1937 skautem. Protože hrál divadlo, byl veselý a vtipný, říkali mu Hurvínek. Toto jménu mu nechali i místní odbojáři. Nabízel se jim, že by rád proti okupantům něco dělal. Kolem Boskovic byla celá řada menších odbojových skupin ve Valchově, Vratikově, Lipové a tak dále. Potřebovali se vzájemně informovat. Potřebovali mezi sebou spojku, která bude doručovat jejich kódované zprávy, a tou se stal Hurvínek.

Jak vypadal Färberův odboj? Na první pohled by se mohlo zdát, že byl malý, neúčinný a odpovídající věku šestnácti, sedmnáctiletého kluka. Podle toho, co jsme zjistili z literatury a co víme z vyprávění pamětníka, to není pravda. Předal desítky zpráv, které mnohdy leckomu zachránily život, tajně se staral o dva uprchlé ruské válečné zajatce z nedalekého tábora, získával peníze pro partyzánské jednotky působící v kraji.

Leopold Färber se stal důležitou součástí celého odbojového hnutí v boskovickém kraji. Jemu vděčí partyzáni a odbojáři například za zbraně, které objevil v jedné zahradě. Byly to německé bedny, na které odbojáře upozornil právě Hurvínek

Dnes skoro osmdesátiletý Leopold Färber má sklon snižovat své odbojářské zásluhy. Když ho zvou na přednášky do škol, vypráví osudy odbojářů z války, které osobně znal, nebo o lidech, jejichž příběhy zmapoval ve své sbírce. Mnohé příběhy, včetně toho jeho, jsou bez divokých přestřelek a množství zastřelených nacistů: „Často se mě děti ptají, kolik jsem zastřelil Němců, no a já řeknu, že žádné. Ale myslím, že mám na kontě kvůli té práci hodně zachráněných lidí.“ 

Po válce se Čechoslováci rozhodli pomstít na německých sousedech. Divoký odsun, který viděl Leopold Färber, prý až příliš připomínal nacistické způsoby. Němce čekala konfiskace nemovitého majetku a ve většině případů vystěhování. Přitom to byla doba, řekněme, euforická, skončila okupace a měla přijít další, tentokrát v rudé barvě. Komunisté byli ale populární, kdekdo jim věřil, kdekdo jim chtěl věřit. S odstupem času se může zdát skoro nepochopitelné, že lidé, kteří prošli jednou totalitou, nedokázali poznat, že jejich základní svobody chce zase někdo omezovat. Důvodů nevěřit komunistům bylo mnoho.

„V každé rodině se někdo zamotal s komunisty. Je to tak? Ale já neházím všechny komunisty do jednoho pytle! Můj tatínek pocházel z čistě proletářské rodiny. Přišli k němu po válce a říkali mu: ‚Hynku, tvůj kluk byl v odboji, ty jsi proletář, pojď k nám do komunistické strany.‘ a dali mu přihlášku a ještě řekli: ‚Ale chodíš do kostela, to přestane!‘ A on na to: ‚A už zase mně někdo bude poroučet?!‘ A přihlášku roztrhal. Můj strýc, ten co jsem s jeho klukem dělal za války, tomu taky dali přihlášku a říkali mu: ‚Leopolde, pojď mezi nás! Takové lidi tam potřebujem!‘ A on řekl: ‚A na co?´ ‚No, abychom měli mezi sebou takový statečný, odvážný, co dělali odboj.‘ A on vzal přihlášku: ‚A co toto je?‘ ‚No to je přihláška.‘ On na to: ‚Ale vždyť je to tvrdé na vytření prdele!‘ A tím to skončilo.“

Leopold Färber a jeho nejbližší ke komunistům nešli, kromě jediného - slovenského strýce, který se stal později školním inspektorem. Dlouho se za protikomunistickou rodinu styděl, až někdy v roce 1958 z nějakého pohnutí, možná proto, aby se nemusel stydět za svého zavřeného příbuzného, pomohl Leopoldovi z kriminálu.

Pich-Tůma vyzýval partyzány k fízlování a donášení už na konci roku 1945

Komunisté se po válce začali systematicky připravovat na úplné převzetí moci, na likvidaci těch, kteří se zdáli být nepřizpůsobiví novým pořádkům. Mezi květnem roku 1945 a únorem roku 1948 byli komunisté ve všech možných svazech ti nejaktivnější. Jeden z nejobávanějších byl soudruh major Pich-Tůma, předseda čs. svazu partyzánů, osobně pověřený Klementem Gottwaldem k vybudování tajné zpravodajské organizace uvnitř KSČ a svazu partyzánů. Nyní citujeme z kdysi přísně důvěrného dokumentu, který Pich-Tůma napsal na konci roku 1945 všem členům svazu, aby se navzájem fízlovali, byli „ostražití“ proti špionům a podobně. (Tento dopis podepsaný Pich-Tůmou jsem měl možnost vidět v archivu Leopolda Färbera, pozn. autora)

Proslulý estébák major Miroslav Pich-Tůma se mimo jiné proslavil v souvislosti s úmrtím Jana Masaryka. V den nalezení těla Jana Masaryka se na místě činu pohyboval už v 7 hodin ráno. Při vyšetřování okolností smrti Jana Masaryka v roce 1968 nedovedl svoji přítomnost na místě činu vysvětlit. V roce 1995 spáchal Pich-Tůma sebevraždu oběšením.

Po konci války studoval Leopold Färber textilní školu, po dokončení nastoupil do továrny. Někdy na přelomu let 1949 a 1950 museli všichni přerušit práci, vedení textilky si je zavolalo na závodní shromáždění. Co se řešilo? Zda jsou všichni do jednoho jako jeden pracující národ pro trest smrti pro doktorku Miladu Horákovou, někdejší poslankyni Národního shromáždění. 

Leopold Färber byl skaut a věřící katolík, hrál divadlo, jezdil na výlety, organizoval letní tábory. Komunismus považoval za stejné zlo jako nacismus. Mohl se pokusit o ilegální útěk za hranice jako mnoho jiných. Leopold měl zkušenosti z domácího odboje, proto se rozhodl zůstat a s nastupující komunistickou totalitou bojovat prostředky, které znal. Brzo našel blízké přátele, kteří s ním začali připravovat protikomunistické akce. Byli to bratři Josef a František Markovi.Ten druhý jmenovaný chodil ještě na základní školu. Měli v plánu tisknout letáky, dělat sabotáže, škodit trhavinami, kde se dalo, tak aby nikoho nezranili. Nepovedlo se. Sami se zranili a byli prozrazeni. Estébáci je zatkli, mučili a odsoudili celkem na osmadvacet let. Leopold dostal nejvíc, šestnáct let kriminálu. Jak se to stalo?

V roce 1949 měl Leopold Färber vážné zdravotní problémy. Bydlel s Josefem Markem, který hrál v jejich odbojové skupině roli pyrotechnika. Když domů Josef dotáhl pořádnou dávku třaskavin, se kterou chtěli poškodit nedalekou školu pro zaměstnance ministerstva vnitra, nenapadlo ho nic lepšího, než pyrotechniku schovat do kachlových kamen, bohužel zapomněl to říci svému spolubydlícímu Leopoldovi:

„Rozdělával jsem v klubovně oheň, netušíc, že jsou v kachlových kamnech výbušniny. Ty bouchly a mně to vyrazilo oko a prorazilo oba ušní bubínky.“

Leopold Färber přišel o pravé oko, ale není to skoro poznat, nosí skleněné. Ač se to zdá neuvěřitelné, toto skleněné oko mu v kriminále nejspíše zachránilo život, ale o tom později.

Jednou z prvních akcí odbojové skupiny Leopolda Färbera bylo vytištění protikomunistických tiskovin. Tyto letáky, které končily nápisem „Pravda zvítězí!“, ale nestihli ani distribuovat, měli je zatím schované. Stala se totiž osudová událost. Leopold Färber, jak už bylo řečeno, měl skautský oddíl. Děti chtěly na schůzkách často vypravovat, jak to bylo za války, jak bojoval v odboji a tak dále. Leopold jim na jedné schůzce vyprávěl, že tiskli letáky „Smrt fašismu“. Netušil, že děti inspiroval. V kraji se pojednou začaly objevovat letáky s nápisem „Smrt komunistům“. StB se zajímala, kdopak to dětem poradil? Některé dítě ze skautu pak řeklo, že je to odboj jako za války, protože jim to vyprávěl jejich vedoucí, a bylo vše jasné. Leopold byl zatčen 8. května 1950, zatkli i Josefa Marka. Františka nechali ještě dokončit základní školu. Vyzvedl si vysvědčení a venku před školou na něj už  čekali estébáci, kteří ho odvezli na dva roky do kriminálu pro mladistvé.

Estébáci si na Leopoldovi zkusili řadu novátorských způsobů nátlaku a psychického mučení. Novátorské metody spočívaly v přívětivosti a jisté familiárnosti:

„Říkali: ‚Ty máš kluku z pekla štěstí. Zítra bude amnestie. Tady máš papír, napište, co jste dělali a jdeš dom.‘ Já jsem ale nic nenapsal. Druhej den přišli a už šlo do tuhýho. Přivázali mě k židli, ruce a nohy. Dali mi papír a řekli: ‚Napiš dopis na rozloučenou.‘ Kurňa, to už mi bylo všelijak. Já jsem se k tomu neměl. Zavázali mi oči a řekli: ‚Máš ještě šanci. Budem´ počítat do třech. Jedna, jedna a půl, jedna a tři čtvrtě, dva...‘ Takto to natahovali. Pak zařvali: ‚Tak budeš mluvit, nebo ne!‘ Já jim na to řekl, že jsem přece vysvětloval, jak to bylo, že jsme nechtěli, aby to děti psaly. Najednou zazněla rána. Já jsem byl mokrej. Vystřelili z poplašňáku a hrozně se tomu smáli.“

Nakonec vyšetřovatelé sáhli k nacisty ověřené metodě klasického mučení:

„Pak přišlo také na hašty hašty.“ „Co to je hašty hašty?“  „No pár facek, kopance. Asi třetí den tam přišel takový rozumnější. Dal přede mne složku, jak vypovídali kamarádi. Ten jeden  dostal deset roků a ten mladistvý, poslední rok chodil do školy, dostal dva roky.“

Takové jsou osudy Josefa a Františka Markových. StB zatkla Leopolda Färbera a Josefa Marka v květnu 1950. Františka Marka si StB vyzvedla o několik měsíců později před základní školou v den vysvědčení, odvezli ho na dva roky do kriminálu pro mladistvé. Leopold dostal šestnáct, Josef deset let. Oba je od soudu eskortovali do Plzně na Bory.

Vyšetřování Leopolda Färbera bylo krvavé, ale jak říká, přežil ho bez následků. To ovšem nelze říci o matce Leopolda. Skutečná podlost a úřední surovost, kterou nikdo nikdy nepotrestal, komunisté spáchali právě na ní. Obdržela pytel se zakrváceným oblečením Leopolda. Psychicky se zhroutila a těžce onemocněla.

Soud nabyl přesvědčení ...

Vraťme se ale k soudu s touto skupinou. Je to totiž typický paskvil komunistického práva. Navzdory všem, kteří dodnes tvrdí, že lidé byli v té době posíláni do vězení za činy podle tehdejšího práva, se na povrch dostávají stovky procesů, stovky lidských osudů, jako je ten dnešní. Leopold Färber byl odsouzen za šíření letáků, tudíž za velezrádnou činnost, i když s letákem „Smrt komunistům“ neměl nic společného. Při vyšetřování estébáci objevili všech čtyři sta padesát letáků hlásajících, že „pravda zvítězí“, které ovšem nestačila skupina distribuovat. Nebyla naplněna skutková podstata, nebyl spáchán čin, za který je soud poslal do kriminálu. Soudce jen konstatoval, že došel k přesvědčení, že obžalovaní čin spáchat chtěli, což je, jako kdyby ho spáchali. Pro ilustraci: Podobně nesmyslný proces měl ve stejné době Antonín Špaček, voják ze západní fronty druhé světové války, který legálně požádal úřady o vystěhování za svou britskou ženou. Žádost podal v pátek, v úterý ho zatkli. Soud nabyl přesvědčení, že kdyby Špačkovi povolili cestu za manželkou do Anglie, jistě by vyzradil vojenské tajemství. Skutková podstata nebyla naplněna, ale soudu to tenkrát stačilo...

Obhájci u soudu povětšinou hráli předem domluvené divadlo. Obhájci ex offo v procesu jak s Antonínem Špačkem tak s Leopoldem Färberem formálně připomínali a prosili o shovívavost soudu vzhledem k jejich odbojové činnosti. V případu Färbera navíc s ohledem na umučení jeho šestnácti židovských příbuzných. Státní zástupce a soudce, připraveni na divadelní představení a zkušení z předchozích procesů, označili odsouzené za hanbu národa a všech hrdinných odbojářů. Špačka označili za napomahače imperialismu. Tedy odboj byl považován za přitěžující okolnost. Leopold Färber nastoupil svůj trest na pověstných Borech.

Sadistu Brabce vyděsilo mé skleněné oko...

Borské vězeňské zařízení naleznete na kraji Plzně. Kolem stojí činžáky, které postavilo v padesátých letech ministerstvo spravedlnosti pro své zaměstnance - vězeňskou stráž, bachaře. Mezi nimi, jak jsme v několika předchozích dokumentech uváděli, se proslavil jistý Brabec, surovec, psychicky vyšinutý sadista. K jeho zřejmě nejoblíbenějším kouskům patřilo mučení nově příchozích vězňů nováčků. Luboš Hruška, Rostislav Krejčiřík vzpomínají na jen těžko snesitelné návštěvy tohoto bestiálního sadisty na jejich samotkách.

Leopold Färber stojí na vězeňské chodbě na Borech se svým přítelem Josefem Markem. Naivně si myslí, že si je Brabec už dávno nevyhlídl. Následuje vyprávění, na které jsem poukazoval v souvislosti s Leopoldovým skleněným okem, že mu pravděpodobně zachránilo život. Pokud si bachař Brabec někoho oblíbil, vyvíjel nelidské úsilí, aby ho přivedl na invalidní vozík, v horších případech ho umlátil k smrti.

„To bylo na Borech. Tam když člověk přišel, tak se musel vysvléct úplně donaha. My jsem se svlékali na jedné straně, na druhé ležely hromádky trestanecké. No to bylo na prču. Krátké kalhoty, druzí měli dlouhé, kabáty... No ale oblékl jsem se do toho. Vedle mě stál můj komplic a říká: ‚To jsme přišli do pěkné prdele, co?!‘ Netušili jsme, že nás pozoruje bachař. Pak nás odvedli do cel, na samotky.  Už to začalo. Přišel bachař, postavil se a říká: ‚Tak co, byl jste tady už bit?‘ Já říkám: ‚Ne, za co?‘ A on jen tak pro prču – mlác mlác, mlác, bil mě. Asi třetí den měl zase tenhle bachař službu. Jmenoval se nějak jako Vrabec. (pozn. autora: Strážmistr Václav Brabec - jedná se o pověstného sadistu z 50. let 20. st. sloužícího na Borech, který byl po roce 1960 kázeňsky trestán za násilí na vězních.) Přijde a ptá se: ‚Byl jste tady už bit?‘ ‚No včera, od vás!‘ ‚Cóóžé?!‘ Ztřískal mě. A zase měl službu, přišel do cely, ale to už jsem neříkal nic. On mě zase mlátil, ale nějak zavadil a mně vypadlo skleněné oko. To ti byl pro něj  šok! Teď se na mě podívá, já bez toho oka, zabouchl dveře a já měl pokoj.“

Leopold Färber se dostal z kriminálu po osmi letech. Jeho proces obnovili v roce 1958 na přímluvu vysoce postaveného komunisty, jeho slovenského strýce,  školního inspektora. To, co u prvního soudu hrálo přitěžující roli, tedy jeho odboj za druhé světové války, bylo v odvolacím řízení polehčující okolnost a důvod k předčasnému propuštění. Leopold Färber musel nastoupit ke stavbám silnic jako dělník, později mu dovolili práci aranžéra výloh. Jeho vzkaz pro budoucí generace, jakési poselství zní:

„Žijete svým způsobem života. Měli byste ale znát odkaz vašich předků. Že tito předkové žili jiným způsobem, měli jiné poznatky. My jsme měli zájem, aby vy jste žili v lepších časech. Toto by mělo být i vaše poslání. Vy budete mít také děti a také budete chtít, aby žily v lepších časech. Zamyslete se nad tím, jestli různé technické výdobytky vám nebudou škodit. Ať je to třeba zamoření přírody a tak dál. To je ale vaše věc. Dejte pozor, abyste neměli problémy. Vy si to musíte vybojovat. Toto je v lidech – co si vydobyjí, co si pokazí, to budou mít,“ říká  Leopold Färber.

Leopold Färber zemřel 27. října 2015 ve Vojenské nemocnici Olomouc.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století