Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Eliáš (* 1950)

• narodil se 29. května 1950 v Brně

• za účast na protiokupační demonstraci v roce 1969 mu bylo znemožněno vystudovat práva

• v roce 1969 se stal prvním moravským diskžokejem

• celý život se živil jako profesionální moderátor a konferenciér

• vymyslel a moderoval úspěšné Oldies party pořádané v legendárním klubu na Šelepce

Ve druhé polovině 60. let pootevřelo Československo dveře do západního světa a spolu s vlasatými mladíky a dívkami v minisukních se do nich v divokém rytmu bigbítu nahrnula také nová slovíčka diskotéka a diskžokej. Zatímco diskotéka do českého jazyka vklouzla vcelku hladce, slovo diskžokej narazilo na snahu ho počeštit z nepřátelské angličtiny na krkolomného „jezdce na deskách“. Brňany s těmito novinkami seznamoval Jindřich Eliáš – jeden ze zakladatelů brněnské klubové scény konce 60. let. Úspěšně našlápnutou kariéru právníka mu zhatilo zatčení a odsouzení za účast na protestní akci proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Z právnické fakulty byl vyloučen a jeho profesní cesta nabrala směr do mnohem zábavnějších vod československého showbyznysu. Jako první moravský diskžokej seznámil Brňany s dosud nevídaným způsobem společenského poslechu hudby – živou kapelu hrající k tanci nově nahradila hudba reprodukovaná z vinylových desek a prokládaná originálními komentáři jezdce na deskách.

O politice se doma šeptalo

Jindřich Eliáš se narodil 29. května 1950 v Brně a dětství prožil v brněnské čtvrti Husovice v domě, který postavil jeho dědeček. Maminka byla učitelka hudby, zpěvu a jazyků a byla to ona, kdo ho uvedl do světa umění. Když byl malý, hrávala mu před usnutím na klavír Dvořákovy Humoresky. Tatínek pracující před válkou jako vyšší úředník v pojišťovně Slavia se musel po roce 1948 překvalifikovat na dělnickou profesi vrtmistra. 

S velkým dojetím vzpomíná Jindřich Eliáš na svého dědečka. Ten sice zemřel již v jeho čtyřech letech, ale zanechal v jeho srdci hlubokou stopu. Vypracoval se z chudých poměrů na majitele stavební firmy a postavil pro svou rodinu v Brně dva domy. Po roce 1948 byl jako představitel buržoazie donucen vzdát se jednoho z nich ve prospěch státu. Ve druhém směli zůstat bydlet, ale nastěhovali k nim další nájemníky. Přímo pod nimi bydlela členka uličního výboru, která měla rodinu pod drobnohledem. O politice se doma muselo mluvit šeptem. Na dědečka Jindřich vzpomíná jako na všeuměla a mimořádně slušného člověka: „Byl to největší miláček mého dětství. Kdykoliv si na dědečka vzpomenu, tak jsem dojatý.“ 

Zatímco maminka ho vodila na koncerty vážné hudby do Besedního domu, tatínek ho naučil mít rád swing. Základ jeho pozdější diskotéky vznikl už v dětství. Kromě desek, které mu vozil tatínek z montáží, ho tvořily také staré vinyly s populárními šlágry po dědečkovi a hlavně desky, které mu přivezla maminka ze svých několika cest na západ, kam odjela na pozvání Evy Sachsové, židovské kamarádky z mládí, nad kterou držela za války ochrannou ruku. Eva Sachsová po válce emigrovala do Spojených států a se svou kamarádkou si každý měsíc dopisovala. V 60. letech se jim podařilo setkat za železnou oponou – poprvé ve Vídni, později dokonce v USA.

60. léta zavoněla svobodou

Novou vlnu beatové hudby přinesly do Československa rozhlasové stanice Svobodná Evropa a hudební Radio Luxembourg. Mezi mládeží byly velmi populární navzdory tomu, že byly zakázané a jejich vysílání bylo mařeno speciálními rušičkami. Pro mnohé měl poslech těchto stanic dráždivou příchuť zakázaného ovoce. Rušené byly ale hlavně zprávy a hudební vysílání bylo pouštěno do éteru poměrně svobodně. Právě zde proto mnozí „poprvé slyšeli Beatles, Elvise, Stony,“ jak vzpomíná Jindřich. Bigbítovou brněnskou mekkou té doby byl sál na Kounicově ulici. Na konci základní školy sem vzal Jindřich půlku třídy na koncert bratislavské skupiny The Beatmen, která byla tehdy absolutní špičkou beatové muziky v Československu.

Postoj rodiny Eliášovy ke komunistickému režimu byl jednoznačně odmítavý. Jindřich to shrnuje svým osobitým stylem: „Věděl jsem od rodičů, že komunista má tvrdou pěst.“ V srpnu 1968 byl Jindřich typický osmnáctiletý vlasatec a užíval si v Brně zasloužené prázdniny před posledním ročníkem gymnázia. „S kamarádem jsme slyšeli, že u hlavního nádraží je nějaká mela, tam jsme nemohli chybět. Bylo tam dusno. Pět tanků, lidi na ně křičeli ‚gestapo‘ a ‚odejděte‘. Dokud jeden z nich neztratil nervy a nezačal střílet směrem na [ulici] Bašty,“ vzpomíná Jindřich. 

Od nádraží se s kamarádem přesunuli na roh ulic České a Joštovy a pozorovali projíždějící vojenskou techniku. Jakmile si všimli nějakého člověka přátelsky komunikujícího s vojáky, běželi ho nahlásit poblíž stojícímu policistovi jako konfidenta. Ten reagoval vstřícně se slovy: „Jo, kluci, děkujeme, hned jdem po něm!“ Jakoby srpnová invaze na určitou dobu způsobila, že se občané a státní moc ocitli na stejné straně barikády.

V roce 1969 už byly šrouby utažené

O rok později byla již situace diametrálně odlišná. V srpnu se brněnské ulice opět zaplnily lidmi, kteří protestovali proti invazi. Jindřich byl zase u toho. S dlouhými vlasy, celý v černém a s trikolorou na tričku neušel pozornosti Lidových milicí. Zřejmě na udání ho o několik dnů později přišli zatknout. Přímo z ulice ho odvezli k výslechu a potom do vazby v brněnské bohunické věznici, kde strávil sedm týdnů. Policie nedala nikomu z rodiny vědět a jeho rodičům trvalo dlouho, než zjistili, kam jejich syn zmizel. 

Po výslechu na obávané policejní vyšetřovně na tehdejší Leninově ulici ho umístili do přeplněné vazební cely v bohunické věznici. Její osazenstvo tvořila nesourodá směsice hippie „štatlařů“, zkušených kriminálníků a drobných zlodějíčků, kteří zde seděli za krádež dvou pytlíků mléka. Jindřichovi, kterému ostatní vězni říkali Vlasáčku, se zde dostalo školy života a také se přiučil brněnskému hantecu. 

Pobyt ve vězení a psychický nátlak policie Jindřicha silně vyčerpal. Když ho po sedmi týdnech propustili, dostal nervový třas, kterého se nemohl zbavit několik hodin. V autobuse cestou domů se třásl tak, že si skoro nebyl schopen označit jízdenku a lidé si na něj ukazovali. Nakonec byl odsouzen k podmíněnému trestu tří let. Na právnické fakultě, kam ho přijali jen pár měsíců předtím, mu bylo důrazně doporučeno zažádat o ukončení studia, „aby se to s ním kádrově netáhlo dál“. Nad tím, co bude dělat dál, Jindřich dlouho neváhal. Jen pár měsíců před svým zatčením se totiž ocitl u zrodu fenoménu diskotékové kultury v Brně a po vyloučení z univerzity na slibně započatou dráhu diskžojeke rád navázal.

Z jednorázového záskoku profese na celý život

Novinku zvanou diskotéka přivezl jako první do Brna Miloslav Bernátek, řečený Berny, známá osobnost brněnské klubové scény a kulturního života. „Během své vojenské služby v Praze přičichl v uvolněné atmosféře pražského jara ke kultuře diskoték a beatových festivalů a chtěl ji přivézt do svého rodného Brna,“ říká Jindřich Eliáš. Bernátek si najal na tehdejší Gottwaldově ulici sál, kterému pro jeho délku přezdívali Nudle, a založil zde v roce 1969 Beat Fan Club. Tady se Jindřich začátkem března roku 1969, ještě před svým osudným uvězněním, náhodou přichomýtl k moderování své první diskotéky. 

Tehdy nemohl kvůli sněhové vánici přijet do Brna diskžokej z Prahy. Sál byl plný lidí a na poslední chvíli se hledal někdo, kdo by byl schopen pražského diskžokeje zaskočit. Jindřich to sice nikdy nedělal, ale hozenou rukavici zvedl. Měl k dispozici jen dvě gramodesky, které hrál pořád dokola, ale večer nazvaný „5 hodin tance za 3 koruny“ se přesto líbil. Jindřich šikovně improvizoval a vymýšlel na místě soutěže mezi návštěvníky, například „o nejlepšího šoumena“. „Když to Berny viděl, tak řekl: ‚Hochu, z tebe já udělám prvního brněnského diskžokeje.‘ No, a tak jsem se k tomu dostal,“ líčí Jindřich. Po propuštění z vězení a nuceném odchodu ze studií svou činnost dýdžeje zlegalizoval a stal se profesionálním „uvaděčem diskotékových pořadů“. 

V květnu téhož roku se Bernátkův klub přestěhoval na ulici Šelepova a dal vzniknout legendární Šelepce, jejíž pověst rezonuje Brnem dodnes. Po dvou letech se ale nad klubem začala stahovat normalizační mračna. „Soudruzi nám házeli klacky pod nohy,“ vzpomíná Jindřich. Nejčastěji se oháněli stížnostmi na nadměrný hluk. Začala anabáze neustálého stěhování kamkoliv, kde se Bernátkovi podařilo najít azyl. Paradoxně se diskotéky vyhledávané mládeží kvůli hudbě z kapitalistického Západu vždy pořádaly pod záštitou Socialistického svazu mládeže. A hvězdy přijížděly dál, i do obskurních zapadlých vesniček kdesi za Brnem. V Tučapech, malé vesnici u Vyškova, se krčil u silnice malý kulturní dům, kam se Bernátkovi podařilo přivézt v té době největší hvězdy československého showbyznysu, jako byly skupiny Olympic nebo Katapult.

Normalizační tanec mezi vejci

Role diskžokeje vyžadovala riskantní balancování mezi poptávkou publika chtivého západní hudby a protichůdnými požadavky režimu, který vnímal takovou hudbu jako podvratný element. Dýdžejové se museli zhruba každý druhý rok dostavit k takzvané přehrávkové komisi, kde byli zkoušeni z hudební teorie a politické uvědomělosti. Výběr hudby podléhal předběžnému schválení a musel obsahovat dostatek socialistické hudební produkce. Dodržování scénáře se v terénu sice kontrolovalo, ale přesto často úspěšně porušovalo a tresty nebyly příliš drakonické. Jindřich byl za upřednostňování „anglosaské“ hudby potrestán dvouletým zákazem vykonávání konferenciérské činnosti. 

V 80. letech pouštěl a komentoval hudbu v různých podnicích, diskobarech a vinárnách v Brně a Olomouci. Vydělával si slušné peníze, oženil se. Od té doby se snažil proplouvat tak, aby nedal režimu žádnou záminku k perzekuci, ale zároveň aby si s režimem nezadal. Konfliktům se vyhýbal: „Dvakrát jsem dostal tak po šlapkách, že jsem byl rád, že mě soudruzi nechali.“ To mu ale nebránilo potkávat se v cukrárně U Vočků s představiteli brněnského disentu, například Oldřichem Mikuláškem nebo Janem Skácelem. Odsud také vyšel s ostatními na první listopadovou demonstraci roku 1989.

Po sametové revoluci byl šťastný, protože mohl konečně pracovat a žít svobodně. V letech 1996 až 2001 pořádal ve staroslavné Šelepce Oldies party. Hrával muziku svého mládí z 60. a 70. let a byl překvapen, že mu tam začala chodit mládež, které se líbilo, že dýdžej hudbu po staru komentuje. Svou kariéru završil překladem Saint-Exupéryho Malého prince do hantecu, který se učil od samotného Franty Kocourka. Pro mladé lidi má jediný vzkaz: „Važte si svobody, nedopusťte už nikdy vládu jedné strany!“