Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Joas Ekhandjo (* 1977)

• narodil se 16. prosince 1977 v uprchlickém táboře Lubango v Angole

• rané dětství strávil v táboře Nyango v Zambii

• v roce 1985 odletěl v rámci skupiny 54 namibijských dětí do Československa

• mezi lety 1985 až 1988 žil v Bartošovicích na Novojičínsku

• v letech 1988 až 1991 vyrůstal v Prachaticích

• v roce 1991 se spolu s dalšími dětmi vrátil do Namibie

• v roce 2002 se vrátil do Česka

• vystudoval rehabilitaci na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích

• po studiích se vrátil do Namibie, kde žil i v roce 2022

• pracoval v prezidentské kanceláři v severonamibijském městě Ondangwa

• věnoval se péči o hendikepované

• stal se vůdčí postavou skupiny namibijských dětí vyrůstajících v Československu

• pořádá český festival

„Už když letadlo přistávalo v Namibii, vyhlížel jsem z okna nějakou žirafu. Nic. Všude sucho. Byl jsem zklamaný!“ vybavuje si Joas Ekhandjo, který strávil jako dítě několik let svého života v Československu. „Bylo mi v tu chvíli jasné, že to je zrada. A začal jsem myslet na Česko a Prachatice.“

Prachatice byly vedle Bartošovic na Novojičínsku destinací, kde skupina 54 dětí z namibijských exilových táborů v Angole nebo Zambii našla mezi lety 1985 a 1991 nový domov. Zatímco jejich rodiče bojovali za nezávislost své vlasti na Jihoafrické republice, děti se měly stát příští namibijskou elitou. Za podpory socialistických zemí marxistickému namibijskému revolučnímu hnutí SWAPO. Vrátily se domů do Afriky, i když se jim z Československa nechtělo.

Došlo mi, že nemám otce

Joas Ekhandjo se narodil 16. prosince 1977 v táboře pro namibijské uprchlíky Lubango v Angole. „Narodil jsem se přímo v buši,“ říká. Když Joasova matka otěhotněla, opustila jeho otce a rozhodla se odejít do exilu do Angoly. „Odešla, aby se zúčastnila revoluce, války proti okupaci.“ Namibie totiž byla pod nadvládou Jihoafrické republiky a rasistického režimu apartheidu. Ve třech letech byl s matkou relokován do podobného tábora – Nyango – v Zambii, kde prožil čtyři roky. „Až tam mi došlo, že nemám otce. Bylo mi řečeno, že je mrtvý,“ vzpomíná Joas a dodává, že to nebyla pravda, byla to matčina strategie.

Tábor v Zambii sestával z mnoha stanů, sem tam byly domky z jiných materiálů. Pamětník s matkou bydleli v domě ze dřeva. Zděná byla klinika, zděné bylo i vězení, stejně jako škola, kam Joas s dalšími dětmi chodil. „Ta vesnice byla hluboko v lese. Pamatuju si, jak jsme do něj chodili hledat plody a k večeru zase zpět domů. Pamatuju si hodně vody, domácích zvířat na maso i zeleninu. Nebyl tam hlad.“

I my jsme byli malí vojáci

Přestože žil v matčině domě, vídal ji jen sporadicky, protože bývala často pryč. O děti v táborech se mnohdy starali cizí lidé, protože rodiče byli na frontě nebo jinde ve vojenské službě. Nejinak tomu bylo i v jeho případě. V jejich domě bydlelo asi patnáct lidí, obyvatelé tábora si vzájemně pomáhali.

„Mamka byla něco jako vedoucí v táboře, takže i když byla zpátky, trávil jsem čas s jinými lidmi. Starala se o hodně lidí, převážně dětí. Nepatřila jen mně, byla mamkou i pro ostatní děti,“ říká Joas. Doplňuje, že role v táboře a vazby byly široké a vycházely ze situace, v níž se všichni nacházeli společně. „My malí jsme v tom táboře vyrůstali jako bratři a sestry. A každého dospělého jsme brali jako rodiče,“ popisuje a dodává, že většina dospělých byli vojáci.

„I my jsme byli malí vojáci. Připravovali nás na to nejhorší. Každé ráno jsme cvičili, trénovali nás. Kliky, běhali jsme. Pak náš učili karate,“ říká. Učili je také, jak vypadá nepřítel. „Ten byl většinou bílý, takže bylo snadné ho rozeznat,“ směje se Joas. Důležitou roli pak hrály revoluční písně.    

V táborech probíhala klasická výuka. Podle Joase se děti učily hlavně abecedu, počty a angličtinu. „Pamatuju si, že nás ve třídě bylo skoro čtyřicet.“ A byla to právě škola, kde se dozvěděl o svém odjezdu do Československa. Během ranního nástupu dětem ředitel školy představil vzdělávací program a následně přečetl jména těch, kteří do zahraničí odjedou.

„Zmínil tři státy – Kubu, Československo a Německo. A já jsem se dostal do Československa.“ O tom, jak se na seznamu ocitlo zrovna jeho jména, dodnes nic neví. Tvrdí, že spolu s ostatními dětmi z československé skupiny, které odjížděly z Angoly, neletěl, setkal se s nimi až na letišti v Berlíně. Ze zambijského hlavního města Lusaky prý odjel se skupinou namibijských dětí, která se měla vzdělávat v NDR. A tam se potom připojil k československé skupině.

Dal jsem si sníh do pusy, ale jako cukr to nechutnalo

Po příletu do Prahy děti poprvé v životě viděly sníh. „Pro mě tehdy sníh neexistoval, vypadal jako cukr. Takže když se otevřely dveře letadla, vysypal jsem oblečení z tašky a připravoval jsem se na ten cukr. Skočil jsem na něj už ze schodů. Dal jsem si ho do pusy, ale ono to jako cukr nechutnalo,“ vzpomíná Joas.

Děti před letištní halou nastoupily do přistavených autobusů, které je odvezly do severomoravských Bartošovic. „Jen co jsme všichni nastoupili do autobusu, začali jsme řvát. Nevěděli jsme, co se děje,“ vzpomíná. V autobusech byly vychovatelky, které je usměrňovaly. Do Bartošovic se dorazilo večer. „Vím, že jsme první noc spali všichni v jedné místnosti. Ten večer, co jsme přijeli na internát, jsme nechtěli spát sami. Byly nachystané pokoje, ale my jsme na to nebyli zvyklí. Byli jsme zvyklí, že nás spí i deset v jedné místnosti,“ tvrdí Joas.

Tihle bílí lidé měli jemný dotyk a mírný hlas

První dny byly podle něho složité. „Překvapení za překvapením, děs za děsem. Nikdy jsem zaprvé neviděl tolik bílých lidí v jedné místnosti. Brali jsme je jako nepřátele,“ přiznává s dovětkem, že Jihoafričané, kteří okupovali jejich vlast, byli běloši. A právě jejich charakteristikou, kterou se děti v táborech učily, byla především bílá pleť.

Po dvou týdnech v Bartošovicích mu však došlo, že tihle běloši jsou jiní. „Měli jemný dotyk. To jsme my malí neznali. Jejich hlas byl mírný. Pamatuju si, že ty učitelky vždycky brečely. Bylo to pro ně emocionální. A já jsem jim postupně začal důvěřovat, začal jsem cítit něco, co jsem v životě necítil. Lásku. My jsme lásku neznali. My jsme znali jen princip – tohle se dělá, tohle se nesmí. Znal jsem jen trest.“

Učitelky mu začaly brzy říkat Džulumku, podle jeho druhého jména. Zpočátku panovala mezi dětmi a českým pedagogickým sborem jazyková bariéra. „Komunikovali jsme hlavně emocemi,“ říká Joas. „A po delší době jsem neviděl už ani barvu. Zmizela.“

V prvních týdnech si Joas těžce zvykal také na české jídlo. „To prostě nešlo,“ směje se. Nejzvláštnější byly polévky. Nechápali, co to je. „První tři měsíce jsme stávkovali. I ty naše černé vychovatelky protestovaly.“ A tak se Namibijci domluvili s Čechy a bartošovické kuchařky se od namibijských vychovatelek naučily připravovat namibijské jídlo, zejména fufu – jehož základem je kukuřičná mouka. K fufu pak kuchařky vařily klasické české omáčky. A tak se děti postupně naučily jíst české pokrmy.

Také pro obyvatele Bartošovic znamenal příjezd afrických dětí pozdvižení. „Nepřestali na nás sahat. Vlasy, pleť. Vejdeš do obchodu, všichni zmrznou, koukají jen na tebe a ty projdeš jako král. Když pak řekneš: ‚Prosím, já bych si přál...‘ dostane je to,“ usmívá se Joas. Děti místním postupně přirostly k srdci, staly se vytržením ze všednosti, závanem exotiky. „Myslím, že náš pozdější odjezd z Bartošovic hodně lidí vzalo špatně.“

Češtinu si jako jediný jazyk pamatuju od dětství

Děti byly rozdělené do pěti skupin podle věku. Joas skončil ve třetí. Pro děti byl od rána do podvečera připraven program. Kromě školy hrály hodně hry a chodily na procházky. Některé děti chodily na kroužky spolu s českými dětmi do města, jiné sportovaly a závodily. Účastnily se také místního společenského a kulturního dění. „Chodilo se na trhy s místními lidmi, do kina, někteří se zapsali na fotbal.“ A tak se také postupně zdokonalovali v češtině, která byla současně primárním předmětem výuky. Jazyk, kterým hovořil předtím v Zambii, Joas po příjezdu do Československa zapomněl. „Čeština je jediný jazyk, který si pamatuju od dětství.“

Každé ráno byl nástup, který mu připomínal nástupy v Zambii. Děti v Bartošovicích také podobně cvičily. Podle Joase je občas navštěvovali českoslovenští vojáci, kteří je učili různé cviky. „Tam nám dávali i zbraně, ale samozřejmě se slepými náboji,“ tvrdí. Bylo to podle něj logické, protože nebylo zřejmé, kdy získá Namibie svobodu a zda děti nebudou vojenský trénink po návratu na africký kontinent potřebovat. „Ráno jsme také společně věšeli vlajku a večer jsme ji zase sundávali,“ pokračuje a dodává, že vlajky, které školáci věšeli, byla vlajka Československa a hnutí SWAPO.

S českými vrstevníky se setkávali v naprosté většině případů pod dohledem vychovatelek a ve skupinkách. Výjimkou byly víkendy, kdy některé děti chodívaly do českých rodin. Joas říká, že české rodiny musely nejprve podat žádost u ředitelky zařízení, aby si dítě mohly na pár dní vzít. On sám chodíval k jedné z vychovatelek, jmenovala se Věra a bydlela kousek od Bartošovic. „Měl jsem ji moc rád, vnímal jsem ji jako mamku.“

Nebyli to však jen Češi, kteří o skupinu namibijských dětí pečovali. Spolu s nimi z Angoly přiletělo také šest namibijských vychovatelek a jeden muž, kterému všichni říkají pan Nepolo. „Byly jsme jako opuštěné děti bez rodičů. Kdyby nás nedoprovodili, asi bychom se jako děcka zbláznily,“ je přesvědčen Joas. Jejich úkolem bylo kromě klasické péče především zachování namibijského kulturního ducha a povědomí o reáliích. „Abychom nezapomněli, odkud pocházíme.“ Žáci se učili namibijské písničky i pohádky. Vychovatelky na ně mluvily jazykem ošivambo, jenže oni si rychle osvojili češtinu a svůj mateřský jazyk většina z nich pozapomněla a komunikovala i mezi sebou v češtině.

Namibijské vychovatelky pracovaly na směny v koordinaci s těmi českými. Pokrývaly zejména večery a víkendy. Ty české pracovaly od pondělí do pátku do pěti hodin. „Jako by to byli naši rodiče a my jsme byly jako jejich děti,“ deklaruje Joas. Pečovatelky však děti hodně trestaly. Podle Joase jen replikovaly systém, který fungoval v exilových táborech. Způsob trestů byl od těch českých diametrálně odlišný. „České vychovatelky ti třeba zakázaly televizi nebo ti něco vzaly. Ty namibijské tě ale zmlátily. Ale to pro mě bylo normální.“

Začal jsem žít jako Čech

V roce 1988 bylo skupině sděleno, že se bude stěhovat do Prachatic. Joasovi to bylo, podobně jako jiným dětem, líto. Došlo mu, že tím přijde jak o útočiště bartošovického zámku, který se mu stal bezpečným domovem, tak o celý pedagogický sbor, k němuž citově přilnul.

V Prachaticích byly děti ubytovány v areálu bývalých lázní, které byly přestavěné na internát. Změna prostředí Joasovi přinesla celkovou změnu života a vnímání sebe sama v prostředí tehdejšího Československa. Byl už o několik let starší, než když přijel jako menší dítě do Bartošovic, a vnímal proto i více nové prostředí, v němž se ocitl. Zejména místní obyvatele. I proto, že zde byly děti už méně hlídané pedagogickým sborem a měly větší volnost. Dařilo se jim tak více pronikat mezi Čechy a vytvářet si přátelské vazby. „Poprvé jsem také začal myslet na budoucnost, učitelé nám vysvětlovali, že brzy půjdeme na střední školu a pak na vysokou,“ popisuje. „Začal jsem žít jako Čech.“ A rozhlížel se také po českých dívkách.

Jednou pojedu zpátky

V Prachaticích se začal více zajímat také o společenské dění a kulturu. Spolu s dalšími dětmi chodil do kina, nastoupil také do prachatického pingpongového klubu, v němž byl velmi úspěšný. Také další děti chodily do různých kroužků a sportovních klubů. Joas také docházel do jedné z tanečních skupin. Vedl ji jeden z učitelů. Studenti pak tancovali po barech v Prachaticích. „Tančili jsme většinou na Technotronic nebo Black Box. A v každé hospodě, kam jsme přišli, byli nadšení.“

Také v Prachaticích si děti velmi rychle vytvořily vřelé vztahy s vychovatelkami. Nejinak tomu bylo u Joase. Poznamenává však, že se držel zpátky. „Bál jsem se emocí. Bránil jsem se. Pochopil jsem, že jednou pojedu zpátky. A že jakmile odjedu, bude to bolet.“ Proto když pak přišla informace, že dojde k odjezdu skupiny do Namibie, nesdílel Joas na rozdíl od ostatních dětí takové překvapení. Ani smutek. S návratem totiž počítal.

Za dětmi podle Joase přijeli dva Namibijci z hnutí SWAPO. Dvojice mužů dívkám a chlapcům vysvětlila, že už není válka, Namibie získala nezávislost, a je tedy na čase, aby se vrátili do vlasti. „Nechali nás dokonce hlasovat o tom, kdo se chce vrátit. Já jsem dal nakonec ruku nahoru, protože nám řekli, že jsou v Namibii žirafy.“ Domnívá se, že hlasování nemělo žádnou váhu, bylo spíše formální. Jemu se do Namibie úplně nechtělo, protože tam nikdy nebyl a kromě toho, že tam uvidí žirafu a svou matku, ho tam nic netáhlo. Většina dětí však byla z odjezdu vyloženě smutná. „Bylo to politické rozhodnutí.“

Mamka mě hned objala, a já nic

Jeho pocity po návratu do Namibie byly zlé, ale zlepšily se druhý den, kdy poprvé od svého odjezdu do Československa potkal svoji matku. Poznal ji na první pohled. „Nic jsem ale necítil, žádné emoce. Mamka mě hned objala, a já nic.“ Odjel s ní do jejího domu v pobřežním městě Walvisbaai, kde poprvé potkal svou rodinu. Cítil se zvláštně, protože ačkoliv věděl, že jde o příbuzné, nic k nim necítil. Nerozuměl dostatečně ani jejich mluvě, nevěděl, jak se má v mnohých situacích chovat.

„Všichni si třeba před jídlem umyli ruce, já tedy taky, a pak jimi začali hmatat do omáček. Pak přestali jíst, koukali na mě a říkali: ‚Ty nejíš?‘ A já odpověděl: ‚Jo, rád bych, ale potřebuju vidličku.‘ Tak mi dali příbor a zase koukali. A já že potřebuju svůj talíř. A tak mi dali i talíř. A pak jsem začal jíst a oni zase koukali. Jak jím příborem. Mně tehdy došlo, že oni jedí rukama. Styděl jsem se.“

Asi po týdnu u své rodiny se Joas připojil k ostatním dětem ze skupiny, které byly přesunuty do státem placené internátní školy ve městě Usakos, kde Joas strávil téměř rok. Tam měl se spolužáky dorovnat své znalosti, naučit se namibijské kultuře i reáliím a především jazyku. „Učili jsme se tam hlavně afrikánštinu a angličtinu,“ vybavuje si Joas. Jejich skupina nebyla jediná, která v internátní škole pobývala. Vzdělávaly se v ní také další namibijské děti, které se vrátily ze zahraničních pobytů.

Ke své matce, která pracovala na ministerstvu zemědělství, si Joas hledal cestu dlouhou dobu. „Neznal jsem ji, byla mi cizí. Museli jsme se znovu poznat,“ říká a dodává, že dodnes je jejich vztah poměrně chladný a pragmatický. Emoce chybí. Podobné pocity cítí také k Namibii, kde se poprvé v životě ocitl až při návratu z Československa. Nevnímá ji jako svůj domov. „Budu to řešit asi celý život.“

Návrat do Česka

Na přelomu tisíciletí pocítil Joas velkou frustraci ze situace v Namibii. Napsal tehdy tamnímu premiérovi dopis, že děti strádají a chtějí se vrátit do Česka za studii. Ten mu k jeho překvapení odepsal a nabídl mu stipendium. Joas se pak podle svých slov zasadil o to, aby vznikl program také pro ostatní „namibijské děti“. Ne všichni však tu možnost dostali. Týkala se jen těch, kteří měli dokončenou střední školu v Namibii, což některé děti – zejména ty z chudých poměrů – nesplňovaly.

Do Česka se vrátil v roce 2002. Nejprve strávil rok v přípravce pro zahraniční studenty v Mariánských Lázních, kde se učili zejména češtinu i další předměty, aby došlo ke srovnání znalostí všech studentů. Později vystudoval rehabilitaci na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Studia dokončil v roce 2007 a vrátil se do Namibie. Měl sice možnosti v Česku zůstat, pro návrat se však rozhodl z morálních důvodů. Získal totiž stipendium od namibijské vlády a cítil povinnost to státu svou prací vrátit. Dnes pracuje v prezidentském úřadu v severonamibijském městě Ondangwa v sociálním oddělení, kde se věnuje záležitostem hendikepovaných.

Kde domov můj?

Joas je vnímán jako vůdčí postava celé československé skupiny. V prezidentské kanceláři začal pracovat hned po svém návratu ze studií v Česku a všímal si, že se mnohým dalším „namibijským dětem“ nedaří tak dobře jako jemu. Členové československé skupiny jsou si totiž velmi blízcí a navzájem si pomáhají, pokud je potřeba. Joas se proto rozhodl o pár let později napsat dopis české ambasádě v jihoafrické Pretorii s prosbou o podporu projektu, který mu postupně zrál v hlavě.

„Abychom se my, kteří jsme byli v Československu, začali scházet a abychom v Namibii udrželi českou kulturu i jazyk,“ vysvětluje. Ministerstvo zahraničí souhlasilo. „Od té doby jsme se začali každoročně potkávat. A na naše srazy přicházejí také bílí Češi, kteří tu žijí.“ Vznikl tak pravidelný neformální československý festival, který většinou probíhá střídavě v hlavním městě Windhoeku a severonamibijské Ondangwě. Při setkáních se mluví česky, zpívají se české písně a vzpomíná se na „domov“. Tak totiž mnozí lidé ze skupiny namibijských dětí o Československu dodnes mluví.