Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dov Eisdorfer (* 1920  )

Nemysleli jsme na štěstí, ale na sionismus

  • narozen 21. 6. 1920 v Sevljuši na Podkarpatské Rusi
  • židovská rodina, 6 sourozenců, rodiče zemědělci
  • od 15 let aktivní v sionistickém hnutí Ha-šomer ha-cair
  • 1939 maturita na Hebrejském gymnáziu v Mukačevě
  • podzim 1939 ilegální práce pro Ha-šomer ha-cair v Maďarsku
  • 1941–květen 1941 ilegální práce pro Ha-šomer ha-cair v Transylvánii
  • květen 1941 odjezd do Palestiny, krátká internace v táboře Atlit
  • kibuc, práce v kovoprůmyslu v Tel Avivu
  • rodiče, sestra a bratr zahynuli v Osvětimi a v pracovních táborech
  • 1947 výcvik Hagana, účastnil se války o nezávislost Státu Izrael
  • studium a později výuka na Technionu v Haifě, odborník na kovomechaniku
  • žije v Haifě

Na jednoduchou a případnou otázku, zda byl v Palestině šťastný, odpovídá dnes téměř sedmadevadesátiletý Dov Eisdorfer velmi prostě: „Šťastný? My jsme nemysleli na štěstí. My jsme věděli, že jsme pionýři sionistické organizace a nad štěstím jsme nepřemýšleli. Šlo nám o sionismus, o zemi,“ vypráví. V dnešní době, kdy často stojí osobní štěstí nad vším, je jeho postoj hodný zamyšlení.

Narodil se v obci Sevljuš na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí mladé Československé republiky, dnes se jmenuje Vinohradiv a leží na západní Ukrajině. Pochází ze židovské, nábožensky založené rodiny, v níž vyrůstalo šest sourozenců – čtyři sestry a dva bratři. Rodiče pracovali jako zemědělci a v Dovově dětství se přestěhovali za prací do Michalovců na východním Slovensku. Tam také začal chodit do základní školy a později přešel na Hebrejské gymnázium v Mukačevě. Tato instituce, jejímž zakladatelem a ředitelem byl Chajim Kugel, sionista a poslanec za Židovskou stranu, byla jediným gymnáziem v Československu, jehož vyučovacím jazykem byla hebrejština.

Na tomto gymnáziu složil na jaře 1939 Dov maturitu nejen v českém, ale i v maďarském jazyce - po vídeňské arbitráži a přičlenění části Slovenska a Podkarpatské Rusi k Maďarsku se úředním jazykem stala maďarština. Ostatně s jazyky, a dokonce jmény, to měl Dov Eisdorfer vždy trochu pestré, jak vypráví: „Do školy jsem chodil nejdříve do slovenské, pak do maďarské, a pak jsem přešel na Hebrejské gymnázium. To se týkalo i jmen – rodné jméno mám Dov, hebrejsky to znamená medvěd, což je v jidiš Ber. Na základě toho mě pak někde zapsali jako Bartoloměj nebo Albert, česky tedy Vojtěch,“ směje se Dov Eisdorfer. I dnes se do jeho vyprávění ve slovenštině mísí hebrejské a také anglické výrazy.

Hebrejština a zemědělské práce

Na podzim 1939 ho vedení sionistické organizace Ha-šomer ha-cair, jejímž aktivním členem od svých patnácti let byl, pověřilo, aby odjel do Budapešti, kde měl ilegálně organizovat přípravu členů hnutí na odjezd do Palestiny. Podobnou činností se ostatně zabýval už na Slovensku: „Vedl jsem skupinu mladých a naší hlavní náplní byla výuka hebrejštiny a zemědělských prací, které jsme měli uplatnit v Palestině,“ vysvětluje. Že ho hnutí vybralo pro misi v Maďarsku, nebyla náhoda – maďarsky uměl a navíc jeho prarodiče byli maďarské národnosti, takže se v zemi snadněji „ztratil“. Přesto byl v září 1939 v Maďarsku zatčen a asi tři týdny vyšetřován. Poté ho zase propustili a Dov opět odjel začátkem roku 1940 do Budapešti. Tentokrát ho hnutí vyslalo do Transylvánie v Rumunsku.

S falešnými doklady se vmísil mezi civilisty cestující s německou armádou a dostal se do Kluže. V Rumunsku v rámci práce pro hnutí Ha-šomer ha-cair často cestoval, jeho úkolem bylo opět organizovat odjezdy mladých sionistů do Palestiny. Zůstal tam do jara 1941, kdy získal sám možnost odjet s jedním z transportů na cizí certifikát: „Odjet bylo možné jedině s certifikátem, povolením k výjezdu. Někdo ho měl, ale pak třeba onemocněl nebo z vážných důvodů nemohl odjet. Dostal jsem tedy certifikát jistého Dova Davidoviče a na něj jsem odjel. Stejně tak spolu se mnou odjela i má sestra,“ vysvětluje Dov Eisdorfer. Před odjezdem rychle navštívil rodiče v Užhorodu, aby se s nimi rozloučil – tehdy nevěděl, že je vidí naposledy. V květnu 1941 pak odjel jako vedoucí velké skupiny Ha-šomer ha-cair do Palestiny.

Internace místo přivítání

Cestovali přes Konstanci, odkud pluli do Istanbulu, dále pokračovali vlakem přes Aleppo do Bejrútu, odkud jeli autobusem na palestinsko-libanonskou hranici do Roš ha-Nikra. „Někteří šli rovnou do kibuců nebo k rodinám, které v zemi měli, ale mě a několik dalších vedoucích zatkli a internovali v táboře Atlit,“ vzpomíná Dov Eisdorfer na první dny v nové domovině. Po několika dnech v internačním táboře Atlit, kam britská správa zavírala ilegální imigranty, se usadil v kibucu Ejn Dor v severním Izraeli, kde zůstal pět let. Začátky v nové zemi byly těžké – prodělal malárii, v přísně socialistickém kibucu pásl koně, až později našel práci v Tel Avivu, kde pracoval v kovoprůmyslu se zaměřením na vojenskou výrobu.

O osudu svých rodičů a sourozenců se dověděl ještě před koncem války: „Hnutí mělo informace o deportacích, takže jsem věděl, že rodiče a sestra zahynuli v Osvětimi v roce 1944. To, že bratr zemřel v pracovním táboře v Německu krátce před osvobozením, jsem zjistil později,“ uvádí pamětník.

Boj za nezávislost Izraele

Zatímco v Evropě válka skončila, v Palestině se pomalu připravovala v souvislosti s plánovaným vyhlášením nezávislosti Státu Izrael. Na konci roku 1947 byl Dov Eisdorfer mobilizován do izraelských obranných jednotek Hagana. V jejich řadách se také účastnil bojů ve válce o nezávislost v roce 1948. O rok později se oženil a založil rodinu – jeho manželka Hilda pocházela ze Slovenska, kde přežila válku a odkud pak přišla do Izraele. Vychovali spolu dvojčata a usadili se v Haifě, kde Dov Eisdorfer žije dodnes.

Velkou část svého aktivního života pracoval Dov Eisdorfer jako odborník v kovoprůmyslu zaměřeném na výrobu zbraní. Zaučoval v tomto oboru vojáky, později studoval na Technionu v Haifě, kde přednášel na fakultě mechaniky. „Šel jsem studovat hlavně proto, abych víc věděl a mohl to předat dalším studentům, ne jen kvůli sobě,“ říká a potvrzuje tak svá úvodní slova.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)