Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Dvořáková (* 1953)

• narozena 2. března 1953 v Praze

• pochází z česko-židovské rodiny

• otec a dědeček za války vězněni v koncentračních táborech

• rodiče byli rusisté, otec koncem 60. let přednášel v západním Německu

• rodina za normalizace perzekvovaná

• rodina zapojená do šíření ilegálních materiálů

• bratr v roce 1977 emigroval do Švýcarska

• za normalizace učitelkou ruštiny a tělocviku na pražských základních školách

• po sametové revoluci členka ODS

• v současnosti předsedkyně Židovské liberální unie

„Už jako dítěti mi vrtalo hlavou, proč má táta na ruce vytetované číslo,“ vysvětluje Věra Dvořáková (narozena 2. března 1953 v Praze), dcera významného rusisty Jiřího Fraňka, začátek svého vztahu k rodinné historii. „Okamžiky, kdy otec vyprávěl, byly velmi vzácné a vždy velmi silné. Spočítala bych to na prstech jedné ruky,“ dodává.

Koncentráčnická minulost

Jiří Franěk svůj původ nezdůrazňoval pravděpodobně nejen kvůli tomu, že chtěl překonat válečné trauma, ale také proto, že pocházel z asimilované židovské rodiny, která v době jeho dospívání slavila z židovských svátků pouze Jom kipur. Ačkoli k židovství neměl prakticky žádný vztah, v době německé okupace byl pro svůj původ spolu s bratrem a matkou deportován do Terezína, kde zastával funkci Betreuera – v tzv. heimu se staral o vězněné děti a vydávali časopis Vedem. Tato zkušenost pro něj byla otřesná: až na jednu výjimku se žádné z dětí, které mu byly svěřeny, nedožilo konce války.

Podle slov pamětnice neměli terezínští vězni tušení, jaký osud je čeká ve vyhlazovacích táborech. Otce odeslali do Schwarzheide, pobočky tábora v Sachsenhausenu. Na konci války byl otec během bombardování raněn, kvůli zranění se rozhodl nejít na pochod smrti a zůstal rezignovaně ležet na kavalci s tím, že se nechá zastřelit. Totéž učinil i jeho spoluvězeň Zdeněk Eliáš, později známý redaktor Svobodné Evropy, a takto si oba zachránili život.

Po znovuotevření vysokých škol přivedla touha studovat Jiřího Fraňka na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Praha tehdy žila demonstracemi a na jedné takovéto akci se také seznámili rodiče pamětnice, v té době studenti bohemistiky a rusistiky. „Oba kráčeli v průvodu, ocitli se vedle sebe, otec byl po válce střízlíček a pravil matce: ‚Soudružko, nemáš cigaretu?‘ Za dva měsíce se k ní nastěhoval, za čtyři měsíce se vzali, do roka se jim narodil bratr a byli spolu šedesát let,“ vypráví Věra Dvořáková.

Rodina nevěsty přijala Jiřího Fraňka okamžitě – snad i kvůli tomu, že jej s tchánem spojovala zkušenost z koncentračního tábora. Dědeček Věry Dvořákové za první světové války bojoval jako legionář, po ustavení republiky působil jako ředitel měšťanské školy ve východočeských Nechanicích, byl všestranně aktivní, a to včetně zapojení do politiky. Po příchodu nacistů se jako stoupenec sociální demokracie obával represí, a tak se ukrýval v lesích, posléze se však vrátil a 1. září 1939 byl zatčen v rámci akce Albrecht der Erste spolu s mnoha dalšími českými intelektuály a spisovateli. Do konce války jej nacisté drželi v Buchenwaldu – navzdory poměrně vysokému věku koncentrační tábor přežil. Po roce 1948 byl dědeček jako přesvědčený antikomunista opět stíhán a z politických důvodů dostal zákaz učit.

Týž zákaz postihl na začátku sedmdesátých let shodou okolností i oba rodiče pamětnice, v nichž normalizační režim spatřoval své odpůrce. Třebaže se oba ke komunistické ideologii nejprve dobrovolně hlásili, v průběhu normalizačních prověrek byli členství zbaveni.

Komunistou v Osvětimi a po osvobození

Jiří Franěk vstoupil do komunistické strany již v Osvětimi, a to roku 1943. K myšlenkám komunismu ho údajně přivedli stateční spoluvězni, s nimiž připravoval vzpouru; své vzpomínky na tyto události vylíčil v knize Židé v boji a odboji.

Prvního vyloučení ze strany se Jiří Franěk dočkal již během války za to, že si opatřil větší příděl brambor a rozdělil se o ně se svým nejbližším kamarádem. Jiří Franěk se do KSČ opětovně přihlásil v roce 1945 a nesl jako velkou újmu, že v jeho stranické legitimaci nebylo uvedeno dřívější datum. „Já nejsem konjunkturální komunista,“ podtrhoval, „já jsem vstupoval do strany roku 1943 za jiných podmínek a z jiných důvodů.“

První šok ze strany nastupujícího režimu mladý rusista utrpěl v únoru 1948, ještě silnější náraz pak představovaly vykonstruované soudní procesy. Na začátku padesátých let Jiří Franěk pracoval jako redaktor a překladatel v nakladatelství Odeon (za komunismu dočasně přejmenovaném na SNKLHU). Když probíhal proces s Miladou Horákovou, zaměstnance nakladatelství vyhnali na dvůr a přiměli je zvednout ruku na znamení, že souhlasí s tím, aby byl nad žalovanou vynesen ortel smrti. „Táta říkal, že to bylo něco příšerného. Nikdo se neodvážil ruku nezvednout, protože jich bylo celkem málo. S kolegou Zdeňkem Štolbou si pak navzájem plivli do tváře,“ líčí Věra Dvořáková.

V roce 1967, kdy zuřil arabsko-izraelský konflikt, se do konfliktu s místní buňkou KSČ dostala i matka pamětnice tím, že vystoupila proti antisemitským řečem spolustraníků. Členství rodičů ve straně posléze ukončila sovětská invaze: když se rozeběhly stranické prověrky, matka byla ze strany vyloučena a otec vyškrtnut.

Hledání ztracené minulosti

V průběhu šedesátých let se Věra Dvořáková od rodičů a prarodičů dozvěděla informace, které byly jejím vrstevníkům pečlivě utajovány; brzy tak nabyla dojmu, že část oficiálního výkladu historie je v přímém rozporu s tím, co zažili její příbuzní. Plně si to uvědomila přibližně v deseti letech, po návratu ze školní exkurze do Terezína. „Navštívili jsme Malou pevnost a táta se mě ptal: ‚Říkal vám někdo, že celé město bylo koncentrační tábor?‘ Odpověděla jsem, že ne, že nám jen řekli, že tam byli političtí vězni. Tehdy jsem tátu poprvé viděla rozčileného,“ dosvědčuje Věra Dvořáková.

Ve škole se taktéž nesmělo mluvit o československých legiích, o kterých pamětnici vyprávěl dědeček. „Děvenko, to bylo všecko jinak, než jak ses učila ve škole,“ říkával. Po skončení války dědeček bojoval proti Maďarské republice rad a domů se vrátil až roku 1920.

Napadli nás Rusové

Na konci šedesátých let Jiří Franěk přednášel na katedře rusistiky a tři roky pracoval ve Spolkové republice Německo. Těsně před sovětskou invazí jej na univerzitě v Bochumi navštívila rodina, ale z plánované cesty do Velké Británie a Nizozemí sešlo, když se otec dozvěděl o napadení Československa. „Napadli nás Rusové,“ informoval rodinu a neprodleně začal pracovat na řešení situace, organizoval sbírky pro studenty, kteří chtěli zůstat v exilu, nabízel jim radu a pomoc, zařídil pro ně zvláštní středisko a přednášel o situaci v Sovětském svazu. Těsně poté, na přelomu srpna a září, se od rodiny oddělil bratr a utekl za svou láskou do Československa.

Věra Dvořáková se pak spolu s rodiči dostala do Vídně, která byla plná českých emigrantů. Tehdy se šířila zvěst, že existuje seznam čtyřiceti tisíc československých intelektuálů, které čeká deportace na Sibiř. Jiří Franěk si byl jist, že kvůli svému původu a veřejnému vystupování na takovém seznamu nechybí, ve stresu začal po deseti letech znovu kouřit a neváhal o nutnosti setrvání v exilu. Když si dcera na vídeňské univerzitě postavila hlavu, že se chce vrátit do Čech, zcela ztratil nervy. „Zmlátil mě a řval na mě, že se v žádném případě nesmíme vrátit, že nevím, co to je, když umírají děti, že nevím, co je to koncentrák, že nechce, aby jeho děti skončily v koncentráku, ať si nemyslím, že z transportu vyvázneme, že rodinu nenechá zničit.“

Rusistika v podzemí

Přesto se Fraňkovi do Československa nakonec vrátili. Matčina sestra totiž těsně po invazi emigrovala do Švýcarska a matka cítila odpovědnost za dědečka, který by jinak zůstal zcela bez pomoci. Otec se tak ocitl v menšině a ustoupil, byť nerad. Pro tchána se snažil zařídit pas, aby mohl vycestovat, ten však na emigraci nechtěl přistoupit a na podzim roku 1968 zemřel. Jiří Franěk pak získal výjezdní doložku pro sebe, svou ženu a děti, aby mohli dál volně cestovat do západního Německa. Rodiče počítali s tím, že děti budou v Německu studovat, bratr pamětnice však na jaře 1969 opět utekl do Československa, v červnu 1969 jej následovala i Věra Dvořáková a krátce nato samotní rodiče. V roce 1970, kdy končila smlouva s univerzitou v Bochumi, otec přišel o místo na fakultě a na vrcholu tvůrčích sil dostal zákaz přednášet a publikovat. Později byla ze zaměstnání vyhozena i jeho žena.

Za normalizace Jiří Franěk pracoval jako hradlař na nádraží v Bubenči; práci na dráze nesl jako nutné zlo, depresím se však nepoddával. Když jej v práci navštívila dcera a dojetím jí vyhrkly slzy, stroze odtušil: „Když nejde o život, tak jde fakt o hovno.“

Podobný osud potkal mnoho dalších rusistů, celou pražskou katedru totiž rozprášily normalizační čistky. Spolu s kolegy Jiří Franěk pořádal alespoň bytové semináře a zval na ně mimo jiné i svou dceru. „Lidé, se kterými jsem se tam setkala, měli k Rusku kritický postoj. Svým jménem jsem kryla překlady některých z nich, kteří nesměli překládat,“ říká Věra Dvořáková.

Jazyk za to nemůže

V roce 1973 Věra Dvořáková odmaturovala a chtěla pokračovat ve studiích na pražské polonistice a bohemistice. Pro danou kombinaci bylo uvolněno celkem pět míst, přičemž uchazečky se přihlásily jen dvě. Dcera nepohodlného pedagoga přesto dostala vyrozumění, že u přijímacích pohovorů sice vyhověla, ale pro nadbytek uchazečů nebyla přijata. Namísto ní se na polonistiku dostali lidé s vyhovujícím původem, kteří se původně hlásili na jiné obory. Rok nato se zkoušky znovu pokusila složit, ovšem i tentokrát se komise řídila jinými kritérii než jejími odbornými znalostmi.

Jiřímu Fraňkovi se pak podařilo dceři zajistit objektivní podmínky pro přijímací řízení na Ostravské univerzitě, ovšem s tou podmínkou, že si vybere málo žádaný obor tělocvik–ruština. Ruštinu Věra Dvořáková vnímala jako jazyk okupantů, touha vystudovat však byla větší než nemožnost si vybrat. A tak zkoušky složila a studovala se sebezapřením. „Říkala jsem si, že jazyk za to nemůže, ruštinu jsem se naučila mít ráda jako jazyk, ale k srdci mi v Rusku nepřirostlo vůbec nic. Ruská literatura mě neoslovovala, chovala jsem vůči ní distanc a široká ruská duše mi byla velmi protivná,“ přibližuje Věra Dvořáková svůj komplikovaný vztah k oboru, který částečně sdílela s rodiči: „Otec ani matka nikdy nebyli rusofilové ani slavjanofilové. To od nich jsem měla mínění, že Rusové neví, co je to demokracie.“ Díky informacím od rodičů Věru Dvořákovou také nezaskočilo nic z toho, čeho byla svědkem během semestrálního pobytu ve Volgogradu: „Přesně jsem věděla, do čeho jedu. Doma mi to naservírovali, takže jsem nebyla překvapená ničím – ani bídou, ani úrovní vzdělávání, ani úrovní ubytování. Těch pár lidí, kteří do SSSR jeli jako do země zaslíbené, utrpělo šok, brečeli, museli se z toho vzpamatovávat a změnili názory. Tak jsem si říkala, že to je dobrá převýchova.“

Je pochopitelné, že po absolutoriu Věra Dvořáková ruštinu učit nechtěla, k vládnoucí ideologii cítila odpor, a tak se žákům v rámci možností pokoušela nabízet alespoň alternativní pohled na věc. „Působila jsem na mladé generace a hledala jsem hranici, kam jít a kam ne, abych sama sobě mohla pohlédnout do očí. Studentům jsem se vždy snažila naznačit, že věci jsou složitější, a doufala jsem, že ti chytřejší to pochopí.“ Soukromý odboj Věry Dvořákové spočíval v tom, že se nečetly nevýrazněji ideologické pasáže v učebnici či že se děti dozvěděly o určitých detailech ze života v Sovětském svazu. „Některá témata jsem vynechávala s tím, že spěcháme, že si to děti můžou přečíst doma. Například o Leninovi jsem neučila ani jednou.“ Podobné pokusy samozřejmě nebyly zcela bezpečné a Věře Dvořákové občas přinášely smíšené pocity. „Některým dětem to docházelo, ale člověk musel volit slova. Například jsem neříkala, že Sověti jsou okupanti, ale že celé Pobaltí schramstli. Jednou jsem jim chtěla vylíčit, že v SSSR nemají ani žvýkačky, vtom zvedla ruku jedna holčička a povídá: ‚Ale soudružko učitelko, vy lžete, to není pravda, já mám kamarádku v Sovětském svazu a ta má žvýkačku.‘ Mně spadla čelist a přemýšlela jsem, jestli to řekne doma, jestli si pro mě přijde policie.“ Jako učitelka musela Věra Dvořáková brát jistý ohled i na rodiny, ze kterých její žáci pocházeli – do tříd, které měla na starost, chodili mimo jiné i vnuci komunistického pohlavára Lubomíra Štrougala. „Jednou se mě jeden z nich zeptal, proč se musíme povinně učit rusky, a ne anglicky, tak jsem mu odpověděla, ať se zeptá dědy,“ poznamenává Věra Dvořáková.

V době, kdy Věra Dvořáková studovala, její starší bratr emigroval. Z politických důvodů jej vyhodili z fakulty, kde pracoval jako odborný asistent, a tehdy se se ženou rozhodli odejít na Západ. Během dovolené v létě 1977 se jim přes noc podařilo přeplavat úžinu mezi Jugoslávií a Itálií. Protože byli na všem předem domluvení s příbuznými ve Švýcarsku, na pláži je čekal vůz, v němž se dostali až za švýcarské hranice.

Přepisování samizdatu jsem brala jako samozřejmost

Ačkoli rodiče Věry Dvořákové za normalizace sami nebyli disidenty, v kruzích blízkých disentu se pohybovali. Zatímco otec udržoval blízký kontakt s Petrem Pithartem, Ludvíkem Vaculíkem, Jiřím Dienstbierem či Milanem Jungmannem, matka se přátelila například s historikem Petrem Bartoškem. V jistý moment se matka rozhodla podepsat Chartu 77, k podpisu však nebylo vůbec jednoduché se dostat a chartistické prostředí na matku začalo působit elitářským dojmem. Cítila se dotčená, Chartu nakonec nepodepsala a spokojila se s tím, že její text rozmnožovala a roznášela. Ilegální materiály šířila i Věra Dvořáková, jež se zaměřila především na Orwellův román 1984 a na Seifertovy básně. „Přepisování samizdatu jsem brala jako samozřejmost,“ shrnuje.

Jiří Franěk se za normalizace zapojil do Kruhu nezávislé inteligence, který koncem osmdesátých let připravoval k vydání Masarykovy spisy; právě členové tohoto spolku se stali cílem posledního většího zátahu komunistické tajné policie. „17. nebo 18. listopadu měl mít Kruh schůzi a v momentu, kdy na ni táta odešel, v Svobodné Evropě hlásili, že místo schůze je obšancované, ať varujeme členy, že na ně čekají Státní a Veřejná bezpečnost. Tátovi tehdy bylo přes šedesát a já jsem dostala šílený strach, že ho zmlátí a zavřou. Ta představa byla strašná, ale nedalo se dělat nic jiného než čekat. Všechny, kteří na schůzi přišli, zadrželi. Zapsali si jejich jména, vyzpovídali je, ale hned druhý den ráno je pustili. Táta se vrátil domů, smál se a říkal: ‚Asi budu slavnej. Ti, které zavírají, když padají režimy, vstupují do dějin.‘“

Demonstrace nebyly pro Věru Dvořákovou v listopadu 1989 nic nového. „V roce 1969 jsem byla taky v ulicích, tehdy se mi podařilo utéct před Lidovými milicemi. Pak jsem se účastnila Palachova týdne i demonstrací 28. října.“ Nemohla si tedy nechat ujít ani protesty předcházející sametové revoluci. „Byla to doba, kdy do demonstrací chodili už skoro všichni. Na Albertově jsem si připadala jako v ráji. Z Albertova se šlo na Vyšehrad, tam se zpívaly zakázané písničky. Cestou z Vyšehradu na nábřeží jsem dostala strach, že by nás mohli postřílet.“ Doprava se zastavovala, kolemjdoucí se přidávali ke studentům, mluvilo se svobodně. Průvod se ubíral po nábřeží a u Národního divadla Věra Dvořáková potkala žákyně, které ji varovaly, aby nechodila dál. Pamětnice tedy zašla domů do Betlémské ulice pro manžela, a když se chtěla dostat na Národní třídu, čelo průvodu už bylo uzavřené. „Slyšeli jsme, co studenti volají, pak chvílemi vládlo ticho nabité neskutečnou energií. Nemohla jsem to vydržet. Začala jsem mluvit s policisty, vysvětlovat jim, že se obrací proti lidu. Měla jsem pocit, že musím něco dělat, když nemůžu do průvodu.“ Před oddílem rudých baretů pak Dvořákovi utekli, z bytu své kamarádky poslouchali Hlas Ameriky a v noci odešli domů. „U nás doma seděl zmlácený Jan Patočka, schovával se před policií a všechno nám vyprávěl,“ připomíná Věra Dvořáková.

Kolem 20. listopadu odjela na předem domluvený léčebný pobyt do Lázní Bohdaneč, od rodiny dostávala materiály, každý den je rozvěšovala a na místě organizovala generální stávku.

Člověk se v demokracii nemusí dovolat pravdy, ale nebude ho to stát život

Uvolnění politických poměrů pro Věru Dvořákovou znamenalo také možnost pořádat výměnné pobyty se švédskými a americkými dětmi. V roce 1992 se tímto způsobem opět dostala k tématu židovství – všechny zájezdy si přály vidět Terezín. Jiří Franěk si z dceřina vztahu k judaismu tropil žerty, a když jej vybízela k tomu, aby vzpomínal, psal vlastní úvahy a statě, odpovídal jí, že ho „tahá zpátky“. Věře Dvořákové však zájem vydržel a později se stala předsedkyní Židovské liberální unie.

Nicméně i nový režim přinesl jistá zklamání. Jedno z nich představují poměry v pražské ODS a nemožnost jakékoli reformy. „Byla jsem členkou ODS na Praze 1,“ vysvětluje pamětnice. „Postavili jsme se člověku, který je pro mě symbolem toho nejhoršího v politice, ale dopadlo to tak, že nás šedesát vyloučili a náš odpor zrušili jako soudruzi v sedmdesátém roce. Dokonce zavedli prověrkové komise. Metoda byla stejná jako během normalizace – včetně toho, že vytvořili komise pro prověřování členů ODS. Kladli stejně stupidní otázky, chyběla tam jen jedna: ‚Co jsi dělal v únoru 1948?‘ Technologie moci zůstala stejná,“ tvrdí Věra Dvořáková, navzdory svému zklamání však uzavírá: „Za totality jsme měli pocit, že v demokracii se člověk musí dovolat pravdy; po dvaceti letech už vím, že se nemusí dovolat pravdy, ale nebude ho to stát život.“