Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Dvořáková (* 1938  )

Na to špatné se zapomene

  • narozena 13. května 1938 v obci Sedlec u Vysokého Mýta

  • po roce 1948 přišla rodina o vlastní hospodářství

  • měnová reforma v roce 1953 připravila rodinu o úspory

  • pamětnice nemohla studovat střední školu chemickou

  • vyučila se zámečnicí a soustružnicí v Chocni

  • od konce 50. let pracovala jako konstruktérka v podniku Vuste (později Argon) v Praze

  • v roce 2014 žila v Bohuňovicích

„Na to špatné se zapomene…“ To jsou slova, která vždy provázela mé putování rodinnou historií. Na první pohled z nich vyplývá milá skutečnost, že díky vzpomínkovému optimismu mohou dnes lidé žijící za války či komunismu na konci své životní pouti vzpomínat na svůj život jen v dobrém. Toto vyprávění dokumentuje život Jarmily Dvořákové s důrazem na život v padesátých letech na české vsi. A na konci nám možná vyvstane na mysli i druhá stránka, ze které lze na úvodní větu nazírat…

Jarmila Dvořáková se narodila jako prvorozená dcera statkáře Břetislava Roubínka 13. května 1938 v kuchyni statku čp. 15 v malé východočeské obci Sedlec. Její otec Břetislav Roubínek (narozen 1905 na Sedleci) byl dědicem rodové usedlosti. Dostalo se mu rozsáhlého vzdělání: po studiu na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě nastoupil na střední zemědělskou školu v Chrudimi a své vzdělání zakončil na obchodní škole v Liberci, kde se dva roky věnoval němčině. V roce 1937 se oženil s Evou Rozlivkovou (narozena 1917 v Hrušové), dcerou starosty obce Sedlec – její otec Stanislav Rozlivka (1890–1940) byl italským legionářem –, která byla vychovávaná především pro budoucí studia. Její dědeček Jan Kopecký (1862–1947) šetřil velké peníze, aby po studiu gymnázia ve Vysokém Mýtě mohla odjet na studia do Francie. Po svatbě však již studovat neodjela. Rodinné povinnosti si vyžádaly své a ona zůstala po zbytek života na Sedleci, na statku svého manžela, a starala se o domácnost.

Rodina Rozlivkova ani Roubínkova příliš nesouhlasila se zdánlivě neslučitelným sňatkem rodičů Jarmily. Maminka Eva nebyla vychovávána pro práci v hospodářství, ale pro Břetislava se ukázala být především dobrou a inteligentní životní partnerkou, více než hospodyní.

Rodiče Břetislava, Jan Roubínek (1868–1965) a Anna Roubínková, přenechali synovi po svatbě celý statek a přestěhovali se do nedalekého Vysokého Mýta. Břetislav, Eva, Jarmila a později druhá dcera Eva žili na statku od roku 1937 do roku 1950. A až do roku 1948 to byla léta plná rozkvětu. Druhá světová válka se malé východočeské obce příliš nedotýkala. Rodina si díky polnostem, lesu a dobytku vedla dobře. Největší rozkvět nastal po roce 1945, kdy byla na usedlosti vybudována první kanalizace, byla vyměněna některá okna, tatínek Břetislav pořídil nový traktor a mlátičku.

Jarmila Dvořáková v té době navštěvovala školu na Sedleci, která byla budována jako malotřídka. Pět ročníků najednou učil jeden učitel v jedné třídě, kde bylo až 70 dětí. Výuka ale probíhala z velké části v přírodě. Chodilo se do lesa na přírodopis i výtvarnou výchovu (doložitelné z „Pamětní knihy jednotřídní školy v Sedleci“ z roku 1873).

Přestože válka nebyla pro vesnici příliš krutá, osvobození bylo radostné. Vesnice vítala sovětské vojáky, kteří přijeli z Polska. Sedleckou usedlost čp. 15 si vojáci vybrali jako hlavní štáb a nějakou dobu odtud korigovali osvobozování okolí. Roubínkovi vojákům uvolnili sváteční pokoj a návdavkem jim byla nabízena polská kořist, kterou odmítli. Jedním z vojáků byl Ivan Gubčenko z Ukrajiny, který se s rodinou blíže spřátelil. Jarmila Dvořáková vypráví, že rodinu nabádal, aby vše prodali a odjeli na Západ. Přijdou-li Sověti znovu, už ne jako osvoboditelé.

V roce 1946 dostal Břetislav Roubínek nabídku přijmout Němce určené k poválečnému odsunu mezi své pomocníky do hospodářství. Vypravil se do sběrného tábora do Králík, kde byli Němci soustředěni, a zde poznal rodinu Sieglovu, respektive matku se šesti dětmi (jejich otec ještě putoval z fronty). Rozhodl se jim pomoci a vzal je k sobě na statek. Nejstarší dceři Erice Sieglové bylo v době přesunu 18 let a vzpomínala na poměrně kruté zacházení při odsunu. Sieglovi zůstali na Sedleci asi rok a čtvrt. Roubínkovi je ubytovali ve výměnku, který byl připraven pro rodiče Evy Roubínkové. Každé z dětí mělo v hospodářství alespoň malou funkci. Například tehdy devítiletý Adolf měl na starost přikládání polínek do kamen. Jarmila Dvořáková vzpomíná na hry s dětmi z této rodiny i na jejich upřímnou snahu odvděčit se za pomoc. Přestože rodinu Roubínkovu a Sieglovu nespojuje nic jiného než tato krátká životní etapa, přátelství vydrželo dodnes. Adolf Siegel, poslední žijící člen rodiny Sieglovy, bydlí ve vesničce Dobel ve Schwarzwaldu.

Rok 1948 pak byl klíčový nejen pro rodinu, ale i pro celou obec. Tohoto roku byla usedlost prohlášena společně s dalšími dvěma statky z vedlejších vesnic (Domoradice a Vraclav) za státní statek a rodina musela celé vrchní patro přenechat správci. Od té doby neměli nic, mimo osobních věcí. Vše ostatní bylo zestátněno. Dva roky předtím nikdo nevěřil vojáku Gubčenkovi, že by se jeho slova mohla naplnit.

Z tehdejší perspektivy nebrala rodina Roubínkova tento zvrat nijak fatálně. Částečně chápali tyto kroky jako pomoc státu po válce, částečně doufali, že se jedná pouze o krátkodobou záležitost. Dosavadní pomocníci v hospodářství ale začali ze statku odcházet (kočí, pomocníci na pole, pomocníci v kuchyni, …). Od 50. let postupně vystěhovali z obce Sedlec sedm rodin do pohraničí, nejčastěji k České Lípě, a usedlosti zůstaly neudržované.

Převrat však nezachvátil pouze dění v jednotlivých rodinách, ale na celé vsi. Dosavadní bohatý společenský, kulturní, sportovní a pospolitý život na vsi sahající do doby před první světovou válkou skončil. Byl zrušen Sokol, Dorost mládeže, činnost ukončil ochotnický spolek, Sedlecká kapela, Místní skupina republikánského dorostu. Nutno dodat, že tak výrazný pospolitý život se ve vsi nepodařilo již nikdy obnovit a není zcela obnoven do dnešních dnů. Vykořenění mnoha lidí a nechuť se – byť jen částečně – otevřít komunitnímu životu je prokazatelně následkem zásahu především v 50. letech.

Rodina, kde vyrůstala i malá Jarmila, zůstala na rodném statku až do roku 1950. Otec Břetislav měl možnost krátkou dobu jezdit s traktorem na vlastních polích, maminka Eva mohla krmit krávy ve chlévě. V krátké době byli však oba odvoláni z důvodu obavy ze sabotáže. Nátlak na rodinu byl veliký. Navíc se stále zhoršovala finanční situace rodiny. Pro vyrůstající dcery bylo potřeba vyšších příjmů a Břetislav byl záhy ze svého statku jako zaměstnanec státních statků propuštěn. Nastoupil jako pomocný dělník do vysokomýtské továrny Karosa. I při vysokém vzdělání zde až do důchodu pracoval na poslední pozici pomocného dělníka s odůvodněním, že jako řádně nevyučený nemůže dostat vyšší funkci ani plat. Maminka Eva vystřídala několik zaměstnání, z nichž ani v jednom nebyla ponechána déle než týden. Po založení jednotného zemědělského družstva (JZD) na Sedleci pracovala krátkou dobu na poli a nakonec po zbytek života v kravíně.

Na Vánoce roku 1950 byl rodině dodán příkaz k vystěhování. Do týdne měla být rodina odsunuta do pohraničí. V té době byl starostou Sedlece pan Tesař, bývalý spolužák a přítel Břetislava Roubínka z měšťanské školy. Na jeho přímluvu nebyla rodina poslána na sever, ale mohla se přestěhovat na menší statek čp. 5, k rodičům maminky Evy, která byla v této době těžce nemocná.

Rodiče se snažili dcerám Jarmile a Evě odchod ze statku zpříjemnit, ale nebylo ani třeba. Sestry se radovaly, že budou bydlet u milované babičky. Nátlak na rodinu nebyl vyvíjen pouze vystěhováním, nemožností najít přijatelnou práci. Například při měnové reformě nebylo rodině měněno 1 : 5 jako ostatním, ale 1 : 50, jakožto bohatým statkářům. Ještě v roce 1951 chodily na novou adresu Roubínkovým účty za elektřinu z domu, kde již dávno nežili. V té době byla už rodina v těžké finanční situaci, přesto se snažila vést plnohodnotný a šťastný život. Napomáhal tomu především neskutečný životní optimismus tatínka Břetislava.

Jestliže do této doby Jarmila Dvořáková nepociťovala díky svému dětskému vidění situaci jako příliš vážnou, vše se změnilo po roce 1953, kdy dokončila měšťanskou školu ve Vysokém Mýtě a hlásila se na střední školu chemickou. Na žádnou školu však nemohla být přijata. Odůvodnění bylo vždy stejné: dcera kulaka. Zároveň bylo vždy doporučeno, aby se nadále vzdělávala v řádném dělnickém prostředí. Tedy nejlépe na učilišti. Jarmila nakonec nastoupila na učiliště v Chocni, kde se vyučila zámečnicí a soustružnicí. Ačkoliv jí bylo ihned po dostudování nabídnuto na učilišti zaměstnání – měla pracovat jako pedagog, nebyla výborem doporučena.

Po studiu nastoupila jako dělnice do strojírny, ale v roce 1959 potkává svého budoucího manžela Lubora Dvořáka a odchází do Prahy. Zde po ní nebyl vyžadován žádný posudek ani doklad dělnického původu a Jarmila zde nastoupila jako konstruktérka do podniku Vuste, později Argon.

V Praze zůstala až do svého důchodu. Zde prožívala šťastný život s manželem a dvěma syny. Na Sedlec se nevracela příliš často. Necítila se tam dobře a své syny k prarodičům posílala spíše méně, aby neztěžovala jejich finanční situaci. Na rodný statek čp. 15 se vrátila po 40 letech. Odcházela jako dvanáctiletá holčička a vrátila se jako dospělá žena. Na statek se vydali po roce 1989 společně se sestrou Evou a tatínkem Břetislavem. Maminka Eva místo ani vidět nechtěla, přestože se nacházelo jen necelý kilometr od čp. 5.

Místo bylo v zuboženém stavu. Bez oken, dveří, podlah. Uvnitř spousta odpadu, zničené nebo rozkradené stroje, stodola s propadnutou střechou, zarostlá zahrada. Statek byl navrácen. Kompletní restituce proběhla krátce po sametové revoluci a mladší Jarmilin syn Daniel s rodinou zahájil rozsáhlou rekonstrukci, která průběžně probíhá dodnes.

Na konci vyprávění ještě Jarmila znovu vzpomíná na milované rodiče a jejich těžký život. S pohnutím se odmlčí a říká: „Na to špatné se zapomene…“ Myslím, že jsou dějinné události a příběhy, na které by se nemělo nikdy zapomenout, přestože jsou špatné a my na naše životy budeme vzpomínat jako na šťastné. Jsou příběhy, které ač mají dosah do dnešních dnů, bývají bagatelizovány a zkreslovány. Nezapomínejme na to špatné!

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století (Gabriela Dvořáková)