Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Dušátková (* 1941)

• narodila se 26. ledna 1941 v Novém Bydžově

• odmala chtěla být učitelkou, což se jí splnilo

• poté, co ji ředitelka odmítla doporučit k doktorskému studiu, se s rodinou rozhodla emigrovat

• Československo opustila v roce 1984, v březnu 1985 přiletěli do USA

• k roku 2022 již třetí dekádou učila češtinu na Stanfordské univerzitě v Kalifornii

• v roce 2020 získala ocenění Gratias agit, které uděluje ministerstvo zahraničí za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí

Chtěla jsem být učitelkou

Jaroslava Dušátková, dnes spíše už Jara Dusatko, rozená Vacková, se narodila 26. ledna 1941 v Novém Bydžově. Z druhé světové války si pamatuje jen houkání sirén a pak konec války. „Jako dítě jsem vnímala jenom to, že když houkal poplach, sirény, tak jsme museli jít domů nebo do sklepa. Na to se pamatuju přesně. Po osvobození jsem chodila pro mléko rodičům a chodila jsem kolem domu, kde byli Rusové. Chtěli se se mnou bavit, ale já jsem nechtěla. Pak byly oslavy v Novém Bydžově, oni tam měli koně, chtěli mě svézt na koni, a to jsem taky nechtěla.“

V Novém Bydžove Jaroslava prožila své dětství společně se dvěma staršími a dvěma mladšími sestrami. Kromě školy chodila na balet, do hudební školy nebo na košíkovou. „Jako malá jsem se od dědečka dozvěděla, že jeho přítele dcera byla první česká letuška, tak jsem chtěla být letuška. Pak jsem začala chodit do školky a měli jsme vysokou blondýnku paní učitelku, takže jsem chtěla být učitelkou. A to se mi splnilo.“

Se svým manželem se seznámila také v Novém Bydžově. „Měli jsme skupinu, se kterou jsme jezdívali na hory a v létě na tábory. Brali jsme se na Karlštejně, bylo mi dvacet pět let.“ V roce 1968 se jim narodila první dcera a v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy byla zrovna u manželových rodičů. „Pamatuju si, že lidi se bránili a nechtěli umožňovat ruským vojákům jejich cesty, takže měnili směrovky.“

V žádném případě jsem nechtěla emigrovat

V 80. letech, když už byla Jaroslava dlouhé roky učitelkou, podala na vedení své školy žádost, aby si mohla dodělat doktorské studium. „Moje ředitelka školy, kde jsem učila, mi to zamítla a neřekla mi to. To mě dost rozzlobilo, už jsem dvacet let učila a měla jsem úspěchy.“ Důvodem bylo to, že její tatínek byl soukromý podnikatel, což jí napsala do posudku a ke studiu nedoporučila. Navíc bylo Jaroslavě řečeno, že pokud s tím nebude souhlasit, nemusí se na studia dostat ani její dcery.

Před touto událostí si Jaroslava neuměla představit, že by emigrovala. „Měla jsem příbuzné, sestry, spoustu přátel, měli jsme chatu společně s několika přáteli a moje práce se mi líbila. Takže já jsem v žádném případě nechtěla emigrovat.“ Ale právě zamítnutí studia ji přimělo změnit názor a s emigrací souhlasila.

Věděli jsme, že nás nečeká úplně jednoduché přijetí

Rodina Dušátkových tak v roce 1984 naplánovala cestu do Jugoslávie společně s francouzským sousedem, který bydlel u nich v domě. „Dojeli jsme na jugoslávské hranice, tam jsme nechali auto s tím, že nás převeze přes hranice – mě, manžela a dvě dcery.“ Což se také podařilo. Pak zůstali dva dny v Udine a přesunuli se do Mnichova, kde se zkontaktovali s Americkým fondem pro československé uprchlíky. „Pak jsme museli jet na pohovor do Frankfurtu, to bylo asi tři sta otázek. Museli jsme třeba taky ukázat ruce, jestli si nepícháme drogy. V Mnichově jsme byli devět měsíců a pak jsme letěli do Ameriky.“

26. března 1985 přiletěla Jaroslava s rodinou do USA, tehdy jí bylo čtyřicet čtyři let. „Byli jsme odhodlaní odejít a věděli jsme, že nás nečeká úplně jednoduché přijetí. Byli jsme soustředění na to, že zažijeme něco nového a musíme se podmínkám přizpůsobit.“ V Oaklandu v Kalifornii, kde bydlelo více českých rodin, dostali přidělený byt. Poté museli absolvovat různé kontroly a celá rodina se učila angličtinu, s čímž začali už v Praze. To bylo ostatně pro Jaroslavu asi na celé emigraci nejtěžší – aby suverénně zvládla jazyk. Vzpomíná, že dcery se se změnou srovnaly vcelku dobře. „Věděly, že se musí přizpůsobit a byly celkem skromné.“ Zapojily se také do folklorního národopisného kroužku s dalšími českými dětmi, jezdily s nimi také na hory a různé festivaly.

Z dnešního pohledu by Jaroslava neřekla, že se jí po Československu stýskalo. „Měli jsme vždycky hodně věcí před sebou, třeba aby se děti dostaly na vysokou školu.“ V přímém telefonickém kontaktu zůstala jenom s maminkou. „Ta byla už v letech a věděli jsme, že ji nemohou potrestat.“ S ostatními známými si psali pohledy nebo dopisy, které ale raději nepodepisovali nebo podepisovali jiným jménem.

Už dvacet dva roků učím češtinu na Stanfordu

Manžel Jaroslavy si jako elektroinženýr brzy našel práci v opravně televizorů. Jaroslava se také postupně vypracovala a získala zaměstnání. „Seznámili jsme se s českými rodinami a navzájem jsme si dohazovali práce. Takže jsem chodila uklízet do dvou rodin, jedna byla profesorkou berkeleyské univerzity. A ta mi taky radila, protože ona sama byla dcerou emigrantů.“ Jaroslava tak zanedlouho začala pracovat na univerzitě v Berkeley v Pacific Film Archive, kde katalogizovala filmy a knížky v ruštině. Souběžně také absolvovala kurz na ovládání počítače. Poté přešla do Music Library opět do katalogizování a z ní na Stanford na Hoover Institution a dále do Slavic Library. „Na Stanfordské univerzitě vyučoval profesor Tříska, což byl Čech, který sem přišel v osmnácti letech na oddělení Political Science. Když se dozvěděl, že jsem v Čechách učila, tak mě doporučil na jazykové oddělení na Stanford, kde se učí jazyky.“ Tam už dvacet dva let učí český jazyk.

Ocenění Gratias agit pro mě bylo velké překvapení

Do Československa se poprvé vrátila v roce 1991. „Manžel pořád ještě neměl důvěru, že se nic nestane. Ale všichni známí mě vítali velice srdečně.“ Nastálo se ale vracet už nechtěla, v Americe s manželem už koupili dům, měli zaměstnání, které je bavilo, a dcery už tam také zakotvily.

V roce 1996 vstoupila Jaroslava do Sokola v San Francisku, jehož se také stala předsedkyní. Spolu s ostatními mimo jiné nacvičuje na slety – na ty americké i na ty české. V Čechách se sletu účastnila v roce 2006, 2012 i 2018. „Je to velice hezký pocit, když stojíte na pláni se stovkami lidí a cvičíte na hudbu to samé.“

V roce 2020 od ministerstva zahraničí dostala ocenění Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. „Bylo to pro mě velké překvapení, samozřejmě to je velmi hezký pocit.“ Mladým lidem Jaroslava vzkazuje, aby šli stále dopředu a neustále se snažili dosáhnout něčeho víc, než na co si myslí, že mají.