Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Dufková, roz. Urbánková (* 1940  )

Okradli tě, a ty jim tady budeš dělat kašpara!

  • narozena v roce 1940 ve Slaném
  • vzpomínky na pobyt dědečka a otce v Rusku
  • návrat otce do Čech po Říjnové revoluci
  • založení autobusové dopravní firmy na Slánsku
  • život rodiny v období 2. světové války
  • znárodnění firmy rodičů a zabavení rodinného majetku
  • život ve Slaném za komunismu

Můj dědeček Karel Urbánek byl starším bratrem historika Rudolfa Urbánka, narozeného r. 1877. Narodili se ve Slaném, v rodině s osmi dětmi. Rudolf po maturitě na slánském gymnáziu odešel studovat na FF UK v Praze, Karel se v rodinném obchodě ve Fortenské ulici čp. 43 vyučil řezníkem. I přes rozdílné profesní zaměření k sobě měli bratři vřelý vztah a byli ve stálém písemném kontaktu.

Dědeček pracovně často jezdil po světě a v cizině udržoval styky i s dalšími slánskými kamarády. Po celý rok u něj pobýval lékárník Stejskal, který vlastnil lékárnu na náměstí. Rád na pobyt na Sibiři vzpomínal a se zaujetím pro něj vlastním mně o něm vyprávěl. Karel Urbánek byl zaměstnancem společnosti, jejíž název si přesně nepamatuji. Jednalo se pravděpodobně o Moravskou agrární a průmyslovou banku. Jako vyučený řezník začal obchodovat se skopovými střevy a skopovým lojem. V Mongolsku ve velkém nakupoval stáda ovcí, avšak horší jakosti. Měl najaté honáky, ti stáda hnali mongolskou stepí, kterou ovce spásaly. Než přišly do Ulánbátaru, byly z nich ovce na porážku. Jednalo se o zvláštní druh ovcí, pěstovaný pro lůj, v té době důležitý artikl. Používal se k výrobě svíček, mýdla a podobně. Do Maďarska Karel k výrobě debrecínských párků dovážel skopová střeva.  Po prozrazení receptury párků byl zájem o skopová střeva v Evropě počátkem 20. století takový, že obchod jen kvetl. Trvale žila rodina na Bajkale, jelikož do Mongolska bylo odsud blízko.

V Cařihradu se dědeček seznámil s šestnáctiletou dcerou obchodníka, Rakušankou Bertou Weber, se kterou se ve svých pětatřiceti letech oženil. Bydleli ve čtvrti Galata, v níž byli soustředěni obchodníci z Evropy, většinou katolického vyznání. Byl tam postaven i katolický kostel. (Přiložená fotografie je ze svatby Karla Urbánka a Berty Weber před kostelem čtvrti Galata.) V Galatě se narodila teta Pavla a pravděpodobně i můj otec, ale další děti, Karel a Berta, se narodily ve Sludjance, kam se rodina odstěhovala. Babička tam vedla pekařství, řeznictví a cukrárnu. Tam rodina žila až do Říjnové revoluce. Dědeček byl však jako obchodník stále na cestách. Doma pobýval tak dvakrát do roka. Při jedné z obchodních cest, v Rumunsku, onemocněl a v roce 1920 zemřel.

Jakmile se můj otec o jeho onemocnění dozvěděl, ihned za ním jel, ale už mu mohl vypravit pouze pohřeb. Vyprávěl, že když za ním přijel, zjistil, že ho někdo úplně okradl. Jako obchodník měl mít u sebe větší sumu peněz, ale po příjezdu mého otce neměl prakticky nic. Byl pochován v Bukurešti, později otec přivezl z jeho hrobu zem, kterou jsme uložili v našem rodinném hrobě ve Slaném. Tak skončila jeho životní pouť.

Kdy přesně opustila rodina Rusko, nevím. Odejít museli v důsledku Říjnové revoluce. Snažila jsem se přibližnou dobu vysledovat z rodinných fotografií, které mají na svém rubu popis s datací. Otec se narodil roku 1899. Fotografie z roku 1918, kdy mu bylo 19 let, je ještě z Ruska. V období 1. světové války rodinu Urbánkovu ve Sludjance navštěvovali čeští vojáci. Z roku 1920 se dochovalo několik jejich fotografií s věnováním (výběrfotografií je v příloze, pozn. ed.). Patrně v té době také syn Karla Urbánka, můj otec, vstoupil do našich vojenských jednotek, protože na fotografii, už ze Slaného, je v uniformě vojáka z 1. světové války. Po vypuknutí občanské války v Rusku se museli „inostranci“ vrátit do svých vlastí. Vlastí rodiny Urbánkovy byly nadále Čechy – Slaný - Fortenská.  

V době rusko-japonské války dědeček zásoboval ruská vojska masem. Po válce za své postoje v období válečného konfliktu dostal vyznamenání. To bylo pro jeho rodinu důležité, protože po opuštění  Sludjanky dostali na základě „glejtu“ za materiální pomoc v období rusko-japonské války vagon, který mohli naložit osobními věcmi dle svého uvážení a odcestovat do Čech.

Vrátili se zpět do domu ve Fortenské ulici, který Rudolf pomáhal udržovat, aby se rodina po jeho bratrovi měla kam uchýlit. Do Slaného se však vrátila pouze babička, která zde byla poprvé (pocházela ze Štýrského Hradce) a její dcera Berta, která se provdala za krejčího Václava Hlinovského. V přízemí Urbánkovic domu si zařídili krejčovskou dílnu. V období druhé světové války byl zatčen přímo v restauraci, nesměl se ani rozloučit s rodinou a byl uvězněn v koncentračním táboře. Koncem války byl zařazen do tzv. pochodu smrti. Vězni putovali před postupující frontou od jednoho koncentračního tábora k druhému. Byli podvyživeni, nemocní, vyčerpaní, nedostatečně oblečeni a obuti. K jídlu dostali na cestu pouze sáček se zrním. Vyprávěl, že do jejich transportu byli zařazeni také Francouzi. Proti útrapám cesty byli mnohem méně odolní než Češi, často umírali. Byl to tvrdý boj o přežití, od umírajících spoluvězňů dostávali zbytek zrní na další cestu. Po válce se Václav vrátil do Slaného a znovu si otevřel krejčovskou dílnu, ale jako všem živnostníkům mu ji po roce 1948 komunisté znárodnili.

Syn Karel zůstal v Rumunsku a oženil se tam. Nejstarší dcera Pavla se provdala okolo roku 1922 také v Rumunsku. Měla pět synů, rodina vlastnila hotel v Târgu Jiu. Po 2. světové válce otec přes vyslanectví sháněl na její rodinu kontakt. Dozvěděl se, že ve městě byl v období války koncentrační tábor. Nebylo možné vypátrat, co se s rodinou stalo.

Můj táta cestou do Čech ještě dokončoval obchody po zemřelém dědečkovi. Po návratu do vlasti bydlel u strýce Rudolfa v Praze, který ho učil česky. Sice trochu rozuměl, ale doma se mluvilo německy, chodil do ruské školy, pracoval v Rumunsku, Maďarsku, místní jazyky ovládal perfektně, ale česky mluvil asi dvakrát do roka, kdy byl otec doma. Takže česky ho učil až strýc Rudolf v Praze. V roce 1925 se kvůli své mamince, která zde žila se sestrou Bertou, vrátil do Slaného. Z obchodování měl peníze, na radu strýce Rudolfa koupil autobusy a provozoval linku Slaný–Vraný.

Koupil tři autobusy. Jezdily třikrát denně: ráno, v poledne a večer. Dva končily ve Vraném, jeden garážoval ve Šlapanicích.  Ze Slaného vyjížděly dva autobusy, jeden jel přes Blahotice a Žižice, druhý přes Dolín do Zlonic. Setkaly se ve Šlapanicích. Tam měl táta garáž a jeden autobus tam zůstal, druhý pokračoval přes vesnice do Vraného. Z Vraného se vracel zpátky do Šlapanic, kde bydlel náš šofér pan Trubač, vyzvedl druhý a oba autobusy pokračovaly do Slaného. S třetím autobusem jezdil pan Hubička ze Šlapanic do lázní Mšeno. Ve Šlapanicích byl uzel, kde lidé přijíždějící ze Slaného přestupovali buď na autobus do Vraného, nebo do Mšena. V té době to pro lidi z vesnic představovalo výhodné spojení s většími obcemi. Po příchodu Němců nebylo pro autobusy palivo. Táta měl na autobusech namontované „bomby“, říkalo se tomu trait gass. Měnil je ve Slaném u firmy Bratři Zikmundové.

Z pobytu v Rusku byl táta znám jako obchodník. Od Němců dostal nabídku, aby dělal obchodního zástupce německé firmy pro Dálný východ. Nabídku odmítl – mamince řekl, že kolaborovat nebude. V  roce 1943 mu Němci firmu zavřeli. Aby uživil rodinu, pracoval až do konce války v cukrovaru ve Zvoleněvsi. Od roku 1945 až do roku 1948 byly pro podnikatele tří příhodné roky. Táta měl obchodního ducha, měl v plánu prodat autobusy, půjčit si peníze, jet na výstavu do Vídně a koupit tam autokar. V té době ještě se změnou režimu nepočítal. Naštěstí už své plány nestačil realizovat, protože nejenže nám veškerý majetek zabavili, ale ještě bychom museli splácet dluhy.

Po převratu v roce 1948 začal být táta ostražitý. Zažil revoluci v Rusku a uměl si představit, co bude následovat. Doprava patřila mezi živnostníky, které komunisté zabírali první. Ve Vraném měl otec od paní Volejníkové pronajatou usedlost, v ní byly garáže, dílna a byt. Táta to nikdy nekoupil, žili tam v nájmu. Když otec přijel do Vraného, přišel k zapečetěnému bytu. Bylo zapečetěné všechno. Byt s celým vybavením – obrazy, koberce, dílny, garáže, zkrátka veškerý majetek.

Jsou to vzpomínky očima dítěte. Bylo mně osm let, chodila jsem do školy ve Slaném a bydlela u babičky. V bytě ve Vraném byla čtverhranná hala, v ní stála vysoká americká kamna, vytápěla celý byt. Topilo se v nich koksem, otáčením klikou se koks prohazoval, jako dítě mě to okouzlovalo. V bytě byla spousta jistě dražších věcí, ale když se schylovalo ke konfiskaci, tak i když táta netušil, že nám zaberou i soukromý majetek, první, co udělal: požádal majitele statku v sousedství pana Třesku o půjčení valníku a se slovy „Ty kamna jim nedám“ je odvezl za Vraný do strže.

Přestože po zkušenostech v Rusku víceméně očekával, jaký bude další politický vývoj, jediné, co z bytu odvezl, byly právě ty kamna. Přece jen nevěřil, že by lidé byli schopni zajít až tak daleko. Ačkoli bylo Vraný malé městečko, bylo v něm dost živnostníků. V obci vznikl revoluční výbor a první, co bylo, šli jeho zástupci právě po živnostnících. Mezi nimi byl Urbánek, kterého zapečetili prvního. Přičiněním předsedy revolučního výboru jsme se nakonec přece jen setkali s částí osobního majetku. Samozřejmě, co se jim hodilo – obrazy, koberce – si vzali. Do vranského zámku složili nábytek, který jsme si směli vzít.

Když tátovi sebrali autobusy, bylo mu padesát let. Nemohl sehnat žádné zaměstnání. Říkali, že tahle doba je pro mladé, že on se do ní nehodí. Protože byl zvyklý postupovat legálně a jednat zpříma, nechtěl utéci, ale zažádal o vystěhovalecký pas. Poslal dopis na Nejvyšší soud v Brně, v něm napsal, že se narodil a většinu života prožil v cizině. Po návratu do vlasti, kde se narodil jeho otec, začal podnikat, firmu mu znárodnili, nyní nemůže uživit sebe a rodinu. Během čtrnácti dnů po odeslání dopisu měl zaměstnání v Autorenově, kde opravovali autobusy, auta. Odtud odešel do ČKD a jako montér jezdil montovat třídírny uhlí. Na první montáži byl v jáchymovských dolech. Domů jezdil jednou za 14 dní, naprosto otřesený. V té době tam pracovali političtí vězni. Nevím, jak s nimi navázal kontakt, ale pamatuji se, že jim vozil od jejich rodin vzkazy a drobné balíčky.

Z Jáchymova jeho parta přešla do Karviné na Ostravsko. Domů přijížděl na neděli jednou za čtrnáct dní, někdy za tři neděle. Máma vyprávěla, že když šel jednou domů, volala jsem na maminku, že k nám jde nějaký pán. Smála se, že nepoznám vlastního tátu. Proto mě vzal jednou na prázdniny k sobě na ubytovnu. Bydlely v ní také cikánské rodiny, s jejich dětmi jsem se dopoledne chodila koupat. Teprve odpoledne, když přišel táta z práce, chodili jsme spolu po lázních Darkov, tehdy tam byla krásná příroda. V 60. letech po maminčině operaci srdce už táta na montáže nejezdil. Až do odchodu do penze denně dojížděl do závodu Montáže v Praze.

Osudy naší rodiny nebyly nijak výjimečné. Takto žily tisíce rodin. Táta byl ale takový kosmopolita, celé mládí prožil ve světě a s maloměstskými poměry ve Slaném se těžko srovnával. Ke konci života jsem se mu ale smála, že on takový světák větší část života prožil u slané vody (na zahradě domu Urbánkových vyvěrá pramen, od kterého je město pojmenované). Také byl zvyklý každému říci svůj názor. Toho se nejvíce obávala maminka a prosila ho, aby raději mlčel a nikomu nic neříkal.

Na toto období mám jednu hořkou vzpomínku. Když zemřel Gottwald, stála na náměstí tryzna. Patřila jsem mezi vybrané žáky, kteří u tryzny stáli čestnou stráž. Tatínek šel zrovna z náměstí, když mě u tryzny uviděl. „Vyhrábl“ mě odtamtud a hnal mě domů před sebou. Dodneška si pamatuji jeho slova: „Prosím tě, okradli tě, a ty jim tady budeš dělat kašpara!“ Ale taková byla tehdy doba. Byla jsem dítě, chodila jsem do školy, rodiče mě svými starostmi nezatěžovali a učitelé ve škole se chovali v souladu s nařízením.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska