Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Dufek (* 1932  †︎ 2018)

Vždy jsem stál na pozici vlastenectví

  • narozen 24. dubna 1932 ve Střelicích u Brna
  • dětství v Jasini na Podkarpatské Rusi
  • 1951 ukončení gymnázia
  • 1951 vstup do Československé armády
  • 1954–1957 Vojenská politická akademie Klementa Gottwalda v Praze
  • po absolvování náčelník průzkumu motostřeleckého pluku v Hodoníně
  • 1961 velitel 7. výsadkového pluku (VÚ 7374) v Holešově
  • 21. srpen 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy
  • od 21. srpna až do začátku září 1968 velel aktivnímu odporu VÚ 7374 v Holešově proti okupaci
  • podzim 1968 převelen do 22. výsadkového pluku v Prostějově
  • 1971 propuštěn z armády
  • stěhování do Prahy, civilní zaměstnání
  • po roce 1989 rehabilitován a povýšen
  • zemřel 30. 10. 2018

Jiří Dufek byl podplukovníkem 7. výsadkového pluku v Holešově. Tento speciální vojenský útvar při invazi vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR v roce 1968 jako jediný kladl aktivní odpor a v jistém smyslu dokonce zvažoval možnosti osvobození politických představitelů Československa (například Dubček, Smrkovský), kteří byli v danou dobu proti své vůli v Sovětském svazu. Později byl Jiří Dufek propuštěn z armády a KSČ, ve které působil od šedesátých let, jelikož  jej normalizační režim označil za nežádoucího. V posrpnové normalizační době prožíval zklamání a deziluzi. Pozdější pád totalitního komunistického režimu přivítal jako jednoznačný přínos.

Mládí, protektorát a padesátá léta

Jiří Dufek se narodil 24. dubna 1932 ve Střelicích u Brna. Jeho otec byl vyučen tesařem, rodinu však touto živností neuživil. Proto pracoval také jako údržbář železniční trati a později se u Československých státních drah (ČSD) stal „traťmistrem čekatelem“. Když mu ČSD později nabídly místo v Jasini, v „poslední“ československé vlakové stanici na Podkarpatské Rusi, tak jej přijal. V Jasini začal Jiří Dufek chodit do první třídy ZŠ, avšak 14. března 1939 musela rodina Dufkových Jasiň opustit, jelikož ta se stala součástí nepřátelské německé mocnosti. Do Čech se rodina vrátila složitou oklikou okolo Slovenska, které bylo v té době proněmecké, a usadila se v rodných Střelicích. Tam pamětník také později nastoupil na reálné gymnázium v Antonínské ulici. Otec získal zaměstnání v Třebíči u Českých drah. Během války, uvádí pamětník, zahynulo osm rodinných příslušníků, otec i matka však přežili. (Například v době protektorátu v roku 1939 se pamětníkův strýc Antonín Smutný, brněnský policista, zapojil do ilegálního hnutí. Byl odhalen a zatčen gestapem, držen v Kounicových kolejích a po tvrdých výsleších transportován do koncentračního tábora Flossenbürg. Z tábora se vrátil v roce 1945 po jeho osvobození americkou armádou.) V roce 1951, kdy zemřela pamětníkova matka, absolvoval Jiří Dufek gymnázium a dobrovolně vstoupil do Československé armády. V roce 1953 byl zařazen do výběru na Vysokou školu – Vojenskou akademii Klementa Gottwalda v Praze, kterou absolvoval v letech 1954–1957: „...když se dávaly umístěnky z akademie, tak jsem byl umístěn k motostřeleckému pluku do Hodonína (...) na funkci náčelníka průzkumu. (...) Tam jsem byl dva roky...“

7. výsadkový pluk v Holešově

O něco později dostal Jiří Dufek nabídku sloužit u 7. výsadkového pluku v Holešově ve speciálním útvaru 7374. „Tam jsem zastával dva roky funkci velitele 1. průzkumného praporu. Po dvou letech jsem přešel na náčelníka štábu a byl jsem až do roku 1969 náčelníkem štábu pluku. Pluk byl zlikvidován v roce 1969.“

K historii pluku lze dodat, že vznikl v roce 1961 v postupné návaznosti na vytváření speciálních jednotek zvláštního určení, etablujících se již od roku 1957 ve slovenském Prešově. Obecně byl tento pluk označován za unikátní, a to v jistém smyslu i v rámci bývalých vojsk Varšavské smlouvy. Jeho koncepce vycházela například i z výcviku britských SAS či válečných komandos, vzhledem k posrpnovému vývoji byla však historie tohoto pluku krátká. Pamětník v souvislosti s plukem, přímo podléhajícím zpravodajské službě Generálního štábu, uvádí například: „...jednalo se o jednotku speciálního nasazení zaměřenou na zpravodajskou a diverzní činnost (...) byl to pluk připravenej dělat hloubkový průzkum až do 800 až 10 000 kilometrů hloubky (...) jednotky vybavené speciálními rádiovými stanicemi (...) jedinej pluk tohoto ražení v republice (...) byl ukázkovým plukem nejen pro naši armádu (...) k nám se sjížděly delegace – Kuba, Maďarsko, NDR, Sověti.“

7. výsadkový pluk a okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy

Výše uvedený pluk sehrál unikátní roli v době srpnové okupace. O okupaci ČSSR sovětskými vojsky se Jiří Dufek dozvěděl z úst svého nadřízeného, Vladimíra Košana. Ten mu volal podle jeho slov 21. srpna 1968 asi ve dvě hodiny ráno, aby se dostavil do kasáren s tím, že došlo k neoprávněnému vniknutí vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR. V kasárnách se zanedlouho sešli „...další zástupci včetně politruka. Moc jsme nevěděli, poslouchali jsme rozhlas akorát... Na správě (Zpravodajské správě) bylo mrtvo, tam nevěděl nikdo nic, protože tam prostě nikdo neměl čas se bavit o tom, co se s plukem stane nebo nestane. Potom jsme se řídili prakticky rozkazem prezidenta republiky, aby se zachoval klid. Aby se nepoužily nějaké násilnosti, aby se na druhé straně nevyhovovalo požadavkům. Potom přišel do kasáren Mirek Šedina, bývalý velitel pluku, který v té době už sloužil na Zpravodajské správě. Tak jsme se teda rozhodli, že musíme v prvé řadě zjistit, co se děje v okolí. Takže se rozesílaly hlídky do okolí Holešova, aby se zjistilo, kde vlastně kdo je. Jo, protože my jsme viděli – a naše hlásky protivzdušné obrany zaznamenaly přelet letounů od Gottwaldova směrem na Brno, ale zatím žádnej voják nikde nebyl – tak jsme poslouchali rozhlas, abysme zjistili, co se kde děje. Moc jsme se toho nedozvěděli, nakonec znáte všechny ty rozhlasové... Ale zachovali jsme klid. Ráno, když byl budíček, tak jsme svolali shromáždění rot. Informovali jsme vojáky o situaci s tím, že se vyčká, jak se bude vyvíjet další situace. Žádná pohotovost, něco podobného nebylo. Jen se prostě řeklo, že zatím výcvik nebude, a jestliže bude, tak pouze v kasárnách, ne mimo kasárna, abysme nevzbudili pozornost. A bylo také řečeno, že do kasáren nevstoupí nikdo.“

Příjezd nepřátelských vojsk a debata velitelů za zdmi holešovských kasáren

O něco později, v ranních či dopoledních hodinách, před holešovská kasárna dojely tanky a vozidla okupačních sovětských vojsk. Danou situaci Jiří Dufek popisuje obdobně jako v publikaci (Jednotky zvláštního určení: Z Prešova do Holešova  1957–1969, J. Dufek, Holešov 2011). Pamětník uvádí: „My jsme je pozvali potom dál, do kanceláře velitele pluku, tam byli všichni zástupci. Oni řekli, že přišli kvůli kontrarevoluci. My jsme řekli, že tady žádná není. A potom položili prostě – kromě nich nešel do kasáren nikdo – obligátní otázku, která byla jako heslo. Která v podstatě při kladném přijetí znamenala vstřícné gesto, při záporném by byl ten útvar prostě chápaný z hlediska kontrarevoluce. ‚Kde si můžeme u vás vzít, načerpat vodu...?‘ Podle té... pije kozák vodu z Vltavy a potom bude v Čechách mír. My jsme řekli, že teda v kasárnách určitě né, že nejblíže si vodu mohou načerpat na letišti. Tak oni se potom odsunuli z kasáren, odjeli a umístili se nejprve na okraji Holešova směrem na Přílepy a potom si vytvořili tábořiště u Přílep, což je asi tři kilometry od Holešova směrem do lesů.“

Následně byla na rozkaz Generálního štábu ze 7. výsadkového pluku vyčleněna jednotka asi šedesáti až osmdesáti vojáků, kteří se postupně a nenápadně rozmístili v okolí Holešova tak, aby mohli kontrolovat hlavní místa jako národní výbor či poštu a zejména aby byla sledována činnost nepřátelských vojsk. Dále 7. výsadkový pluk také začal zvažovat možnost osvobození několika vrcholných politických představitelů Československa, kteří se v době okupace nedobrovolně ocitli na území Sovětského svazu. Tato myšlenka se však záhy ukázala jako nerealizovatelná. Pamětník ve svém vyprávění uvádí v tomto směru stručně několik principiálních důvodů.

Posrpnová normalizace a drobné policejní sledovačky

Vzhledem k následnému politickému vývoji, k akceptaci pobytu vojsk Varšavské smlouvy v ČSSR, byl „zanedlouho“ po okupaci 7. výsadkový pluk restrukturalizován a redislokován do odlišných jednotek na různých místech ČSSR, čímž fakticky zanikl. Jiří Dufek zamířil do 22. výsadkového pluku v Prostějově, kde mu však již nebyla udělena žádná významná funkce. U tohoto pluku setrval do počátku sedmdesátých let. Jelikož jej v roce 1971 posudková komise shledala jako nežádoucí osobu, musel opustit jak armádu, tak KSČ. A protože měl v Holešově spíše jméno protirežimního revizionisty, což mu dávalo minimální možnosti k pracovnímu uplatnění, přestěhoval se do Prahy. Až do změny politického režimu v roce 1989, který jednoznačně přivítal, pracoval v Železničním stavitelském závodě č. 5 společnosti Metrostav. Ve veřejně politické činnosti se od počátku sedmdesátých let téměř přestal angažovat.

Závěrečné hodnocení

S příchodem demokratického a svobodného politického režimu se pamětník dočkal určité nápravy: „...v roce 1990 došlo k určité rehabilitaci... já jsem byl povýšen o jednu hodnost a byl jsem oceněn ministerstvem nějakou medailí... Příběh Jiřího Dufka je z dnešního historického hlediska zajímavý mimo jiné také v tom, že ukazuje řadu zklamání a deziluzí, které v socialistickém Československu zažíval někdo, kdo byl původně stoupencem komunistické ideologie. Jeho deziluzi navodily zejména informace, které dostával od svého otce, jenž měl možnost navštěvovat svobodný, demokratický západní svět. Proto Jiří Dufek pozdější pád totality dnes hodnotí jako jednoznačně kladný.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století