Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumír Dufek (* 1926  †︎ 2019)

Desatero je úkolák, lidé neradi slyší, co se smí a co nesmí. Ale držme se té zásady, tak nemůžeme daleko uletět ani klesnout

  • narodil se v roce 1926 v Brně

  • po válce studoval v Brně práva

  • v roce 1946 vstoupil do Lidové strany

  • po únoru 1948 vyhozen z práce i ze školy

  • protikomunistický odboj s Karlem Kašpárkem

  • v roce 1950 nastoupil na vojnu

  • pracoval v dolech a na stavbách

  • po vojně nastoupil v Investiční bance

  • místopředseda Ústřední rady svazu PTP

  • zemřel 6. února 2019

„Narodil jsem se v Židenicích 1926, byla to chudá čtvrť, sociální cítění mi zůstalo z té doby až dodneška. Rodiče byli zdravě konzervativní. Matka selského rodu, dar víry, předala rodině. Otec ruský legionář, masarykovec, trochu volnomyšlenkář, ale maminka ho vzorným příkladem přesvědčila, že křesťanství a katolictví je výborná věc na řízení života soukromého i veřejného. Rodičům vděčím za to, že jsem si dokázal udržet páteř.“

Až do svých patnácti let prý byl Bohumír Dufek uličník. Nelibě to nesly zvláště dámy z okolí. To se prý později změnilo, když provedl „sebezpytování“ a získal náhle pověst vzorného hocha. Svůj díl na tom prý mělo náboženství i kladný vztah k rodičům. Od té doby je pamětník také přesvědčen, že „...rodina je základ nenahraditelný, to si dnešní doba neuvědomuje. Tu kinderstube by měl člověk získat do tří let... Byl jsem sokolem i skautem. Orlu fandím až dneska, vidím, že vedle toho cvičení je potřeba nějaké duchovno.“

Škola

Na gymnázium pamětníka doporučil pan učitel Pochop, učení mu nedělalo problémy. Vždycky to dotáhl na vyznamenání. Od kvinty ho škola začala opravdu bavit. Zajímaly ho jazyky, hlavně němčina, což se v protektorátu hodilo. 

Dva roky práv a politika

Po válce byl Bohumír Dufek přijat jako student práv, ve čtyřicátém šestém roce se stal členem Lidové strany a Klubu lidoveckých akademiků, kde spolupracoval hlavně s kamarádem Karlem Kašpárkem, který dělal předsedu, pamětník jednatele. Rozuměli si, jezdili po besedách na moravském venkově, utkávali se s vesnickými komunisty a měli úspěch. „Byli jsme dost inteligentní a přesvědčení – dodnes si myslím, že únor 48 byla tragédie. Byl jsem dost exponovaný, když přišli komunisti, dostal jsem padáka mezi prvními v republice. Co se mnou, úřad práce mě poslal do dolů. Naštěstí tam byli lékaři,  zjistili mé problémy s ledvinami, tak mě poslali, abych sázel stromečky, to taky nešlo, bylo to venku... Tak na vojnu.“

Mysleli na odboj

10. března 1948 byl Bohumír Dufek z brněnských práv i případných ostatních škol v republice vyloučen. Akční výbor ukončení studia odůvodnil takto: „Jako významný činitel KLA jsi stál úplně ve službách představitelů reakční rozvratnické politiky. Svůj souhlas s jejich politikou a zásadní postoj proti pokrokovému vývoji jsi projevoval jako řečník a ideový pracovník mezi mládeží.“ Do dvou dní musel odevzdat index. Pamětník nakonec přesto dostudoval díky přímluvě v Praze. S taktéž vyloučeným kamarádek Karlem Kašpárkem mysleli na odboj. Bohumír Dufek měl na starost shánění peněz. Jednou měl ale jet do Moravské Třebové, aby převzal prázdné orazítkované občanky. „Dostal jsem balíček pečlivě zabalený.“ Byla to  obrovská výhoda později při výslechu, kde mohl předstírat, že neví, co v balíčku bylo. Nejdříve se dokonce pokusil zapřít i to, že v Moravské Třebové vůbec někdy byl. Jak poznamenává i zápis StB, z této protistátní činnosti nebyl nikdy usvědčen. 

Přítel z Lidové strany a otec pamětníkovy přítelkyně Emil Vojanec mu díky svým konexím přes americkou ambasádu nabídl v této době možnost emigrovat do Spojených států, kde měl Bohumír Dufek příbuzné. Nakonec ale neodjel, hlavně kvůli rodině.

V zápisech StB je poznámka: „Udržoval známost s dcerou poslance Vojance, oženil se s ní jen proto, aby se za něj Vojanec přimluvil.“ Pamětník ke svému vztahu s dcerou Emila Vojance dodává: „To se pak nějak polámalo, já se přiznám, že to byla možná má chyba, já se nebyl schopen vypořádat s dopady Února, je mi to líto, byla to dobrá holka, hodná. Já nebyl schopen solidního rodinného života.“ Podle svých slov se však se slečnou Vojancovou, navzdory opačnému tvrzení StB, nikdy neoženil. 

Už 6. března 1948 byl Bohumír Dufek také odvolán ze své dosavadní práce, kterou vykonával v prověřovací a trestní komisi obvodní rady ÚNV zemského hlavního města Brna. Nejdřív ho obeslal úřad práce, nakonec ale skončil na vojně.

Vojna

1. října 1950 narukoval Bohumír Dufek na vojnu. Na základní službu už byl ale poměrně starý. Byl přidělen k malé velitelské rotě, kde jednou probíhalo sezení na PVS, tedy na politicko-výchovné světnici. Vojín Dufek se přihlásil, že chce do kostela. „‚Nemáte přísahu!‘ ‚Podle ústavy bych měl právo...‘ On mě chtěl před ostatními shodit, prý: ‚Chtěl by ještě někdo...?‘ Celá rota se hlásila, tam byl i zuřivý bolševik, redaktor Rovnosti – přihlásil se taky. Byli nadržení, měsíc v kasárnách... Teď, kdo skupinu povede: měli jsme tam tři ‚aspiriny‘, tak se říkalo aspirantům, jeden z nich, slovenský luterán, povídá: ‚Já ich poveděm.‘ A velitel byl v koncích. A my v pořádku tam, v pořádku zpátky, žádný průser...“

PTP

Příhoda pokračovala při vojenské prověrce: „Vy jste se vloudil do armády, abyste ji rozvracel.“ – „Normálně jsme uplatnili právo podle ústavy...“  – „Vy jste agent!“ Tři hodiny prý trvala tato debata. Na půdě ústavy byl ovšem budoucí právník neporazitelný. Vyhrožovali mu Špilberkem a nakonec ho od prověrky vyhodili. Po přísaze, kterou složil 28. října 1950, mu vzali zbraň a poslali ho k PTP do dolů v Karviné. „Katastrofa. Sloje padesát až šedesát centimetrů, člověk pracoval vleže, několik pater pod zemí.“ Nejdříve ho jako nováčka, a ještě k tomu vysokého, nikdo nechtěl do party. Kopání kylofem vydržel jen pár dní, pak šel na Důl Žofie do Orlové, kde se mohl pod zemí trochu narovnat.

Vzpomíná, že mu šlo v dolech i o život. „Stalo se, že štajgr mě pro něco poslal, tak jsem valil po té hlavní sváře, kde jezdila lokomotivka. Za mnou se něco děje, světlo: lokomotivka tlačila ty prázdné vůzky. Chodba byla vysoká, klenutá, vyztužená ocelovými vzpěrami, 30 cm od sebe. Byla tma, řidič mě neviděl, hluk – volání nemělo smysl, utíkal jsem, strach mi svíral řitní otvor, co bude?!“ Byl zázrak: „Jeden ten hajsman byl prasklý, odstranili ho, druhý nebyl namontovaný, byla tam asi 60 cm mezera, když se to lámalo, zůstalo 40 cm místo. Já do toho zaklekl, on okolo mne přepršal, ani o mně nevěděl... Kdo tam přivalil tu vzpěru, toho hajcmana, a nedal tam novou? Kdo?“ Bývalý vojín Dufek myslí na svého strážného anděla. Vůzky z deseticentimetrovejch fošen obité plechama – to by ze mne byl guláš!“

Na stavbě

Když se dostal z dolů, pracoval na stavbách, třeba v Libavé nebo ve Šternberku. „Zjistil jsem, že u lopaty nemusel člověk zůstat. Vojenské stavby potřebovaly moře lidí. Já byl železářem, dělal jsem třmínky, výztužku... u lopaty zůstali jen kluci, co byli dobří jen k lopatě. Život pétépácký nás naučil všecko. Já byl časem i pomocným stavbyvedoucím. Po návratu z vojny jsem si nemohl udělat strojní průmyslovku, škoda, mohl bych být někde zašitý. Takhle jako právník jsem byl pořád podezřelý.“

Základní vojenskou službu nastoupil Bohumír Dufek 1. října 1950 a do civilu se dostal až 12. prosince 1954. Byl v Karviné, Libavé, Šternberku, v Ostravě, v Brně a v Rajhardu u Brna. Pak si pro jistotu zařídil modrou knížku.

Po vojně

Po vojně nejdříve nastoupil do Investiční banky, kde se zjistilo, že umí pracovat a nebojí se práce. „Tam bych se normálně nedostal, než vyšetřili můj kádrový profil, osvědčil jsem se, nechali mě tam, byl jsem nadějný mladý kádr, osmadvacet let, tam byli staří bankovní úředníci z první republiky.“ Kádrový posudek z roku 1957 už má pamětník mnohem lepší: „Poměr k dnešnímu zřízení hodnocen kladně.“ Jak sám dnes říká, nechtěl kvůli komunistům sabotovat republiku jako takovou. Navíc měl známé na obou stranách řeky a i mezi komunisty se našli lidé, kteří nekradli, nevyžadovali dodržování hloupých zákonů a pravidel a byli to slušní občané. „Poněvadž žít se musí. Primum vivere deinde philosophari. Nejprve žití, pak filozofování, tím jsem se řídil. Nemám si co vyčítat.“

PTP dnes

Moravskoslezský svaz založili v roce 1992, když v Praze v celorepublikové organizaci byly rozbroje. V květnu 1992 se trhli Slováci. Starají se o zdraví a sociální záležitosti svých členů. Také vydávají knížky, třeba pétépácké příběhy Hořké vzpomínání. 

Na závěr ještě paměntík dodává: „V září 1948 mě navštívil gentleman z jisté instituce: ‚Pane Dufek, mám tady zprávu, že byste měl studovat... Ale musel byste se za to odměnit. Lidová mládež by vás vyslala jako rezidenta do Bavorska.‘“ Když pamětník podle vlastních slov odmítl, dostal od něho k podpisu, že nechce spolupracovat. Jak komentuje, nebylo mu přitom dobře.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jana Červenková)