Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilnara Dudash (* 1984)

• narodila se 9. července 1984 v Německu do rodiny sovětského vojáka

• v roce 1986 se rodina přestěhovala na Ukrajinu

• do první třídy nastoupila ve městě Mukačevo, další léta školy absolvovala ve vesnici Danylovo

• větší část dětství ji vychovávali prarodiče, matka odešla za prací do ČR

• od roku 2001 studovala na matematické fakultě univerzity v Užhorodě

• v roce 2006 odešla za prací do ČR

• v roce 2014 založila Ukrajinskou iniciativu pro jižní Moravu, z.s., jejíž je prezidentkou

• v březnu 2022 v reakci na válečný konflikt na Ukrajině spoluzaložila Ukrajinské centrum

• v roce 2022 žila v Brně

Když v roce 2014 spolu s kolegy Ilnara Dudash zakládala sdružení Ukrajinská iniciativa jižní Moravy, netušila, jak významnou roli bude tato organizace hrát o osm let později pro její krajany – Ukrajince prchající z válečného konfliktu v jejich vlasti.
Ukrajinské centrum zřízené v polovině března 2022, ani ne měsíc po vypuknutí války na Ukrajině, se stalo záchytným bodem pro spoustu Ukrajinců. Pro předškoláky jsou zde dětské skupiny, které fungují jako kus domova v cizí zemi. Učitelky z Ukrajiny se dětem věnují podobně jako na Ukrajině. Ve skupinách se mluví ukrajinsky, zároveň se však děti učí i češtinu. Dále je zde nabízeno psychologické poradenství, právní poradenství a poradenství pro těhotné ženy, stejně tak jako konzultace při hledání zaměstnání. Ukrajinské centrum pořádá i kurzy češtiny a integrační workshopy, které se zaměřují na specifika života v Česku.

Sama Ilnara Dudash k tomu říká: „Jsem nejen Ukrajinka, ale i Češka. Mám české občanství a jsem tak dvakrát pyšná. Jsem hrdá jednak na Ukrajince, kteří bojují velice statečně, a za druhé jsem pyšná, že mohu patřit do české společnosti. To, jak se zachovalo Česko, je strašně obdivuhodné. Česko opravdu otevřelo svoji náruč a nabídlo svoje statečné rameno pro každého Ukrajince a snaží se pomáhat.“

Často jsme se stěhovali

Ilnara Dudash se narodila 9. července 1984 ve městě Neustrelitz do rodiny sovětského vojáka. Krátce po jejím narození se rodina přestěhovala do Výmaru, a když byly Ilnaře Dudash dva roky, tak se spolu s rodiči a mladší sestrou přestěhovala zpět na Ukrajinu do města Perečyn. V Mukačevu nastoupila do první třídy a v sedmi letech se přestěhovala do vesnice Danylovo, kde žila až do 17 let. Když jí bylo přibližně deset, matka odešla za prací do České republiky a o Ilnaru Dudash a její sestru se starali prarodiče. Vzpomíná, že maminka přijížděla domů na Ukrajinu zpravidla na jeden měsíc v roce.
Roku 2001 začala studovat na matematické fakultě univerzity v Užhorodu. Po dokončení studií našla celkem solidně placenou práci, její partner se však ocitl bez zaměstnání, a tak se oba rozhodli pro odchod do zahraničí. Na základě vyprávění matky o náročných podmínkách a těžké práci v České republice se Ilnaře Dudash do Česka moc nechtělo, vzhledem k matčině kontaktům to však byla logická volba.

Češi nemají rádi Ukrajince

V roce 2006 tak Ilnara Dudash odešla do České republiky. S partnerem počítali, že v Česku stráví maximálně dva roky a pak se vrátí zpět na Ukrajinu.

Tehdy ještě Česko ani Slovensko nebyly v Schengenském prostoru, takže k vycestování potřebovali turistická víza obou zemí. Na začátky svého pobytu nevzpomíná nejvřeleji: „Pro mě Česko bylo strašně cizí a hodně se mi stýskalo po Užhorodu, kde jsem předtím žila. Měla jsem tam přátele, všechno mi tam bylo blízké. Brno pro mě bylo velké a strašně chladné. Nebylo mi tady příjemně.“ Začátky pracovního života byly pro Ilnaru Dudash taktéž krušné: „Máma mi sehnala práci, byla to práce načerno. Šla jsem pomáhat k jednomu podnikateli, který pěstoval sarančata, cvrčky a šváby jako krmivo pro ještěrky nebo hady. Já se toho strašně bojím, takže pro mě to bylo překonávání sama sebe. Obrovský výstup z komfortní zóny,“ popisuje, nyní už s úsměvem, Ilnara Dudash. Říká, že zpětně vidí, jak ji tato zkušenost formovala. Musela se naučit jednak překonat svoje strachy, ale také si uvědomila, že tohle pro sebe nechce, a tak bude potřeba, aby na sobě pracovala a rozvíjela se.
Vystřídala spoustu ne příliš dobře placených zaměstnání, a když po zhruba půl roce pobytu v Brně pracovala pro společnost, která prodávala lístky do kin ve firmách, uvědomila si, že se k ní lidé chovají hezky. Zjistila, že Češi dokážou podat pomocnou ruku, jsou tolerantní a vstřícní. Skrze toto uvědomění se začala v Česku cítit lépe a postupně změnila i pohled svojí matky na Čechy. Ilnara Dudash vystudovala Masarykovu univerzitu a našla si práci. Původně plánované dva roky pobytu v České republice se stále prodlužovaly.

Ukrajinská iniciativa jižní Moravy

V roce 2014 spoluzaložila Ukrajinskou iniciativu jižní Moravy, z.s. V zakládajícím týmu jsou Ukrajinci, Češi i Rusové a Ilnara Dudash je prezidentkou spolku. „Naším cílem bylo prezentovat ukrajinskou kulturu české společnosti. Spousta Čechů neví o ukrajinské kultuře zhola nic, takže se snažíme alespoň částečně přiblížit, že Ukrajina má bohatou historii, krásnou hudbu. Děláme i výstavy malířských děl a přednášky či cestopisy,“ vypočítává Ilnara Dudash aktivity spolku. „K tomu jsme v roce 2019 otevřeli sobotní školu, kde se snažíme ukrajinským rodinám žijícím v Česku dlouhodobě pomoci s přenášením tradic na další generace. Aby se ty děti dokázaly cítit i jako Ukrajinci, protože pro děti je to strašně obohacující. Čím více kultur i jazyků budou mít v sobě, tím pro ně život v budoucnu bude jednodušší,“ vysvětluje.

Na začátku války jsem se cítila provinile

Když začala válka na Ukrajině, byla Ilnara Dudash v zahraničí. Sama své pocity popisuje jako obrovský šok: „Uvědomila jsem si, jak jsem byla strašně naivní. Náznaky válečného konfliktu už nějakou dobu probíhaly, minimálně tři měsíce. My jsme i diskutovali s přáteli, jestli vůbec otevřený válečný konflikt na celé Ukrajině je možný. Říkali jsme si, že spíše ne, že je to jen řinčení zbraní a snaha ze strany Ruska vydírat Evropu, ne-li celý svět. Když to pak přišlo, tak jsem byla v takovém šoku, že jsem vůbec nevěděla, co mám dělat.“

Po počátečním rozčarování začala přemýšlet, jak by mohla být užitečná. Zároveň se však dostavil pocit viny: „Vy jste někde, řekla bych v teplíčku, vás se to netýká, ale vaši lidé tam umírají a musí bojovat za vaši svobodu, za svobodu vašich blízkých, za svobodu vaší země. Cítila jsem provinění, že tam nejsem,“ popisuje. Pocity viny – jakkoli iracionální – se však rychle snažila přetavit do toho, jak být užitečná. První týden komunikovala online, překládala texty, radila příchozím do České republiky a propojovala je s organizacemi pomáhajícími Ukrajincům.

V polovině března 2022 vzniklo na Moravském náměstí v Brně Ukrajinské centrum, což je komunitní centrum pro nově přicházející Ukrajince. Ilnara Dudash ho popisuje jako „malý kousek domova v cizí zemi“ a dodává, že o něčem takovém s kolegy dlouho snili. Vznik centra tak považuje za splnění snu, bohužel za smutných okolností v důsledku války. Kromě již zmiňovaných aktivit nabízí Ukrajinské centrum i integrační workshopy zaměřené na specifika života v České republice a na odbourávání nedůvěry vůči úřadům, kterou si spousta nově příchozích Ukrajinců přináší na základě zkušeností z vlasti.

„Věřím, že společnými silami dokážeme svět udělat hezčí, příjemnější a mírumilovnější,“ uzavírá svoje vyprávění. V roce 2022 žila Ilnara Dudash v Brně.