Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Drnek (* 1918  †︎ 2003)

• narodil se roku 1918 v Českých Budějovicích

• absolvoval základní vojenskou službu v Československu

• po počátku nacistické okupace opustil protektorát

• přihlásil se do československých jednotek v Polsku

• byl internován v několika sovětských táborech

• prodělal výcvik v Buzuluku

• účastnil se mimo jiné bojů o Sokolovo, Kyjev a Dukelské operace

Václav Drnek se narodil 22. září 1917 v Českých Budějovicích, vystudoval tamější reálné gymnázium a v roce 1936 nastoupil prezenční vojenskou službu v Josefově. Nato získal hodnost podporučíka v záloze. Když si začal hledat zaměstnání, vstoupila do jeho plánů okupace, a tím se jeho život začal ubírat zcela jiným směrem.

Z protektorátu za pomoci pošťáků

V okupovaném Československu se všeobecně vědělo, že se v polském Krakově začíná formovat Československá armáda, a pan Drnek byl okamžitě rozhodnut přejít hranice a na boji s fašistickým Německem se aktivně podílet. Při útěku jemu a jeho skupince pomáhali zaměstnanci pošty – mladí muži naskákali do prázdného nákladního vagonu na zastávce Kunčice a ten je převezl přes hranice. Když je zaregistrovaly polské úřady, znamenalo to deset dní strávených na policejní stanici. Bylo rozhodnuto, že vstoupit do Československé armády je možné jen přes cizineckou legii. Způsobem, který dnes těžko osvětlíme, se přihodilo, že do francouzských jednotek byli odesláni ti, kdo si nepodali žádost, zatímco ti, kdo žádost o vstup do cizinecké legie podali, zůstali v Polsku – tak i pan Drnek patřil k těm, kdo se uplatnili v boji na východní frontě a odjeli do Sovětského svazu.

Dárek k narozeninám? Do Sovětského svazu

Teprve těsně před válkou podepsal polský prezident souhlas se vznikem Českého a Slovenského legionu. Pamětník Drnek spolu s ostatními putovali do výcvikového tábora Lešná (na území současného Běloruska). Měli tam podstoupit výcvik, nicméně události v Polsku se řítily příliš rychle a československé jednotky, dosud bez výstroje i výzbroje, se přesunuly do Sovětského svazu. Z Lešné cestovala jednotka vlakem, před stanicí Trnopol však narazila na rozbitou trať a dále směrem na Rumunsko musela pokračovat pěšky. Pan Drnek vzpomíná, že hranice Sovětského svazu překročil přesně v den svých dvaadvacátých narozenin.

Žádné zajetí to nebylo

V souvislosti s vyhlášením protektorátu Čechy a Morava padlo rozhodnutí internovat československé jednotky. Pan Drnek výslovně upozorňuje na rozdíl pojmů zajetí a internace a chování Sovětů k Čechoslovákům hodnotí jako velmi slušné. Zmiňuje možnost volného pohybu například na práci, o které hovoří jako o dobrovolné, propustky na vycházky a vyzdvihuje fakt, že do organizace jednotky Sověti výrazně nezasahovali. Pamětník má přesné vzpomínky na všechna místa, kde byl s ostatními ubytován a za jakých podmínek. V první řadě to byla kasárna v Kamenci Podolském, druhá lokalita byla poněkud bizarní – vojáci bydleli v budově divadla uprostřed polí. Místo bylo bez vodovodu a také bez záchodu, muži spali v divadelním sále a myli se pouze dešťovou vodou. Za internace v Olchovcích našel mladý muž ve svých vlasech první veš ve svém životě. V klášteře v Jarmolencích pobyla jednotka až do jara 1940 a po klášteře v Orankách strávila nejdelší dobu v sídelním městě Suzdal – od června 1940 až do podzimu 1941.

„O tom soudruh Molotov nic neříkal“

Výrok o tom, že Češi jsou smějící se bestie, snad naráží na zvláštní schopnost najít si v jakkoli bezútěšné situaci něco, z čeho si lze tropit žerty. Tak například internované budoucí bojovníky proti fašismu napadlo vzít dýně, vydlabat je, dát do nich svíčky a chodit s nimi strašit sovětské vojáky. Stejný motiv měl i žertík v jednom kostele, kde vykopali pohřbené tělo. Vodou na mlýn zvláštního českého smyslu pro humor byly přednášky sovětských politruků. Když jeden z nich předkládal Česchoslovákům stanovisko Molotova, jednoho z internovaných napadlo s bezelstnou tváří Švejka zeptat se, jaký je vztah SSSR k Maďarsku. Politruk se neodvážil hovořit na vlastní pěst ani v této otázce a odbyl ji tím, že na to téma soudruh Molotov nic neříkal. Komunistická uvědomělost přednášejících šla až do té míry, že Sověti vykládali s naprostou jistotou o mírumilovnosti německých dělníků, kteří za žádnou cenu nebudou bojovat se Sovětským svazem. V tu chvíli však už byli Němci u Smolenska. 

Zaplatili životem za komunistické přesvědčení

Také přímo mezi internovanými se vyčlenila skupina komunistů. Podle slov pana Drnka se tito komunisté, zvaní Hvězdáři, oddělili, část jich zůstala v Sovětském svazu a část se pak znovu připojila k jednotkám v Buzuluku. Tito muži byli využiti jako výsadky později na Slovensku, což nikdo z nich nepřežil.

Nákaza tyfem ve vlaku

Internace trvala do okamžiku podpisu o vojenské pomoci sovětským a československým politickým vedením. Tehdy byly jednotky přesunuty podruhé do kláštera v Orankách a byly tam až do února 1942, kdy se Čechoslováci spolu s nově přibylými volyňskými Čechy ocitli konečně v Buzuluku. Pana Drnka i ostatní tam čekal tvrdý, nicméně užitečný výcvik. Vojíni cvičili přibližování, útoky, obranu i deset hodin denně a nachodili stovky kilometrů. Pamětník Drnek o první dva měsíce výcviku přišel, poněvadž hned na začátku onemocněl skvrnitým tyfem. Za infekci mohla veš, kterou chytil na zpáteční služební cestě pro zbraně do Čkalova ve vlaku. Cvičilo se ve čtyřicetistupňových mrazech, a když se na podzim 1942 začaly používat při výcviku i minomety, mohlo se s jedním manipulovat pouhou hodinu – pak všechny mechanismy zmrzly a byly k nepoužití.

Tvrdé poměry i pro ženy

Zvláštní kapitolou, které se každý pamětník buzuluckých poměrů alespoň letmo dotkne, jsou ženy v československých jednotkách. Výcvik pro ně v ženské jednotce byl stejně těžký jako pro muže, bez jakýchkoliv úlev – ať už se jednalo o zakopávání, pochody, střelba nebo strážní služba.

Vojáci toužili po boji

Pan Drnek nabízí pohled i do zákulisí sporu mezi pozdějšími generály Svobodou a Píkou. Československé ministerstvo v exilu zastávalo stanovisko, že československé jednotky by se měly účastnit bojů spíše okrajově až symbolicky. Proti tomu se stavěl jak Svoboda, tak i sami vojáci a Svoboda tehdy napsal dopis Stalinovi se žádostí o odchod na frontu. Toho se vojáci dočkali v únoru 1943 u příležitosti boje u Sokolova.

Tři sta padesát kilometrů pěšky na frontu

Bojům u Sokolova předcházel přesun, proslulý svou náročností. Pluk cestoval vlakem čtrnáct dní až do stanice Valujky, kde železnice končila, Rudá armáda postupovala příliš rychle a vojáky čekal pochod každou noc čtyřicet až padesát kilometrů, celkem kolem tří set padesáti, první odpočinek byl až v Charkově. Myšlenku motorizovat prapor nebylo možné realizovat, přišel rozkaz k rychlému pochodu k Sokolovu. Pan Drnek tam působil jako zástupce poručíka Kostoviče u minometné jednotky, která cestovala z Valujek tažená jedenácti koňmi.

Nervozita před Sokolovem

Noc před bojem o Sokolovo popisuje pan Drnek jako nepříjemnou chvíli, kdy panoval nečas a pršelo, jako by i počasí jaksi znervóznělo. Tou dobou Němci plánovali protiofenzivu s úmyslem obklíčit československou skupinu jako odvetu za neúspěch ve Stalingradu.

Z československých jednotek po rozvržení sil u Sokolova našla největší uplatnění první četa a po bojích přímo u Sokolova se těžiště přesunulo na Arťuchovku. Tam Drnek velel dvěma četám jako podpora druhé roty. Němci prý měli v plánu útočit přímo ze Sokolova a zaujmout tam výchozí pozici, poručík Markovič však zachytil šifru, a tak tomu bylo možno zabránit. Pan Drnek upozorňuje na československou dělostřeleckou jednotku ozbrojenou kaťušemi a razantně odmítá názor, že by byli Čechoslováci Stalinem vystaveni Němcům zcela bez prostředků.

Nepřirozené ticho

Konečně 13. března přišel rozkazu k ústupu přes Arťuchovku. Okamžik, kdy s druhem Václav Drnek čekal, až celý prapor vejde do lesa, byl nezapomenutelný. „Stáli jsme na kraji lesa, všude nastalo nepřirozené ticho a v tu chvíli na člověku spočívala hrůza, když cítíte, že jste naprosto sám… Prapor byl v lese v klidu a bezpečí, poněvadž Němci do lesa moc nelezli. Při tomto ústupu jsem si uvědomil, že jsem neviděl disciplinovanější jednotku. Nikdo si nezapálil ani cigaretu, všichni spořádaně a v tichosti našlapovali,“ vypráví pan Drnek. Jeho slovům přikyvuje manželka, paní Danuta Čermáková Drnková, která tehdy pracovala jako předsunutá zdravotní hlídka v kostele. Na zpátečním pochodu pociťovali vojáci jako nejobtížnějších posledních deset kilometrů před určeným místem odpočinku.

Z jednotky prapor

Dále pan Drnek hovoří o pobytu praporu v obci Veseloje a přípravě na reorganizaci jednotky na prapor. Vznikla tam také poddůstojnická a důstojnická škola, pan Drnek dostal na starost velení kulometné, spojovací a minometné rotě. Krátce nato v Novochopersku vznikl dělostřelecký oddíl ze dvou baterií, dělostřelecké a protitankové. Jedné z nich velel Král, druhé pak právě Václav Drnek.

Nakonec na štáb

Tento oddíl byl na cestě na frontu bombardován a ztratil tak čtyři až pět mužů, stejně jako o něco později u Ostrožan. Bojů o Kyjev se účastnil pod velením kapitána Pazderky. Po přesunu československých jednotek na Volyň v březnu 1944 tam byli nabíráni do řad vojáků noví muži – volyňští Češi. Na pana Drnka připadl nelehký úkol provést za pouhé tři týdny školní střelby. Nato byl přeložen k náhradnímu pluku do Saragury a stal se velitelem třetí dělostřelecké baterie, kterou po něm převzal kapitán Macháček. Nakonec pan Drnek působil na štábu sboru jako náčelník štábu dělostřeleckého sboru a v této funkci prošel celou Dukelskou operací a dalšími osvobozovacími boji až do Prahy.