Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Drhovský (* 1935)

Měnová reforma ovlivnila celý můj život

  • narozen 28. května 1935 v osadě Doubrava – Hladná

  • popisuje proměnu krajiny kolem Vltavy před vznikem vodní nádrže Orlík

  • byl svědkem příjezdu Rudé armády do Doubravy – Hladné

  • v letech 1950–1952 v učení ve Škodovce (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina) v Plzni

  • 1. června 1953 se zúčastnil velkých demonstrací proti měnové reformě v Plzni

  • za účast na protistátní demonstraci byl přeřazen ze svého místa na podstatně horší práci

  • od roku 1953 měl v kádrových papírech uvedenou účast na protistátní demonstraci

  • celé období komunismu nemohl získat vyšší pracovní pozici

  • nikdy nevstoupil do KSČ

  • v letech 1963–1995 pracoval jako revizní technik jeřábu ve Škodovce v Českých Budějovicích

  • v roce 2023 žil v Českých Budějovicích

Bez ohledu na okolnosti začal 1. červen 1953 pro Václava Drhovského stejně jako každý jiný pracovní den, opravoval porouchaný stroj v lokomotivce v plzeňské Škodovce (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina). „Najednou do lokomotivky přišel průvod lidí v montérkách s transparenty „Vláda nás oklamala“ a tak dále. ,Pojďte na náměstí,‘ křičeli. Já a řada dalších kamarádů, ale taky tam už prostě hrály roli holky, jsme se k tomu přidali a šli jsme s tím průvodem na náměstí,“ vypráví pamětník, jak se jako osmnáctiletý přidal k velké demonstraci proti měnové reformě. Na náměstí se tehdy demonstrovalo asi do dvou hodin odpoledne. Když demonstranty poté začaly rozhánět bezpečnostní složky, nebránili se a přesunuli se zpátky k závodu. „Ale v bráně čekali milicionáři a ti nás čapli: ,Odkud jsi? Kdo je tvůj mistr? Z které jsi dílny?‘ Zkontrolovali to telefonem. Když to všechno zkontrolovali, tak nás pustili,“ říká a dodává, že to netrvalo ani měsíc, než dostal předvolání před lidový soud.

Otec mistroval v podniku založeném Vojtěchem Lannou st.

Václav Drhovský se narodil 28. května 1935 v malé jihočeské osadě zvané Doubrava – Hladná Josefu Drhovskému a Alžbětě Drhovské, rozené Koutníkové. Otec pamětníka se vyučil tesařem a pracoval pro firmu založenou Vojtěchem Lannou (1920–1948, Lanna ASS). Mistroval partě dělníků, opravovali poškozené břehy Vltavy, náhony, jezy, vorové propusti a další. Alžběta Drhovská vedla domácnost a starala se o malé hospodářství.

Josef Drhovský pracoval jako tesařský mistr až do druhé poloviny padesátých let, kdy se začalo s úpravou břehů Vltavy a s přípravami na stavbu vodní nádrže Orlík. „Orlická přehrada se stavěla jako třetí přehrada ve Vltavské kaskádě. Lidi tomu nejdřív nevěřili, že by tady mohla vzniknout taková přehrada, tolik vody. Ale postupně viděli, že k tomu skutečně dojde,“ hovoří o vývoji situace obyvatel žijících kolem Vltavy v druhé polovině padesátých let pamětník. Výstavbou orlické přehrady (1954–1961) se nenávratně proměnila krajina, kterou pamětník důvěrně znal. Pod hladinou nádrže zaniklo několik obcí v jejich okolí (Červená, Radava, Dolní a Horní Lipovsko a další). „Tenkrát si lidi nedovolili moc protestovat, co strana řekla, to platilo,“ vysvětluje tehdejší postoje místních.

Otec pamětníka v závěru padesátých let svou práci mistra tesařské party pracující v povodí Vltavy opustil, raději odešel mistrovat do Strakonic. „On se o tom nechtěl bavit. Chápejte, tenkrát byla taková doba, že se lidé báli projevovat svoje věci, názory, protože nevěděl, kdo je mezi lidmi udavač a mohlo to skončit tragicky.“ Václav Drhovský ale dodává, že otec byl z celkové proměny krajiny a povodí řeky, kde strávil celý život, velmi nešťastný a zklamaný.

Na konci války začali přicházet národní hosté

Válka na rodinu Drhovských prý tolik nedoléhala, nejvíce je trápil nedostatek jídla, dodávky potravin a sběr šatstva pro německé vojáky na východní frontě. „Ovšem pak přišel rok 1945, to už se vědělo, že bude konec. Já vím, že jsme začátkem dubna byli na zahradě jako kluci a dívali jsme se na stříbrná letadla, jak nalítávala v nádraží v Protivíně, kde bombardovala a rozstřelovala německý vlak. Velký kouř z toho šel, plameny,“ vybavuje si obraz z konce války pamětník.

Vypráví, že v polovině dubna 1945 přestaly děti chodit do školy. Do Doubravy a okolí začali proudit tzv. národní hosté, o které se obec musela postarat. Jednalo se o civilní uprchlíky německé národnosti z oblastí, které obsadila nebo ohrožovala Rudá armáda. „Byli to ženy, děti a starci z Ratibořska a Kladska,“ rozvzpomíná se pamětník. Obec je ubytovala ve škole a po hospodách. Nedlouho po nich se ve vsi usadila německá armáda. Oproti německým uprchlíkům, kteří byli podle vyprávění velmi zdrženliví, se němečtí vojáci chovali povýšeně. „Nejhorší to bylo, jak si vzpomínám – tuším, že Hitler měl narozeniny 20. dubna, ale to nevím určitě. Chodili po vsi, hrnce na hlavě, poklicemi do toho tloukli. Opilí byli. Ženy, včetně naší maminky, utekly do lesa a vrátily se až pozdě v noci,“ říká a dodává, že odešli někdy začátkem května 1945.

Nikdo nevěděl, kdo je kdo

Rudá armáda k nim do vesnice přišla 12. května 1945, usadila se v nedalekém lesíku zvaném Březí, kde chránili pravý břeh Vltavy, aby Němci neutíkali přes řeku k americké armádě. „To byli dobří kluci. My jsme je měli rádi. Jezdili jsme s nimi, když jeli třeba pro jetel nebo tak, ale jakmile jsme přijeli – jezdili samozřejmě koně a vozy –, tak 100 metrů od lesa nás odehnali z vozů, vzali samopaly, protože v tu dobu byly lesy plné lidí, chlapů, vojáků a nikdo nevěděl, kdo je kdo,“ popisuje chaotický a nebezpečný čas na konci války v okolí Doubravy pamětník. Václav Drhovský vzpomíná, že po polích se tehdy potulovalo mnoho koní, které nikomu nepatřili. Místní si je běžně chytali, zapřáhli si je, udělali s nimi nějakou práci a pak je zase pustili.

Dílny byly větší než budějovické náměstí

„Tenkrát bylo heslo: ‚Já jsem horník, kdo je víc?‘ A jezdili pěkně oblečení, uniformovaní mladí kluci po školách a lákali nás do dolů,“ vypráví o havířských náborech na školách Václav Drhovský, který se nikdy nechtěl stát horníkem. Přiznává, že práce v dolech se velmi bál. Aby nemusel do dolů, podal si hned tři přihlášky na učiliště v Českých Budějovicích, ve Strakonicích a v Plzni. Přijali ho všude, vybral si plzeňskou Škodovku (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina).

„To bylo všechno velmi slavnostní,“ popisuje svůj nástup na plzeňské učiliště v září 1950 a pokračuje: „My jsme přijeli do Plzně, před první branou Škodovky stály stovky – nechci říct tisíce, protože to nevím – kluků, jako jsem byl já.“ Ve Škodovce se na nic nečekalo, chlapce hned první den rozřadili do jednotlivých dílen.

Podle vzpomínek pamětníka byla Škodovka Plzeň tehdy velký, naprosto soběstačný a dobře fungující organismus. V objektu měli vlastní elektrárnu, plynárnu. Po areálu továrny zaměstnance rozvážely autobusy. Aby pracující nemuseli opouštět prostor továrny a zbytečně se tak zdržovat od práce, ordinovalo tam několik lékařů. Měli zajištěné stravování, které dělníkům přímo na pracoviště roznášely tzv. svačinářky. „Ale hlavně tam byly dílny. Ale nemyslete si dílny 10x10 metrů. Já byl přiřazen do lokomotivky a ta dílna byla možná větší než budějovické náměstí! Z jedné strany šel do lokomotivky materiál a z druhé každý druhý den vyjela jedna hotová parní lokomotiva do lakovny.“

Pamětník dodnes vyzdvihuje úzké propojení učedníků s pracovníky a učiliště se samotnou výrobou. Učedníci měli stejně dlouhou pracovní dobu jako dělníci. Pracovali na speciální galerii, kde se po celý rok učili vše, co bylo na daném pracovišti potřeba. Pamětník vzpomíná, že ačkoliv tím byli odříznuti od samotné výroby, byli na pracovišti stále přítomni a „očima to viděli“. Teorii se učili v pokračující škole.

Někdy usínali únavou

Když se vrátili z učiliště na internát, měli jen chvíli volného času. Poté se jich ujali vychovatelé, kteří pro ně měli připravený program. Chodili do tanečních, do divadla. Ale sám dodává, že to někdy bylo těžké, protože mladí učni byli po celém dni skutečně vyčerpaní. Vychovatelé také rozhodovali, zda mohou jet domů na návštěvu, vše se odvíjelo od toho, jak se chovali a prospívali. Pamětník sám zmiňuje, že tvrdý řád a pevný režim s jasnými pravidly připomínal vojnu.

Po vyučení strojním zámečníkem v roce 1952 se Václav Drhovský rozhodl v plzeňské Škodovce zůstat a nastoupil jako údržbář – opravář strojů v lokomotivce.

Přidal se k demonstrantům

Den před vyhlášením měnové reformy, 1. června 1953, vystoupil tehdejší prezident Antonín Zápotocký v rozhlase a ujišťoval národ, že měna je pevná a k měnové reformě nedojde. Den nato komunistická vláda s ÚV KSČ měnovou reformu vyhlásila. Lidé přes noc přišli o většinu svých úspor a hodnota výplaty se jim podstatně snížila.

Václav Drhovský si dodnes přesně vybavuje celý průběh 1. června 1953, dne, který nadlouho ovlivnil jeho život. Osudné pondělí pro něj začalo stejně jako každý jiný pracovní den v plzeňské Škodovce. Nedlouho po začátku směny se v dílně objevil průvod dělníků s transparenty a vyzýval je k účasti na demonstraci proti právě oznámené měnové reformě. Pamětník se k průvodu přidal. Dodnes se zamýšlí nad důvody, které ho k účasti na protestech vedly. Spíše se prý nechal strhnout davem, ve kterém byli jeho známí, kamarádi a děvčata, než že by ho trápil samotný nesouhlas s měnovou reformou nebo snaha vyjádřit otevřený odpor proti komunistické straně, která o ní rozhodla. 

„Přišli jsme na náměstí a tam jsme nevěděli co. Tam jsme koukali jeden na druhého, tu a tam někdo něco řekl,“ popisuje demonstraci pamětník. Vojáci[1] začali účastníky postupně vytlačovat, ti se nebránili a postupně odcházeli ke Škodovce. „Tam byly připravené Tatry T-101 a stál tam kordón lidí. Teprve později jsme poznali, že to byli ti, kteří chodili mezi demonstranty a kdo byl nejvíc agresivní, tak si ho pamatovali. Ukázali a toho hodili – ne hodili, musel nastoupit na Tatru a někam ho odvezli.“ Když se dostali ke Škodovce, už na ně čekali milicionáři, kteří je legitimovali a zapisovali si je.

Za trest mě přeřadili na práci, kde se nedalo vydělat

V dalších týdnech po protestech následovalo zatýkání, v Plzni bylo zadrženo asi 650 osob. V červenci 1953 proběhlo v Plzni 14 soudů, v nichž bylo odsouzeno 331 osob. Je důležité zmínit, že komunistický režim účastníky demonstrace netrestal jen zatýkáním, ale zemí tehdy proběhla vlna mimosoudní perzekuce. Účastníci byli propouštěni z práce, vystěhováni z bytů, nebo dokonce z míst bydliště.[2] To čekalo i Václava Drhovského.

Václav Drhovský dostal předvolání před lidový soud za účast na protistátní demonstraci asi měsíc po protestech. Sdělili mu, že bude přeřazen na jiné pracoviště a vystěhován z podnikového bytu. „De facto jsem byl vyhozen z práce. Ale ne ze Škodovky, protože tam byla řada pracovišť, kde nikdo nechtěl dělat, protože se tam nedalo vydělat,“ vysvětluje pamětník.

Spolu s Václavem Drhovským přeřadili na podstatně horší práci velké množství zaměstnanců Škodovky. „Cítil jsem se velmi špatně, měl jsem snahu to rodičům vůbec neříct. Nějak jsem se nevzpouzel také proto, že v tu dobu můj bratr studoval obchodní akademii v Písku a já jsem měl strach, aby ho nevyhodili ze školy. Byl jsem tiše, co mně nařídili, jsem dělal,“ popisuje své tehdejší obavy. Za trest sedm měsíců pracoval na strojírně 1. Oproti ostatním měl prý alespoň trochu výhodu, protože na strojích, na kterých tam pracovali, částečně uměl. Zmiňuje ale, že i přesto si tehdy skoro nic nevydělal. „Hůř na tom byly dívky z kanceláří, které tam byly taky, a ty neuměly vůbec nic.“ Práci jim nikdo neukázal a docházelo ke zraněním. Pamětník si dodnes pamatuje dívku pracující na místě nedaleko od něj, které obráběcí stroj skalpoval polovinu hlavy.

V únoru 1954 se mohl vrátit na své původní pracoviště. „Ale v mých kádrových materiálech, jak se tomu tenkrát říkalo, ta poznámka, že jsem byl účastníkem protistátní demonstrace, byla pořád,“ dodává.

Stále měl punc účastníka protistátní demonstrace

Václav Drhovský pracoval poté v plzeňské Škodovce na stejném místě až do roku 1963, kdy se s manželkou Hanou a malým synem přestěhovali do Českých Budějovic. „Díky tomu, že jsem měl pořád ten punc účastníka protistátní demonstrace, jsem neměl šanci získat podnikový byt,“ vysvětluje, proč v roce 1960 vstoupil do stavebního družstva v Českých Budějovicích.

Zároveň věděl, že nemůže postoupit v kariéře. „Už přešly asi dvě generace, kdy jsem mohl začít dělat ve Škodovce mistra. Já jsem věděl, že jsem z nich nejlepší, ale soudruzi řekli: ,Ne, ne, to není kádr, ten to dělat nemůže,‘“ vysvětluje pohnutky, které ho vedly ke studiu večerní průmyslové školy v Českých Budějovicích, kde v roce 1965 úspěšně složil maturitu. Studium večerní školy mělo tehdy podmínku, musel podepsat kandidaturu do Komunistické strany Československa (KSČ). Ačkoliv ji v roce 1960 podepsal, do komunistické strany poté nikdy nevstoupil. Po událostech roku 1968 už do KSČ nechtěl.

Václav Drhovský od roku 1963 až do odchodu do důchodu v roce 1995 pracoval, bez možnosti kariérního postupu, v českobudějovické Škodovce jako vedoucí revizní technik zdvihacích zařízení. Sám k tomu dodává, že se postupem času se svou situací smířil a o vyšší pracovní pozice nestál.

Po zkušenosti z roku 1953 už se demonstrací v roce 1989 neúčastnil

Prožitá zkušenost účasti na demonstraci v roce 1953 v Plzni byla důvodem, proč se pamětník v roce 1989 neúčastnil sametové revoluce. „Nijak se neangažujte, protože já vím, co to je, když se člověk angažuje a pak dostane přes prsty,“ vzpomíná, jak tehdy varoval své mladé syny.

Václav Drhovský se podle vlastních slov o politiku nikdy moc nezajímal. Vysvětluje, že mu nevadilo sedět v kanceláři se soudruhy, vadilo mu, že mezi sebe nepustili talentované, chytré nestraníky nebo lidi jiného politického smýšlení.

„Přinesl mi třeba [rok 1989], říkejme tomu osobní svobodu, protože já nebudu říkat, já jsem nějak mimořádně perzekvovaný nebyl. Já jsem tu osobní svobodu měl. Ale co mi přinesl? Přinesl mi pohled na některé lidi, kteří se úplně přebarvili a dělali něco jiného, než byli,“ uzavírá své vyprávění pamětník.

[1] Dle dostupných informací zasahovaly proti demonstrantům v Plzni dne 1. června 1953 mimo armádu jednotky Pohraniční stráže, Lidové milice a Sbor národní bezpečnosti z Prahy. Srv. PERNES, Jiří. Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2008. S. 91.

[2] Tamtéž, s. 92.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Olga Futerová Macáková)