Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Drbohlav (* 1941)

• narozen 18. září 1941 v Doubravici u Českého ráje

• na konci války pomáhal jeho otec František Drbohlav ukrývat dva uprchlé západní vojáky

• roku 1956 nastoupil do učení v oboru řezník – uzenář ve Frýdlantu

• v letech 1960–62 sloužil základní vojenskou službu u leteckého útvaru v Přerově

• do roku 1965 pracoval na jatkách

• působil na různých dělnických pozicích ve sklárně Preciosa, v Geoindustrii nebo jako údržbář na zámku Sychrov

• v roce 1999 odešel do důchodu

• v době natáčení roku 2025 žil v Doubravici

František Drbohlav jako malé dítě tušil, že se u nich doma v horním pokoji něco děje. Po válce se pak dozvěděl, že jeho otec a švagr v posledních měsících války pomáhali dvěma uprchlým západním vojákům. Zajišťovali jim potraviny, informace důležité k jejich přežití v lese i informace  o tom, jak válka postupuje. Na několik posledních týdnů války našli u nich vojáci bezpečné útočiště. S britským vojákem Albertem Pooleyem se osobně setkal až v roce 1968, kdy přijel navštívit své zachránce. Znovu vlezl i do stále ještě existující jámy v lese, kde se se svým kamarádem novozélandským vojákem E. A. Armerem ukrývali.

Po vesnici chodili vlasovci a zpívali

František Drbohlav (narozený 18. září 1941) vyrůstal s rodiči, mladší sestrou a prarodiči v Doubravici, v domku, který postavil jeho praděda František Drbohlav, který měl v domě kovářskou dílnu. Ze svého nejranějšího dětství má jen malé střípky vzpomínek. Pamatuje si například: „Když bylo na Hrubé Skále hitlerjungend, táta na ně dostával příděl.“ Dodávky však vozil na káře, protože na začátku německé okupace musel odevzdat pneumatiky ze svého prvního náklaďáčku, který si pro podnikání pořídil. Když to uviděl německý úředník, který přišel na hitlerjugend na kontrolu, zajistil otci vrácení pneumatik, aby mohl německé děti náležitě zásobovat.

Pamatuje si také na vlasovce, kteří se na konci války ubytovali v Doubravici v restauraci u Ťukalů. Vídal je, jak chodí po vesnici seřazeni do útvaru a zpívají. Jejich úkolem bylo kopat zákopy podél silnice, která vedla ze Sedmihorek do Podskalí a na Hrubou skálu. Zákopy jsou v této oblasti patrné dodnes: „Začátkem května udělali (Němci) zátah na vlasovce, ale ti už věděli, že je zle. Prostě se ztratili. Nikdo ani nevěděl jak. Na nic nečekali,“ vypráví. 

Vzpomíná také, jak s dědou chodili na hlavní silnici Turnov – Jičín: „Vždycky jsme se tam šli podívat, jak jezdí tanky, když se vracela ruská armáda. Naproti na louce u Libuňky byli Rusové s potahy. Nevím, co to bylo za oddíl, ale patřili k Rudé armádě.“

Vojáci se schovávali v zamčeném pokoji

Po válce se František Drbohlav dozvěděl, že jeho rodiče od konce února až do osvobození pomáhali ukrývat dva válečné zajatce z polského zajateckého tábora v Lamsdorfu (Łambinowice). Vojákům se podařilo utéct mezi Hrdoňovicemi a Mladějovem. Přišli na Dlouhou Ves, kde požádali o pomoc rodinu Tumajerových. Ti věděli o jeskyni v lese, kde se mohli vojáci ukrýt. Schovávali se i v jámě, kterou si vyhloubili u Černé Kaluže. Strýc Walter Potoček, který uměl anglicky, jim nosil jídlo a cigarety, které jim posílal také otec Františka Drbohlava. Poskytoval jim rovněž informace o vývoji války a předával i písemné vzkazy, jak se mají po lese pohybovat a ukrývat. Od poloviny dubna pak našli podle slov Františka Drbohlava útočiště v jejich domě: „Byli zamčeni v pokoji nahoře. Měl jsem tušení, že se tam něco dělo, ale nevěděl jsem to,“ vzpomíná. 

Za pomoc, kterou vojákům otec František Drbohlav st. poskytoval, obdržel 16. března roku 1946 písemné poděkování od kapitána britské armády R. B. P. Wolfe-Taylora, kde mimo jiné stojí: „Dovolte mi, abych Vám při této příležitosti poděkoval jménem britské vlády a britského lidu za pomoc, kterou jste poskytl našim vojákům v době německé okupace.“ Současně obdržel oficiální uznání a poděkování prostřednictvím britského velvyslanectví podepsané britským maršálem Haroldem Alexanderem.

Jeden ze zachráněných vojáků Albert Pooley v roce 1946 sepsal svědectví o otcově švagrovi Walterovi Potočkovi. Ve svědectví mimo jiné píše: „Je mi velkou ctí sdělit Vašim krajanům, co jste Vy, Walter Potoček, udělal pro mého kolegu generála E. A. Armera, č. 22852, Armády Nového Zélandu, a mne, vojína A. E. Pooleyho, č. 210653, Britské armády na úkor riskování vlastního života během časového období od 28. února do 28. května 1945, kdy jsme byli nuceni ukrývat se v lesích.“

S Albertem Pooleyem se František Drbohlav osobně setkal až v roce 1968. Do Československa tehdy přijel se svou ženou, aby navštívil své zachránce a prošel místa, kde se s E. A. Armerem ukrývali.

Otec musel komunistům odevzdat všechny nové stroje

Rok před komunistickým převratem pořídil otec Františka Drbohlava do obchodu nová zařízení, jednu chladírnu a jednu mrazírnu. Na vzorkovém veletrhu v Praze koupil ještě další nové řeznické stroje. „A pak přišel Vítězný únor. (…) Zaplombovovaly se mašiny, aby šla umlít jen sekaná. Zaplombovovaly se udírny, aby se nemohlo udit ani selské maso, co bylo ze zabíjaček, a potom už z řemesla vlastně vůbec nic nezbylo,“ vzpomíná. Otec přišel i o auto, kterým rozvážel zboží: „Muselo narukovat do ČSAD,“ vypráví.

Pamětník vzpomíná na otce jako na klidného člověka, který byl vždy nad věcí, a to i poté, co mu jeho řeznictví se všemi novými stroji znárodnili. I pak byl k zákazníkům vstřícný. „V Jednotě mohl klidně v pět hodin odpoledne zavřít a stáhnout roletu,“ vypráví. Když však viděl od vlaku přicházet lidi přijíždějící po páté hodině z práce, počkal na ně. Otec věřil, že komunisté u moci dlouho nezůstanou.

Když František Drbohlav dokončil v roce 1955 základní školu, začal otci pomáhat rozvážet uhlí. V té době bylo v prodejnách stále ještě málo masa a neprodávalo se každý den. Museli si proto najít další zaměstnání. Rozvoz uhlí prováděli starou škodovkou, kterou jim zapůjčil soused Václav Hlubůček, který byl toho času na vojně. 

Komunisté nařídili naložit všechny malorážky

V roce 1956 nastoupil do učebního oboru řezník-uzenář ve Frýdlantu a bydlel na internátě. Bylo to v době prvních povstání za politickou svobodu v Polsku a protikomunistického povstání v Maďarsku. Komunisté v Československu měli obavy z možného šíření protikomunistického odporu i v Československu a reagovali proto řadou propagandistických i bezpečnostních opatření včetně stoprocentní pohotovosti složek Ministerstva vnitra. Tato napjatá situace se dotkla i chlapců bydlících na internátě: „Vybrali nás, ať jsme byl, kdo byl, a jeli jsme na Svazarm. Přijela tam nákladní auta. Pomáhali jsme nakládat malorážky, které tam byly. Kam je odvezli, nevím,“ vzpomíná František Drbohlav.

Na vojně se měli nejlépe zahraniční letci

V letech 1960 až 1962 vykonával základní vojenskou službu u leteckého útvaru v Přerově. Na několik měsíců byl i s dalšími řezníky poslán na kurz pro kuchaře do Žiliny. Poté, co se vrátil ke svému útvaru, byl zařazen do kuchyně. Vařil nejen pro československé vojáky, ale i pro zahraniční piloty z Indonésie, z Mali a dalších zemí, kteří byli v Československu na výcviku. Vzpomíná, že zahraniční letci měli na rozdíl od československých vojáků lepší možnosti stravování. Nakupoval pro ně v těch nejlepších prodejnách to nejlepší maso. Dostal úkol: „Jeď do Přerova na jatka,“ vzpomíná. „A kolik mi napsali, tolik jsem poručil, že chci svíčkové, a tak jsem dostal pravou svíčkovou,“ vypráví.

Na vojně zůstal František Drbohlav o měsíc déle. V srpnu roku 1961 se totiž začala stavět Berlínská zeď. Komunističtí představitelé zemí východního bloku se připravovali na možnou vojenskou reakci západních zemí i tím, že vojáci základní vojenské služby zůstávali na vojně i o několik měsíců déle.  

Po vojně se vrátil k práci na jatkách, ale po úrazu ze zdravotních důvodů zaměstnání řezníka opustil. Od roku 1965 pracoval jako řidič a dělník v mačkárně skla ve sklářské huti v Preciose v Turnově.

Nikdo si netroufl lákat ho do komunistické strany

Příchod sovětské armády v noci na 21. srpna 1968 František Drbohlav zaspal. Co se děje, se dozvěděl až druhý den v práci z rádia. „Když přišli Rusové, měl jsem týdenní směnu, kdy jsem chodil roztápět pece. (…) Když jsem šel na expedici, kde měly ženy dráťák, pustil jsem ho a už hlásili, co se děje. Přes vesnici jeli už před půlnocí. Nikdo jsme nic nevěděli,“ vzpomíná.

V době okupace žil se svou rodinou a s rodiči v rodném domě v Doubravici. V té době byl pro něho důležitější rodinný život a jeho dvouletý syn než probíhající politické události. Politické prověrky se ho netýkaly a do komunistické strany si ho nikdo netroufl lákat. Situaci v národním podniku Preciosa, kde tehdy pracoval po invazi, hodnotí takto: „Soudruzi zůstali soudruhy. Jen ti, co byli pomýlení, se museli do rodné strany vrátit,“ vypráví.

Otcova dřívější minulost neměla na pamětníkův život žádný negativní dopad. Domnívá se, že otcův dlouholetý zákazník, který byl krajským komunistickým funkcionářem, nad ním držel ochranou ruku, a proto nikdy nikdo z rodiny neměl problémy ani kvůli tomu, že byl otec před rokem 1948 živnostníkem, ani že za války pomohl vojákům západních armád.

Po revoluci lidé zase převlékli kabáty

V roce 1975 nastoupil František Drbohlav do pražského státního podniku Geoindustrie, se kterým o rok později pracoval na budování jednoho z protiatomových krytů pod mělnickou elektrárnou. Kryty byly vybudovány tak, aby odolaly americké balistické raketě Pershing s atomovou hlavicí. Vodě, která se do krytů dostala zespodu splaškovou kanalizací při povodních v roce 2002, však neodolaly a jejich nákladná údržba definitivně skončila. 

Sametová revoluce zastihla pamětníka v Liberci, kde v té době pracoval na stavbě vlakových kolejí. Demonstrací se kvůli práci neúčastnil. Vzpomíná, že předseda závodního výboru tehdy mluvil o tom, že kvůli bití studentů na Národní třídě situace nevypadá dobře. „Se starými kovanými partajníky to nic nedělalo. Ti byli hned převlíknutí,“ říká. Po roce 1990 podle jeho slov tito lidé podnik rozebrali.

V pád komunistického režimu uvěřil ve chvíli, kdy se lidé začali proti němu hromadně spojovat. Jeho otec však říkal: „Moc se netěšte, protože lidi si na ten režim zvykli a hodně lidem se po něm bude stýskat, protože měli bezstarostný život,“ vzpomíná na otcova slova.

Na závěr František Drbohlav dodává, že jeho generace byla vychovaná k práci, což ji učinilo houževnatou. Naučili se všemu vzdorovat a brát v životě věci tak, jak přicházejí, protože člověk sám nic nezmůže.