Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Teofil Dražil (* 1925)

• 7. 2. 1925 se narodil v Českých Novinách na Volyni

• 1939 1. obsazení Rusy, ukrajinizace škol, zakládání kolchozů

• 1941 obsazení Němci, ukrajinská spolupráce s nacisty

• 1944 vstup do Svobodovy armády, tanková brigáda

• září 1944 raněn u Kobylan

• zima 1944/45 převezen do Omsku

• březen 1945 doprovod k transportům dodávek UNRA (Konstance – Bratislava)

• po válce kontrolor vojenských posádek na Žatecku

• listopad 1945 odchod z armády, usazuje se s manželkou v Jílovém u Děčína

Dětství, první roky války  

Teofil Dražil se narodil 7. února 1925 v Českých Novinách na Volyni. Byl pokřtěn v pravoslavném kostele a k pravoslaví se dodnes hlásí.

Jak už napovídá název, České Noviny byla převážně česká vesnice. Otec zde vlastnil statek (13 ha). Teofil Dražil zde do svých třinácti let chodil do polské školy s několika hodinami češtiny týdně. To se změnilo s příchodem Rusů v roce 1939. Polskou školu nahradila ukrajinská, pro Teofila bylo nezbytné se během krátké doby naučit dosud neznámou azbuku.

Příchod Rusů s sebou přinesl kolektivizaci, otec Teofila Dražila ovšem odmítl vstoupit do kolchozu. Rodina s tím bezprostředně neměla problém, teprve „pak jsme se dozvěděli, až když tam přišli Němci, že nás Rusáci chtěli vyvézt na Sibiř, tak že nás Němci vlastně zachránili od Sibiře“.

Němci byli na Volyni vítáni: „Ukrajinci jim stavěli takový slavobrány z bříz, Heil Hitler, Heil Ukrajina!“ V čele proněmeckých projevů stáli ukrajinští studenti z vesnice, kteří studovali ve Lvově, pevně přesvědčeni, že teď konečně dojde ke vzniku samostatné Ukrajiny, „že jim to Adolf slíbil“.

K Němcům se přidala i ukrajinská policie – ovšem, jak Teofil Dražil vzpomíná, Němci s Ukrajinci příliš uctivě nezacházeli: „To když jeli po silnici Němci a Ukrajinec s potahem se jim nevyhnul, tak slezli a zmlátili ho.“ Postupně mezi Ukrajinci začal převládat názor „že Rusové, ti je nepustí, a Němci, ti je vyženou“. V roce 1943 tak „najednou byla Ukrajina bez policie, protože ti se dali k banderovcům“.

Teofil Dražil ovšem má toto období spojené především s celkovým chaosem a bídou. „Přišli Rusové, přišli Němci a akorát dávaj kontigent, dávaj kontigent, ale aby se starali, jestli má někdo boty nebo nemá, to ne.“ Ostatně sám zažil přepadení jednou z ukrajinských band: „Oni s tím autem najeli do dvora… svázali nás a tak jsme tam leželi na zemi jak čuníci… vzali všechno, obilí ze špejcharu, holky se druhý den pomalu neměly do čeho oblíknout… to tam byla tenkrát bída o oblečení a tak.“

Ve válce

Po opětném obsazení Volyně Rusy byl Teofil Dražil, stejně jako většina mužů od nich z vesnice, pozván k odvodu. V Rovně nastoupil ke Svobodově armádě, protože „buď jsi šel dobrovolně do československý armády, nebo tě zmobilizovali Rusové – tak jsi vybral ze dvou zel to menší“. Spolu s ním nastoupil jeden z jeho bratrů, další už dříve narukoval do Ruska spolu s několika mladými muži z Českých Novin. Od té doby o něm rodina neměla žádné zprávy. Z těch, co narukovali do Rudé armády, se „nevrátil ani jeden“.

Teofil Dražil sloužil v tankovém pluku (později brigádě) u samopalníků.

Z Rovna odjeli přes Luck do Besarábie, do Černovic, „to bylo Rumunsko, ale Rusové si to vzali, oni pořád měli málo“, kde absolvovali vojenský výcvik, nejprve ve vesnici a pak v místních lesích: „Tam jsme si vykopali zemljanky a tam jsme vegetovali. Horší bylo, když začalo pršet… když bylo nejhůř, tak jsme zase běželi zpátky, do stodol do vesnice.“

Na frontu se dostali poprvé v září 1944 v Krosnu. „Svoboda se přišel s námi rozloučit, oni mysleli, že se na to Slovensko dostaneme během pár dnů.“ Předpověď, která se nesplnila…

Teofil Dražil se ovšem až na Duklu nedostal, asi po týdnu bojů byl raněn u Kobylan střepinou z minometu. „Ta střepina zůstala v botě, přerazilo mi to kost na levé noze, tak jsem šel potokem na ošetřovnu.“ První ošetření mu poskytli Rusové „a dali mi stakan vodky, namazali mi chleba sádlem… oni nedělali rozdíly, aby řekli, to je Čechoslovák, jemu nedáme, my jsme se s nimi celkem snášeli, byli jsme v jednom pytli, tak jsme museli to spolu táhnout“. Pak byl odvezen do české nemocnice, do Přemyšlu. Rána se zkomplikovala, bolela, pod sádrou se utvořila krevní sraženina.

Ve stejnou dobu probíhaly přípravy k ofenzivě na Visle a ranění byli odváženi do zázemí, tedy do Ruska. Bylo jim nabídnuto, jestli nechtějí jít na Krym. „Oni se nás ptali, kdo tam chce jít a kdo ne… tak my jsme byli zvědaví na to Rusko, my jsme neznali, jak to tam chodilo, tak jsme si říkali, na Krym, tam bude teplo, tak tam zimu přečkáme.“

Situace se ovšem vyvinula poněkud odlišně a Teofil Dražil byl spolu s dalšími přemístěn do Kursku a pak dál přes Ural, Petropavlovsk až do Omsku. Vzhledem k tomu, že transport s nemocnými dával přednost všem ostatním vojenským vlakům, strávili na cestě více než dva týdny (21. října až 6. listopadu). V Omsku zůstal až do ledna 1945 – nejsilněji vzpomíná, jaká tam „byla zima, mrazy… to mi mrzly nohy v kalhotách“, minimální topení, nedostatek oblečení.

Cesta zpět na Volyň už proběhla rychleji, cestou se v Hlinsku zastavil u sestry „a ona mi říkala ty novinky, co se tam stalo, mně tam zemřela maminka a já jsem přijel až po pohřbu“. Ještě dostal krátkou dovolenou, aby se zastavil doma za známými a v březnu opět nastoupil k armádě. Vzhledem k tomu, že kulhal, tak se nevrátil přímo na frontu, ale doprovázel transporty amerických dodávek UNRA z rumunského přístavu Konstancie, poprvé do Modré, potom do Bratislavy. Dostávali výplatu, 700 lei na den, „to bylo tak na 20 cigaret a sklenku vína“, 21 000 lei na měsíc: „Tak co s těmi penězi? … Chodili jsme do restaurací… tak jsme to tam takhle doválčili.“

S transporty jel do konce války dvakrát, déle v tom pokračovat nechtěl. „Ono to taky bylo o hubu, oni v tom Rumunsku nalezli na střechy, na vagony a nemohl jste je dostat dolů.“

Po válce

Po válce sloužil Teofil Dražil nejdříve na Ruzyni, pak nastoupil na Žatecku u vojenské policie, kde bylo jeho povinností kontrolovat posádky: „To víte, mladí vojáci, ještě rozbouření, neposlušní…“ Prověřovala se hlavně jejich schopnost obrany před werwolfy, která mnohdy měla k dokonalosti daleko: „Tak jsme přijeli do jedný vesnice, a posádka nikde… flinty naskládaný v regálech a nikde nikdo… za chvilku se to začalo trousit, oni tam měli německý holky… no, jo, no, ti byli rádi, že to přežili.“

V armádě byl do listopadu 1945, pak se stal správcem statku, kde žil s nejstarším bratrem. V té době tam ještě byli Němci. „S těmi jsem nic neměl… co bylo, to bylo, a co s civilama… tak jsem s nimi celkem vycházel.“

Po válce se Teofil Dražil rozhodl zůstat v ČSR. „My bychom tam odtamtud ani neodešli, kdyby to přišlo do těch kolejí, jak to bejvalo, protože jsme tam měli už zařízený hospodářství… ale říkali jsme, ono se to tam po tý první světový válce pořád honilo, byly nepokoje.“ Dalším důvodem, který ho vedl k tomuto rozhodnutí, byl tvrdý postup SSSR vůči banderovcům. „Tak tam zahynuli všichni, tak jsme říkali, žádný domů, zůstaneme tady, tady se neválčí, tady to vždycky nějak dopadne… a nezůstal tam nikdo.“

Podle Teofila Dražila padlo z Českých Novin ve válce asi 40 lidí, ale „to že jsme se tam nevrátili, tak se to ani nepozná… protože jsme tak rozstrkáni po republice, že se nemůžeme už v životě sejít“.

Teofil Dražil později pracoval ve vodních stavbách, do smrti manželky žil v Jílovému u Děčína, od roku 1997 žije v děčínském domově s pečovatelskou službou. Je nositel válečného vyznamenání: „Mám ho tam doma – ale uniformu nemám, na civilu to nechci nosit, tak to budou mít děti na památku.“

Na Volyň se už nikdy nevrátil. „Protože to většinou pořádali Žatecký, že se jelo třeba na Český Malín, co ho vypálili Němci, tam postavili pomník. Tady v Děčíně se o ničem nevědělo, tak jsem se tam ani nedostal.“