Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Drahoňovský (* 1954)

• narodil se 7. října 1954 v Dolní Kalné

• jeho příbuzného komunisté odsoudili na 20 let v procesu s Vladimírem Cermanem

• otec byl z politických důvodů v 50. letech kariérně sesazen

• základní školu vychodil pamětník v Dolní Kalné, kde učil i jeho otec

• v 70. letech chodil na dopravní střední školu v České Třebové

• spolupořádal koncerty pražského undergroundu v Dolní Kalné

• od roku 1977 dodnes pořádá noční výstup na Sněžku

• v 80. letech založil Memoriál bratří Montgolfierů

• během 80. let organizoval desítky turistických pochodů

• v roce 1989 opakovaně sbíral podpisy pod manifest Několik vět

• v Dolní Kalné spoluzaložil Občanské fórum

• s manželkou vychovali dvě děti

• v roce 2023 žil v Dolní Kalné a byl starostou místního Sokola

Prostor před společenským sálem v Dolní Kalné zaplnily do posledního místa automobily. Podle poznávacích značek sem dorazili lidé nejen ze širokého okolí. Jedno z aut patřilo i Václavu Havlovi. Sedmdesátá léta 20. století byla zhruba ve své polovině a z oken se ozývaly běžně nedostupné skladby zakázaného písničkáře Vlastimila Třešňáka a hlas hudebního publicisty Jiřího Černého. Když padla tma, začal parkoviště obcházet místní muž s baterkou a pečlivě zapisoval všechny poznávací značky do notesu.  O pár týdnů později tu zahráli Jaroslav Hutka, Petr Lutka nebo Dagmar Voňková. Několik dní nato předvolala Státní bezpečnost (StB) pořadatele koncertů Jiřího Drahoňovského poprvé k výslechu.

Antidiskotéky Jiřího Černého se staly na několik let nedílnou součástí kulturního dění v Dolní Kalné a paradoxně probíhaly pod patronací nejlepší organizace Socialistického svazu mládeže (SSM) v okrese Trutnov. Vydržely až do roku 1977. Bylo na nich narváno a jako nejstarší posluchač tam chodil táta Jiřího Drahoňovského, mladého strojvedoucího, který se stal spolu s Josefem Bajerem hnacím motorem koncertů pražského undergroundu v menší, ale životem kypící podkrkonošské vsi.

Ale v roce 1976 se konala v Trutnově konference KSČ, kde ideologický tajemník pronesl plamenný projev. „Začal hřímat, že v Dolní Kalné se pod rouškou SSM skrývá banda dobrodruhů a šíří protistranické nálady a štve mladé lidi proti přátelství se Sovětským svazem. A to byl začátek konce,“ vzpomíná Jiří Drahoňovský.

Na radu Jiřího Černého a jeho přítele Josefa Bajera se svazáci z Dolní Kalné bránili. Napsali článek do okresních novin Krkonošská pravda. „Jiří Černý nám řekl, že se máme hned ozvat a vymezit se vůči kritice našich akcí. Jinak že uznáme svoji chybu.“ Článek sice vyšel, ale svazáci stejně museli „na kobereček“ do Trutnova, kde jim ideologický  tajemník vyhrožoval, že se nedostanou na žádné další školy. „Když jsem ho slyšel, odložil jsem průkaz a řekl jsem, že tady končím,“ řekl Jiří Drahoňovský.

Poté, co komunistická moc hudební akce zatrhla, obrátil Jiří Drahoňovský pozornost k pořádání sportovních akcí. Pomohly mu i mnohým dalším přežít normalizaci. Noční výstupy na Sněžku se proslavily po celé republice. Na začátku roku 2023 připravoval Jiří Drahoňovský již 47. ročník výstupu, kterého se v minulosti účastnilo až 800 turistů. 

Dědeček si ve vlastním platil nájem

Pamětníkův otec Miroslav Drahoňovský se toužil stát malířem. Protože mu ale v jeho pěti letech zemřel tatínek a maminka zůstala sama se čtyřmi dětmi, nebyly na drahá studia v Praze peníze. Miroslav Drahoňovský se tedy stal učitelem a pokračoval tak v rodinné tradici. Pamětníkův dědeček Josef Drahoňovský byl také kantorem a vedle toho i vášnivým výletníkem. Podílel se na založení Klubu českých turistů v Jilemnici a celá rodina cvičila v Sokole. Láska k turistice se přenesla i na Jiřího Drahoňovského a v době normalizace mu pomohla přežít období „hřbitovního klidu“ sedmdesátých a osmdesátých let.

Maminka Blanka Dědková byla dcerou živnostníka Augustýna Dědka, který podnikal s rozvozem uhlí v Dolní Kalné už od konce 19. století. Vedle toho si zřídil cementárnu a nechal si patentovat několik vynálezů. Stavěl rodinné domy a maminka pomáhala po studiích s účetnictvím. Když se v letech 1923 až 1924 stavěla v Dolní Kalné nová sokolovna, Augustýn Dědek na ni věnoval kompletní střešní krytinu. Prosperující živnost skončila během kolektivizace v roce 1948. „Maminka byla na soudruhy obzvlášť vysazená. Děda si totiž musel po znárodnění ve svém domě ještě platit nájem a být vděčný, že mohl zůstat. Přesto nikdy nenadával. Zůstal činorodý v Sokole a byl zde i náčelníkem. Jako malý kluk jsem s ním popíjel rybízáček,“ prozrazuje Jiří Drahoňovský.

Dostal provaz v osmnácti letech

Jiří Drahoňovský se narodil 7. října 1954. Bylo to dva roky po tragické události, justiční vraždě Vladimíra Cermana, která poznamenala celou vesnici. A zasáhla také rodinu Jiřího Drahoňovského.

Vladimír Cerman byl ze sedlácké rodiny, která čelila nátlaku na vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD) v Čisté. Jako osmnáctiletý kluk se rozhodl k provokativní akci. Během schůze místní organizace KSČ, kde komunisté znovu přemlouvali další sedláky k odevzdání půdy, sestřelil v jednací místnosti žárovku. Později se na místní zábavě podřekl a záhy nato se objevil agent-provokatér, který Vladimíru Cermanovi a jeho příteli Stanislavu Ježkovi nabídl převod přes hranice do Německa. 

Když Vladimíra Cermana předvolali v souvislosti s rozstřelenou žárovkou k výslechu na policii, skrýval se krátce u Stanislava Ježka, jenž byl bratrancem pamětníkovy maminky. Poté Vladimír Cerman kontaktoval agenta a žádal ho o pomoc s překročením hranice. Příslušníci komunistických bezpečnostních složek nachystali na Vladimíra Cermana past a zadrželi ho. Následovalo zatčení otce a bratra, kteří o akci neměli tušení. Státní bezpečnost zadržela a věznila i Stanislava Ježka a jeho otce a souseda Jiřího Zaplatílka. Ve veřejném procesu, který se konal 12. a 13. června 1952 v Nové Pace v hotelu Central, odsoudil Státní soud Vladimíra Cermana za pokus o vraždu, velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Komunistická justice nechala mladíka oběsit 11. října 1952. Podle vzpomínek dalších pamětníků a dobového tisku (Zemědělské noviny 28. 3. 1968) hnali Vladimíra Cermana na popraviště psi. 

Bratranec pamětníkovy maminky Stanislav Ježek dostal u soudu 20 let vězení, František Cerman starší a Stanislav Ježek starší 12 let, Jiří Zaplatílek pět let, František Cerman mladší tři roky. Soud také rozhodl o propadnutí jejich majetku a udělil jim peněžité tresty; rodiny odsouzených komunisté násilně vystěhovali z jejich domovů. Nejagilnější v celém procesu byla prokurátorka Věra Pechová, která neuznala námitky ohledně násilí a nelidského zacházení během výslechů a navrhla všem nejvyšší možné tresty. Velká část obce se tehdy semkla a žádala pro odsouzené milost u prezidenta republiky Klementa Gottwalda. S žádostí se vypravili do Prahy, kde je však zaměstnanci kanceláře s křikem vyhnali z budovy.

Zmařené chlapecké naděje nad Dolní Kalnou

Historie rodiny Cermanových poznamenala rodinu Jiřího Drahoňovského znovu o pár let později. Sestra popraveného Vladimíra Cermana byla nadějnou žákyní ve třídě učitele Miroslava Drahoňovského. Když se hlásila po základní škole na gymnázium, napsal na ni pamětníkův otec nejlepší hodnocení, které si žákyně zasloužila. Místní komunisté však nenechali kladný posudek pro ocejchovanou sestru popraveného mladíka bez povšimnutí. Učitel Miroslav Drahoňovský skončil za trest v jednotřídce v Dolní Kalné.

Události vedly rodinu Drahoňovských ke zvýšené opatrnosti vůči režimu. Doma sice poslouchali zahraniční rozhlas, ale jinak se rodina politicky přestala angažovat. „Naši už věděli, že proti větru se nedá čůrat,“ popisuje náladu v rodině Jiří Drahoňovský. „Často mě různě varovali, na koho si mám dávat pozor a kde nesmím co říkat.“

Během Pražského jara v roce 1968, kdy KSČ nastoupila cestu k obrodě společnosti, obnově demokracie a svobody, doufala v lepší život také rodina Drahoňovských. Naděje většiny národa však přervala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

„Přesně si pamatuju tu noc z 20. na 21. srpna 1968. Místní hasiči pro nás vymysleli, že si budeme hrát na noční protipožární hlídku. A nad Kalnou nám postavili velký stan, kde jsme nocovali. Měli jsme tam první lahváče a byl to pro nás dospívající kluky zážitek. Jenomže celou noc lítala letadla. Nic jsme nevěděli. Když jsem se ráno vrátil domů, právě hráli v rozhlase hymnu a naši plakali. Moje rodiče okupace obrovsky zklamala. Kluci později psali na silnici vápnem vzkazy pro Sověty se šipkami k Moskvě, ale strach z války byl všudypřítomný.“

Na škole učil kdejaký pohůnek

Na Střední průmyslovou železniční školu nastoupil Jiří Drahoňovský do České Třebové a později se stal strojvedoucím. A právě v prvních letech na škole zažil šok z pedagogického přístupu učitelů. „Byl jsem z kantorské rodiny a měl jsem představu, jak se asi má učit. V roce 1971 nás dostal nějaký učitel, co vůbec nikdy neučil a dělal někde ve školní dílně pomocníka. Byla to naprosto nekvalifikovaná práce, a najednou nás měl učit takový pohůnek.“

Po střední škole neměl o práci nikdy nouzi, protože byl velký nedostatek nádražáků. Ačkoliv měl svoje povolání upřímně rád, začal se věnovat organizování koncertů písničkářů, které z Prahy vozil místní rodák Josef Bajer. Ten měl blízké kontakty s pražským undergroundem. Paradoxní bylo, že všechny koncerty probíhaly pod záštitou Svazu socialistické mládeže (SSM).

Tajní si Václava Havla vůbec nevšímali

Do Dolní Kalné přijížděli písničkáři jako Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Dagmar Voňková, Jaroslav Hutka a další. Pravidelně sem jezdil se svými Antidiskotékami i Jiří Černý. Postupně se ale na koncertech začali objevovat lidé s notýsky, kteří si buď zapisovali, nebo přímo nahrávali celé dění. „Některé z nich jsem neznal, ale pak jsem zase jednou našel souseda, jak v noci s baterkou obchází auta a zapisuje si poznávací značky všech, kteří byli na akci. Ptal jsem se ho: ‚Romane, co tady blbneš?‘ a on se nějak vymlouval. Později mi došlo, že to sepisoval pro místní komunisty. A pochopil jsem, že ho taky přimáčkli. Byl to malíř, dělal melouchy, peněz měl málo. Nechali ho, aby si přivydělával, ale musel jim sloužit.“

Organizování koncertů dlouho nikomu nevadilo. Místní komunistická organizace byla se svazáky v Kalné spokojená mimo jiné i proto, že je funkcionáři SSM vyhlásili za nejlepší v okrese. Mohla se totiž pochlubit bohatou kulturní činností. „Nastaly ale taky absurdní situace, kdy po jednom z koncertů začala Státní bezpečnost vyslýchat Dášu Voňkovou, jestli má státnici z francouzštiny. To proto, že zpívala jednu písničku francouzsky. A pak mi Josef Bajer řekl, že na koncertě byl celou dobu Václav Havel, jehož si nikdo ani nevšiml.“

Hutkovi jsme zaplatili zajícem

První problémy přišly kolem roku 1976, kdy měla v Kalné proběhnout další Antidiskotéka s Jiřím Černým, tentokrát o Beatles. Dva dny předem místní komunisté z národního výboru akci zakázali. Jiří Drahoňovský však nelenil a domluvil malý sál v hospodě ve vedlejší Čisté, kde nikdo neprotestoval. Přepsal plakáty a Antidiskotéka proběhla. Mimochodem ve stejné místnosti, kam v padesátých letech vystřelil do okna nebohý Vladimír Cerman...

V témže roce předvolala Státní bezpečnost Jiřího Drahoňovského k výslechu v souvislosti s koncertem Jaroslava Hutky. „Hutka u nás hrál přes tři hodiny, a tak jsme mu chtěli něco dát. Věnovali jsme mu střeleného zajíce. On od nás jel k Havlovým na Hrádeček, kde si zajíce dali, ale druhý den už byl u výslechu. Ptali se ho, co dostal za honorář. A on, že zajíce. Já jsem byl předvolaný k výslechu v Trutnově a taky se mě vyptávali na honorář pro Hutku. Jen jsem jim potvrdil zajíce a šel jsem domů.“

Turistika se stala únikem

Po štvavé kampani KSČ proti koncertům v Dolní Kalné a výhrůžkám se svazácká skupina začala rozpadat. „Byly tam ještě dvě holky, které chtěly navrch podepsat Chartu 77, což jsem jim už rozmlouval. Nedostaly by se pak nikam do školy,“ upozorňuje Jiří Drahoňovský. Od roku 1977 se žádný další koncert už neodehrál. A Jiří Drahoňovský obrátil svou pozornost k organizaci sportovních akcí.

„V sedmdesátých letech začaly masové turistické pochody. Ředitelka na gymplu v Nové Pace, zapálená komunistka,  zorganizovala po letu Vladimíra Remka do vesmíru pochod kosmického přátelství. To nás úplně rozesmálo a já jsem si řekl, že taky něco udělám,“ vysvětluje pamětník začátek dnes již tradičního nočního výstupu na Sněžku. První ročník připravil hned v roce 1977. Cílem bylo vyjít na vrchol těsně před východem slunce. Jako termín vybral první víkend v červenci, kdy se konala i tradiční pouť v Dolní Kalné. „Pochod jsme nazvali Poutní výstup na Sněžku. Ale už druhý ročník, když jsme nechali tisknout plakáty, soudruzi náš název zatrhli. Nic církevního se u nás prý konat nebude. Takže z názvu nakonec zbyl Noční výstup na Sněžku.“

V dobách totality se ho účastnilo až 800 lidí a 50 dobrovolníků, kteří pomáhali a pomáhají s organizací. „Myslím, že turistika byla pro řadu lidí únikem od politické situace. Hledali jiné způsoby zábavy a zrovna proti turistice režim nemohl nic namítat. Podobně jako proti chataření,“ doplňuje pamětník. Výstup na Sněžku neztratil na přitažlivosti ani po roce 1989,  v posledních letech na něj vyráželo kolem 500 lidí z celé republiky i ze zahraničí.

Měli ho vyhodit z práce, ale neposlechli

V roce 1989 dostal Jiří Drahoňovský do ruky od Josefa Bajera podpisové archy manifestu Několik vět, který vyzýval komunistický režim k dialogu s opozičními skupinami, k obnově lidských práv a svobod nebo k propuštění politických vězňů. V práci začal pamětník sbírat pod Několik vět podpisy. Když jich měl padesát až šedesát, zazvonila u něj doma Státní bezpečnost. „Chtěli občanku a já jsem sáhl do batohu, kde byly i archy s podpisy. Oni mi hned batoh vzali a odnesli to. Tak jsem musel podpisy sbírat znovu.“

Kolegové, kteří manifest podepsali, dostali napomenutí, ale nikoho z nich z práce nepropustili. „Později jsem se dozvěděl, že z provozního oddílu v Hradci Králové přišlo nařízení, že mě mají na hodinu vyhodit. Ale moji nadřízení v Trutnově ho  roztrhali a hodili do koše. Dodnes jsem jim vděčný, že se za mě postavili, i když to byli komunisté.“

Jiří Drahoňovský ucítil hrdost, když po pár dnech slyšel, jak jeho jméno zaznělo mezi signatáři Několika vět v Rádiu Svobodná Evropa. Hned v listopadu 1989 se jel podívat do Prahy na demonstrace na Václavském náměstí. Po příjezdu domů se rozhodl, že by Dolní Kalná měla vyjádřit studentům podporu, a začal po vsi znovu sbírat podpisy. Ochotně a s nadšením mu v tom pomáhala jeho stará maminka. Svůj názor opět demonstroval i v práci, kdy napsal transparent: „Strojovka Stará Paka stojí za Občanským fórem.“ To už se ale vedení nelíbilo. „Vedoucí mi vzkázali, že je to pouze můj názor, ne názor závodu, a ať nápis sundám.“

Po revoluci Jiří Drahoňovský spoluzakládal s pěti přáteli Občanské fórum v Dolní Kalné. Politická výměna trvala ve vsi přes půl roku. Nejpalčivějším porevolučním problémem, který Občanské fórum řešilo, byla plánovaná stavba přehrady, jež  měla zadržovat  horskou vodu z jarního tání. „Poslali jsme petici na ministerstvo životního prostředí i na další místa včetně kanceláře prezidenta Václava Havla a stavbě jsme nakonec zabránili,“ uvedl pamětník.

Jiří Drahoňovský vychoval s manželkou dceru Petru a syna Pavla. Po vážném úrazu v roce 2009 se znovu pustil do sportu. Mladší generaci vzkázal: „Žij tak, aby ses ve stáří nemusel stydět za to, jak jsi žil.“