Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Doubková (* 1924)

• narodila se 22. května 1924 v české kolonii v Brestovaci na území dnešního Chorvatska

• v mladém věku vstoupila do manželství s Aloisem Klapalem a narodila se jim dcera

• v letech 1941 až 1945 byla i s manželem aktivní v jugoslávském partyzánském odboji

• v roce 1945 odjel Alois Klapal do Prahy, kde po čase náhle zemřel

• v lednu 1946 se vydala do Československa na manželův pohřeb a nuceně zde zůstala

• vdala se za pana Vincence, se kterým měla dva syny

• po rozvodu se vdala potřetí za pana Doubka a odstěhovala se do jižních Čech

• celý život pracovala v dělnických profesích

• v roce 2009 žila v Blatné

Když v Evropě vypukla druhá světová válka, zdálo se, že pro patnáctiletou Annu Doubkovou, žijící v české kolonii v Jugoslávii, se nic nezměnilo. Chodila do školy, scházela se s přáteli a pokukovala po chlapcích z okolí, kteří jí líbili. Běžný život dospívajícího děvčete. O dva roky později se však vše změnilo. Jugoslávie byla napadena silami Osy a země rozdělena. Vznikl Nezávislý stát Chorvatsko a moc přešla do rukou ustašovců, kteří terorizovali a vraždili obyvatelstvo. Anna Doubková byla v té době už vdaná za Aloise Klapala a těšila se na klidný rodinný život. Plány se rozplynuly. Manžel se přidal k československé partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova a pamětnice se stala spojkou. Zajišťovala pro partyzány potraviny, léky a zbraně, předávala zprávy a pomáhala pohřbívat padlé bojovníky. Každým krokem se vystavovala přímému nebezpečí. Byla svědkyní neuvěřitelných hrůz, viděla mučení, vraždy a zohavování lidí. Brutalita, s níž okupanti a ustašovci postupovali proti odbojářům a místním obyvatelům, v ní zanechala trvalý strach z dopadení a mučení. Přesto se nikdy nevzdala a pokračovala v riskantní práci pro partyzánský odboj – až do konečného vítězství.

Vyrůstala jsem v srdci české menšiny v Jugoslávii

Anna Doubková, rodným příjmením Stoklasová, provdaná nejprve Klapalová a později Vincencová, se narodila 22. května 1924 v obci Brestovac v okrese Daruvar, tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (dnešní Chorvatsko). Rodiče měli malé hospodářství, tatínek byl rolníkem a maminka pracovala v domácnosti. Život nebyl lehký, už jako dítě musela malá Anna nést část domácích povinností a starat se o dobytek. Kromě staršího bratra měla ještě mladšího, který se narodil o šest let později.

Brestovac byl jednou z českých kolonií v této oblasti, přičemž nedaleký Daruvar se stal centrem české krajanské komunity v jihovýchodní Evropě, kam Češi přicházeli ve dvou vlnách od konce 18. století. „Češi mezi sebou dobře vycházeli a byli velmi pracovití,“ podotýká Anna Doubková. V obci si čeští osadníci vybudovali vlastní domy a pořádaly se tu české kulturní akce, kterých se pamětnice pravidelně účastnila. Každý víkend také chodila dobrovolně pomáhat při práci na stavbě komunitních českých domů. Ráda vzpomíná zejména na tancování s kamarádkami, které ji braly mezi sebe, protože dokázala pobavit celou hospodu a hezky zpívala.

S nástupem ustašovského režimu začalo období teroru a nelidské brutality

Ačkoli se Anna Doubková považovala za Češku, přímý kontakt s původní vlastí neměla. Někteří sousedé ale s Československem spojení udržovali. Občas jim někdo poslal příspěvek na stavbu českých domů, někdy na rádio, aby bylo možné chytat vysílání z československého rozhlasu. Díky tomu třeba všichni znali české písničky.

Když v roce 1939 Adolf Hitler obsadil Československo, pamětnice to nevnímala jako přímé ohrožení. Tato událost se jí zdála vzdálená. Nevěřila, že by Němci někdy zaútočili na Jugoslávii (tehdy už tato země nebyla Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale od 3. října 1929 nesla název Království Jugoslávie). Bylo jí patnáct let a více než dění ve světě ji zajímali kluci a běžné starosti i radosti každodenního života. Nemohla se však více mýlit.

Dne 6. dubna 1941 byla Jugoslávie napadena silami Osy – trojice států, kterou tvořily Německo, Itálie a Japonsko. Království bylo obsazeno a jeho území rozděleno mezi Německo, Itálii a jejich satelitní státy. Na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny se ujali moci chorvatští nacionalisté pod vedením Anta Paveliće a vyhlásili Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska). Jejich hnutí, známé jako ustašovci, bylo ultranacionalistické a fašistické a prostřednictvím ozbrojených složek prosazovalo ideologii založenou na perzekuci etnických a náboženských menšin a organizovalo rozsáhlá zvěrstva.

Jak se formoval československý partyzánský odboj

Bezprostředně po porážce jugoslávské královské armády, okupaci země a nastolení ustašovského režimu se začal formovat i domácí odboj, v jehož čele stál Josip Broz, partyzánskou přezdívkou Tito. Záhy vznikly první partyzánské skupiny, do nichž se zapojovali i Češi, a tyto jednotky se postupně rozrůstaly. První větší formací se v prosinci 1942 stala XII. partyzánská brigáda. Krátce nato vznikl I. československý prapor, první ryze československá jednotka v rámci jugoslávské partyzánské armády, z níž byla v říjnu 1943 ustavena I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova se třemi prapory.

Anna Doubková byla v době počátku okupace již provdaná a její manžel Alois Klapal dokončoval vojenskou službu. Po dovolené, během níž navštívil svou rodinu, se na vojnu už nevrátil. Odmítl sloužit prohitlerovskému režimu. Nějaký čas po dezerci z vládního vojska se schovával na rodinném statku v improvizovaných bunkrech, aby jeho přítomnost zůstala utajená. „Vykopali jsme bunkr a manžel se tam schoval. Když jsme měli podezření, že o něm sousedi vědí, vykopali jsme jiný,“ vzpomíná Anna Doubková. Po tom, co ustašovci zavraždili jeho bratra, se Alois Klapal přidal k partyzánům – brigádě Jana Žižky z Trocnova, aby jeho smrt pomstil. K partyzánskému odboji se připojil také starší bratr pamětnice a následně i ona sama.

Život se odehrával ve stínu strachu ze zatčení a mučení

Anna Doubková působila u partyzánů jako spojka. Zajišťovala sběr a dodávku potravin, léků a zdravotnického materiálu, ukrývala zbraně a munici před šťárami, předávala zprávy a podílela se také na tajných nočních pohřbech padlých povstalců. Její činnost ji však vystavovala přímému riziku odhalení. K čemuž jednou málem došlo.

„Soused jménem František k nám jednou přivedl gestapo a ustašovce s tím, že se prý stýkám s partyzány. Gestapák mi strčil samopal pod bradu a pořád opakoval: ‚Přiznej se. Jak to, že se stýkáš s partyzány? Co pro ně děláš?‘ Já jsem říkala, že nic. Moje tchýně byla zelená strachy. Otočila jsem se na Františka a řekla: ‚Kdy jsi mě viděl s partyzány?‘ On začal koktat a já měla strach, aby ho neoddělali. Stála jsem tam klidně – a čím víc na mě tlačili, tím zatvrzelejší jsem byla. Vtom tam vpadl důstojník státního vojska a rozkázal, aby toho nechali a šli dál. Tím mi zachránil život. Vyhrožovali, že se ještě vrátí, ale nevrátili se,“ líčí dramatické okamžiky pamětnice.

Brutalita, s níž ustašovci postupovali proti obyvatelům podezřelým ze spolupráce s partyzány, zanechala v Anně Doubkové trvalý strach z dopadení a mučení. „Vždy jsem si říkala: hlavně ať mě nechytí živou. Protože oni mučili. Strašně mučili. Viděla jsem, co dělali ve vesnicích. Miminko v peřince napíchli na bodák, jinde nahnali lidi dohromady, nutili je vykopat jámu, kladivy je ubíjeli, zasypali vápnem a hlínou, i když tam ještě byli živí. Jejich krutost se ale neomezovala jen na živé. Těla zavražděných cíleně zohavovali, třeba jim propíchali tváře,“ vrací se ve vzpomínkách pamětnice.

Kdyby je jen postříleli…

Anna Doubková byla svědkyní mnoha dalších hrůzných událostí a příběhů. Viděla například, jak ustašovci brutálně zavraždili pět mladých chlapců z vesnice. „Ti kluci ani nebyli vycvičení. Ustašovci prováděli šťáru a když se pět z nich pokusilo přeběhnout do druhého lesa, postříleli je tam na poli. A kdyby jen postříleli…“ naznačuje vypravěčka hrůzu situace.

Jednou k nim na dvůr přivezli muže ze Zábřehu zasaženého střelou dum-dum zezadu do krku. „Kulka mu prošla tělem a všude byla krev. Podle prstýnku měl doma ženu a pravděpodobně i děti. Bylo mi to z toho hrozně,“ svěřuje se pamětnice. Vybavuje si také příběh jednoho souseda – Maďara, který doma ukrýval vysílačku, přes niž udržoval spojení s partyzány. „Měl tři syny. Dva z nich odešli k partyzánům, nejmladší zůstal doma. Byl stejně starý jako já a jako jediný přežil. Oba jeho starší bratři byli zabiti,“ vzpomíná Anna Doubková. Ani rodina strýce pamětnice nebyla násilí ušetřena. Do jejich domu vhodili granát. Dům vyhořel a příbuzní přišli o vše, zůstalo jim jen oblečení, které měli na sobě.

Granáty padaly mezi nás, kulky svištěly kolem uší

Nebezpečí, které provázelo její odbojovou činnost, se Anně Doubkové několikrát málem stalo osudným. „Sbírali jsme po vesnicích materiál, skončili jsme třeba ve dvě hodiny ráno a za ranního svítání už tam byli ustašovci a gestapáci,“ poznamenává pamětnice.

Občas čelila dokonce přímé palbě. Jednou vezli nasbíraný materiál bojovníkům a bojovnicím z partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. „Měli jsme plně naložený žebřiňák a jeli do hor, až k brigádě u Požegy. Nikdo netušil, že si Němci přivolali celou divizi. Najednou na nás zaútočili, házeli po nás granáty a stříleli. Museli jsme utíkat zpátky. Lidi se nám pletli do cesty; každý se bál, aby ho nechytili, protože by ho bez váhání zabili,“ líčí perné chvíle. Nakonec se materiál české brigádě podařilo bezpečně dopravit.

„Gestapáci a ustašovci neustále honili partyzány po horách. Hledali i jejich tajné nemocnice. Ale nikdy nikoho nechytili a nic nenašli. Tak dobře bylo vše ukryté a maskované,“ vzpomíná vypravěčka a dodává: „Češi měli vždy nejméně postřílených. Bojovali jak lvi.“

Partyzánka, která chtěla zabít vlastního manžela

V partyzánském hnutí sehrály významnou a nepostradatelnou roli ženy. Nešlo jen o podporu či péči o raněné, mnohé přímo bojovaly po boku svých mužských protějšků v první linii. Partyzánkami se stávaly převážně vdovy, které přišly o své muže i celé rodiny, a rozhodly se postavit Němcům a ustašovcům. „Byla tam jakási Srbka a to byla tvrdá ženská. Jeden zajatý důstojník neuposlechl rozkazu a ona mu flintou urazila nos,“ vybavuje si Anna Doubková. Podobně neústupná byla i její sestřenice, která měla za manžela Chorvata usilujícího o vstup k ustašovcům. „Když proti její vůli odešel, přidala se k partyzánům a prohlásila, že ho po válce zastřelí jako psa. Těšila se na to. Ale její manžel se toho nedožil, byl zabit. Sama byla postřelena, měla zmrzačené koleno,“ vypráví pamětnice.

Tyto příběhy ilustrují odvahu a odhodlání řady žen v partyzánském hnutí, mezi nimiž byla i Anna Doubková – byť ne přímo v bojových akcích, ale jako nepostradatelná spojka. Rodiče přitom vůbec netušili, že se jejich dcera zapojila do partyzánské činnosti. „Někteří sousedé to věděli, ale moji rodiče nikoli. Až po válce, když už jsme byli v Československu, jsme se o tom s bratrem bavili a maminka jen beze slov zírala,“ směje se pamětnice.

Zkušenost žen v partyzánském odboji však zdaleka nebyla jen o solidaritě a uznání. Ani mezi spolubojovníky se vždy nesetkávaly s respektem. Anna Doubková v této souvislosti zmiňuje, že ji jednou dva partyzáni sexuálně napadli a pokusili se ji znásilnit.

Svobodu Jugoslávii přinesli partyzáni

Osvobození Jugoslávie v roce 1945 bylo především výsledkem dlouhodobého boje domácího partyzánského hnutí. „Nás neosvobodili ani spojenci, ani Rudá armáda. Rusové si přes Bělehrad jen pročistili cestu do Maďarska. Celou Jugoslávii osvobodili partyzáni,“ zdůrazňuje Anna Doubková. Hlavní tíhu bojů po celé zemi skutečně nesly jednotky jugoslávských partyzánů pod vedením Josipa Broze Tita, zatímco Rudá armáda se zapojila zejména do osvobozování klíčových strategických oblastí. „Proto Tito nebyl nikomu zavázán – ani Rusům, ani Američanům,“ dodává vypravěčka a naznačuje tak vznik svébytné pozice Jugoslávie v poválečné Evropě.

Ustašovci a další kolaboranti podle Anny Doubkové sehráli v místním teroru zásadní roli a jejich násilí se hluboce zapsalo do života obyvatel vesnice i celé země. Přestože jim za války připisovala krutost a bezohlednost, po jejím skončení dokázala nahlédnout i jinou, trpčí stránku jejich osudů. Když se jednou se zajatými ustašovci potkala, viděla před sebou především vyčerpané mladé muže. „Jak jsem je viděla, tak jsem je litovala, v jakém byli stavu. Říkala jsem jim: ,Vidíte, kluci, jací jste byli blbí? Tohle jste dělali pro nějakého Hitlera?‘ Bylo mi jich opravdu líto,“ líčí smířlivě Anna Doubková.

Telegram o smrti manžela rozhodl o jejím dalším osudu

Se vzpomínkami na válku se neodmyslitelně pojí i vzpomínky na manžela Aloise Klapala. Ten se díky své přirozené autoritě a statečnosti stal jedním z partyzánských vůdců. „Manžel šel vždycky první a kluci šli za ním jako blbí. Ale vždy je dokázal z bojů vyvést. Jednou mi jeden voják řekl: ‚Víš, holka, ten tvůj manžel je strašně dobrý bojovník. Ale na hovno manžel, viď?‘ Já jsem se jen zasmála a řekla, že jsem si na to zvykla,“ vypráví Anna Doubková s úsměvem.

Alois Klapal válku přežil. Ještě v roce 1945 odjel jako reprezentant českých partyzánů do Československa, kde byl spolu s dalšími příslušníky I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova vyznamenán ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou nejvyššími vojenskými vyznamenáními republiky. Bylo to slavnostní uznání odvahy a statečnosti, kterou manžel i jeho spolubojovníci prokázali během války.

V prosinci téhož roku však Alois Klapal nečekaně zemřel a v Praze měl státní pohřeb. Anna Doubková přijela do Československa hned v lednu 1946, původně jen na obřad a vyřízení formalit. „Do Brestovace přišel telegram o manželově smrti a někdo z rodiny musel přijet. Myslela jsem, že pak pojedu zpátky. Jenže to nešlo, protože jsem po manželovi měla československou příslušnost a opustit zemi jsem nemohla. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se zpátky do Jugoslávie nedostanu, nejela bych sem,“ vzpomíná pamětnice. A tak v Praze zůstala.

První roky v nové zemi se nesly ve znamení bídy

Po usazení v Československu zažila Anna Doubková skutečnou nouzi. „Hodně jsem zkusila. Do té doby jsem nevěděla, co je hlad, ale tady ano. Potravinových lístků a šatenek bylo málo,“ vrací se v myšlenkách k tomuto období. Situaci navíc zkomplikoval příjezd jejího šestnáctiletého bratra, který přijel do Československa načerno, bez dokladů. Část veteránů z řad jugoslávských partyzánů se totiž v rámci poválečné migrační politiky československé vlády podílela na osidlování jižní Moravy po odsunu německého obyvatelstva a bratr se s nimi svezl v jednom z přistavených vagónů. „Rodina si myslela, že se tady bude mít dobře, že tu létají pečení holubi do huby. Ale já sama jsem měla bídu a bydlela v malé místnosti. Co teď?“ líčí tehdejší bezvýchodnou situaci pamětnice. Nakonec se však podařilo bratrovi sehnat práci a učňovské místo v holešovickém pivovaru.

Anna Doubková si mezitím hledala obživu, kde se dalo. Zpočátku pracovala v pražské Tesle, v pozdějších letech v čistírně jako strojní žehlířka nebo v cukrárně. Právě během zaměstnání v Tesle se osobně setkala s Josipem Brozem Titem, tehdy už jugoslávským prezidentem, který do Československa přijel na státní návštěvu. „Tesla pro Tita vyrobila velké, pěkné rádio jako dar. A přišli za mnou, abych mu ho předala,“ popisuje tento mimořádný okamžik vypravěčka. Josipa Broze Tita si celý život velmi vážila. „Dokázal po válce dát Jugoslávii dohromady,“ vysvětluje a vzápětí dodává: „Jenže nezapracoval nikoho, kdo by to po něm vedl. A pak se to začalo rozpadat.“

Nakonec se i přes počáteční nesnáze situace Anny Doubkové postupně zlepšila. Časem měla možnost navštívit i svou rodinu v Jugoslávii. Politika ji nikdy příliš nezajímala – do Komunistické strany Československa (KSČ) nevstoupila a jak sama uvádí, nikdy jí nikdo kvůli tomu nedělal problémy.

Anna Doubková měla z prvního manželství s Aloisem Klapalem dceru. Později se provdala podruhé, tentokrát za pana Vincence, a narodili se jí ještě dva synové, Miroslav a Karel. Manželství však nebylo šťastné, manžel pil a často ji bil, proto se s ním po 25 letech soužití rozvedla. Po nějakém čase poznala pana Doubka, kterého si vzala a odstěhovala se za ním do jihočeských Čečelovic. V době natáčení v roce 2009 žila v domově seniorů v Blatné.

 

Pozn. redakce: Příběh byl přepracován dle aktuálních standardů Paměti národa. Autorem původního zpracování byl editor Luděk Jirka.