Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Doubková (* 1924  )

Tu vesnici nahnali dohromady a nechali vykopat díru...

  • narozena 22. 5. 1924 v obci Brestovac, v okrese Daruvar, v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávie)
  • vychodila pět tříd měšťanské školy
  • v letech 1941–1945 fungovala jako spojka v Moslavečské brigádě a poté v brigádě Jana Žižky z Trocnova
  • manžel se přidal k partyzánům, po válce v hodnosti kapitána
  • odjela do Československa na pohřeb manžela (prosinec 1945) a natrvalo se zde usadila
  • po válce pracovala v Tesle v Praze a poté jako žehlířka

„Pro mě byly Čechy cizina.“

„Tu vesnici nahnali dohromady a nechali vykopat díru. Kladivem je uhodili do hlavy, oni popadali do díry, posypali je vápnem a zaházeli. A tam byli ještě živí lidé.“

Mládí v chorvatském Daruvaru:

Anna Stoklasová se narodila 22.5. 1924 v obci Brestovac, v okrese Daruvar, v české rodině. Češi tvořili v Daruvaru početnou menšinu a spousta z nich se zapojila do partyzánské jednotky pod vedením Josipa Tita. Anna Stoklasová měla 2 bratry, z nichž jeden zemřel ještě v dětství.

„Jako dítě jsem strašně moc pracovala. Maminka byla v baráku sama, jinak byli samí mužští. Já jsem maminky strašně litovala. Jiné dítě by si ani nevšimlo, kolik má máma starostí a že nemá žádné volno.“

Anna Stoklasová začala chodit do školy a zároveň musela doma pracovat. V Daruvaru se konaly české kulturní akce, kterých se Anna Doubková zúčastňovala.

„Když jsme šli tancovat, tak mě moje kamarádky brali mezi sebe. Nechápala jsem proč, až jsem pak na to přišla. Jela jsem do Chorvatska a potkala jsem dva manžele, tenkrát byli ještě svobodní. Ptala jsem se jich, proč mě pořád brali mezi sebe a oni říkali, že jsem dokázala bavit celou hospodu a že jsem hezky zpívala.“

„Dělali jsme tam maškarní bály. Já jsem tam tenkrát taky chodila a když jsme tam přišli, tak jsem viděla samé princezny. Myslela jsem si, že budeme nejhorší, já byla za trpaslíka a ona za rokoko dámu. Nikdo mě nepoznal, dokonce ani můj vlastní kluk.“

Spojkou v partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova:

„Oni byli tak krutí, že nejenom zabili....“

Obsazení Československa nevnímala jako ohrožení. Československa nebylo její domovinou a nevěřila, že by Němci napadli Jugoslávii.

V době napadení Jugoslávie byla Anna již provdaná a manžel Alois Klapal dokončoval vojenskou službu. Po dovolence, kdy navštívil svou rodinu, se na vojnu nevrátil, odmítl sloužit prohitlerovskému Paveličově režimu a odešel k partyzánům.

„Kluci nebyli vycvičení. ustašovci někde udělali prohlídku, oni přebíhali do druhého lesa a ustašovci je tam na tom poli postříleli. Byli to mladí kluci z naší vesnice. A byli tak krutí, že nejenom zabili…“

Ustašovci zabili bratra manžela Anny Klapalové a Alois Klapal se rozhodl jej pomstít. Anna Klapalová fungovala jako spojka partyzánské jednotky. Jejím úkolem bylo předávat informace, vozit jídlo, léky a obvazy.

„Jednou mě přivezli na dvůr pána ze Záhřebu, určitě byl ženatý. Dostal kuličku dum-dum zezadu do krku, vylétlo to z něj a všude bylo plno krve. Já to viděla jako mladá žába.“

„Jednou jsem stála pod samopalem. Jeden chlap přivedl gestapo a ustašovce, že prý se stýkám s partyzány. Jemu to moc nemyslelo. Vedl po lidech, kteří měli někoho u partyzánů, gestapáky. Gestapák mně strčil samopal pod bradu a pořád: ‚Přiznej se. Jak to, že se stýkáš s partyzány? Co pro ně děláš?‘ Já jsem říkala, že nic. Moje tchýně byla úplně strachy zelená. Najednou mně to došlo, otočila jsem se na toho chlapa a říkám: ‚Kdy jsi mě ty viděl s partyzány? Jak tohle můžeš říct?‘ On dostal strach, začal koktat a já jsem měla strach, aby ho neoddělali. V tom tam vpadl důstojník státního vojska (identické s protektorátním Vládním vojskem – pozn. autor) a ten mi zachránil život. Stála jsem tam a nebála jsem se. Čím víc na mě tlačili, tím více jsem byla tvrdší. Měli se potom vrátit, ale nevrátili se a já jsem už byla pryč. Mockrát jsem utíkala.“

„Viděla jsem, když přišli do vesnice, kde lidé spolupracovali s partyzány. Oni zapíchli dítě v peřince na bodák. Nebo Tu vesnici nahnali dohromady a nechali vykopat díru. Kladivem je uhodili do hlavy, oni popadali do díry, posypali je vápnem a zaházeli. A tam byli ještě živí lidé.“

Anna Doubková několikrát zažila přímou palbu. Např. odváželi materiál pro partyzány do hor v momentě přepadení partyzánské jednotky prohitlerovskými silami. „Měli jsme vše nasbíráno a vezli jsme to pro českou brigádu. Ona byla až u Požegy. Jeli jsme za nimi, plný žebřiňák naložený pro českou brigádu. Přijeli jsme do hor, Němci si přizvali divizi a nikdo to nevěděl. Lidé se nám začali plést do cesty a my jsme s nimi utíkali zpátky, aby nás nechytli. Každý se jich bál, protože vše vraždili. Jenom jsem si říkala: ‚Jenom ne živou, jenom ne živou.‘ Pak jsme se sešli, museli jsme ujet přes tři vesnice. Tam byla brácha a já se ptala po manželovi a on mi povídá, že jsou roztříštění a vůbec o něm neví. Češi měli vždy nejméně postřílených. V té vesnici se to složilo, tam už měli stanoviště, tak se tam sešli a dopravili to do brigády a podobně.“

„Manžel šel všude první a kluci šli za ním jako blbí. On je vždy z těch bojů vyvedl. Jednou mi jeden vojáček říká: ‚Víš, holka, musím říct, že ten tvůj manžel je strašně dobrý bojovník. Ale na hovno manžel, viď?‘ Já jsem řekla, že jsem si na to zvykla.“

„Moje sestřenice měla za manžela Chorvata, který chtěl jít do ustašovců a ona mu to nechtěla povolit. On odešel a ona řekla, že ho po válce zastřelí jako psa. Sama odešla do partyzánů, takže se na to těšila. On se toho nedožil a sestřenice měla prostřelené koleno.“

„Oni vždycky prováděli po horách prohlídky a honili partyzán. Chodili po partyzánských nemocnicích a nenašli je. Tak dobře byla ukrytá, že je nenašli ani gestapáci ani ustašovci.“

Partyzáni dostávali zprávy od místních usedlíků a podle jejich rad se přesunovali po lesích. Podle podobných rad se přemisťoval i Josip Tito.

„Přijeli jsme do Orchovice a já říkám: ‚Poslouchejte, česká dechová muzika hraje.‘ Oni hráli a to bylo slyšet až bůh ví kam. Když začali hrát, tak gestapáci sami nevěděli a báli se jít. Nevěděli, kolik je tam partyzánů.“

V noci ve vesnici operovali partyzáni a ráno měli celou vesnici pod dohledem ustašovci. „Mýtink byla partyzánská schůze. Oni tam sbírali po vesnicích lidi, třeba ve dvě hodiny ráno jsme skončili a za ranního svítání už tam byli ustašovci a gestapáci.“

U partyzánů byl ženský prapor složený z vdov, jež své muže ztratili a dali se na odpor Němcům a ustašovcům. „Byla tam jedna Srbka a to byla hrozná ženská. Zajali jednoho důstojníka a měl nosit nějakou velkou tíhu. Odmítl to a ona mu flintou urazila nos.“

„Nás neosvobodili ani Američané, ani Rusové. Rusové si přes Bělehrad pouze pročistili cestu do Maďarska. Celou Jugoslávii vysvobodili partyzáni a všechny nepřátele zajali. Tito nebyl zavázán ani Rusům, ani Američanům. Tam se bojovalo až do konce června.“

„Kdyby někdo řekl, že se nedostanu zpět do Daruvaru, tak bych do Československa nejela.“

Po válce se setkala se zajatými ustašovci. „Táhli pryč a na jedné louce u potoka zůstali sedět. Tak jsem se šla za nimi podívat a byli to samí mladí kluci. Já jsem jich litovala…v jakém byli stavu. Tak jsem si říkala: ‚Vidíte kluci, jací jste byli blbí? Tohle jste dělali pro nějakého Hitlera?‘“ Rodiče nevěděli o partyzánské činnosti své dcery a po Anino přiznání bylo obrovské překvapení.  

Anně Klapalové zemřel manžel v Praze po vojenské přehlídce. Zemřel v prosinci 1945 a v lednu 1946 byl pohřeb, jehož se Anna jako manželka v Praze zúčastnila. Do Brestovacu přišel telegram o manželově smrti a někdo musel z rodiny musel přijet. „Kdyby mě tenkrát někdo řekl, že se nedostanu zpět domů, tak bych vůbec nejela. Nemusela jsem se ani rozvádět.“

Po válce a po usazení v Československu zažila Anna Klapalová velký hlad. Potravinových lístků měla málo, manžel byl mrtev a na výchovu měla několik dětí. Zpočátku pracovala v pražské Tesle a poté jako žehlířka. Podruhé se provdala, stala se paní Vincencovou, a finanční situace se v Praze začala lepšit. Po 25 letech manželství a po smrti svého druhého manžela se provdala do jihočeských Čečelovic a do třetice se stala paní Doubkovou. V současné době tráví důchod v Blatné.

„Tito byl dobrý, ten dal celou Jugoslávii dohromady. Jenže nezapracoval nikoho, kdo by to dále vedl a začalo se to vše pomalu rozpadat.“  

„Setkala jsem se po válce s Titem. Tesla pro něj udělala velký pěkný rádio jako dar a přišli za mnou, jestli bych mu ho nepředala.“

„Tolik jsem si toho pamatovala. Já jsem si myslela, že jednou budu psát knihu. Pamatovala jsem si vše od začátku až do konce. Jenomže jsem měla jen samou dřinu a nenapsala jsem nic. Dnes už ty myšlenky jdou jinam.“

Poselství: „Ať si lidé váží života jakého mají a netěší se na nějakou válku. Aby byl mír a klid, aby člověk mohl žít ve slušnosti, protože válka je něco příšerného. Co těch partyzánů přišlo o nervy a jak se dlouho léčili po válce. To by člověk nad nimi brečel.“  

- pro úplnost je uváděno Annino příjmení v časové posloupnosti

Čerkesy – jedná se o etnickou skupinu v rámci ruské federace, po válce byli obvinění z kolaborace s nacisty

V roce 2008 nahrál a v roce 2009 zpracoval Luděk Jirka

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století