Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Dostálová (* 1929)

• narozena 26. ledna 1929 v Otaslavicích

• rodiče Anděla a František Navrátilovi měli malé hospodářství a sad

• prožila válku a osvobození v Otaslavicích

• po válce dokončila dvouletou obchodní školu v Prostějově

• roku 1948 vstoupila do KSČ, aby nepřišla o zaměstnání

• v roce 1950 sňatek s Josefem Dostálem, strojním inženýrem

• v roce 1953 stěhování do Uničova

• v roce 1968 vrátila stranickou legitimaci, perzekvována za své postoje k srpnovým událostem

• většinu života pracovala jako družinářka na základních školách

• s manželem vychovala dceru a syna, dcera podlehla těžké nemoci ve 23 letech

• v roce 2023 žila v Uničově

V květnu 1942 byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacisté běsnili a hledali viníky, odvetou bylo mimo jiné vypálení Lidic. Třináctiletá Zdeňka Navrátilová tehdy s mrazením v zádech poslouchala hlášení obecního sluhy, který při každém zastavení bubnoval a sděloval místním, že je vyhlášeno stanné právo. Když jí maminka vysvětlila, o co se jedná, už se nezbavila strachu. Maminka zrovna čekala nejmladší sestru, otec se vracíval ze sadu pozdě večer. Podle vyhlášky hrozilo osobám, které se po setmění zdržovaly venku, zastřelení. V dětské mysli se zrodil děsivý obraz mrtvého otce a maminky jako vdovy s malým dítětem.

Všechny války vznikly kvůli náboženství

Zdeňka Dostálová, rozená Navrátilová, přišla na svět 26. ledna 1929 v Otaslavicích jako nejstarší ze čtyř dětí. Rodiče, Anděla, rozená Nováková, a František Navrátil, měli malé hospodářství. Na jednom poli otec založil sad, další si pronajali. V zimě se živil jako domácí krejčí, což byla tehdy v obci nejčastější profese. Nebyl vyučen, pouze „přiučen“, jak se tenkrát říkalo. V textilní firmě v Prostějově se naučil šít z nastříhaných kusů látky kalhoty, pracoval doma a firmě pak doručil hotové výrobky. Maminka pečovala o děti a hospodářství. Rodina žila společně s rodiči tatínka a jeho starším bratrem, postiženým po zápalu mozkových blan, další bratr na stejnou nemoc zemřel.

Rodičům se nedostalo vyššího vzdělání, otec byl ale vášnivý čtenář, měl přehled a lidé za ním chodívali pro rady. Patřil mezi členy sociální demokracie a byl čestným členem místního hasičského spolku. Maminka, věřící katolička, se o politiku příliš nestarala. Do kostela s dětmi chodívala většinou sama. Sečtělý otec zastával názor, že kvůli náboženství vznikly téměř všechny válečné konflikty a známým říkal, že jeho děti chodí do náboženství, jen aby měly ve škole klid. Zdeňka Dostálová si vybavuje, že s nimi chodíval pouze na oslavu svátku upálení Jana Husa na blízký kopec nad kostelem. Lidé se scházeli a zpívali u ohně píseň Na břehu Rýna. Tyto oslavy vzaly za své s příchodem druhé světové války.

Na své rodiče vzpomíná Zdeňka Dostálová jako na velmi hodné a obětavé lidi, kteří se dětem snažili dopřát to, co sami neměli. Jako jediní z vesnice tak s bratry odebírali dětský časopis Srdíčko, který se tenkrát objednával ve škole. Do války prožívali krásné vesnické dětství. V obci působil Sokol, kam chodívali jako děti s bratry cvičit. Sokolovna byla postavena v roce 1926. Horní a Dolní Otaslavice spolu žily jako dvě obce a byly na sobě závislé. Před válkou byl v Dolních Otaslavicích poštovní úřad, dva mlýny, pila, cihelna, 11 smíšených obchodů, záložna, čtyři hostince a v Horních Otaslavicích fara, kostel a škola, tři smíšené obchody, dvoje kramářství, dva hostince, kovářství, záložna a mlýn. Sloučení obou obcí proběhlo až roku 1950.

V roce 1935 nastoupila Zdeňka do první třídy místní obecné školy. Učil je pan řídící, měli povinné náboženství. Od šesté třídy pak chodila pěšky do měšťanky v tři kilometry vzdáleném Brodku u Prostějova.

Nemáme republiku, vzali nám ji Němci

Život v Otaslavicích běžel poměrně klidně, v Evropě se však schylovalo k válce. Roku 1938 byla vyhlášena mobilizace jako odpověď na přímé ohrožení Československa rozpínajícím se Německem. Muži narukovali, odhodláni bránit vlast, naděje však záhy ukončila mnichovská dohoda, postupující pohraniční území Německu. Vojáci se vraceli zpět ke svým rodinám. Mobilizace se nikoho z rodiny Navrátilových nedotkla.

Maminka Anděla Navrátilová pocházela z Myslejovic, po smrti matky se musely se sestrou už jako děti starat o celou domácnost a hospodářství, jejich otec, řezník, chodíval za prací. Sestra se později provdala do Brna, v březnu 1939 se jí zrovna narodil syn. Maminka tehdy sedla na kolo a jela ji do Brna navštívit, po cestě potkávala vojenská německá vozidla, u Vyškova musela ze silnice odbočit. Za pár dní se šťastně dostala domů. „Já měla angínu a ležela jsem v posteli, tatínek vypravil kluky do školy, přišel za mnou k posteli a tekly mu slzy. Řekl mi: ‚Už nemáme republiku, vzali nám ji Němci,‘“ vzpomíná Zdeňka Dostálová na začátek krušných šesti let.

Hned na začátku války se k Navrátilovým nastěhovala rodina pana Krátkého, který se vrátil z mobilizace, zůstali až do osvobození. Tušili, že na venkově se uživí lépe než ve městě. Narodily se jim zde dokonce i děti. Navrátilovi se uskromnili a přenechali jim část domu. V roce 1939 začala Zdeňka chodit do měšťanky v Brodku. „Měli jsme češtináře, který pak začal učit němčinu. Bral to tak vážně, že byl po válce odsouzen a zbavili jej možnosti dělat učitele. Když přišel do hodiny, museli jsme zdravit zdviženou pravicí, tak se zdravili Němci. Když šel ode dveří, museli jsme být s rukou zdviženou, až než přišel ke stolu,“ vzpomíná. Také místní farář nebyl mezi dětmi moc oblíben. „Když jsme přišli do náboženství, řekl, ať se postaví ten, kdo nebyl na mši svaté. My chodili každý den ty tři kilometry a byli jsme rádi, že si můžeme někdy pospat, tak někdy nás maminka nechala a nešli jsme do kostela. Jak jsme tak stáli, chodil okolo, v ruce držel metr – u tabule bylo ukazovátko a u toho očíslovaný metr, dřevěný hranolek. Tím nás píchl do žeber nebo jsme museli nastrčit ruku a on nás po ní tím metrem praštil.“

Postupně začala platit nejrůznější německá nařízení, byly zavedeny potravinové lístky, povinné dodávky obilí, masa apod. Zdeňka Dostálová si vybavuje, že nemuseli odvádět dodávky, ale dostali o to méně potravinových lístků. „My jsme to neměli snadné, měli jsme nějaké políčko, každý rok jsme měli prase. Když jsme zabili prase, nedostali jsme lístky, když bylo po žních, zase jsme nedostali lístky na mouku, protože jsme měli obilí. Někdy jsme šli pěšky do Brodku do školy a nemohli jsme si koupit ani rohlík. Maminka, chudák, nevěděla, co nám má s sebou dát,“ vzpomíná Zdeňka Dostálová. Obilí se chodívalo mlít ke Stehlíkům do místního mlýna. Dělo se tak v noci, načerno. Zdeňka Dostálová si vybavuje, že za války se do vsi přiženil Němec, který se do mlýna vloudil jako pomocník a lidé se domnívali, že udává. Mlynář Stehlík mu však ve mlýně dával jen denní směny, takže nočním návštěvám nebyl přítomen. Do mlýna chodíval i Zdeňčin tatínek. V noci nosil na zádech padesátikilový pytel mouky, aby rodině zajistil obživu.

Omezeny byly domácí zabijačky, zvířata musela být evidována. Lidé, kterým nestačily příděly potravin, zabíjeli načerno. Stejně tak Navrátilovi, zabijačky probíhaly v noci, bylo pak nutné sehnat jiné prase, aby odpovídal počet evidovaných zvířat v hospodářství. Maminka byla velmi starostlivá, sehnala i přes válku vše, co potřebovali. Babička vyráběla masti, které pak jezdila prodávat do vesnic na Prostějovsku. Maminčin bratr rodině dokonce zhotovil měděnou nádobu na pálení slivovice, alkohol byl za války žádaným platidlem.

Strachu o rodinu se už nikdy úplně nezbavila

Mnoho občanů se s okupací republiky nehodlalo smířit, hned od počátku války vznikaly odbojové skupiny. Mladí muži odcházeli přes hranice, aby mohli bojovat na straně spojenců. Mezi nimi i František Josef, rodák z Otaslavic. Mladý pilot se stal esem letecké bitvy o Británii, padl roku 1940 v Anglii. Zdeňka Dostálová uvádí, že jeho rodina byla během války internována v Osvětimanech, dle dohledatelných informací se jednalo o Svatobořice. V rodné obci má František Josef pamětní desku a jeho jméno nese i otaslavická škola.

Po vzniku protektorátu odešel přes hranice také další otaslavický rodák, Jaroslav Mézl. Začátkem roku 1940 utekl do Francie, kde byl přijat do čsl. zahraniční armády. Účastnil se bojů ve Francii s 1. pěším plukem. Po kapitulaci Francie byl internován v Agde. Odsud se dostal přes Marseille do Casablanky, kde bylo soustředěno více Čechoslováků. Maroko v té době ale spadalo pod nadvládu francouzského vichistického režimu, tedy do sféry vlivu nacistického Německa. V roce 1942 došlo k Mézlově zatčení a jeho předání gestapu ve Francii. Po výsleších a měsíčním věznění se dostal do protektorátu. Pracoval pak nějakou dobu jako úředník cukrovaru.

Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 byla pro výstrahu, pod záminkou pomoci místním partyzánům, vypálena obec Lidice. Začalo platit stanné právo, v té době měla Zdeňka velký strach o rodinu. Maminka čekala nejmladší sestru. Obav o blízké se Zdeňka Dostálová už nikdy úplně nezbavila, dosud je pro ni těžké, když někdo z rodiny odjede a nejsou v přímém kontaktu.

V oblasti operovala partyzánská skupina Jermak

Po dokončení měšťanky roku 1943 začala Zdeňka docházet do prostějovské obchodní akademie, při cestách do školy a ze školy někdy vídala lidi označené žlutou hvězdou. Většina židovských obyvatel odjela transporty roku 1942. Velká židovská komunita už po válce nebyla obnovena. Poválečný seznam židovských obětí holocaustu z Prostějovska obsahuje 1 227 jmen.

Tehdy dvouleté studium obchodní akademie bylo jediným středním vzděláním pro dívky v Prostějově. Zdeňka dojížděla. Protože autobus jezdíval pouze ráno a večer, chodila po vyučování k rodinné známé. Tato starší paní byla spřízněna s mladými manželi Anežkou a Pravoslavem Kovářovými z Prostějova, kteří se zapojili do odboje. Dle dohledatelných informací podporovali partyzánskou skupinu Jermak působící na Drahanech. Do jejich osudu zasáhl již výše zmíněný Jaroslav Mézl. Ten se roku 1944 přidal k partyzánské skupině Jana Žižky, v říjnu byl zatčen a vyslýchán gestapem. Souhlasil se spoluprací. V průběhu roku se měl právě přes Pravoslava Kováře infiltrovat do partyzánské skupiny Jermak. Následovalo zatýkání, před nímž se podařilo manželům Kovářovým utéci, schovávali se pak u Opálkových v Benešově u Boskovic, kteří měli v chlévě zbudovaný kryt pro partyzány. Sestra Anežky Kovářové, Marie Henzlová, vzpomínala pro Paměť národa, že Anežka Kovářová měla v bunkru přijít o život při manipulaci se zbraní, její manžel Pravoslav byl po válce nalezen mrtev v lese. Paní Zdeňka Dostálová uvádí, že byli oba zatčeni a zabiti Němci.

Roku 1944 byla školní docházka přerušena, v budově obchodní akademie vznikl vojenský lazaret. Zdeňka zůstala doma, pomáhala rodičům. Když jela jednou v zimě s otcem pro dřevo do lesa, prochladla a od té doby měla potíže s dutinami a očima. Díky nemoci se vyhnula totálnímu nasazení. Protože byla doma, připadalo na ni veškeré vyřizování. Jeden z bratrů se v té době učil v Brně cukrářem. Stravoval se u tety v místní části Jundrov. Zdeňku tehdy rodiče poslali, aby bratrovi a tetě dovezla nějaké jídlo. Na pravidelné procházce na nedaleký kopec byli svědky bombardování města. „Leželi jsme na břichu, nohy v příkopě, jenom hlavu vystrčenou, a viděli jsme, jak na Brno padají bomby. Byli jsme z toho úplně špatní,“ vzpomíná.

Střely létaly nad krytem, jen to hvízdalo

Na jaře 1945 se válka pomalu chýlila ke konci. Lidé se připravovali na příchod fronty. Cenné věci zakopávali, budovali nebo zpevňovali kryty. Němci ve vsi kopali zákopy, jeden vznikl i na pozemku rodiny Navrátilových. Protože se nacházel přímo na jejich zahradě, dům opustili a odešli strávit poslední dny války do krytu, který tatínek se stařečkem vybudovali v sadu. Tatínek zůstal doma, aby se postaral o zvířata. Zbytek rodiny včetně prarodičů a tatínkova postiženého bratra se schoval. Maminka v noci odcházela do domu, kde vařila jídlo na celý den, ráno se připojila k ostatním. Hned za vesnicí byl vojenský prostor obsazený Němci. „Tak si to představte, všichni jsme tam seděli přes den na lavce, měli jsme tam akorát lavku. Měli jsme tam kříž, stařenka se pořád modlila. Nejhorší bylo slyšet, jak Rusi pálí z děl do toho vojenského prostoru, to všechno lítalo nad námi, jenom to hvízdalo,“ vzpomíná. Strýc, který byl odmala postižen po zánětu mozkových blan, chodil i za této situace na záchod do lesa, měl velké štěstí, že ho nikdo nezasáhl. „Šel do lesa, jak byl zvyklý, šel po kraji lesa a zpíval Tisíckráte pozdravujeme tebe, ó matičko Krista Ježíše,“ vybavuje si Zdeňka Dostálová nebezpečnou situaci.

Ráno 9. května 1945 se rodina probouzela v krytu. Očekávali maminku s jídlem, ta ale tentokrát podezřele dlouho nepřicházela, všude byl klid. Nestřílelo se. Nejprve se šli po mamince podívat Zdeňčini bratři. Když se nevraceli, následovala je babička. Ani ta nepřišla zpět. Zdeňka vzala na záda tehdy tříletou sestru a utíkala sadem domů, aby se podívala, co se stalo. V krytu zůstal dědeček. „Přišla jsem domů, otevřela dveře a v síni stáli dva ruští vojáci, důstojníci. Tatínek měl na zdi velkou mapu Evropy, kterou si prohlíželi. Tatínek, jak přišel od rádia, tak si tam jehlou dělal tečky, kde už je ruská armáda,“ vzpomíná Zdeňka Dostálová. Tatínek jim potom sdělil, že v noci z 8. na 9. května nad Otaslavicemi létalo letadlo a shazovalo letáky oznamující konec války. Maminka, která byla připravena vždy na všechno, měla pro osvoboditele uvařeno dokonce domácí pivo, které se v tu dobu nedalo koupit. Sovětští vojáci se ale nenapili, pravděpodobně nevěděli, co je jim nabízeno. Za nimi do vsi přicházeli i rumunští vojáci, se kterými byla dle vzpomínek Zdeňky Dostálové horší domluva. Nastal dlouho očekávaný konec války. Euforie byla všudypřítomná, slavili všichni.

Dopoledne jsme vyvěsili vlajku, odpoledne byl zabit bratrův kamarád

S bratrem doma neměli stání, Zdeňka chtěla navštívit kamarádku, bratr kamaráda. Když Zdeňka ke kamarádce přiběhla, její maminka zrovna došívala československou vlajku, kterou upevnili na střechu. Bydleli u silnice vedoucí na Brodek u Prostějova, Zdeňka Dostálová si vzpomíná, že kolem pochodovali vojáci Svobodovy armády. Bratr zatím běžel za kamarádem. Odpoledne je zastihla hrozná zpráva, že tento kamarád byl zastřelen německým zběhem. „Byl to zběhlý Němec, schovával se v lese, jinak by ho byli Němci zastřelili. Policie z Brodku jej ještě večer chytla. Takže jsme měli ten poválečný začátek špatný,“ vzpomíná.

Dle kroniky Horních Otaslavic se pravděpodobně jednalo o Františka Rušila, kronika líčí událost takto: „10. května byl náhodnou kulkou (neví se, odkud byla vystřelena) zasažen patnáctiletý chlapec František Rušil z čp. 53 (dnes číslo 66), který stál před domem. Byl zasažen do břicha. Druhý den zemřel v prostějovské nemocnici. Pohřeb byl velmi slavný. Bílá rakev, přikrytá čsl. praporem. Ve smutečním průvodu školní děti se svými učiteli, družičky, mládenci, vojáci v čsl. uniformách.“ Konec války se stal osudným také manželovi maminčiny sestry, který v Brně pomáhal zachraňovat lidi po bombardování, nadýchal se plynu a roku 1946 na následky zemřel.

Firma byla znárodněna. Aby mohla zůstat, musela vstoupit do strany

Lidé se pomalu vzpamatovávali z válečných útrap. Roku 1946 se konaly první svobodné volby. Navrátilovi volili sociální demokracii. Zdeňka byla dokonce organizována i mezi mládeží sociální demokracie. Rok 1946 se stal pro Zdeňku důležitým ještě z jednoho důvodu – cestou od autobusu se v Otaslavicích seznámila se svým budoucím manželem Josefem Dostálem. Za války nemohl studovat střední školu, po válce začal chodit na strojní průmyslovku. Zdeňka v letech 1946–1947 absolvovala chybějící ročník obchodní akademie. Nastoupila pak do textilní firmy Gӧtz v Prostějově jako mzdová účetní.

Přišel však rok 1948, vše se mělo změnit. K moci se dostali komunisté. Sociální demokracie, jejímž členem byl Zdeňčin tatínek, byla nuceně sloučena s Komunistickou stranou Československa (KSČ) a nadále působila jen v exilu se sídlem v Londýně. Otec se tak stal členem strany. Téhož roku do komunistické strany vstoupila také Zdeňka Dostálová. Únorové vítězství se projevilo 28. dubna vydáním zákona o dalším znárodňování průmyslových podniků, což znamenalo připojení všech konfekčních závodů v Čechách a na Moravě do národního podniku Oděvní průmysl v Prostějově. „Ve čtyřicátém osmém to všecko převzalo OP i se mnou, dostala jsem poslední výplatu od Gӧtze a firma byla zařazena do OP. Při té poslední výplatě jsem dostala k podpisu, že jsem přijala peníze a podpis vstupu do KSČ. Jinak že si můžu hledat místo, kde chci,“ vzpomíná. Rodiče měli doma ještě dva nezaopatřené sourozence, věděla, že si musí práci udržet, moc příležitostí v té době nebylo. Podepsala. Sověty brala jako osvoboditele, žádné špatné zkušenosti s nimi neměla.

Roku 1950 se provdala za Josefa Dostála. O rok později se jim narodila dcera Zdeňka. Manžel musel záhy narukovat na vojnu. „Za války byl totálně nasazený v Lutíně, tam se dělala letadla. Když přišel na vojnu, dali ho k letectvu. Věděli, že měl něco společného s letadly. Potom, jak to začalo v Maďarsku bouřit, mu prodloužili vojnu o rok. Byl tam tři roky. Pak měl ještě jednou ‚štěstí‘, protože ho potom dali do důstojnické školy, byl pak důstojník, tak napřed to bylo s tím Maďarskem. Pak se začala stavět Berlínská zeď, tak další důvod, tak šel zase na tři měsíce na vojnu, protože byl zbrojíř. Třikrát byl po třech měsících navíc na vojně,“ vzpomíná Zdeňka Dostálová.

V roce 1953 manžel získal místo v Uničovských strojírnách s bytem v Uničově a rodina se přestěhovala. Změnu bydliště provázela měnová reforma. Lidé přišli ze dne na den o úspory, rodině zbylo 700 Kčs, ze kterých zaplatili stěhování a výmalbu bytu. Roku 1956 se manželům narodil syn Josef.

Pohádky o bratrské pomoci odmítla

Zdeňka Dostálová byla s dětmi doma 11 let. Pracovních příležitostí pro ženy v okolí příliš nebylo. Když šel syn do první třídy, sousedka jí sdělila, že na ZŠ Pionýrů v Uničově hledají družinářku. Po krátkém váhání se Zdeňka Dostálová rozhodla zkusit štěstí. Roku 1962 nastoupila. Dostudovala si pedagogickou školu a na této základní škole pracovala šest let. V šedesátých letech se věnovala hlavně zaměstnání a rodině, práce s dětmi ji bavila a naplňovala. Politickou situaci příliš nesledovala, nijak zvlášť neprožívala ani pražské jaro.

21. srpna 1968 se chystala do práce, měla mít v družině odpolední směnu. Seděla u rádia a pletla, když uslyšela zprávu o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Byla v šoku, situaci považovala za hroznou zradu. Sověty do té doby vnímala jako osvoboditele. Toho dne vyrazila do práce. Zatímco čekala, až do družiny přijdou děti, přišel ji zkontrolovat člen městského národního výboru. Chodil se pak dívat, zda jsou s dětmi v pořádku. Pro jednoho chlapce nepřišli rodiče. Vzala jej tedy k sobě domů, ve škole nechala vzkaz. Syna vyzvedli až v osm hodin večer. Omlouvali se, že byli v Olomouci na pohřbu a nemohli vyjet přes neustávající proud vojenských vozidel. Problémy dostat se domů z práce měl i manžel. Ten měl ale větší štěstí. U cesty stála místní podivínka, která vítala vojáky koblihami. Když jeden z tanků zastavil, aby si vojáci nabídli, manželovi se podařilo dostat přes cestu.

Vrátila stranickou knížku, poté musela místo ve škole opustit

V reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy Zdeňka Dostálová vrátila stranickou knížku. Když pak v září ve škole odmítla prohlásit, že ze strany Sovětského svazu šlo o bratrskou pomoc Československu, byl jí zastaven pracovní postup a odebrány odměny. Ze školy měla být přeložena. Původně chtěli, aby šla pracovat do Loučky, manžel se tenkrát postavil proti. Sehnal potvrzení od lékaře, že má žaludeční vředy a manželka mu musí vařit teplou stravu. Nemůže tedy dojíždět. Nakonec byla přeřazena na základní školu na Haškově ulici v Uničově. Paradoxně zde byla spokojenější, měli zde lepší kolektiv. Na tomto místě setrvala 14 let. Jak sama říká, práce s dětmi ji vždy držela nad vodou.

Roku 1974 Dostálovým zemřela dcera Zdeňka na onemocnění slinivky. Psychické vypětí si vybralo svoji daň, o pár let později zemřel manžel. Zdeňka Dostálová ovdověla v 50 letech, sama prodělala infarkt. Kvůli postojům k srpnu 1968 měl starší syn problémy dostat se na zvolenou vysokou školu. Nakonec vystudoval strojní inženýrství. Zdeňka Dostálová odešla roku 1989 do důchodu. Sametovou revoluci vítala, ale události už sledovala pouze v televizi. V roce 2023, v době natáčení, žila v Uničově, obklopena pečující rodinou.

 

https://is.muni.cz/th/uwb5y/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf