Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Dolista (* 1921  †︎ 2016)

Historikem z povolání i na zapřenou

  • narozen 9. 9. 1921 v Kovářově
  • 1942 až 1943 byl nuceně nasazen v Magdeburgu
  • po druhé světové válce vystudoval historii na FF UK
  • v únoru 1948 se zúčastnil studentského pochodu na Hrad
  • po promoci (1951) pracoval v Historickém ústavu ČSAV a následně v Milevském muzeu
  • odborně se zaměřil na dějiny premonstrátských klášterů i premonstrátského řádu
  • ve vykonstruovaném procesu s katolickými duchovními byl odsouzen k osmnácti měsícům nepodmíněného trestu
  • na přelomu 50. a 60. let vykonával dělnické a úřednické profese, pak získal místo v archivu Židovského muzea uloženého na sepekovské faře
  • o funkci archiváře přišel kvůli smyšlenému udání, nové zaměstnání si našel v Praze (1972)
  • koncem 80. let dostal částečný úvazek v Historickém ústavu ČSAV
  • po Sametové revoluci působil v Matici cyrilometodějské a podílel se na vytváření dvou restitučních zákonů

Karla Dolistu (nar. 9. 9. 1921 v Kovářově) od chlapeckého věku zajímala minulost jeho rodného kraje; na rozdíl od mnoha kolegů měl tu výhodu, že středověké listiny a latinsky psané publikace komunistický režim nekontroloval tolik jako dokumenty vztahující se k jiným obdobím. Karel Dolista tak mohl po celý život relativně svobodně bádat, byť si na živobytí vydělával nejen jako archivář a historik, ale také jako dělník, skladník či vedoucí domovní správy.

Na nucené nasazení vzpomínám rád

V době gymnaziálních studií si Karel doplňoval vlastivědné znalosti četbou časopisu Milevský kraj. Po maturitě, kterou skládal v týchž dnech, kdy Paříž padla do rukou německé armády, musel od své vášně upustit – jako nuceně nasazený strávil rok v magdeburské továrně na výrobu tlakoměrů pro ponorky. „My, kteří jsme měli dokončenou střední školu, jsme nešli makat ke krumpáči, ale do kanceláří,“ říká Karel Dolista. „Na rok v Německu vzpomínám paradoxně rád – měl jsem tam kamarády, bydleli jsme pohromadě, potom jsem mohl bydlet v soukromí u jedné staré vdovy. Ostatní zaměstnanci se k nám chovali kolegiálně, a i když jsme neměli veliký plat, mohli jsme si z něj zaplatit byt, stravu a občas, když bylo několik dní volna, i výlety po Německu. Navštívili jsme Postupim, Berlín, Halle, Lipsko, Meersburg, Naumburg, Výmar, Erfurt; viděli jsme dům, kde bydleli Schiller nebo Goethe. To pro nás, kteří jsme se o podobné věci zajímali, mělo svůj význam.“

Magdeburg Karel Dolista opustil začátkem prosince 1943, krátce před ničivým spojeneckým náletem, během nějž zemřeli i někteří jeho spolupracovníci.

Rozehnání pochodu na Hrad znamenalo konec demokracie

Vášeň pro historii Karla Dolistu během války neopustila, a tak se po osvobození přihlásil ke studiu historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V Praze se zapojil do České ligy akademické, která sdružovala katolické vysokoškoláky. S Ligou podnikal výlety do západní Evropy, tyto aktivity však přerušil únorový převrat. Karel Dolista se rozhodně nepočítal mezi příznivce komunistické strany a svůj nesouhlas s vývojem událostí dal najevo účastí v pochodu na Hrad; snaha studentů ovšem vyzněla naprázdno.

„Jednou za mnou přišel kolega a řekl mi: ,A dneska se jde.‘ To znamenalo: sejdeme se před starou technikou na Karláku a půjde se na Hrad. Bylo nás mnoho, vydali jsme se Resslovou ulicí k řece, přešli jsme na druhý břeh – a tam už to bylo horší. Policisté totiž mezitím u dnešního muzea hudby přehradili ulici popelářským vozem. Museli jsme pokračovat přes Petřín a vracet se na Hradčanské náměstí přes Pohořelec. Náměstí bylo tou dobou plné jiných studentů, kteří se na Hrad dostali z Nerudovky. Oba proudy se spojily, čekalo se, něco se vykřikovalo, zpívala se hymna, provolávala se sláva Benešovi. Milicionáři pak začali mlátit první řady pažbami; začalo to být o hubu, museli jsme se stáhnout. Běželi jsme na Pohořelec, nastoupili do tramvají… A byl konec vší demokracie,“ vzpomíná Karel Dolista.

Krátce poté se na fakultě rozjely studentské prověrky, kterým se nevyhnul ani mladý adept historie. „Byli jsme povoláni a museli jsme odpovídat na nějaké otázky. To víte, odpovídalo se tak, aby člověk něco řekl, a zároveň se neshodil. Pak jsme šli na děkanát, tam nám vrátili indexy. Kolegyně, která mi index dávala, nic neřekla a do indexu mi strčila papírek s posudkem, který na mě napsal jeden komunista.“

Osudy badatele v nesvobodné době

Karel Dolista promoval v březnu 1951 a své první zaměstnání získal v Historickém ústavu ČSAV. Brzy se však vrátil k rodičům do Milevska a našel práci v místním muzeu. V jižních Čechách vedl klidný život až do konce 50. let, kdy se kvůli aktivitám svých přátel ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti.

Karlovi spolužáci, bývalí řeholníci, se i po zrušení klášterů komunistickou mocí dál tajně scházeli a studovali teologii. V rámci zátahu na malou skupinu bohoslovců v síti policie uvízl i Karel Dolista a ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k podmíněnému trestu ve výši dvou a půl roku. Když Karel nepřistoupil na výzvu StB ke spolupráci, prokurátor změnil trest na osmnáct měsíců žaláře. Protože agenti věděli, že Karel Dolista má informace o různých duchovních, jež chtěli sledovat, nenechali se odbýt a vystavovali mladého historika neustálému nátlaku; Karel Dolista však na jejich hrozby, nabídky a výzvy neslyšel.

Ve výkonu trestu byl Karel Dolista odeslán do nově zřízeného pracovního tábora Oráčov na Podbořansku. Z minimálního platu, který za práci v zemědělství pobíral, si Karel musil platit nejen stravu, ale také uniformu a ostrahu. Své rodině tak posílal jen velmi malý obnos. I z toho důvodu znamenala doba věznění těžkou zkoušku rovněž pro Karlovu manželku.

Karel Dolista měl naštěstí možnost si zažádat o podmínečné propuštění; po předčasném návratu z vězení byl zaměstnán u stavebního podniku jako pomocný dělník, následně pracoval jako skladník, působil v oddělení zásobování, zastával funkci vedoucího domovní správy, až se nakonec mohl vrátit ke své původní profesi – v 60. letech byl Karel Dolista archivářem Židovského muzea. V době začínající normalizace musel kvůli smyšlenému udání místo opustit, mnohem výhodnější však záhy dostal v Praze a roku 1972 z jižních Čech i s rodinou odešel.

Třebaže Karel Dolista v Praze nepracoval ve svém původním oboru, historii se věnoval alespoň ve volném čase a podařilo se mu opsat velké množství středověkých listin. Koncem 80. let začal na částečný úvazek pracovat v Historickém ústavu; v Akademii věd měl za úkol kontrolovat stav fotografií listin a odpovídajících negativů.

Od zkoumání milevského kláštera, nejstarší stavby svého typu v jižních Čechách, se Karel Dolista postupně dostal k dějinám jiných klášterů i celého premonstrátského řádu. Své odborné znalosti a zkušenosti zhodnotil po sametové revoluci, jako ředitel Náboženské matice. Podílel se také na vytváření dvou restitučních zákonů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století: Nucená práce v době národního socialismu