Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Doležal (* 1940)

Člověku neuškodí, když dostane pořádně zahulit, a to jak od nepřátel, tak od přátel

  • narodil se 17. ledna 1940 v Praze

  • vystudoval bohemistiku a germanistiku na FF UK

  • v 60. letech byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel

  • v letech 1964–65 a 1968–69 byl redaktorem časopisu Tvář

  • po roce 1969 pracoval jako montér, technický pracovník a programátor

  • v roce 1977 podepsal Chartu 77

  • roku 1987 spoluzaložil Demokratickou iniciativu

  • Státní bezpečností byl sledován a mnohokrát zatčen

  • od ledna 1990 byl poslancem Federálního shromáždění

  • ve volbách 1990 byl zvolen do Sněmovny národů FS

  • v letech 1992–1993 byl šéfem poradců předsedy vlády Václava Klause

  • 1993–2002 přednášel politické myšlení na FSV UK

  • od roku 2000 vydával vlastní internetový zápisník Události

  • etabloval se jako novinář, publicista, komentátor politického dění

“Do svých sedmnácti let jsem si myslel, že ta myšlenka je v podstatě dobrá, jenom se to blbě dělá,” říká o počátcích svého vztahu ke komunismu publicista a politický komentátor Bohumil Doležal. Narodil se roku 1940 v Praze, jeho otec byl stavební inženýr, matka pracovala jako úřednice. Po roce 1948 nebyli jeho rodiče naladěni vysloveně protirežimně, trpělivost s komunisty jim docházela postupně. U Bohumila přinesla zvrat znalost němčiny, která mu umožnila poslouchat zahraniční rozhlas a dostat se tak k necenzurovaným informacím. “A taky mě to čím dál tím víc prostě štvalo,“ dodává. „Po krátkém uvolnění v roce 1956–57 nastal jakýsi pokus o stalinismus s lidskou tváří – a to bylo naprosto nesnesitelné.”

V letech 1957–1962 studoval bohemistiku a germanistiku na FF UK, kde vládla relativně tolerantní atmosféra. Pak narukoval na dva roky na vojnu a už tehdy začal publikovat. Díky tomu, že v té době padl systém povinných umístěnek, podařilo se mu po návratu do civilu uchytit se jako redaktor literární vědy v nakladatelství Československý spisovatel.

 

Literárním kritikem Tváře

Krátce před jeho příchodem začal v tomto nakladatelství vycházet časopis Tvář. Vznikl z rozhodnutí Svazu československých spisovatelů jako platforma pro začínající literáty. Během několika měsíců roku 1964 se ale mládežnický plátek nevalné úrovně změnil ve vyhraněně nemarxistické literární a kritické periodikum s určujícím vlivem pro mladší generaci literátů. 

Tvář tiskla starší autory, jako byli Rádl nebo Masaryk, ale i ty současné – v té době ještě téměř neznámého Hrabala či Bondyho. Vedle literatury se Tvář kriticky věnovala hudbě a výtvarnému umění, zabývala se filozofií a politikou. Za klíčový moment pro charakter Tváře považuje Doležal příchod Emanuela Mandlera, který postupně sjednotil jak nesourodou skupinu lidí (kromě Doležala např. Jiří Němec, Jan Lopatka, Jan Nedvěd, Jiří Gruša), tak i koncepci časopisu. Bohumil Doležal do měsíčníku pravidelně přispíval nesmlouvavou kritikou soudobé literatury.

„S literární kritikou byla ta potíž, že svaz spisovatelů byla přátelská organizace. Oni se scházeli na Dobříši, popíjeli, občas se pohádali nebo padla i nějaká facka, ale bylo naprosto nemožné, aby jeden o druhém třeba napsal, že je neschopný grafoman. Už tím byla vedle bolševické ideologie podvázaná jakákoli svoboda kritiky,“ přibližuje Doležal situaci, za které jeho texty nutně vyvolávaly nepřátelství svazových spisovatelů – tedy těch, kteří za časopis ručili před komunistickou stranou. Ve svých kritikách nejednomu z nich vytkl nedostatek invence a svobodného ducha, vadila mu zideologizovanost jejich “simulované literatury”. Jediný z mladých autorů, koho prý byl v té době ochoten uznávat jako literárního tvůrce, byl Ivan Wernisch.

V roce 1965 redakci Tváře posílili mj. nekompromisní Václav Havel, Josef Topol a Věra Linhartová. A nespokojenost s “mládežnickým časopisem” ze strany svazu, na který tlačila strana, tím ještě vzrostla. Byť podporu Tváři vyjádřilo v podpisové akci mnoho kulturních osobností (například režiséři nové vlny, ale i Laco Novomeský), svaz požadoval “skromnější” podobu časopisu bez některých konkrétních redaktorů. „Ale to jsme řekli, že ne, že za takových podmínek nebudeme ten časopis dělat,“ uvádí Doležal. Tvář proto v roce 1965 poprvé zanikla, skupina se ale udržela. Společně vydali sborníky Podoby, jednotliví autoři pak publikovali v Literárních novinách, Hostu do domu, Sešitech nebo slovenských Pohľadech.

V době pražského jara v roce 1968 se podařilo Tvář obnovit a tentokrát byl její význam ještě víc politický. Časopis netající se tím, že stojí na nekomunistických názorech, vytvořil ostrůvek svobodného myšlení. „V roce 1968 jsme se stavěli na pozice umírněného nekomunismu, prosazovali jsme liberálně demokratickou linii české politiky, kterou i dnes považuji za zásadní,“ shrnuje Doležal.

Ve „druhém období“ 1968–69 se redakce rozšířila např. o ekonomy kritizující polovičatost Šikovy ekonomické reformy (mezi nimi i Václava Klause), na druhé straně v ní došlo k rozkolu a odchodu autorů kolem Václava Havla, kteří naprosto odmítali jakékoli ustupování nárokům KSČ. Dnes se Bohumil Doležal domnívá, že ani vize těchto lidí, ale ani taktizování „realistů“, kteří zůstali, neměly valnou naději na úspěch.

Poslední číslo Tváře vyšlo v červnu 1969. “Zakázali nás kvůli Mandlerově próze Poslední Branibor, která se týkala Braniborů v Čechách – už to téma přitahovalo pozornost ČÚTI [Českého úřadu pro tisk a informace, tedy cenzury]. Nejdřív nám kvůli tomu dali poslední výstrahu a pak nás kvůli té samé věci za měsíc zakázali. Protože už jim bylo úplně fuk, co dělají.”

 

Raději nádeničit, než dělat ústupky na poli kultury

Za normalizace podle Doležala odpadla “rádoby ušlechtilá zdůvodnění režimu” a zbyl jen čistý cynismus. Po znásilnění země sovětskými bratry už nikdo v komunismus nevěřil, ale všichni se “drželi seslí”, což nutně vedlo k morálním kompromisům.

“Rozhodli jsme se, že provedeme radikální změnu a že opustíme terén kultury. A odešli jsme dělat nádeníky. Bylo to sice hrozné, ale svým způsobem taky osvobozující,” popisuje Doležal svou reakci na okupaci. Než aby musel dělat ústupky na poli kultury, o kterém tušil, že bude patřit k nejvíce pustošeným, našel si spolu s kolegy z Tváře Emanuelem Mandlerem a Janem Nedvědem dělnické zaměstnání. Už v říjnu 1969 “zařezávali” jako montéři ve výrobním družstvu Universa, později (kdy se k nim přidal ještě Karel Štindl) rozjížděli v podniku výrobu suvenýrů a hraček.

Vyhnuli se tak normalizačním prověrkám, které režim od dělníků nevyžadoval, a zbavili se strachu z budoucnosti a kariérního pádu – tím, že si dobrovolně zvolili pozice, z nichž už nešlo spadnout o moc níž. Nemuseli, slovy Bohumila Doležala, praktikovat všeobecný “nechumelismus”, tedy předstírat, že se nic neděje – a mělo to i jiné výhody: 

„Nejzajímavější na tom bylo, že se člověk dostal do prostředí, kde jako literát nikdy nebyl, ale kde žije dodnes osmdesát procent společnosti. Bylo to krajně zajímavé, krajně podnětné – a v mnoha směrech nesnesitelné. Představa, že by při tom člověk pokračoval v literární činnosti, byla naprosto nesmyslná. Člověku ovšem neuškodí, když dostane pořádně zahulit, a to jak od nepřátel, tak od přátel.“

 

Chartu 77 podepsal, a pak kritizoval

U výroby hraček vydrželi asi tři roky, poté byli všichni čtyři z podniku vyhozeni. V nelehké situaci pomohl Jan Sokol, který je – tak jako mnoho jiných v podobném postavení – uvedl do problematiky nově se rozvíjející výpočetní techniky. Až do listopadu 1989 se pak Bohumil Doležal živil jako programátor. Zaměstnání u počítače ve státním podniku Mototechna si udržel i přesto, že v roce 1977 podepsal Chartu 77.

Podpisem chtěl podle svých slov reagovat na drzost režimu, který se “potěmkinovským způsobem” naoko zavázal k dodržování lidských práv, ale nemínil v tomto ohledu své vlastní zákony ctít. Správný mu v principu přišel i záměr sjednotit různé proudy opozice – byť právě konkrétní provedení tohoto se později stalo podnětem k jeho kritice Charty. Chartisté podle něho přecenili míru jednoty mezi různými druhy opozice, nedostatečně ji reflektovali a příliš rychle “vyvinili” ty, kteří dříve stáli na straně reformního komunismu.

Vadila mu i výlučnost Charty a určitý romantismus, který chartistickému prostředí vtiskl zejména Václav Havel – svým směřováním k “nepolitické politice”. Nedůvěra k formalismu tradičních demokratických institucí, která se v současnosti stává příčinou krize demokracie, je podle Doležala v zárodcích obsažena už v Havlově Moci bezmocných:

“Základní myšlenka Moci bezmocných je, že totalitní režim samozřejmě je naprosto zavrženíhodný, ale že zkostnatělá stará demokracie – Havel říká ‚chcete-li buržoazní’ – taky vlastně není žádné řešení. Že je třeba vytvářet něco nového a že vlastně v Chartě už něco takového vzniká. A že to stojí na spontánním vytváření iniciativ ke konkrétním účelům a těm že se staví do čela lidé nadaní přirozenou autoritou. Mě to strašně mrzí,” říká Doležal, “ale tohle uvažování je trochu podobné uvažování tvůrců autoritativních režimů.”

 

Demokratická iniciativa

Zatímco část bývalé Tváře aktivně pracovala pro Chartu, lidé jako Doležal, Mandler či Štindl si vůči ní udržovali autonomii. V září 1987 jejich výhrady vůči Chartě vyústily v založení Demokratické iniciativy (DI). Ta byla jednou z prvních pochartovních nezávislých iniciativ, které v té době pomalu začínaly vznikat. Měla být bází pro komunikaci mezi chartisty a “obyčejnými lidmi” – a skutečně se jim podařilo získat množství těch, kteří dosud neměli žádné styky s disidentským prostředím, například kolegy programátory. Byť se určitě nejednalo o masovou záležitost, měli svá malá jádra i v regionech.

“Chtěli jsme oslovit lidi, které čiré pojednávání lidských práv až tak moc nepřitahovalo. A poukazovat na to, jaké důsledky má ten umrtvující režim v docela konkrétní rovině každodenního života. Psali jsme třeba o tom, jak vypadá zásobení obchodů, možnost sehnat ty nebo ty věci. Vydávali jsme cyklostylovaný sborník, který se jmenoval Pohledem spotřebitele. Z toho byli estébáci úplně na větvi, nevěděli, co si o tom mají myslet.”

Prvním počinem DI, jímž na sebe už v září 1987 razantně upozornili státní orgány, bylo zaslání kritického „dopisu padesáti československých občanů“ všem poslancům Federálního shromáždění. V červnu 1989 spolu s dalšími nezávislými iniciativami uspořádali protestní akci Korzo za lidská práva v pražské ulici Na Příkopech. “Ta akce se mimořádně povedla, protože tam přišlo asi tisíc lidí a policisté s tím nemohli vůbec nic dělat! Lidé nekřičeli, neměli žádné transparenty, jen tam prostě chodili.”

Na výročí okupace 21. srpna 1989 plánovali spolu s Hnutím za občanskou svobodu (HOS) podobnou akci ve větším měřítku, ostatní nezávislé iniciativy se však protestů obávaly – disidentské špičky včetně Václava Havla na Svobodné Evropě varovaly před radikálním střetem s režimem, který se podle nich chystal nezávislé iniciativy rozdrtit. “Mně připadá, že to bylo hrozné podcenění té doby. Mohlo se stát ledacos, ale že by došlo ke krveprolití – to bylo naprosto neuvěřitelné,” přibližuje Doležal názorové rozpory, které se tehdy v opozici projevovaly.

V říjnu 1989 přišla Demokratická iniciativa s návrhem vytvořit ze zástupců předních opozičních iniciativ organizační výbor politické opozice, který by zformuloval politický program pro přechod k demokracii a vyšel by s ním na veřejnost. Tím by byly položeny základy budoucí politické plurality.

“Předložili jsme to Havlovi, který prohlásil, že je to předčasné. Největší pochopení pro to měla Obroda [bývalí reformní komunisté vyloučení ze strany po roce 1968]. Protože ti věděli, že existuje nějaká politika, i když ‚sui generis’. Když jsme to předložili Nezávislému mírovému sdružení, tak ti nám řekli, že s tím nechtějí mít nic společného. Protože jejich úkolem je boj za mír.”

Pokus sjednotit opozici nevyšel, a tak se 11. listopadu 1989 DI sama prohlásila za politickou stranu mimo Národní frontu a zažádala komunistické ministerstvo vnitra o registraci. Pod názvem Československá demokratická iniciativa (ČSDI) se tak stala fakticky první opoziční politickou stranou, ačkoliv komunistické orgány už na její žádost nestihly zareagovat.

 

Zatčen ještě 19. listopadu 1989

Na studentskou manifestaci 17. listopadu 1989, která se stala rozbuškou revoluce, Bohumil Doležal nedorazil. “Studenti měli minimální zájem na tom, aby se jim tam motal nějaký chartista nebo vykřičený disident třeba z Demokratické iniciativy. Oni si to chtěli udělat sami pro sebe v rozměru, který si předem vyjednali – a my jsme to respektovali.”

19. listopadu večer bylo v Činoherním klubu založeno Občanské fórum (OF). Ještě předtím se na odpoledne chystalo setkání u Václava Havla, kde měli zástupci nezávislých iniciativ pro jeden z klíčových momentů revoluce dojednat společný postup.

“Já jsem se ráno sešel s Emanem [Mandlerem] u něj v bytě, že si dohodneme přípravu. Seděli jsme tam deset minut, zvonek, za dveřmi dva estébáci. A Emana odvezli. Drželi ho zavřeného až někdy do půlnoci. Já jsem čekal, až to auto odjede. Pak – a to jsem udělal strašnou chybu – jsem se odebral do našeho neformálního centra k Evě Štolbové v Holešovicích. Tam samozřejmě bylo spoustu známých, byla tam domluvená taky nějaká schůze.” I sem ale záhy dorazila Státní bezpečnost a tentokrát sebrala všechny.

Doležal tak zbytek dne strávil na policejní stanici, což pro něj nebylo nic nového. Jako signatáře Charty ho Státní bezpečnost vícekrát vyslýchala, v roce 1979 ho po jednom z výslechů odvezli kamsi na Příbramsko a nechali ho zmláceného v poli. Evidovali ho jako nepřátelskou osobu I. kategorie a jeho činnost monitorovali i za pomoci sledovací techniky. Po založení Demokratické iniciativy pak výslechy byly na denním pořádku, jednou nebo i dvakrát do měsíce. Zhruba desetkrát byl zadržen na několik hodin a minimálně čtyřikrát – vždy před státními výročími, kdy se čekaly protirežimní demonstrace – dostal “preventivně” pověstnou dvojitou osmačtyřicítku.

Tehdy, 19. listopadu 1989, ovšem zatčení přišlo obzvlášť nevhod. Z předních osobností Demokratické iniciativy (resp. tehdy již ČSDI) unikl komunistické policii jen Karel Štindl, který celý den chodil po Praze, a byl proto jediný, kdo požadavky ČSDI mohl hájit odpoledne u Havla i večer v Činoherním klubu.

“Tím jsme vlastně od tohohle okamžiku zůstali stranou,” říká Doležal s tím, že mu okolnosti posledního zatčení připadají “divné”.

 

Od politiky k publicistice

Přesto byli Bohumil Doležal i Emanuel Mandler v lednu 1990 kooptováni do Federálního shromáždění. Po prvních svobodných volbách v červnu 1990, kterých se ČSDI účastnila pod hlavičkou Občanského fóra, přešel ze Sněmovny lidu do Sněmovny národů. Po těchto volbách se ČSDI osamostatnila a přejmenovala se na Liberální demokratickou stranu (LDS). Doležal i Mandler zpočátku ještě zůstali v parlamentním klubu OF, v létě 1990 z něj však byli vyloučeni – podle Doležala proto, že kritizovali obsazování klíčových postů postkomunisty. Výhrady měli k premiéru Čalfovi, ministru obrany Vackovi i k Dubčekovi jako předsedovi Federálního shromáždění.

“Já jsem nebyl pro věšení na lucerny! Akorát mi připadalo, že přechod z toho starého k novému je až trochu moc harmonický,” vysvětluje svůj tehdejší postoj, se kterým se podle něho LDS ocitla mimo hlavní proud. V listopadu 1991 nahradila Emanuela Mandlera ve funkci předsedkyně strany Viktorie Hradská. Ta stranu záhy převedla pod Občanskou demokratickou alianci (ODA), čímž LDS fakticky zanikla.

Doležal raději než do ODA vstoupil do Občanské demokratické strany (ODS) Václava Klause, kterého znal už z Tváře. Stal se jeho šéfporadcem. Radit předsedovi vlády vydržel necelý rok, do léta 1993 (o něco déle pak už jen na minimální úvazek): „Získal jsem pocit, že v okolí Klause se generuje politika bez zodpovědnosti, ze které později může být průšvih, takže jsem odtamtud v podstatě zbaběle utekl. Ale musím říct, že jsem spíš typ sám pro sebe.“

Víc než politiku tvořit ho bavilo o politice psát a komentovat ji. V 90. letech se etabloval jako publicista mj. v Českém deníku, Denním telegrafu, Mladé frontě a Lidových novinách. Kromě toho přednášel o českém politickém myšlení v Institutu politologických studií FSV UK.

V letech 2000–2012 tvořil vlastní internetový zápisník Události: „Zdálo se mi, že je to taková technicky progresivní forma samizdatu,” uvádí s tím, že tehdy cítil potřebu říct víc, než se mu dařilo dávat do novin.

 

Hlavní problém je, že lidé nevěří v Boha

Polistopadovou dobu charakterizuje jako první normální režim, který zažil a v němž přese všechny chyby bylo možné svobodně existovat a publikovat i nekonformní názory. “A strašně mě štve, že po roce 2013 přišli rozdovádění indulenti, kteří to celé úplně rozmlátili,” vyjádřil své rozčarování z politické situace v době natáčení rozhovoru v roce 2019.

Přelomový rok 2013, kdy byl prezidentem zvolen Miloš Zeman a v parlamentních volbách poprvé uspělo nově vzniklé Babišovo hnutí ANO, neváhá označit za počátek “změny režimu”, resp. počátek přechodu k režimu „daleko nebezpečnějšímu, než byl ten v letech 1989–2013“. Politický úpadek přitom dává do souvislosti se skutečností, že od roku 1996 se dlouhodobě nedařilo vytvořit stabilní vládu.

“To samozřejmě lidi znervózňuje a účastníky toho politického sporu to vede k neadekvátnímu a hysterickému jednání. Vzniká napětí a všichni mají představu, že standardní demokratické prostředky – parlamentní politika – nestačí. Že je třeba vyjít do ulic a dělat pořádek. A hlavně že je třeba bojovat za mravnost.”

Dnes podle něho sice stále formálně platí ústava i zákony, ale faktická podoba parlamentu, politických stran i exekutivy se pod vlajkou “velké protikorupční revoluce” dramaticky proměnila. Vládnoucí ANO je mocenský moloch (obrovská firma a zároveň silná politická strana s mohutnou mediální podporou), jaký do svobodné společnosti nepatří a nesmí se volit. U nás však toto politické povědomí chybí – a to je podle Doležala větší problém než samotná osoba předsedy vlády Babiše.

“Problém je v tom, kolik lidí jeho projektu naletělo. Ta strašlivá úspěšnost, která plynula z toho, že lidé byli znechucení a otrávení uspořádáním, které bylo v podstatě demokratické!”

Kamenem úrazu je podle něj přílišné spoléhání na politika jako spasitele a s ním spojená tendence k revolučním řešením. Nebo, opačně řečeno, nedůvěra k vypracovaným strukturám demokracie, kterou Doležal vyčítal už Chartě a lidem kolem Václava Havla. A na hlubší psychologické úrovni prostě nespokojenost lidí, “příšerná rozmazlenost” a představa, že si zasloužíme mít se lépe, než se máme. “Já o tom veřejně strašně nerad mluvím, ale hlavní problém lidí je, že vůbec nevěří v Boha,” myslí si Bohumil Doležal.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV