Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Doležal (* 1940)

• narodil se 17. ledna 1940 v Praze

• vystudoval bohemistiku a germanistiku na FF UK

• v 60. letech byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel

• v letech 1964–65 a 1968–69 byl redaktorem časopisu Tvář

• po roce 1969 pracoval jako montér, technický pracovník a programátor

• v roce 1977 podepsal Chartu 77

• roku 1987 spoluzaložil Demokratickou iniciativu

• Státní bezpečností byl sledován a mnohokrát zatčen

• od ledna 1990 byl poslancem Federálního shromáždění

• ve volbách 1990 byl zvolen do Sněmovny národů FS

• v letech 1992–1993 byl šéfem poradců předsedy vlády Václava Klause

• 1993–2002 přednášel politické myšlení na FSV UK

• od roku 2000 vydával vlastní internetový zápisník Události

• etabloval se jako novinář, publicista, komentátor politického dění

Bohumil Doležal se narodil 17. ledna 1940 v Praze ve „středostavovské, nijak zvlášť bohaté úřednické rodině“. V letech 1957–1962 studoval na FF UK bohemistiku a žurnalistiku, pracoval v nakl. Československý spisovatel, byl členem redakční rady časopisu Tvář, v roce 1968 se stal jejím redaktorem, (r. 1969 zrušena). Poté pracoval v manuálních profesích, jako úředník a programátor (do roku 1989). „Vzhledem k tomu, že jsem nebyl z intelektuální rodiny, jsem si původně myslel, že ten systém není v nepořádku, jenom se špatně dělá. V devatenácti letech jsem přišel na to, že když uznám, že je to svinstvo, tak se ohromně zjednoduší pohled na život – a zkomplikuje možnost dostudovat. Takových nás na filozofické fakultě bylo dost.“

Tvář

Pamětník popisuje poměrně tolerantní atmosféru na FF UK kolem roku 1959 a počátky své publikační činnosti – publikovat začal již na vojně, systematicky pak od ledna 1964, kdy začala vycházet Tvář. Její počátky pod vedením Františka Vinanta jako tiskoviny mladých autorů pod Svazem čs. spisovatelů hodnotí se značným despektem, časopis „byl obrazem strašnýho bordelu. Ti lidé si vybojovali časopis, ale nevěděli, co s ním chtějí dělat.“ Postupně se dala dohromady skupina lidí, jako byl Bohumil Doležal, Jiří Němec, Jan Lopatka, Jan Nedvěd, Emanuel Mandler. Za klíčový považuje Bohumil Doležal přínos Emanuela Mandlera, který dal dohromady jak nesourodou skupinu lidí, tak koncepci časopisu jako zcela nekomunistického, ovšem nepolitického literárního periodika, „z něhož ti původní mladí básníci vyskákali jako slepice z kurníku, když tam vleze tchoř“.

Tvář začala publikovat mj. nesmlouvavou kritiku soudobé literatury, a to zvláště té mladé (Doležal, Lopatka aj.). „S literární kritikou byla potíž, že svaz spisovatelů byla přátelská organizace. Oni se scházeli na Dobříši, popíjeli, občas se pohádali nebo padla i nějaká facka, ale bylo naprosto nemožné, aby jeden o druhym třeba napsal, že je neschopnej grafoman. Už tím byla vedle bolševické ideologie podvázaná jakákoli svoboda kritiky.“ Mladí autoři vnesli podle Doležala do literatury nikoli svobodného ducha, ale spíše nepořádek a nedostatek invence. Právě vůči těmto autorům, mezi nimi třeba Jiřímu Šotolovi či Karlu Šiktancovi, zaměřil Doležal svou kritiku. „Jediný autor, kterýho jsem tehdy byl schopnej brát vážně, byl Ivan Wernisch.“ Odchod kritizovaných autorů ovšem znamenal i jejich snahu získat časopis zpátky od nových „uzurpátorů“. Na kritizované literatuře Doležalovi či Lopatkovi vadilo, že je to „simulovaná literatura, navíc zideologizovaná“.

Časopis Tvář, vycházející v pětitisícovém nákladu, který se ale nikdy celý neprodal, tiskl autory současné české, ale i světové, často neznámé, i autory starší, jako byl Rádl nebo Masaryk. Každé číslo procházelo cenzurou. Jakmile se objevil problematický článek, mířilo číslo k orgánům strany, kde šéfredaktor musel jeho zařazení obhajovat. Cenzoři rovněž z článků škrtali a nařizovali vypouštění, již vysázený text se tak vždy na poslední chvíli musel měnit. Časopis přinášel např. texty Hrabala, Bondyho aj. – tehdy šlo o autory v podstatě neznámé.

První útok bývalých redaktorů proti nové redakci skončil neúspěchem poté, co se podařilo získat renomované autory, jako byl Václav Havel, Josef Topol, Věra Linhartová. Další atak byl veden po odlišné linii: časopis Tvář má být časopisem pro mladou literaturu, přitom v redakci již žádní mladíci nejsou, tak ti a ti mají jít. „V září 1965 ale celá redakce jako jeden muž prohlásila, že v tom případě půjdou všichni.“ Podařilo se uspořádat podpisovou akci, kde podporu časopisu vyjádřilo mnoho důležitých osob, mj. režiséři nové vlny, ale i Laco Novomeský. „Zlé jazyky tvrdily, že kdybychom zašli za Husákem, tak to podepíše taky.“

Kompromis měl spočívat v založení nového časopisu pro mladou literaturu Sešity a zachování Tváře ve skromnější podobě bez Mandlera, Hejdánka a Němce. „Ale to jsme řekli, že ne, že za takovejch podmínek my nebudem ten časopis dělat.“ Skupina se ovšem po roce 1965 udržela, vydala sborníky Podoby, autoři publikovali v Literárních novinách, slovenských Pohľadech, Hostu do domu i Sešitech aj.

Recepce Tváře probíhala od prvotního mlčení přes útoky (Šotola, Hájek) po smířlivé postoje (Trefulka, Karpatský). „Skutečná šance na obnovu Tváře se utvořila v roce 1968. Po nedůstojném ceremonielu se to podařilo,“ ovšem po okupaci byl časopis zase zakázán. Redakci Tváře ve „druhém období“ 1968–69 na jedné straně posílil příchod např. ekonomů kritizujících polovičatost Šikovy reformy (mezi nimi i Václav Klaus, dále Josef Kreuter aj.), na druhé straně v ní došlo k rozkolu a odchodu autorů kolem Václava Havla, kteří naprosto odmítali jakékoli ustupování či taktizovaní vzhledem k nárokům KSČ. Doležal zpětně uvažuje o tom, že ani vize těchto lidí, ani „realistů“, kteří zůstali, neměla valnou naději na úspěch.

Význam Tváře byl politický: časopis netající se tím, že stojí na nekomunistických názorech, vytvořil ostrůvek svobodného myšlení. „V roce 1968 jsme se stavěli na pozice umírněnýho nekomunismu, protežovali jsme liberálně demokratickou linii český politiky, kterou i dnes považuji za zásadní.“

Po zákazu Tváře „do výroby“

V době okupace byl Bohumil Doležal v zahraničí na konferenci. Po třech dnech se vrátil a zapojil se do vydávání Slov svobody, periodika, které vycházelo až do návratu čs. představitelů z Moskvy.

Po zákazu Tváře Bohumil Doležal, Emanuel Mandler a Karel Štindl vyhodnotili, že nemá smysl zůstávat v kulturním prostředí. „Už v říjnu 1969 jsme zařezávali jako montéři ve výrobním družstvu Universa. V roce 1970 se podařilo nakecat předsedovi družstva, že se povede rozjet výrobu suvenýrů a hraček apod., takže jsme se tam etablovali v celkem příjemný práci.“ Družstvu se povedlo zakoupit recept na výrobu umělohmotných hraček, které odlévali externí dělníci, „takže to mělo takovej spíš manufakturní charakter“.

Mezi trojicí a zbytkem Tváře ale vzniklo napětí, poněvadž „úkol doby zněl odejít z kultury“ a své myšlenky prosazovat zdola a „přežít nejhorší léta“, popř. vybudovat ostrov normality. „Jenomže problém je v tom, že tohleto nikdy všichni neudělaj.“ Vše fungovalo asi čtyři roky, pak byli všichni tři z podniku vyhozeni. „Nejzajímavější na tom bylo, že se člověk dostal do prostředí, kde jako literát nikdy nebyl, ale kde žije dodnes osmdesát procent společnosti. Bylo to krajně zajímavý, krajně podnětný a v mnoha směrech nesnesitelný. Představa, že by při tom člověk pokračoval v literární činnosti, byla naprosto nesmyslná. Člověku ovšem neuškodí, když dostane pořádně zahulit, a to jak od nepřátel, tak od přátel.“

Programátor

Vyvstal ovšem problém, co dál: schůdnou cestou se ukázala výpočetní technika, s níž Doležala seznámil Jan Sokol, který nové zájemce zasvětil do problematiky. „Mě programování bavilo a dodnes na to rád vzpomínám.“ Nastoupil do IPS, brzy jej ovšem z kádrových důvodů vyhodili. „Tam jsem se naučil základům programování.“ Poté, v podstatě ještě jako nedouk, učil programování v Kancelářských strojích, často lidi, kteří již oboru rozuměli. „Bylo to stresující, ale musím říct, že jsem se základům programování perfektně naučil.“ Školení probíhalo často po různých hotýlcích a střediscích, kam se lidé přijížděli nejen školit, ale i s očekáváním pijáckých či erotických zážitků. Po roce si Bohumil Doležal našel místo ve výpočetním středisku v s. p. Mototechna, kde pracoval do léta 1989. „Přežil jsem tam i Chartu, mě kvůli ní nevyhodili.“

Kritika Charty 77

Bohumil Doležal se od literární kritiky odklonil k podle něj potřebnějšímu a aktuálnějšímu myšlení politickému a jeho vývoji v Čechách. V roce 1977 podepsal Chartu 77, na činnosti Charty se však nepodílel. Přesto byl jednou po návštěvě u Ladislava Hejdánka estébáky odvezen do lesa u Příbrami a zmlácen.

Chartě vytýká představu určité falešné jednoty různých druhů opozice a to, že poté, co se ukázalo, že politickou podporu společnosti věc nemá, se činnost stáhla na ochranu lidských práv v duchu dokumentů OSN a image pomoci režimu v jejich dodržování. „Akce byla marný pokus zahnat veliký dravý zvíře do slepý uličky intelektuály, kteří obvykle poněkud postrádají určitou míru zdravého rozumu.“ Charta se postupně i zásluhou režimu dostala do určitého ghetta, čemuž se Doležal snažil vyhnout.

Demokratická iniciativa

Po čase obnovil Bohumil Doležal spolupráci s Emanuelem Mandlerem, Karlem Štindlem a s dalšími s cílem posílit občanské svobody ve společnosti a připravit se na ně. V roce 1987 se nechartistická opozice kolem Mandlera, Doležala aj. rozhodla vystoupit na veřejnost a pod jménem Demokratická iniciativa vydali prohlášení, které podepsala i řada lidí, kteří nebyli známí jako disidenti či signatáři Charty a nepatřili do okruhu často se opakujících jmen publikujících v disentu. „V prvním půlroce nám estébáci dávali pokoj, ale pak začal normální režim, každej měsíc tak jeden dva výslechy, každej měsíc zadržení a každý tři měsíce dvakrát osmačtyřicítka.“

Iniciativa měla zárodky organizace po celé republice nejen v krajských městech. „Stinnou stránkou snahy brát tam lidi mimo Chartu bylo, že tam bylo určitý procento fízlů.“ Program měl být politický, nikoli lidskoprávní, a usiloval o vytvoření koncepce přechodu k demokratickému režimu. „Za tím účelem jsme se na začátku roku 1989 prohlásili za politickou stranu liberálně demokratické orientace, jež se chce podílet na volné politické soutěži, a požádali jsme o registraci komunistické ministerstvo vnitra.“

Od politiky k publicistice

Po rozporech s Havlem byla LDS (Liberálně demokratická strana) po listopadu 1989 zcela marginalizována v rámci Občanského fóra, několik jejích představitelů se však dostalo do kooptovaného parlamentu a později bylo i zvoleno na kandidátkách OF ve volbách 1990. Doležal nastoupil do hospodářského, později zahraničního výboru Federálního shromáždění, po volbách zasedal v České národní radě. LDS se však záhy rozštěpila ve sporu s vedením, do nějž se dostala Viktorie Hradská, která ji převedla do ODA.

Doležal poté vstoupil do ODS a stal se šéfporadcem Václava Klause (do léta 1993, na 1/3 úvazku ještě rok). V té době se setkal s Rudoflem Kučerou, který mu nabídl místo v Institutu politologických studií. „Získal jsem pocit, že v okolí Klause se generuje politika bez zodpovědnosti, z který později může být průšvih, takže jsem tam odsud v podstatě zbaběle utekl. Ale musím říct, že jsem spíše typ sám pro sebe.“

V 90. letech se etabloval jako publicista, mj. v Českém deníku, Denním telegrafu, Mladé frontě a Lidových novinách. Od roku 2000 vede internetový zápisník Události: „Zdálo se mi, že je to taková technicky progresivní forma samizdatu. Bez velkých finančních nákladů se mi podařilo získat čtenářský zázemí, který zahrnuje asi patnáct set lidí denně. Kromě toho mám maďarskou, polskou a německou přílohu z textů, který jsem publikoval v těchto zemích.“

Sudetoněmecká otázka

Bohumil Doležal osvětluje i vývoj vládního vztahu k otázce vyhnání sudetských Němců, podle něj populisticky se zachovala v té době hlavně ODA, a rozruch kolem textu Smíření ’95. Doležal považuje za potřebný dialog se sudetoněmeckými organizacemi, zrušení Benešových dekretů a jasný postoj  k odporné události českých dějin: „Každej národ si musí udělat pořádek v minulosti, protože jinak bude mít bordel v budoucnosti, to se prostě přenáší.“