Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Dobrovský (* 1932  †︎ 2020)

O situace, které jsem prožil, jsem neusiloval, mně se můj život víceméně stával

  • narozen 3. února 1932 v Kolíně
  • otec Ludvík Hammerschlag, židovského původu, za druhé světové války prošel ghettem v Terezíně a koncentračním táborem Osvětim, zahynul při spojeneckém náletu na transport
  • nevlastní otec Josef Dobrovský bojoval na západní i východní frontě, po válce působil na Generálním štábu československé armády, po konfliktu s Bedřichem Reicinem odešel, učitel dělostřelectva na vojenské akademii
  • vystudoval bohemistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
  • v letech 1958-1968 pracoval jako redaktor, komentátor a zahraniční zpravodaj v Československém rozhlase, v letech 1967-1968 stálý dopisovatel v Moskvě
  • v letech 1968-1969 redaktor časopisů Listy, Plamen
  • v 70. a 80. letech dělnické profese - skladník v Památníku národního písemnictví, čistič oken a výloh, topič
  • signatář Charty 77
  • samizdat - redigoval časopisy Kritický sborník, Čtverec
  • od prosince 1989 do ledna 1990 mluvčí Občanského fóra
  • od ledna do června 1990 mluvčí ministerstva zahraničních věcí, od června do října 1990 náměstek ministra zahraničí
  • od října 1990 do června 1992 ministr obrany Československé federativní republiky
  • v letech 1992-1996 vedoucí Kanceláře prezidenta republiky
  • v letech 1996-2000 velvyslanec České republiky v Ruské federaci
  • zemřel 30. ledna 2020

Luboš Dobrovský o svém životě říká, že se mu „stával“. Nevybíral si životní situace, do kterých se dostával, ale jeho svoboda spočívala v tom, jak na tyto situace zareagoval, jak se k nim postavil. Nelituje svých rozhodnutí ani cesty, kterou se jeho život ubíral.

 

Dobrodruh Ludvík Hammerschlag

Luboš Dobrovský, původním jménem Hammerschlag, se narodil 3. února 1932  v Kolíně. Jeho otec Ludvík Hammerschlag pocházel z dobře situované pražské židovské rodiny. Po smrti svých rodičů rozdělil rodinné jmění mezi své čtyři sourozence (všichni později zahynuli v koncentračních táborech). Byl povahou dobrodruh, snil, že se vypraví do Asie, pozná cizí země a objeví příležitost, jak své jmění zhodnotit.

Ještě před cestou se seznámil v Kolíně, kam jezdil navštěvovat svoji tetičku, s pohlednou dívkou, do které se zamiloval. Jeho milá, Marie Sýkorová, pocházela z rodiny českého ševce Josefa Sýkory a sudetské Němky Katty Roch. Její otec bojoval v první světové válce jako ženista, při výbuchu muničního skladu utrpěl vážné zranění, přišel o zrak a jako válečný invalida obdržel trafiku v Kolíně. Právě v ní prodávala i Marie. Ludvík ji požádal, aby na něj počkala. Až se vrátí z cest, vezmou se a založí rodinu.

S přítelem Láďou Pelzbauerem se vypravil do vietnamského Saigonu, kde založili pivovar. Po čase Ludvík přesídlil do Šanghaje a s jakýmsi německým obchodníkem založil obchodní firmu dovážející zboží z Číny do Evropy a naopak. Na Dálném východě pobýval už čtyři roky. Mariin netrpělivý otec si nepřál, aby jeho dcera zůstala takříkajíc na ocet, a nutil jí jiného ženicha. Marie napsala svému milému dopis, aby se vrátil a vzali se. V tu chvíli Ludvíkova firma zkrachovala, společník ho okradl a utekl. Zchudlý Ludvík se vrátil do Čech jako topič na zámořské lodi. Tak se dopravil do Marseille. Za poslední peníze dojel až do Kolína.

Protože ovládal několik jazyků, našel si úřednickou práci v kolínské chemické továrně Draslovka a v roce 1931 se oženil s Marií. Narodili se jim synové Luboš a Petr.

V továrně se vyráběl kyanovodík s průmyslovým názvem cyklon B. Sloužil k dezinsekci, likvidaci štěnic v bytech. Plyn, jímž nacisté vraždili Židy, vyvinuli v Kolíně právě židovští inženýři.

 

Ztráta otce

Zlom v životě rodiny tvořil 15. březen 1939 a okupace Československa nacistickým Německem.  Do jejich bytu se nastěhoval německý důstojník. Otce propustili z chemičky. Musel nosit na kabátě žlutou hvězdu. Někteří známí se k němu přestali hlásit.

Rodiče si uvědomovali vážnost situace a hledali řešení. Zvažovali emigraci do Kanady, nakonec však za oceán neodjeli. Asi neměli dost peněz na úplatek pro okresního hejtmana, který vydával cestovní doklady.

Ludvík se s Marií formálně rozvedl, a tak ji a děti ochránil před deportací. Roku 1940 je Němci vystěhovali z bytu. Marie zakoupila malé hospodářství ve vesnici Ohrada a se syny se tam přestěhovala. Aby úřady nepojaly podezření, že jde o fingovaný rozvod, Ludvík s nimi nemohl. Bydlel v malém pokoji u své tety.

V červnu 1942 odešel s transportem AAd do Terezína.[1] Pracoval v Bohušovicích nad Ohří na trati. S pomocí známého železničáře ho tam Marie tajně navštívila. Tam se viděli naposledy. Dne 6. září 1943 byl Ludvík odeslán s transportem Dm do koncentračního tábora Osvětim. Přežil pobyt ve vyhlazovacím táboře, ale zemřel na konci války při spojeneckém náletu na transport. Zprávy o jeho osudu přinesli rodině jeho spoluvězni.

Marie prožila s dětmi celou válku v Ohradě, pro obživu chovala domácí zvířectvo a obdělávala malé políčko. Peníze dostávala od dvou nájemníků, kteří bydleli v domě. Konec války znamenal hlavně nenaplněnou naději a později bolest, když se Ludvík nevrátil.

 

Plukovník Josef Dobrovský

V roce 1946 se seznámila s plukovníkem Josefem Dobrovským (původním jménem Fridolín Bayer), který sloužil na kolínském vojenském velitelství. Jako kapitán dělostřelectva utekl v roce 1939 do zahraničí, přes Francii dorazil do Velké Británie. Sloužil v československé zahraniční armádě. Na vlastní žádost byl převelen k Svobodově armádě do Sovětského svazu, kde působil jako náčelník štábu dělostřelecké brigády.

Po čase se Marie Hammerschlagová za Josefa provdala a i se syny přijala jeho příjmení. Nevlastní otec si získal Lubošův respekt a obdiv a stal se jeho vzorem.

Luboš Dobrovský zahájil školní docházku v Kolíně, po přestěhování pokračoval na škole v Nové Vsi a měšťanské škole ve Velimi. Od roku 1945 navštěvoval kolínské gymnázium, kde jej občanskou výchovu učil charismatický Antonín Verner:

„Doktor Verner přišel do třídy a na tabuli napsal dvě jakoby rovnice. První rovnice byla: 1 = 0. A druhá: 1000 = ∞ (nekonečno, vše). Vyvolal mého dobrého kamaráda a povídá: ,Radhausi, copak jsem to napsal?‘ A Radhaus, který jednal s pány profesory velmi otevřeně, říkal: ,Pane doktore, blbost jste napsal.‘ Učitel se usmál a povídá: ,Vidíte, chlapci a děvčata, a na této blbosti je založená celá komunistická ideologie.‘“ Jedinec není nic a kolektiv je všechno.

Po únorovém převratu roku 1948 musel doktor Verner i další kvalitní profesoři gymnázium opustit a úroveň výuky značně poklesla.

V maturitním ročníku 1949/1950 přestoupil Luboš na Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Po maturitě chtěl studovat vojenskou akademii a stát se důstojníkem z povolání. Jeho plány však zhatila politika. Nevlastní otec působil na Generálním štábu československé armády a v roce 1950 se dostal do konfliktu s komunistickým velením armády a Bedřichem Reicinem. Na postu ministra obrany totiž nahradil Ludvíka Svobodu Alexej Čepička a rozjela se velká transformace armády podle sovětského vzoru, zesílily čistky mezi důstojníky. Josef Dobrovský opustil Generální štáb a našel uplatnění jako učitel dělostřelectva na vojenské akademii.

Kvůli otcovu konfliktu ale vyloučili Luboše z vojenského gymnázia – těsně před maturitou. Díky laskavosti ředitele odmaturoval na civilním gymnáziu v Moravské Třebové. Na vysokou školu ho však nepřijali.

 

Vesnický učitel

Nějaký čas pracoval jako brigádník v chemické laboratoři kolínské Draslovky. Poté začal učit. V té době mohli na základních školách vyučovat i maturanti, kteří pokračovali v dálkovém studiu pedagogické fakulty. Protože český jazyk jej velmi zajímal a na gymnáziu se naučil rusky, zvolil si aprobaci čeština – ruština. Prošel školami v Křinci na Nymbursku, v Sadské a v Medlicích na Opavsku.

V roce 1953 nastoupil dvouletou vojenskou službu ve Vimperku. Z poměrů v armádě však byl rozčarován. Už nelitoval, že mu vládnoucí moc znemožnila stát se důstojníkem z povolání.

 

Alma mater

Ještě ve vojenské uniformě složil přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor  bohemistika – rusistika. Studium mu přineslo nejen řadu nových znalostí, ale i přátelství. Seznámil se s bohemisty Antonínem Jelínkem, Jiřím Honzíkem, Oldřichem Leškou a dalšími. Dělal „pomvěda“ (pomocnou vědeckou sílu) na fonetickém ústavu u prof. Milana Romportla. V týmu Petra Sgalla se účastnil unikátního experimentu – pokusu o strojový překlad z angličtiny do češtiny s pomocí počítače SAPO.

Věda Luboše uchvátila a chtěl se jí věnovat. Měl přislíbeno místo asistenta na fonetickém ústavu, vedoucí si však nakonec vybral jiného uchazeče. Zklamaný proto odcházel z fakulty. Potkal svého známého Jiřího Dienstbiera, který se ho ptal, co ho trápí. Když se dozvěděl důvod jeho splínu, nabídl mu, aby šel pracovat do Československého rozhlasu. Luboš měl vážnou známost s dívkou Zdeňkou, chtěl se oženit a založit rodinu, k tomu však potřeboval práci a peníze. Nabídku tedy přijal a v roce 1958 nastoupil do Československého rozhlasu.

 

Na rádiových vlnách

V Rozhlase se mu otevřel nový svět. Našel zde inspirativní osobnosti, s nimiž vedl podnětné debaty a pod jejichž vlivem kriticky nahlížel stav společnosti a nutnost reformy.

Začínal v oddělení, které zajišťovalo vysílání Československého rozhlasu do zahraničí. Poté přešel do redakce mezinárodního života, kterou od roku 1963 vedl šéfredaktor Milan Weiner. V redakci se sešli výjimeční novináři – Jiří Dienstbier, Věra Šťovíčková-Heroldová, Karel Jezdinský, Jan Petránek a další.[2] Milanu Weinerovi se podařilo prosadit několik novinek, v médiích totalitního státu, která přísně kontrolovala cenzura, unikátních: „Měl jsem možnost účastnit se necenzurovaného vysílání každý den ve tři čtvrtě na deset. Říkali jsme tomu Komentované zpravodajství a zprávy jsme si sepisovali sami nejen z ČTK, ale i z Reuters a Agence France-Presse, sami jsme si je okomentovali. Zprávy neprocházely předběžnou cenzurou.“

Luboš Dobrovský zastával pozici ambulantního dopisovatele pro socialistické země. Podle potřeby navštěvoval Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Sovětský svaz, Čínu i Korejskou lidově demokratickou republiku (KLDR). Z KLDR jej však jako jediného novináře socialistického bloku vykázali, protože údajně propagoval princip mírového soužití.

V roce 1967 vstoupil do Komunistické strany Československa: „Přišel za mnou Jirka Dienstbier s Honzou Chejlavou a říkali: ,Hele, musíš vstoupit do strany. Je potřeba, aby tam byli lidé schopní vyjádřit nějaký názor, který zlepší situaci.‘ Mně se do toho zprvu nechtělo, ale zapůsobila moje důvěra v tyto lidi a moje zkušenost, že oni skutečně pracovali, včetně Milana Weinera, ve prospěch postupné změny situace. Tak jsem řekl: ,Dobrá, teď už to není otázka souladu s ideologií, ale otázka počtu hlasů.‘ (...) Nelituji toho, pokusil jsem se o něco, nepovedlo se to.“ Po roce 1968 byl z KSČ vyloučen.

Po vstupu do komunistické strany mu vedení Rozhlasu nabídlo místo dopisovatele ve Spolkové republice Německo. Když však odmítl spolupráci se Státní bezpečností, ředitel nabídku stáhl a místo toho jej vyslal jako stálého dopisovatele do Moskvy. V Rusku pamětník působil od jara 1967 do srpna 1968.

 

Myl jsem okna a výlohy

Po srpnu 1968 jej sovětské úřady vykázaly z Moskvy, protože neposkytoval dostatečně „objektivní“ informace o Sovětském svazu a „přátelské pomoci“. Po návratu do vlasti našel jiný Rozhlas. Vedení bezvýhradně podporovalo Alexandra Dubčeka, s čímž se Luboš neztotožňoval. Měl informace o Dubčekově selhání a podepsání Moskevského protokolu.

Odešel z Rozhlasu do redakce Listů (časopisu Svazu československých spisovatelů, předtím vycházel pod názvem Literární noviny). Jeho novými spolupracovníky se stali například Milan Jungmann, Antonín Liehm, Petr Pithart či Helena Klímová. V roce 1969 byl ale časopis zastaven a pamětník přešel do redakce kulturního měsíčníku Plamen. Ještě na konci roku 1969 však cenzura zastavila i jeho vydávání.

Po kratší době bez práce získal Luboš Dobrovský zaměstnání jako skladník v Památníku národního písemnictví. Tato práce mu poskytovala dostatek času na překlady i debaty třeba s profesory Černým a Bohumilem Rybou. Na druhou stranu obnášela také nízký plat. V památníku vydržel čtyři roky a poté odešel do podniku Úklid, kde pracovala řada jeho známých. Na mnoho let se tak stal myčem oken a výloh.

Přitom vydával samizdatové časopisy a překládal z ruštiny a polštiny. „Pracoval jsem v Úklidu s Rudou Zemanem a Pavlem Seiftrem. Dělali jsme to takto: dva pracovali, jeden zůstal doma a věnoval se svým aktivitám. Ruda se zabýval distribucí samizdatů a tiskovin, které přicházely zvenku nebo odcházely ven. Pavel Seifter byl redaktorem historického sborníku. Já jsem s Honzou Lopatkou redigoval Kritický sborník a překládal. S Jirkou Dienstbierem jsme se pokusili vydávat samizdatový časopis určený pro žurnalisty. Ale po vydání dvou čísel Jirku sebrali a zavřeli. Nikdo tam pak nechtěl psát, všichni se báli.“ Luboš také redigoval samizdatový časopis Čtverec.

Vzhledem k prostředí, v němž se pohyboval, mu přišlo zcela přirozené, že v prosinci 1976 podepsal Chartu 77: „Jirka Dienstbier mně na konci roku 1976 přinesl Chartu, já jsem si ji přečetl a řekl jsem: ,Ano, to je ten trik, kterým  jsme se až dosud snažili něčeho dosáhnout – brát režim za slovo.‘ Charta není nic jiného než braní za slovo.“ Mezi prvními signatáři dokumentu byl i jeho bratr Petr.

Kvůli své činnosti se pamětník ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti (StB), která na něj od roku 1975 vedla svazek jako o prověřované a od roku 1977 nepřátelské osobě.[3] Sledovala jej a šikanovala. Stále chodily kontroly, jestli dobře umyl výlohy. Na podnět StB byl obviněn z podvodu a souzen, že v podniku údajně uplatnil a dostal proplaceno více ploch, než kolik jich umyl. Luboš mohl prokázat lživost obvinění: z každého měsíce si ponechával několik potvrzení o provedené práci, protože čističi měli limit, kolik dokladů mohli odevzdat. Tyto stvrzenky předložil soudu jako důkaz, že naopak vykonal více práce, než mu podnik zaplatil. Soudce překvalifikoval trestný čin na poškozování plánovaného hospodářství a odsoudil ho podmíněně k trestu odnětí svobody na jeden rok.

V roce 1989 Luboš Dobrovský změnil zaměstnání – pracoval v kotelně motolské nemocnice.  Zapojil se do tzv. bytové univerzity. S přáteli pořádali odborné přednášky pro mladé lidi, kterým režim znemožnil studium. Mezi posluchače patřil například spisovatel Jáchym Topol.

 

Politická činnost v demokratickém státě

Zásadní změnu v pamětníkově životě představovala sametová revoluce a pád komunismu v listopadu 1989. Na přelomu let 1989 a 1990 působil krátce jako mluvčí Občanského fóra. Záhy ho oslovil nový ministr zahraničí a jeho starý přítel Jiří Dienstbier a přizval jej ke spolupráci na ministerstvu zahraničních věcí, kde od ledna do června 1990 zastával funkci mluvčího a od června do října 1990 funkci náměstka ministra. Účastnil se složitých jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa, která se podařilo zdárně uzavřít.

Luboš Dobrovský zdůrazňuje význam osobnosti prezidenta Václava Havla, jehož rozpačitá jistota a bezprostřednost pomáhaly přesvědčit světové státníky té doby a usnadňovaly mezinárodní jednání. Jako příklad uvádí vznik společného komuniké Václava Havla a Michaila Gorbačova z 26. února 1990, ve kterém sovětská strana vyjádřila politování nad událostmi roku 1968: „Václav Havel připravil v letadle cestou do Moskvy náhradu obrovské mezistátní smlouvy o vzájemném přátelství a pomoci. Letěli jsme do Moskvy. Havel říká: ,Musíme zrušit tu smlouvu a nahradit ji nějakou deklarací.‘ Potom řekl asi tři věty, jak by deklarace měla vypadat. Řekl mi: ,Napiš to rusky.‘ Já jsem si sedl, ze tří vět jsem udělal pět a napsal jsem to rusky rukou na kus papíru z Havlova bloku. Byl u toho Saša Vondra a Michael Žantovský, kteří přidali svá doporučení. Bylo to asi pět vět. Přiletěli jsme do Moskvy, Havel ten papír prostě strčil Gorbačovovi a řekl: ,Tohle bychom si odsud chtěli odvézt.‘ Gorbačov si to přečetl a povídá: ,To je výborné, to beru.‘“

V říjnu 1990 jmenoval prezident Václav Havel Luboše Dobrovského ministrem obrany a tuto pozici zastával až do června 1992. Poté do roku 1996 působil jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, neformálně zvaný kancléř. V letech 1996–2000 zastupoval Českou republiku jako velvyslanec v Ruské federaci.

 

[1] Oběti ghetta Terezín a transportů z českých zemí do ghett Łódź, Minsk a do pracovního tábora Ujazdów. In: Památník Terezín [online]. 2010 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/ghetto/

[2] Viz RYKL, Milan. Renesance rozhlasu 1959–1968. In: Od mikrofonu k posluchačům. Praha: Český rozhlas, 2003. Dostupné na www: http://media.rozhlas.cz/_binary/01075582.pdf

[3] Informace Archivu bezpečnostních složek. Svazek byl zničen 8. listopadu 1989.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století