Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Dobešová (* 1934)

• narozena 7. července 1934 v Přeskačích na Znojemsku

• pamatuje válečné dění i osvobození obce

• po válce vystudovala zemědělskou školu v Rouchovanech

• rodina v 60. letech nuceně vstoupila do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• v JZD pak pracovala až do svého odchodu do důchodu

• v roce 2021 žila v rodném domě v Přeskačích

Její život je neodmyslitelně spojen s malou vesničkou Přeskače na Znojemsku. V ní prožila poklidné prvorepublikové časy, strach a nouzi válečného období i vypjatou dobu komunistického združstevňování, které postihlo i její rodinu. Před skutečností, že po válce mír jen tak nenastane, ji varovali už v pětačtyřicátém roce prchající vojáci wehrmachtu. „Když jsme lezli [do krytu] a vojáci už táhli, tak ti Němci nám říkali: ,Však počkejte, teď se ještě nemusíte bát. Ale počkejte, až za námi přijdou ti druzí.‘ Věděli o nás, mluvili na nás okýnkem a chovali se k nám pěkně. Potom už to bylo jiné,“ vypráví Marie Dobešová.

Sousedky sedávaly a všechno bylo pohodové

Marie Dobešová, rozená Polická, se narodila 7. července 1934 v Přeskačích na Znojemsku. Z Přeskač pocházeli i oba rodiče, Ludmila, rozená Fialová, a Jan Polický, kteří v obci vlastnili hospodářství. Od útlého dětství Marie pomáhala na rodinném statku: „Aspoň vajíčka sbírat slepicím a takovou ne žádnou kdovíjak těžkou práci. Ale musela jsem, odmalička.“ Poličtí chovali hospodářská zvířata a obhospodařovávali polnosti. „Měli jsme, myslím, sedm hektarů. Tak jsme se živili zemědělstvím. […] Normálně se hospodařilo. S tatínkem jsem se vozila na voze a taky si pamatuju, že tady na dvoře jsme měli velké hnojiště. A tatínek, když naložil hnůj na vůz a měl zapřáhnuté krávy, tak šel před ty krávy a bičem udělal tři křížky, než vjel na roli.“

„Já, když jsem se narodila, tak jsem měla kilo čtyřicet, tak mě dopíkali v troubě, tenkrát žádné jiné přístroje nebyly. Tak víc dětí už [rodiče] neměli. Byla jsem jedináček.“ Namísto sourozenců tak Marie trávila čas s dětmi ze sousedství: „Měli děti čtyři, tak jsme prožívali všechno dohromady a jako sousedi jsme se měli vždycky opravdu rádi, nepamatuju si, že by tam bylo nějaké nepřátelství mezi rodinami. I když už pak byly děti velké a ženily se a vdávaly, tak u nás se vařilo, vzájemně jsme si pomáhali. V neděli odpoledne před našimi byla lavička, tak tam se sešly ty sousedky, sedávaly a všechno bylo takové opravdu pohodové.“ Spřátelená rodina Tesařova ze sousedství – stejně jako většina tehdejších obyvatel Přeskač – se také živila zemědělstvím: „Oni taky hospodařili, a když dělali na roli, tak jejich babička zatím doma vařila a pomáhala.“

Tak se žilo

Relativně pokojný život na jihomoravském venkově se ruku v ruce s vypuknutím války proměnil: „Prasata chodili počítat, slepice, husy, všechno se počítalo. […] Pamatuju si, že přišla i kontrola. A my jsme tady dole měli stodůlku a v té stodůlce viselo prase. Ale byl to takový opravdu solidní člověk, že to jako neviděl, i když to viděl. Nenahlásil to. Takže jsme neměli žádnou takovou nepříjemnost.“ Rodina pravidelně odevzdávala povinné dodávky.

„Určité množství – na počet krav – mlíka, určité množství vajec a ze zabijačky sádlo se muselo odevzdat. To jsme všechno dělali.“ Marie například vzpomíná, jak nosila do obchodu odevzdávat domácí vejce. „Obchodník se vždycky musel podívat, jestli jsou čerstvá, jestli jsou v pořádku. A já jsem do obchodu donesla vajíčka, a prý: ,Vždyť ta jsou načisto špatná.‘ A já říkám: ,Jak je to možné, vždyť to jsou čerstvá vajíčka.‘ ,Tak je schválně zkuste rozklepnout.‘ A ona byla uvařená! Já jsem ráno uvařila vajíčka a spletla jsem si to a zanesla jsem ta uvařená [smích].“

I přes nepříjemnosti zapříčiněné nuceným odevzdáváním se rodině dařilo válečná léta ustát. „My jsme nikdy nebyli nějak nároční, takže se to dalo vydržet.“ S hospodářstvím pomáhala i Mariina sestřenice. „Bývala by musela být [totálně] nasazena, má sestřenice, protože byla ten ročník. A tak naši řekli, že to nestačí obdělávat a vzali ji k nám domů. Tak byla tady.“ Okolo roku 1940 nastoupila Marie do první třídy základní školy v Přeskačích.

„Ve škole byly na schůdku samé dřeváčky, protože žádné střevíce, nic takového nebylo. Za války byly lístky jak na potraviny, tak na oblečení i na tu obuv. Mívala jsem třeba z tatínkových košil něco ušitého. Tak se žilo.“ Dodejme, že dle vzpomínek měly Přeskače ve válečných letech výrazně více obyvatel než dnes: „Ve škole bylo děcek! A teď jsou tady prvňáčci dva, myslím. Je tady mnohem méně lidí. […] Víte, kolik je tady teď lidí? Teď – třetí den – už je nás 101, bylo nás jenom 100, ale narodil se malý Ríša jedné mamince.“

Něco sem tam padlo

Jak se za války slavily Vánoce? „Dostala se jedna čokoláda, a to bylo opravdu něco! A teď jsme měli strach, že se dostane zácpa z čokolády [smích]. A dostala jsem panenku od tetičky z Šumperka. A ta panenka byla nějaký čas se mnou a potom zase ,odletěla‘ pryč a zase jsem ji dostala na příští Vánoce. A po kolik roků jsem dostávala furt tu jednu panenku. Vždycky jsem se už zase těšila, že mi Ježíšek tu panenku donese [smích].“ Zmíněná teta žila v sudetském Šumperku se svým německým manželem. „Měl tam továrnu. Jak bývají kamna na zámcích, taková ta vysoká, tak to on tam vyráběl. On byl Němec a měl dceru Hedviku, to byla sestřenice mé maminky. A ona byla zaměstnaná v nemocnici, a když jela sem, tak jela oblečená jako sestřička, protože když si chtěla od nás vézt něco na jídlo, tak byli lidi kontrolováni. To se nesmělo vozit. A ona jako sestřička si to vozívala, když třeba byla zabijačka.“

Když se válka chýlila ke konci, rodina trávila stále více času ve sklepních úkrytech. „Babička chodila o hůlkách, a tak byla za stodolou schovaná, tam byla prkna. Ona nemohla nikam do sklepa. A my jsme byli pod stodolou, tam máme sklep. […] A okýnkem ze strany jsme do toho sklepa lezli. Tam byli i sousedi. Byli jsme tam dohromady, protože oni žádný takový sklípek neměli. Tak jsme tam měli otomany a postele a to nejnutnější.“ Dle vyprávění se tímto způsobem ukrývali několik dní. „Tesařovi měli čtyři děti, tak jich bylo šest a já s tatínkem a maminkou. Tak nás bylo devět a ještě ta sestřenice, ta tam s námi byla taky.“ Ve sklepě Marie opakovaně zažila bombardování: „Bylo to slyšet. Nakukovali jsme z okýnka, něco sem tam padlo. Ale nebylo to nějak kór strašné, to ne. Ale nepříjemné to bylo, samozřejmě jsme se báli.“

Ale kdo se mu může divit? Byl to mladý chlap

Němečtí vojáci o sklepním úkrytu věděli. „Tak jsme tam lezli, a když ti vojáci už táhli, tak ti Němci nám říkali: ,Však počkejte, teď ještě se nemusíte bát, ale počkejte, až za námi přijdou ti druzí.‘ Věděli o nás, mluvili na nás okýnkem. Ve stodole měli i nějaká zvířata a nějaké stroje. A měli tam i kotel, vařili tam pro armádu. A opravdu nemůžu o nich říkat, že by... Skutečně o nás věděli a chovali se k nám pěkně. A potom už to bylo jiné.“ Varování poražených vojáků třetí říše se po příchodu Sovětů málem naplnilo. „Čekali jsme, jaké to bude pěkné a vstřícné. Ale vždyť to byli chudáci vojáci! Co oni zkusili! Kterýkoliv voják by z toho byl špatný. Měli jsme trochu větší strach, no.“

Vzpomínky na příjezd Rudé armády pokračují: „Potom jsme šly s tou sestřenicí, její rodiče bydleli taky tady v dědině, ale tam na kopci, a prý, že to oslavíme. Konec války, tak to půjdeme oslavit. Nějaký voják, takový mladý, to tam s námi oslavoval. A potom, že nás doprovodí domů. A dopadlo to tak, že ta sestřenice – já jsem teda byla děcko – a ona byla taková pěkná. A potom, jak ji vedl, tak honem se nějak vycloumla a utekla druhou stranou tady, druhými vraty do baráku a vlezla babičce pod postel. A pak jsem s babičkou spala v posteli a ona byla pod postelí. A ten [voják] přišel a všechno všude prolezl a nenašel ji, naštěstí. Ale kdo se mu může divit? Byl to mladý chlap.“

Plnit se muselo, a přitom nebylo. To potom byla bída

Po obecné škole v Přeskačích a následné měšťance v sousední obci Višňové Marie nastoupila na zemědělskou školu do Rouchovan. To se psal rok 1949. Během studií se stala obětí prorežimní kampaně[1] doprovázející proces s Miladou Horákovou: „Najednou tam měli papír a ten si posílali mezi sebou, že se to má podepsat. A potom jsem zjistila, že se tam podepisovalo, aby byla Milada Horáková odsouzena za to, co všecko způsobila. A když se to podepisovalo, tak asi jsem tedy... No, podepsala jsem to. Pak jsem se z toho zpovídala několikrát, protože mě to mrzí. Ale mám tady od ní knížku, ve které ona odpouští všem, kdo se na tom nějak [podílel]. I když to bylo takové nevědomé. Ale tak to bylo. Posílali to tak pěkně okolo stolu.“

Komunistům se navíc nelíbilo, že rodina vlastní hospodářství: „Chodili nás přemlouvat do družstva. Akorát si pamatuju, jednou jsme byli ve stodole, tatínek tam měl krávy a skládalo se tam obilí. A tatínek povídal komusi: ,Kde mám ten bič?‘ Už chtěl vyjet s krávami. A tam ti soudruzi, co tam byli a chtěli ho přemlouvat: ,To snad ne!‘ Oni se polekali, že ten tatínek bude chtít bič použít na ně [smích]. A on chtěl jenom vyjet s krávami.“

V průběhu padesátých let tlak sílil. Přemlouvání se soudruhům zdálo nedostatečně účinné. „Že jsme nechtěli vstoupit do družstva, tak jsme dostávali ta pole, která byla dočista k ničemu. Vždycky někde na okraji, špatně se tam hospodařilo. Tak jsme měli roli hned tuhle, hned támhle. A na střídačku jsme se stěhovali. Naši roli někdo zabral a my jsme dostali někde jinde. […] Plnit se muselo, a přitom nebylo. Tak to potom byla bída.“

A jakou z nich mám radost

Situace byla dlouhodobě neudržitelná a rodina nakonec do jednotného zemědělského družstva (JZD) vstoupit musela. Dle vzpomínek se tak stalo až v šedesátých letech: „Mezi lidmi bylo takových víc, kteří nechtěli vstoupit. Ale jestli někdo vydržel tak dlouho jako my, to nevím.“ V tamním JZD pak – až do svého odchodu do důchodu – pracovala i Marie Dobešová. V lednu 1958 se provdala za Jana Dobeše, společně vychovali tři dcery a tři syny. Uživit osmičlennou rodinu však nebylo snadné. „Děcka byla potom na školách a nám nezbývalo. Tak jsme pěstovali macešky, jiřinky, semeno pažitky, všechno možné. A potom jsme to posílali do ústavu, kde to sáčkovali, jak se to prodává v obchodech, ta semena. A za to jsme měli peníze, protože nám peníze nestačily.“

Srpen 1968 ani listopad 1989 dle vzpomínek malou vesničkou příliš nerezonoval. Citelněji pak Marie prožívala až rozdělení Československa: „To mě mrzelo a mrzí mě to dodneška. Já jsem měla Slováky vždycky moc ráda a i jsem si přála, aby do rodiny nějaký Slovák přišel. Když jsme se s nimi někdy sešli, tak jsme si skutečně rozuměli. A teď jsme sledovali, že je ten svatý otec na Slovensku.“ V době natáčení rozhovoru (2021) žila Marie Dobešová ve svém rodném domě v Přeskačích. „Mám 15 vnoučků – víte, co to je? A jakou z nich mám radost,“ dodává závěrem.

 

[1] O kampani proti Miladě Horákové pojednává například tato studie Ústavu pro studium totalitních režimů: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0701-20-41.pdf (dostupné k 23. 9. 2021). Zneužití žáků a studentů v kampani jsou věnovány strany 28-31.