Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Deitchová (* 1928)

Nikdy bych svou zemi nepomluvila, jakkoliv jsem byla k poměrům v Československu kritická

  • narodila se 18. května 1928 v Praze

  • otec bojoval v 1. světové válce na italské frontě

  • tragická smrt matky Zdeňky Deitchové

  • studium na Škole užitých umění v Praze

  • osvobození Československa v roce 1945 prožila v Jistebnici u Tábora

  • pracovní poměr ve studiu kresleného filmu Bratři v triku

  • postup na kariérním žebříčku – v roce 1959 se stává vedoucí celého studia

  • zakázkové filmy pro amerického producenta Williama Snydera

  • 1964 – sňatek s Genem Deitchem

  • 2006 – odchod ze studia Bratři v triku

Zdeňka Deitchová se narodila v Praze 18. května 1928 v rodině řezbáře Františka Hrachovce. Tatínek jako mladík bojoval v první světové válce. K této zkušenosti se často vracel, dětem například mnohokrát vyprávěl příhody z války. Znal jich mnoho, neboť pracoval jako pomocník v ošetřovatelském týmu na italské frontě. „Vyprávěl o tom, jak šli hledat raněné a uviděli chlapa, který se drží na stromě. Mysleli si, že přežil, ale kdepak. On se tam schoval. Věděl, že nestačí utéct před plynem, tak vylezl na strom v domnění, že tak vysoko se plyn nedostane. Ale plyn stoupal pomalu nahoru a on se taky nakonec otrávil, tlumočí vyprávění svého tatínka Zdeňka Deitchová. Tatínek si z války naštěstí nepřinesl žádné fyzické zranění.

Teprve po skončení první světové války se oženil. Aby uživil rodinu, přijal místo u dráhy a nastěhovali se do bytu na nádraží. Maminka pamětnice Zdeňka Hrachovcová v roce 1935 zemřela při tragické nehodě. Při domácím úklidu klepala koberce přes balkon, přepadla přes zábradlí a pádem z prvního patra se zabila. Vztah mezi pamětnicí a jejím o osm let starším bratrem Františkem za této situace ještě zesílil.

Malá produkční domácnosti

Zdeňka Deitchová musela brzy zastat maminčinu práci v domácnosti. Otec zůstával zaměstnaný u Českých drah a bratr tu v letech druhé světové války také našel zaměstnání. Pro pamětnici bylo toto období velmi náročné. Kromě školy měla mnoho povinností v domácnosti. Některé jen těžko zvládala už z toho důvodu, že byla velmi malého vzrůstu. (Dodnes je malá postava jejím typickým rysem.) „Pro mě to bylo těžké, když jsem šla domů, mívala jsem třeba problém s tím, že klika domovních dveří byla hodně vysoko a já jsem vždycky musela poprosit kolemjdoucí, aby mi otevřeli.“ O to víc trénovala svoji pracovitost a houževnatost. Musela najít způsob, jak skloubit své školní povinnosti a domácnost, učila se organizovat si práci. Byl to v podstatě její první produkční projekt. Všechny tyto vlastnosti jí později vynesly oblibu a respekt u kolegů i přátel.

Zdeňka Deitchová dokončila měšťanskou školu a nastoupila do Školy užitých umění. Chtěla dále studovat kresbu na vysoké škole, ale vzhledem k politické situaci v protektorátu byly vysoké školy zavřené.

Bratři v triku

Konec války strávila u své babičky v Jistebnici v jižních Čechách. Otec ji chtěl uchránit před rizikem vyplývajícím z přítomnosti cizích, zejména sovětských vojáků. Jistebnice se nachází v blízkosti tehdejší demarkační linie, takže se tu stejně setkávala jak se sovětskými, tak s americkými vojáky. Pamětnice vzpomíná, jak ji jako sedmnáctiletou slečnu udivoval rozdíl mezi nimi: „Kdo ke komu patří, bylo zřejmé na první pohled. Ti Američané byli čistí, voňaví, byli celí nažehlení. Rusové byli takoví zemití, jezdili na koních.“

Sotva válka skončila, hned na konci května se Zdeňka Deitchová se svou kamarádkou vydala do právě vznikajícího studia Bratři v triku. Podívat se a možná také zkusit štěstí: Šly jsme na Barrandov, a přestože nám tehdy bylo těch sedmnáct let, tak se nám tam věnovali. Nějaký člověk od hraného filmu nás tam prováděl. Mně se to líbilo a dozvěděla jsem se tam, že se zakládá nové studio Bratři v triku, tak jsem se rozhodla, že se přihlásím o práci. Přinesla jsem svoje kresby na ukázku a vzali mě. Byla mezi prvními, kteří tam nastoupili hned v květnu 1945. Kamarádka Jarka Kubíková se později stala redaktorkou Československé televize.“

Tehdejší vznikající studio kresleného filmu sídlilo ve Štěpánské ulici v Praze. Nedaleko odsud, na Národní třídě v Chourových domech, zase našlo působiště loutkové studio (na tomto místě dnes stojí Nová scéna ND). Zdeňka Deitchová nastoupila nejprve na místo kreslířky, později byla fázařkou a postupně prošla celým oddělením až do funkce produkční. Jedním z prvních filmů, na němž se jako výtvarnice podílela, byl animovaný film Pérák a SS, společná práce Jiřího Brdečky a Jiřího Trnky.

Studio Bratři v triku vzniklo sice v květnu 1945, ale navazovalo na dřívější studio AFIT (Ateliér filmových triků), které existovalo od 30. let i v době protektorátu. „AFIT vlastně po válce zanikl, úplně se to rozpadlo. Tam totiž pracovalo mnoho lidí, kteří nemohli za války působit ve svých oborech, byli tam nedostudovaní umělci apod., a ti hned po osvobození odcházeli,“ vysvětluje Zdeňka Deitchová. Proto vznikli Bratři v triku s Jiřím Trnkou a Eduardem Hofmanem. Eda Hofman, který působil v AFITu, to byl výborný chlap, měl skvělý organizační smysl, dokázal s lidmi promluvit. Pak tam ještě zůstali také bratři Boris a Vojen Masníkovi, říká Zdeňka Deitchová. Eduard Hofman byl umělecká osobnost, Vojen Masník vedoucí provozu. Setkání se zkušenými výtvarníky a filmaři bylo pro ni jedinečnou inspirací. „Já jsem měla pocit, jako by to bylo pokračování výtvarné školy, velmi jsme se od starších naučili.“ Personální obsazení už se příliš neměnilo a mohli v klidu pracovat.

Následovalo několik let, kdy sbírala profesionální zkušenosti. V únoru roku 1954 se provdala za výtvarníka Stanislava Najmana a v listopadu téhož roku se jim narodil syn David. Manžel však zároveň studoval Uměleckoprůmyslovou školu, a tak zůstala pamětnice doma na mateřské pouze tři měsíce a jako živitelka rodiny musela znovu nastoupit do práce.

Zakázky pro cizinu

První zkušenost se zakázkovou výrobou pro cizinu, konkrétně pro Velkou Británii, získala Zdeňka Deitchová v roce 1947. Tehdy přijel do Prahy Angličan pan Keating a Zdeňka Deitchová měla za úkol využít své angličtiny a tlumočit mu. Kromě angličtiny se prosazoval i její organizační talent a pamětnice zaujala pozici produkční (vedoucí výroby). Na konci 50. let se už jako vedoucí výroby v zakázkovém oddělení setkala s americkým producentem Williamem Snydrem, který chtěl nejprve koupit pro Ameriku některé Trnkovy filmy a pak se rozhodl, že bude v Praze točit několik filmů ročně. Ale má podmínku: paní Zdena bude produkční jeho projektů. Snyder pak získal pro práci v Praze amerického režiséra Gena Deitche. Ten přiletěl do Prahy, aby navázal první kontakt. Z české strany měla spolupráci organizačně na starost Zdeňka Deitchová. Spolupráce se rozběhla, hned o rok později získal Deitch za film vyrobený v Praze Oscara (Munro). Deitch měl těžký úkol navázat dobrý pracovní kontakt s českými filmaři, kteří ho mohli vnímat jako vetřelce. „Ve studiu ale Gena brali,“ říká Deitchová. „On je totiž velmi skromný a pokorný člověk. My jsme taky věděli, že je výborný umělec, že svou práci umí a rozumí jí.“ Sblížení nastalo i v osobním životě: v říjnu roku 1964 se Zdeňka (tehdy Najmanová) a Gen Deitch vzali.

Sňatek byl pro oba partnery už druhou manželskou zkušeností. V době sňatku tedy měla paní Zdeňka desetiletého chlapce Davida. Vzhledem k jeho věku mohl Gene syna osvojit a zajistil tak nevlastnímu synovi možnost jezdit s nimi do zahraničí. To se později ukázalo jako velmi užitečné, protože syn tak mohl vystudovat práva v USA. Nyní žije se svou rodinou v San Francisku. „To je paradoxní, já jsem odtud nikdy kvůli Davidovi nechtěla odejít. Nikdy bych ho neodtrhla od jeho otce, se kterým měli krásný a milující vztah. A nyní David žije v USA. On tam odešel a já tu zůstala,“ usmívá se pamětnice.

Česko-americké manželství v komunistickém Československu

Režim komunistického Československa docela dobře česko–americké manželství Gena a Zdeňky Deitchových toleroval. Rodina nepociťovala žádné problémy. Pamětnice měla možnost i za tuhé normalizace minimálně dvakrát do roka vycestovat na Západ, a to dokonce i se synem. „Oni dobře věděli, že se vždycky vrátíme. Gene nebyl pro socialismus nebezpečný. A já bych svou zemi nikdy nepomluvila, jakkoliv jsem byla kritická k tomu, co se tady děje. Neodešla bych odtud, nebyl ostatně ani důvod. Cestovat jsem mohla a v rámci mé práce to byla vlastně i nutnost.“ Ostatně Snyderova spolupráce se studiem Bratři v triku přinášela republice tvrdé valuty. William Snyder měl zakázku minimálně na šest filmů ročně a zodpovědní úředníci si jistě dobře spočítali, nakolik se spolupráce s americkou produkční společností Rembrandt studio vyplatí. A Snyderovou podmínkou spolupráce byla právě přítomnost Zdeňky Deitchové.

Ačkoli pamětnice striktně odmítla vstoupit do KSČ, StB ji kvůli jejím častým cestám na Západ nekontaktovala. Vyplňování dotazníků po návratu se ale nevyhnula. „To víte, že jsme museli podávat hlášení. To byl takový dotazník, kam se psalo, s kým jsme se setkali a o čem jsme mluvili. No, u nás to bylo snadné. Chodili jsme do muzeí a hlavně na filmy do kina. Setkávali jsme se především s kolegy od filmu. Takže jsme pro ně nebyli nijak zajímaví.“

Možnost natrvalo opustit Československo měli manželé Deitchovi vlastně stále, ale nikdy ji nevyužili. Asi nejblíže tomuto rozhodnutí byli v létě roku 1968 po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. „Genovi doporučili z ambasády, aby odsud načas odjel, takže jsme se vydali k přátelům do Vídně. V té době tam bylo hodně českých umělců, kteří zvažovali emigraci. Gene na mě ale v tomto ohledu nikdy nenaléhal, a tak nebyl důvod opustit zemi. Po nějakým týdnu se situace trochu zklidnila a nakonec se to vyřídilo přes Filmexport a my jsme se mohli vrátit domů.“

Celý život s animovaným filmem

K americkému animovanému filmu vzhlíželi čeští filmaři už předtím, než do Prahy přijel Deitch. A konkrétní řemeslo a know-how, které sem Gene Deitch přivezl, pak český animovaný film velmi ovlivnily. Do úzkého kontaktu s Deitchem přišli přední čeští tvůrci jako Václav Bedřich, Jiří Brdečka a další, i desítky řadových zaměstnanců. A tak stejné týmy, které v Praze vytvářely světoznámé kreslené animované filmy jako Tom a Jerry nebo Pepek námořník, Obři, Hobbit a další, poté pracovaly na českých seriálech Pojďte, pane, budeme si hrát, Pohádky z mechu a kapradí, O krtečkovi, Maxipes Fík... A zkušenost se pochopitelně přenášela. Zakázky pro Ameriku nás donutily pracovat trochu jinak. Vyžadovala se lepší příprava. Výsledek musel být po animační stránce dokonalejší. Gene nosil obrázkové scénáře, storyboardy, které rozvěsil všem na očích, zatímco Brdečka to v té době měl všechno u sebe v sešitu.“

Zdeňka Deitchová byla vedoucí studia až do svého důchodu. Po sametové revoluci přešlo studio pod Krátký film Praha. Od roku 1992 až do roku 2001 pamětnice také vyučovala na FAMU produkci animovaného filmu. Ze studia Bratři v triku odešla v roce 2006. Za svou šedesátiletou kariéru se podílela na více než 120 animovaných filmech, nejčastěji jako vedoucí výroby nebo produkční. Se svým manželem Genem Deitchem žije v Praze.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)