Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Dědek (* 1914)

Nebylo to příjemné, ale co se dalo dělat – buď přežijete, nebo padnete

  • narozen 1. 5. 1914 v Jezdci u Zdolbunova na Volyni

  • svědek německé a ruské okupace Volyně

  • v roce 1944 narukoval do čs. armády v Rovně

  • účastník bojů o Duklu, raněn

  • po vyléčení byl od pěchoty přeřazen k dělostřelcům

  • účastník osvobozování Československa

  • po nástupu komunistů k moci vstoupil do JZD

Emil Dědek se narodil 1. května 1914 ve vesnici Jezdec na Volyni. „My jsme žili na Volyni. Můj dědeček přišel z Čech od Volanic. Byl ze tří synů, tak se to tak rozmístilo. My jsme nejdříve bydleli ve Straklově, to jsem ještě na světě nebyl. Já jsem se narodil u Jezdce u Zdolbunova. Zdolbunov bylo město. Všichni jsme se zabývali zemědělstvím. Odmalička jsem doma pracoval na vlastním poli.“

Celá rodina žila prací na poli, otec byl „kápo“. Dědkovi měli pět dětí – dva syny a tři dcery. Nejstarší sestra se narodila v roce 1906, druhorozený Emil přišel na svět osm let po ní, v roce 1914. Druhá sestra se narodila v roce 1918 a třetí sestra v roce 1921, bratr v roce 1922.

Žili na větším statku. Prarodiče často vzpomínali na svou původní vlast. Udržovali kontakty se známými v Československu korespondencí. Rodina odebírala noviny Národní politika, Ruch, Vlastu nebo Vůdce dorostu. Na Volyni působily české úřady jako Matice česká, kde bylo možné sehnat české knihy.

Do obecné školy začal pan Dědek chodit v sedmi letech. Nejdříve se vyučovalo česky, poté přibyla dvakrát týdně polština. Jezdec u Zdolbunova byla česká vesnice, sousedila s ukrajinskou vesnicí. Poláci se většinou zdržovali ve velkých městech. Kultura českých vesnic se sestávala z divadel a plesů. Pekařství a pivovarnictví patřily na Volyni výlučné Čechům. Chmel pěstovali Češi a nejčastěji ho vykupovali Židé. Poláci, Ukrajinci i Češi měli své vlastní kulturní akce. Lidé různých národnosti se podle Emila Dědka snášeli dobře. V Jezdci u Zdolbunova byla hudební dechová kapela. Maminka hrála na harmoniku a citeru. Starší sestra Marie se učila hrát na piano. Dva roky byla v Hořici v Československu na škole, v penzionátu Vesná..

Na měšťanku přešel Emila Dědek do Zdolbunova. Poté pracoval doma na statku. Chtěl jít na vyšší zemědělskou školu do Československa, ale nevyšlo to.

Náboženství v oblasti bylo pravoslavné, katolické i českobratrské. Při získávání pozemků na Volyni rozhodoval vždy faktor peněz, náboženství v tomto případě hrálo podřadnou roli. Češi udržovali vlastenecké tradice třeba tím, že vařili česká jídla. Na Volyni taky fungoval Sokol, ale v Jezdci tato organizace pobočku neměla  Na českých statcích byla většinou ukrajinská čeládka, se kterou mluvili ukrajinsky. Češi ovládali běžně až čtyři jazyky – polštinu, ruštinu, němčinu a ukrajinštinu.

O tom, co se děje v Československu po vypuknutí války, dostávali Češi na Volyni pravidelně. Uzavírali totiž obchody se sovětskými vojáky, kteří jim za úplatek pašovali české noviny. Rozhlas ve vesnici nebyl. Telefon byl jen ve městě. Německá okupace byla pro volyňské Čechy, kteří se živili zemědělstvím, snesitelnější než sovětská. Ale Němci později vypálili českou vesnici Malín a její obyvatele postříleli. Malín byl od Jezdce u Zdolbunova vzdálen padesát kilometrů. Lidé se to hned dozvěděli. V době německé okupace pamětník stále pracoval v zemědělství.

V roce 1942 se formovala československá zahraniční armáda a lidé na Volyni to věděli. Informace se šířily díky novinám Hlas Volyně. Němcům se tyto noviny podařilo jen částečně eliminovat. „Za Němců žádné drancování nebylo, to byl klid.“ Němečtí vojáci se prý nechovali násilně k Čechům. Malín byla výjimka. Němci v Jezdci nebydleli, pobývali ve Zdolbunově. „Taky se muselo odvádět obilí, žili z těch lidí, co tam byli. Věděli, co hospodář potřebuje, Rusové jen brali.“

Následnou sovětskou okupaci na počátku roku 1944 již čeští hospodáři snášeli hůře. „Přišli jako raubíři do vesnice, sebrali hned koně, kočár a vůz. Sebrali to, co se jim líbilo. Každému něco sebrali, koně nebo dobytek… Ve vesnici se většinou usadili jen na chvilku a za chvíli odešli sami. Většinou se drželi ve městě, na vesnicích se tak nedrželi. Viděli, že z toho nic není, jak oni chtěli, tak se ztratili třeba do města. Sovětská armáda se držela, Poláci museli utéci. Říkalo se jim bolševici.“

Sověti bombardovali na Volyni vždy jen města. Němci ustupovali, když opět dobývala Volyň Rudá armáda. Češi sovětské vojáky nevítali jako osvoboditele, Rusové opět vše drancovali. Vydávali ale povolení ke vstupu do československé armády. Volyňští Češi byli vesměs vlastenci a chtěli do armády. „Teprve v roce 1945 jsme viděli to zklamáni, když jsme přišli domů.“

Emil Dědek narukoval v březnu 1944 v Rovně „Odešli jsme do krajského města Rovna. To už bylo velké město, tam bylo několik polských pluků vojáků. Ti byli pryč, tak tam byli Rusové. Některé místnosti jsme měli my, taková míchanice. Do Rovna někoho vezli rodiče, někdo šel pěšky. Jak kdo. V mém případě mě dovezli koně. Do armády jsem šel já a mladší bratr. Sestry do armády nešly.“

Našlo se ale i dost děvčat, která do armády narukovala. Pracovala jako zdravotní sestry či telegrafistky. Podle názoru pamětníka ale není vojenská služba pro ženy vhodná. Jeho otec do armády nevstoupil. V Rovně dostal Emil Dědek československou vojenskou uniformu. Prodělal výcvik, kde se pochodovalo a vyučovala se manipulace se zbraněmi. Každému vojákovi dali papír, kde o sobě napsal základní informace. Pamětník byl zařazen do pěšího polního praporu. Velitel roty byl František Němec, který pocházel z Čech. Druhý velitel byl také z Čech a jmenoval se Větvička. Jídlo bylo všelijaké, jaký bylo, takový se jedlo. Brambory, krupicové kaše. Někdy bylo maso, jak co. Co se kde ukořistilo. Kuchyň vařila, tam se šlo jen pro oběd nebo pro jídlo, aby se voják do něčeho pletl, to nebylo.“ Vojáci přespávali ve škole nebo ve stodole. Později na Dukle spali pod širým nebem.

Následoval přesun na Duklu. Ve dne vojáci cvičilo a čistili zbraně, v noci probíhaly přesuny. Generál Kratochvíl chtěl vést jednotky na Krakov. Šlo se v noci a vojáci museli ujít sedm set kilometrů. Já jsem pak byl raněný. Najednou po nás něco třísklo. Já nic, já jsem se jen prohnul a kolega mi říká: ,Člověče, ty jsi raněný, krev ti teče dolů.‘ Na Dukle jsem byl čtrnáct dnů, než jsem byl zraněn. Viděl jsem lidi umírat, na to je vojna a nevíme, kdo bude dřív umírat, jestli vy, nebo oni. Tak se to bralo, žádný strach. Nebylo to příjemné, ale co se dalo dělat – buď přežijete, nebo padnete. Pak jsem šel do nemocnice. Mohl jsem chodit, ale musel jsem ležet. To byla ruská a česká polní nemocnice. Já jsem se dostal do polní nemocnice, kde byli ruští doktoři. Čeští vojáci někteří nerozuměli, tak si mě vzali. Já jsem uměl rusky dobře, tak jsem jim tam diktoval. Do půlnoci jsme operovali, to byly operace na místě. Byla noha rozbitá, tak mu ji uřízli, nebo ruka, a já jsem jim při tom diktoval.“

V té době měl pamětník hodnost vojína. V polní nemocnici ho převazovali, měl tržnou ránu na lopatce. Po vyléčení se vrátil k jednotce a zažádal o přeřazení k dělostřelcům. Žádosti se vyhovělo a tak šel na výcvik. Poté byl přeřazen do skladu na třídění materiálu. Sklady byly kousek od fronty. Jednotky se časem dostaly na Slovensko. Šly na Prešov a Banskou Bystrici.

Do války Emil Dědek odešel jako manžel a nastávající otec. Pomocí dopisů byli s manželkou ve spojení po celou dobu. V době, když byl raněný, se mu narodila dcera. Požádal velení o propustku domů, ale nevyhověli mu. Někteří vojáci propustek zneužívali a nevraceli se zpátky na frontu. Emil Dědek nakonec nadřízené přesvědčil a dostal čtrnáctidenní dovolenou, domů odjel s ještě nedoléčeným zraněním.

Konec války zastihl pamětníka v Říčanech u Prahy. Rozhodl se zůstat v armádě a nadále pracoval ve vojenském skladu v Praze. Tehdy měl hodnost nadporučík. Po určitém čase armádu opustil a dostal hospodářství po německém sedlákovi v Blatně u Jesenice. Přijela za ním žena s dítětem. Po nástupu komunistů k moci přestal pracovat na svém statku. Vstoupil do JZD a pracoval tam až do důchodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Zdeněk Pagač)