Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Decker (* 1928  †︎ 2020)

Vyloučený student práv přesvědčil Státní soud

  • narozen 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích

  • na jaře 1945 nuceně nasazen na zákopové práce v Napajedlech

  • studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy, v prosinci 1948 vyloučen

  • koncem prosince 1948 zatčen Státní bezpečností kvůli svému zapojení do odbojové skupiny Pravda zvítězí

  • odsouzen k půlročnímu vězení za neoznámení trestného činu

  • 1950-52 Pomocné technické prapory

  • zaměstnání ve stavebnictví – Konstruktiva Praha, Výstavba hlavního města Prahy

  • zemřel 14. května 2020

Jan Decker se narodil 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích. Jeho otec pracoval jako úředník Československých drah. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Prahy, kde pamětník absolvoval obecnou školu.

S vlaječkou a masaryčkou

Když začala druhá světová válka, chodil do prvního ročníku klasického gymnázia v Kubelíkově ulici na Žižkově. Atmosféru na těchto vzdělávacích ústavech krásně vystihují filmy režiséra Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. I ve skutečnosti se zde Jan Decker setkal s aktivními mladými lidmi, kteří sportovali, zajímali se o veřejné dění a utvořili dobrou partu, jež vydržela po celou válku.

28. října 1939 se novopečení gymnazisté společně zúčastnili manifestace u příležitosti výročí založení Československé republiky, která se stala protestem veřejnosti proti okupaci země. “Šli jsme v průvodu s vlaječkami a masaryčkou [čepice, jakou nosil Tomáš Garrigue Masaryk], na ni jsme si přišili trikoloru.”

Okupační moc demonstrace násilně rozehnala a při jedné z potyček byl postřelen student Jan Opletal, který na zranění zemřel. Jeho pohřeb se stal další velkou manifestací odporu a měl za následek represe - mimo jiné uzavření českých vysokých škol. Univerzitní profesoři našli uplatnění právě na klasických gymnáziích a stali se zárukou vysoké úrovně výuky. Jana Deckera učil například známý orientalista Felix Tauer, docent Jirát, člen revoluční České národní rady, nebo historik Josef Klik, který měl problém s tím, že celé vyučování probíhalo v německém jazyce. Profesor němčinu neovládal, přednášky mu připravovala manželka, a když měl odpovídat na dotazy, ignoroval členy podstatných jmen, řekl třeba “die Erzbischof” - ta arcibiskup.

I mezi vyučujícími se však našli kolaboranti. Pamětníkův učitel geopolitiky se hlásil k fašistickému hnutí Vlajka, sympatizoval s Adolfem Hitlerem a neváhal své studenty udat. Na konci války naopak vystupoval jako oddaný vlastenec a oháněl se legitimací ze Sokola. To mu však nepomohlo, mladíci ho zajali jako pomocníka okupantů.

Zákopy u Napajedel

S kamarády ze třídy prošel Jan Decker i totálním nasazením. Nejprve museli vykládat vagony a uklízet sníh. V lednu 1945 je pražský úřad práce poslal kopat protitankové okopy do Napajedel. Těžká a nebezpečná práce byla naprosto nevhodná pro nezletilé sedmnáctileté chlapce. Kopáči museli často utíkat před nálety spojeneckých hloubkařů. Hlídaly je stráže SS. Pamětníkovi se podařilo uprchnout: se spolužáky šli pěšky z Napajedel do Chropyně, tam nasedli na nákladní vlak a dojeli do Přerova a dále do Prahy. Do konce války se skrývali u mimopražských příbuzných.

Znovu se sešli za Pražského povstání. “Stavěli jsme barikády v Kubelíkově ulici. A pak jsme byli nasazení ke Středoškolské stráži, které velel nadporučík Sehák. Hlídali jsme esesáky, kteří byli zranění v době bojů a byli umístění v šestém patře [v budově dnešního Arcibiskupského gymnázia - pozn. aut.] na doléčení.” 

Zúčastnil jsem se studentského pochodu na Hrad

Po válce se Jan Decker politicky angažoval. Vstoupil do lidové strany, před volbami v květnu 1946 pomáhal s její kampaní, roznášel plakáty apod.

V roce 1947 odmaturoval a zahájil studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Vstoupil do Klubu lidových akademiků a studentské organizace Všehrd. Netajil se svým protikomunistickým postojem, který veřejně prezentoval 25. února 1948. S tisíci vysokoškoláků se vydal na Pražský hrad, aby vyjádřil podporu prezidentu Benešovi a dalšímu demokratickému vývoji v zemi. Akce vznikla spontánně, po pražských vysokých školách “běžela hláška”, aby se studenti odpoledne shromáždili v budově techniky na Karlově náměstí. Odtud vyšel kolem 13. hodiny průvod. Mladí lidé kráčeli směrem k nábřeží Vltavy, po nábřeží k Národnímu divadlu, přes most Legií na Újezd. Jan Decker se dostal až k Hellichově ulici, kde dav demonstrantů roztrhly Kuka vozy. První část pokračovala do Nerudovy ulice, kde je definitivně zastavil Pohotovostní pluk Sboru národní bezpečnosti. Zadní skupina prošla přes Petřín a Ledeburské zahrady na Pohořelec. Snažila se proniknout na Hradčanské náměstí, ale neúspěšně - rozehnali je strážníci.

Po komunistickém převratu získaly moc na vysokých školách tzv. Akční výbory, které vylučovaly nepohodlné studenty i učitele. Začalo také zatýkání. Jen díky pamětníkovu varování unikl předseda Všehrdu Emil Ransdorf, na kterého už doma čekala Státní bezpečnost.

Během převratu jsme měli obsadit Československý rozhlas a zajistit vysílání

Jan Decker se nehodlal smířit s vládou komunistického režimu. Když jej v květnu 1948 kontaktoval Zdeněk Loch s nabídkou odboje, souhlasil a zapojil se do činnosti skupiny Pravda zvítězí, která byla napojená na odbojovou skupinu generála Karla Kutlvašra. Cílem skupiny měla být příprava ozbrojeného převratu, svržení komunistického režimu. K tomu účelu se vytvářely sítě spolupracovníků. Pamětník získal asi deset svých kolegů z právnické fakulty, během převratu měli obsadit Československý rozhlas a zajistit jeho vysílání.

Přestože dodržovali konspirační zásady, stýkali se po dvou v kině a znali jen jméno svého přímého kontaktu, byli odbojáři v prosinci 1948 odhaleni a pozatýkáni. Ukázalo se, že padli do léčky Státní bezpečnosti (StB). Rozsáhlá podzemní organizace byla ve skutečnosti volavčí sítí. Vytvářel ji agent-provokatér Josef Hruška.[1]

Výslechy byly kruté, ale utajil jsem to nejdůležitější

V prosinci 1948 Jana Deckera vyloučili z fakulty a 27. prosince ráno si pro něj přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Strávil půl roku ve vyšetřovací a soudní vazbě na Pankráci. Na noční výslechy jej převáželi do sídla StB v Bartolomějské ulici, kde zažil mučení - mlátili ho pendrekem přes ledviny. “Člověk se přiznal k věcem, které třeba nedělal. Ale podařilo se zatajit věci, které byly podstatně důležitější. Třeba otázku, že naše skupina měla obsadit Československý rozhlas.”

Se skupinou Pravda zvítězí se konalo několik skupinových procesů, Jan Decker byl souzen Státním soudem v červnu 1949. Nedovolil přidělenému obhájci, aby za něj hovořil, hájil se sám. Díky tomu odešel od soudu s trestem půl roku vězení místo deseti let, jež žádal prokurátor. Před soudem odmítl svá přiznání z vyšetřovací vazby s tím, že na něm byla vynucena násilím. Přiznal se jen k prvnímu setkání se Zdeňkem Lochem v květnu 1948 - tedy před účinností zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948. Dosáhl toho, že nebyl souzen podle tohoto obávaného zákona, ale podle starého prvorepublikového zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., který obsahoval mnohem mírnější tresty. Místo velezrady jej soud odsoudil za neohlášení trestné činnosti. Trest si odpykal ve vyšetřovací vazbě, a byl tedy volný.

Bydlel jsem ve chlévě

Po propuštění pracoval jako dělník a vyučil se strojním zámečníkem. Dne 1. října 1950 nastoupil základní vojenskou službu. Nejprve jej zařadili jako čekatele do ATK (Armádní tělovýchovný klub) a poslali k bojovému útvaru v Pardubicích. Od roku 1942 totiž závodil v atletice, běhal sprinty za klub Slavia. Mimo jiné získal 3. místo ve sprintu na Mistrovství republiky dorostu.

Potom se ale konaly prověrky, které odhalily jeho “kriminální” minulost, kádrováci jej shledali nespolehlivým a zařadili k Pomocným technickým praporům.

Z Pardubic ho přeložili do Mimoně, kde “pétépáci” mýtili les a připravovali stavbu vojenského letiště. Tisíc vojáků bylo ubytováno v malé vysídlené vesnici Hvězdov. Jan Decker spal ve vlhkém chlévě, ostatní bydleli ve stodolách, konírnách. Staré domy nešlo vytopit, takže když se vojáci odpoledne vrátili z práce v mokrém oblečení, nemohli si ho usušit. Neexistovalo žádné sociální zařízení, myli se venku u dřevěného koryta. Po práci je čekal vojenský výcvik, zakopávali například atrapy min.

Na jaře 1951 byl pamětník převelen do Prahy, kde pracoval jako pomocný dělník na stavbě Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Jeho životní podmínky se výrazně zlepšily, “pétépáci” bydleli ve starých německých barácích v areálu nemocnice. S dalšími kamarády plnil Tyršův odznak zdatnosti, každou neděli dopoledne chodili na atletické hřiště na Žižkově a trénovali. Protože jejich instruktor byl věřící, spojovali trénink i s návštěvou mše a Jan Decker se někdy tajně zastavil doma.

Oficiální vojna mu skončila v listopadu 1952. Aby se vyhnul povolání na mimořádné vojenské cvičení, podepsal pracovní závazek na deset let do vojenského podniku Konstruktiva Praha. Pracoval tam jako stavební dělník a betonář, od roku 1962 jako plánovač. V letech 1955-1956 působil jako opravář stavebních betonářských vibrátorů na stavbě pomníku J. V. Stalina v Praze. Zde také poznal svoji budoucí manželku. Protože její otec byl politický vězeň, vyloučili ji z gymnázia a pracovala jako jeřábnice.

Kvůli svému postoji k srpnové invazi musel Jan Decker v roce 1970 odejít z Konstruktivy. Přešel do podniku Výstavba hlavního města Prahy, kde vykonával funkci plánovače investic v oddělení Výstavba účelových staveb. Zde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1990.

Po sametové revoluci byl Jan Decker soudně rehabilitován, v rámci vysokoškolských rehabilitací obdržel titul JUDr., protože jej komunistický režim vyloučil z fakulty a již nikdy mu nepovolil dokončit studium práv. Pamětník  se aktivně zapojil do činnosti Svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. V současnosti je předsedou svazu. V letech 1968-1990 byl členem Výboru Českého atletického svazu a v 90. letech působil jako atletický rozhodčí.

[1] Viz MALLOTA, Petr. Josef Hruška (1883–1949). In: Ústav pro studium totalitních režimů: Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 [online]. 2014 [cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/josef-hruska

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Linda Wolfová)