Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Miroslav David (* 1924)

Němci nám všechno sebrali. Komunisti dělali to samé, ale vlastním lidem

  • narozen 30. června 1924 v Lukavci u Fulneku

  • rodiče hospodařili na šesti hektarech polí

  • po připojení oblasti k Německu nasazen na práci ve Fulneku

  • staršího bratra zatkli nacisté a skoro celou válku ho věznili

  • v roce 1948 převzal s manželkou rodinné hospodářství

  • v padesátých letech čelil pět let nátlaku na vstup do JZD

  • po splnění povinných dodávek neměl z čeho uživit rodinu

  • pracoval v JZD v Lukavci a v Děrném

  • deset let byl zaměstnaný ve státním statku ve Fulneku

  • poté až do důchodu pracoval v textilním podniku Retex

  • s manželkou Vlastimilou vychoval šest dětí

  • v roce 2022 žil v Lukavci

Miroslav David vyrůstal do těžkých časů. Když v roce 1938 skončil měšťanskou školu, připadl Fulnek a okolí, včetně jeho rodného Lukavce, jako sudetská župa do Hitlerovy říše. Německý Fulnek byl plný hákových křížů, na úřadech ani v obchodech se nesmělo mluvit česky.

Miroslav musel místo do učení nastoupit do práce. Od rána do večera vykládal ve Fulneku vagóny s bramborami, koksem či vápnem. Staršího bratra odvedlo gestapo. Rodiče si zoufali také proto, že jim neměl kdo pomáhat v hospodářství, ze kterého museli pro Němce odvádět dávky.

Další zlom přišel v roce 1948. Komunisté nastolili v Československu totalitní režim podle vzoru stalinského Sovětského svazu. Miroslav se toho roku oženil a převzal od rodičů hospodářství. Věřil, že když bude poctivě pracovat, zajistí rodině obživu. „Dokud nás komunisté nezačali tlačit do družstva, šlo to. Pak nám nastavili takové dodávky, že nám nic nezbylo. Museli jsme odevzdávat třeba přes sedmdesát metráků brambor, tisíce vajec, obilí, mléko. I nový vůz nám vzali,“ říká.

Když porovnává nacistickou okupaci a komunistickou diktaturu, vidí jeden rozdíl. „Němci posbírali, co mohli, komunisté dělali to samé. Oni byli nadlidé, my podlidé. Tak se chovali Němci i družstevníci, jenže ti ničili vlastní lidi, Češi Čechy,“ vysvětluje pamětník.

Po škole jsem pásl krávy a ovce

Miroslav David se narodil 30. června 1924 v Lukavci. Tenkrát byla tato malebná vesnice v Oderských vrších samostatnou obcí. Od roku 1976 je součástí Fulneku. Miroslav přišel na svět jako devátý potomek Jana a Adolfiny Davidových. Šest dětí jim zemřelo. Dospělosti se kromě něj dožila o čtrnáct let starší Marie a o čtyři roky starší Arnošt. Rodiče byli katolíci a k víře vedli i děti. Otec byl rolník a válečný invalida z první světové války. Měl prostřelenou ruku a pracovat mohl jen jednou. Už dříve přišel také o oko.

„Otec nedostal důchod ani trafiku, ale mohl uzavírat za pojišťovnu Slávie pojišťovací smlouvy. Když někoho přesvědčil, měl z toho provizi. Někteří lidé se dali pojistit, protože ho znali a chtěli mu pomoct,“ vypráví Miroslav. Ani to nestačilo a Jan David si i se zmrzačenou rukou vedle práce na poli přivydělával v lese. Rolníci se tenkrát bez pomoci dětí neobešli a u Davidových to platilo více než v jiných rodinách.

Měli kolem šesti hektarů polí, chovali ovce, krávy, slepice, husy, kačeny. Pást krávy byla v dětství Miroslavova práce. „Kolikrát jsem tátovi říkal, že se musím učit, ale on mě vždycky odbyl, ať si vezmu knížky na pastvu. Jenže jsem měl na starosti tři krávy a ještě ovce. Když se mi rozutekly, bylo po učení. A kolikrát mi kráva knížku nebo sešit oblízala,“ vzpomíná. Večer psal úkoly u svíčky nebo petrolejové lampy, protože elektrické osvětlení tenkrát v Lukavci ještě nebylo.

Na začátku října 1938 po mnichovské dohodě vstoupilo do Lukavce německé vojsko. Vesnice byla převahou česká, žilo tam jen asi pět německých rodin. Na rozdíl od Fulneku, kde mluvila většina obyvatel německy, tam nikdo nad okupanty nejásal. Uvítání německých jednotek ve Fulneku přibližuje záznam ve školní kronice: „Město bylo bohatě ozdobeno vlajkami, kříži a transparenty, které vyslovovaly dík vůdci německého národa Adolfu Hitlerovi za osvobození sudetského území.“ Na zámku nad městem svítil v nočních hodinách barevný hákový kříž.

Nejhorší práci museli dělat Češi

Okupanti se k Čechům, kteří neutekli, chovali jako k podřadným lidem. Miroslav to pocítil, když ho otec chtěl dát ve Fulneku do učení na zámečníka. „Zámečnictví bylo naproti statku. Mistr říkal, že učně přijímá, ale když mu táta řekl, že jsme Češi, vyhodil nás, že žádné Čechy do učení brát nebude,“ vzpomíná Miroslav. Pak ho chtěli nasadit na nucenou práci na německý statek. Bylo mu sotva patnáct let.

„Pracovní úřad mi už určil pracovní místo, ale nenastoupil jsem tam. Přišlo mi předvolání, táta tam šel se mnou a řekl, že je válečný invalida a že potřebuje, abych zůstal bydlet doma a pomohl trochu v hospodářství. A tak jsem nastoupil ve Fulneku do výkupu,“ vypráví.

Jednalo se o nákupní a zásobovací podnik, kde zpočátku vykládal vagóny. Chodil z pět kilometrů vzdáleného Lukavce na šest ráno, pracovat musel do šesti večer, někdy i do osmi. „Nejhorší práci jsme tam dělali my Češi. Z Lukavce nás tam bylo více. Němců, kteří obsadili lepší místa, ale ubývalo, protože museli rukovat do wehrmachtu,“ dodává.

Polepšil si, když se dostal do kotelny. Jenže neuměl vůbec topit, a tak se přeřazení obával a bránil. „Výkupu velel jeden esesák, a ten mi řekl, že když do kotelny nenastoupím, pošle mě do koncentračního tábora,“ vypráví pamětník. Zachránil ho starý topič, Němec, který ho naučil, jak kotle a parní stroj obsluhovat. A tak mohl aspoň pracovat v teple.

Bratr už čekal na smrt zastřelením

Davidovi byli pod přísnějším dohledem německých úřadů kvůli bratrovi pamětníka Arnoštovi. Proti Velkoněmecké říši se provinil tím, že chtěl pomoci dívce z Fulneku, která měla dítě s anglickým zajatcem. Plánovali útěk. „Bratr napsal dopis, kam se mají obrátit. Jenže je na hranici s protektorátem zatkli a u děvčete našli dopis s jeho podpisem. Měla ho zničit, ale neudělala to. Hned si pro něj přišli do fabriky,“ vypráví. Rodiče pak museli jezdit každý měsíc do Nového Jičína na gestapo. Také Miroslav měl povinnost se pravidelně hlásit místnímu policajtovi.

Arnošta Davida nacisté dlouho věznili v Novém Jičíně. „Dostal trest smrti. Pak ho vezli v otevřených dobytčácích s dalšími vězni do Německa na usmrcení, ale tam už nedojeli, protože se blížila fronta. Skončili v táboře v Litoměřicích. Chtěli je postřílet tam. Bratr vyprávěl, že museli vykopat dlouhou jámu na těla. Vždycky večer někoho vyvolali, spálili jeho dokumenty, odvedli ho k té jámě, zastřelili a zasypali. Tak je tam chtěli postupně zlikvidovat,“ vypráví. Arnošt se na poslední chvíli dočkal osvobození. Byl však v zuboženém stavu, trpěl vodnatelností a málem zemřel. „Léčil se pak v Olomouci, kde jsem ho navštívil,“ dodává pamětník.

Rudá armáda dorazila do Fulneku v květnu 1945 a město jako centrum nacismu nešetřila. „Rusové stříleli z kapucínského vrchu i přímo na domy, které začaly hořet. Chtěli Fulnek zničit,“ vypráví pamětník. Vyhořelo přes dvě stě domů, další byly poškozené. Mnozí obyvatelé, kteří se hlásili k Němcům, uprchli, další museli jít po válce do odsunu.

Ustupující Němci bojovali se sovětskými vojáky i v okolí Lukavce. Mnozí obyvatelé, včetně pamětníka, to přečkali ve sklepích. „Hodně lidí z Lukavce se také schovávalo v tunelu asi kilometr za vesnicí. Jednalo se o vodní propustek vybudovaný kvůli plánované železniční trati. Moje budoucí manželka vyprávěla, jak nesla lidem schovaným do tunelu mléko, ale německý voják ji tam nepustil,“ vzpomíná.

Jako voják si zahrál ve filmu Portáši

Po válce pracoval Miroslav David ve fulnecké textilní fabrice. „Dávali jsme tam s bratrem dohromady kotelnu. Němci, než utekli, tam nastražili nálože,“ říká. Roku 1946 musel narukovat do Československé armády. Odvedli ho k útvaru do Krnova. „Pak mě přeložili do Opavy a poté do Brna, kde jsem sloužil ve strážní rotě na Špilberku,“ vzpomíná. Nakonec se dostal do rekreačního střediska ministerstva obrany ve Velkých Karlovicích na Valašsku, kde nutně potřebovali topiče. Topil tam více než rok až do odchodu do civilu. „Jezdili tam na dovolenou důstojníci a ženské z ministerstva,“ říká.

Jako voják si zahrál ve filmu Portáši, který tam v roce 1947 natáčeli českoslovenští filmaři pod vedením režiséra Václava Kubáska. V historickém snímku o neohrožených ochráncích moravsko-uherské hranice hrál například Josef Bek nebo Ljuba Skořepová. Filmařům chyběli portáši, tak se obrátili na vojsko. „Velitel nás několik uvolnil. Měl jsem přilepené vousy a kostým. Dával jsem signál k útoku a musel jsem také vystřelit do vzduchu,“ vzpomíná pamětník. Režisér chtěl, aby s nimi pak jezdil představovat nový film po republice. „To by se ti líbilo, David. Nikam nepojedeš,“ reagoval prý velitel.

Už před vojnou začal Miroslav chodit s Vlastimilou Vlčkovou, kterou si po návratu do civilu v roce 1948 vzal. Novomanželé převzali hospodářství v Lukavci. K nastupujícímu komunistickému režimu měli nedůvěru. „Po válce se mnozí přidávali do komunistické strany. My jsme byli věřící katolíci a ke komunistům jsme odmítli jít. Pak jsem se hlásil k lidové straně,“ říká.

Začátkem padesátých let zakládali komunisté v Lukavci jednotné zemědělské družstvo (JZD), které zpočátku podpořila většina zemědělců. „V roce 1952 jsem tam vstoupil i já, ale hned jsem zase vystoupil, protože se to nedalo vydržet, byla to diktatura,“ říká pamětník. Objevilo se jich tenkrát víc, kteří využili možnosti se ze společného podniku vyvázat. Vedení JZD jim pak ale nastavilo povinné dodávky, které pro ně byly likvidační. Kolikrát nestačila ani jejich vlastní produkce a například vejce museli dokupovat.

Pomáhala dobrá žena a víra v Boha

„Vyhrožovali, že nás zničí, a taky to udělali. Tlačili nás tak, že jsme se nemohli uživit. Nedá se to vypovědět. Nic nám nezůstalo,“ říká. Do družstva se vrátil on i další zemědělci z Lukavce v roce 1957. Když vzpomíná na tuto těžkou dobu, oceňuje soudržnost vesnice. „Když si na nás zasedli, lidé nám přišli třeba pomoct na pole, abychom to zvládli. Tenkrát dědina žila mnohem více pohromadě než dnes.“

Nastoupil v JZD v Lukavci, kde zřídil dílnu a poté měl na starosti automatické dojení. Protože mu chyběl výuční list, nastoupil do školy práce a při podniku Romo se konečně vyučil zámečníkem. „V JZD mi neprominuli ani hodinu, kdy jsem byl ve škole, všechno jsem musel nahrazovat,“ říká.

Poté pracoval v družstvu v Děrném a ve státním statku ve Fulneku. Poslední zaměstnání před odchodem do důchodu bylo ve fulneckém textilním podniku Retex. „Byl to těžký život, ale měl jsem dobrou ženu, která mi byla oporou šedesát čtyři let. A sílu mi dávala víra v Boha, kterou jsem dostal od rodičů,“ říká.

K radostem jeho mladších let patřilo velikonoční rajtování zvané jízda kolem osení. Jedná se o katolickou tradici starou asi čtyři sta let a Lukavec je jedinou obcí v republice, kde se udržela. A to i v době světových válek nebo koronavirové pandemie v letech 2020 a 2021. Skupina jezdců objíždí na Boží hod velikonoční vesnici a její okolí, za zpěvu náboženských písní zvěstuje zmrtvýchvstání Krista a žehná polím. Jezdec v čele veze kříž, který mohou políbit lidé z domů, které navštíví. Po vesnici jezdce provázejí muzikanti.

Velikonočních jízd se účastnil už otec pamětníka. „Já jsem vyjel poprvé v šestnácti nebo sedmnácti letech za války,“ vzpomíná. Němci tenkrát chtěli, aby píseň Vstal z mrtvých zpívali německy.

„Sedláci byli proti. Říkali, že pokud by se mělo zpívat německy, nepůjčí nám koně, bez kterých bychom se neobešli. Německé písně jsme stejně neuměli, a tak jsme zpívali česky,“ vypráví. Také za komunistů, kteří potírali náboženství, měla jízda kolem osení namále. Zvlášť slavnostní, se spoustou jezdců, byla v roce 1968. To už tradici převzal pamětníkův syn Václav, který měl pak kvůli tomu potíže se Státní bezpečností. „Ani v nejhorších časech jsme si nedali jízdu kolem osení vzít,“ říká Miroslav David.