Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Daněk (* 1929  )

Od roku 1938 vím s jistotou, že nejsme národ zbabělců

  • narozen 9. července 1929 v Praze

  • oba rodiče byli učitelé, ochotníci, sokolové, otec byl propagátor hnutí Severočeská jednota

  • v období před záborem Sudet žila rodina asi rok v Kralupech u Chomutova, za války v jižních Čechách

  • studium gymnázia v Táboře a v Chomutově, maturita 1948

  • v období kolem února 1948 terčem provokací, sám označen jako „vůdce reakčních studentů“

  • po maturitě odchod do Prahy, od 1. ledna 1949 zpěvákem v Divadle na Fidlovačce

  • 1950–1954 – studium dramaturgie na Divadelní fakultě AMU

  • v letech 1954–1994 literárním redaktorem Československého a později Českého rozhlasu

  • překlady poezie A. Vozněsenského, D. Charmse, A. Vveděnského, B. Okudžavy, I. Brodského, B. Achmadulinové a dalších

  • v roce 1990 vedoucí rehabilitační komise v Československém rozhlase

  • v roce 1968 spoluzakladatel Experimentálního studia (ČsRo)

  • v roce 1990 zakladatel Audio studia (ČRo)

Z mnoha talentů, které dostal Václav Daněk do vínku, by se dalo upříst několik zcela odlišných lidských příběhů. Kdyby sledoval svůj sportovní talent, mohl se z něj stát třeba výborný běžec. Možná by se prosadil na hudebních scénách, kdyby vytrval u zpěvu. Kariéru sportovce přerušilo zraněné koleno a jeho pěvecká dráha skončila na zájezdech se Souborem Julia Fučíka. U Václava Daňka totiž nakonec převládla touha psát. A protože doba stalinismu, kdy s tvorbou začínal, nevyznávala autorskou poctivost, ale spíš služebnost, rozhodl se soustředit své síly na překládání. Tomu věnoval velkou část svých tvůrčích sil. Měl ale také velký podíl na propagaci literatury, a to jako rozhlasový redaktor, pomáhal šířit kvalitní tvorbu proskribovaných sovětských autorů, má dodnes vlivné slovo v českém PEN klubu. A v neposlední řadě je plodným básníkem, autorem dvanácti pozoruhodných sbírek...

Odkud vlastně Václav Daněk pochází? Narodil se v Praze, ale v jeho verších se odrážejí Sudety, do Prahy se přistěhoval až po maturitě. Dětství trávil v kraji svých předků – v jižních Čechách, kde žilo početné příbuzenstvo. Maminka pocházela z učitelské rodiny. Otec, ač ze sedlácké rodiny, se dal také na učitelství: maminka byla elementaristka, tatínek řídící učitel. A kromě toho jako správní Češi v předválečném Československu chodili cvičit do Sokola a tatínek navíc režíroval amatérské divadlo. A v roce 1937 se Daňkovi se dvěma syny, starším Václavem a mladším Jaromírem, přestěhovali do severních Čech, do obce, která dnes již neexistuje, protože ji později pohltila rypadla povrchových dolů; jmenovala se Kralupy u Chomutova.

Možná závistiví, ale rozhodně ne zbabělci

Tatínek tu získal místo a byt v místní škole. Byla to doba již vyostřených česko-německých vztahů, což pamětník sám na vlastní kůži pocítil. Z jižních Čech si přivezl nové kolo.  „Přijeli jsme a já jsem se na něm projel v Kralupech po náměstí. Z několika uliček se ihned vyřítili němečtí kluci starší než já, takoví ti mládežníci od henleinovců. Shodili mě z kola a namlátili mně. Tím to začalo.“

O měsíc později propukla večer na náměstí, před budovou školy, demonstrace. Zfanatizovaní němečtí obyvatelé Kralup volali protičeská hesla: „‚Hier ist deutsches Reich! Gehen sie in Böhmen,‘“ vzpomíná Václav Daněk. „A heslo Henleinovo bylo: ‚Arbeit und Brot!‘ Náš školník byl Němec, pracoval jako dělník v chomutovské Poldovce a byl to sociální demokrat. Jeho žena taky. Ten školník otevřel okno školy nad tím davem, sebral dva bochníky chleba, které tam byly pro děti do školy, vyhodil je do té manifestace a říkal: ‚Hier haben sie Brot!‘ Tady máte chleba. A jakápak Arbeit? Ty děláš v Poldovce, ty v Mannesmannce, tak jakápak Arbeit?‘ A oni se začali smát, přestali být jednotní, ta manifestace ochabla a pak se nějak rozešla. Tak ta se nepovedla.“ O rok později proběhla druhá demonstrace, ta už byla hrozivější, otec musel dokonce použít služební pistoli, aby uchránil školu před násilím, a ještě té noci také vypravil ženu se syny do jižních Čech. Sám zůstal, byl mobilizován, ale po kapitulaci přijel za rodinou.

Pamětník dodnes vzpomíná na chlapy ve vojenském, kteří v bunkrech čekali na příležitost bránit svoji zem. Od té doby je přesvědčen o statečné povaze českého národa. „Možná jsme závistiví, jako Češi, ale zbabělí nejsme.“

Vůdcem reakčních studentů

Válečné období rodina prožila na jihu. Postupně se stěhovali, jak tatínek dostával práci: Frahelž, Bošilec, Radimovice… Václav Daněk začal v roce 1940 docházet do gymnázia v Táboře, a sotva válka skončila, rodina se vrátila do Kralup, takže poslední tři ročníky už absolvoval v Chomutově. Zpíval v gymnaziálním sboru, sportoval, psal první verše i překládal a učení mu šlo dobře. Budoucnost se rýsovala ve světlých barvách. Pak ale přišel komunistický zvrat a Václav Daněk maturoval už za nových poměrů.

Ze školy musel odejít oblíbený profesor a pamětník tehdy napsal nesouhlasnou báseň. Přednesl ji veřejně na školním shromáždění. Nebýt toho, že se nenašel rukopis básně, byl by prý možná i zatčen. Takto ho „pouze“ obvinili, že je „vůdcem reakčních studentů“, jak se později dozvěděl ze svých kádrových materiálů. Objevilo se vymyšlené nařčení, že rozdupal portrét Klementa Gottwalda. To už mohl být i zatčen. Podařilo se však dokázat, že to nemohl udělat on, pachatelem (či provokatérem) byl někdo jiný.

V té době se objevily i další provokace: „Ruští poradci to podněcovali. Komunisti si na jejich radu vytipovávali mladé rebely a já byl jeden z nich. Tak mi někteří nabízeli přechod přes hranice. Já jsem to samozřejmě odmítl. Taky jednou, bylo to večer, šel jsem v Chomutově z vinárny a ve ztemnělé ulici mi najednou někdo zezadu dal do kapsy saka revolver a utíkal pryč. Ale já jsem byl sprinter, tak jsem ho dohonil, dal jsem mu přes hubu, ten revolver jsem mu hodil, strčil jsem do něj a utíkal jsem od něj co nejdál! Měl jsem v jednom domě schované kolo, tak jsem odjel do Spořic, kde jsme tehdy bydleli,“ vrací se do nebezpečné doby Václav Daněk. Zatímco za války strach o život nepocítil, tak v této době ano. Jak se mu hodilo, že byl výborný běžec! „Za mladší dorostence jsem běhal 60 metrů za 7,2, zatímco starší dorostenci měli v té době rekord 7,3 a běhal to Fikejz!“ Možná v této vyhrocené chvíli zužitkoval sportovní dovednosti ve svůj prospěch.

Mládež vede republiku

Složil přijímací zkoušky na pedagogickou fakultu, ale nesměli ho kvůli negativnímu posudku vzít. Přihlásil se tedy na Institut tělovýchovy, ale u přijímacích zkoušek si zranil koleno a tím to padlo. Doma však zůstat nemohl, šířily se o něm nebezpečné zvěsti. Odjel proto do Prahy ke strýci a tetě. A náhoda tomu chtěla, že zahlédl inzerát na místo pěvce v Divadle Na Fidlovačce. Přihlásil se do konkurzu a uspěl. Měl za sebou čerstvé vítězství v celostátní Soutěži tvořivosti mládeže, kde pěvec Národního divadla Zdeněk Otava poznal jeho talent: „Jo, chlapče, materiálu máš plnou držku,“ řekl prý, „ale umíš houby (mezi čtyřma očima tehdy padlo silnější slovo). Až půjdeš po maturitě studovat do Prahy, přijď, budu tě učit.“ Jenže na to nedošlo, Václav Daněk se nedostal na školu. Přesto mohl díky příležitosti v divadle své hudební schopnosti využít. Unikl tak z Chomutova a na přechodnou dobu našel v Praze zaměstnání.

Divadlu Na Fidlovačce se mezi lidmi říkalo Tyláček, byla to historická scéna, na níž kdysi zazněla premiéra české národní hymny ve hře Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka. Tehdejší repertoár ale byl velmi lidový, odborníci mluvili o šmíře. Václav Daněk na Fidlovačku nastoupil 1. ledna 1949. Komunistický systém se ho snažil vtáhnout do svých struktur. Musel v divadle vstoupit do ČSM a hned z něj v duchu tehdejší propagandistické akce Otty Šlinga „mládež vede republiku“ udělali ředitele divadla. Nemohl odmítnout, ale domluvil se se stávajícím ředitelem, že řídit divadlo bude dál on a jeho vedení bude pouze formální.

S fučíkovci na olympiádu

Když se o rok později dostal na Akademii múzických umění, začal se věnovat studiu divadelní dramaturgie. „Víte, vždycky jsem si říkal, že zpěvák přece jen je reprodukční umělec, zpívá cizí texty,“ vysvětluje Václav Daněk, „kdežto literát vychází ze sebe, i překladatel musí vycházet ze sebe, když dává originálu českou verzi.“ Proto se rozhodl pro dramaturgii. Na škole neviděli rádi, že se podílí na „pokleslém“ zpěvoherním umění, a musel proto z Fidlovačky odejít. Po smrti otce ale potřeboval ke studiu přivýdělek. Vedoucí katedry Antonín Dvořák mu proto pomohl k hostování v Národním divadle.

Ještě jako mladý pěvec z Fidlovačky byl vybrán k tomu, aby společně se Souborem Julia Fučíka hostoval na mezinárodním kongresu mládeže v Berlíně a v roce 1952 také na zájezdu ve Finsku, při příležitosti letních olympijských her. Václav Daněk tu na vlastní oči viděl všechny běžecké úspěchy Emila Zátopka. „Byl to jeden z největších zážitků mého mládí,“ hodnotí dnes. Mělo to ale i hlubší význam. „Zpěvu vděčím i za to, že jsem se nestal vězněm komunismu.“ Po těchto zájezdech se totiž z jeho kádrových materiálů ztratily záporné posudky a bouřlivácká epizoda z Chomutova mohla být zapomenuta.

V Helsinkách jako by se symbolicky rozloučil se sportem i s pěveckou kariérou. V té době už se v Praze blížil k absolutoriu DAMU a také pilně psal. Pavel Kohout, vedoucí Souboru Julia Fučíka, ho zavedl do Kroužku mladých básníků při Svazu československých spisovatelů. Měl se z něj stát ideový básník. Vedoucí KMS Jan Noha mu dal za úkol napsat oslavnou báseň na Stalina, báseň na smrt Gottwalda a na rozorávání mezí. Václav Daněk psal, a aniž to tušil, básně šly ven a tiskly se. Stanislav Neumann se chystal vydat mu sbírku. Pamětník pochopil souvislosti a vzbouřil se. Tehdy přestal psát a začal se věnovat překládání z ruštiny.

Strýc Gončarov

Ruský jazyk byl v kurzu, ovšem to nebyl ten pravý důvod, proč začal překládat sovětskou literaturu. Vztah k ruským knihám získal díky svému strýci Anatoliji Fjodoroviči Gončarovovi. Byl to syn kozáckého atamana z Kubáně, který patřil k ruským bolševikům: „Stejně jako Jesenin se zbláznil do revoluce a stal se důstojníkem Rudé armády.“ Ale jako potomek kozáka, přičemž kozáci byli historicky napojeni na carský dvůr, měl být navzdory veškerým sympatiím ke komunismu zlikvidován. „Dostal předvolání na štáb. Ale zavolal mu kamarád ze štábu, aby nikam nechodil, sedl si k Něvě a počkal, až pojede loď do Finska. Strýc to udělal a zmizel.“ Ve Finsku se zakládal pěvecký a taneční soubor a strýc se do něj přihlásil. Začal s ním cestovat, a tak se dostal až do Československa. Na jednom z pražských koncertů se seznámil s pamětníkovou tetou Růženkou, zamiloval se do ní a později se vzali. Právě od něj Václav Daněk v dětství a v dospívání čerpal zájem o ruskou kulturu.

Na DAMU absolvoval v roce 1954 a jeho diplomová práce se zabývala dílem Vladimira Majakovského. Bylo to rok po smrti Gottwalda a Stalina a pamětník se rozhodl ukázat, že revoluce tvorbu ruského básníka zkazila. Neprošlo to, musel práci přepsat, ale vynuceně opravenou verzi nikdy nepřišel obhájit.

Kulturním žoldnéřem“ v rozhlase

Redaktorem Československého rozhlasu se Václav Daněk stal hned po škole. Mohl nastoupit do Státního divadla v Ostravě, ale dal přednost rozhlasu, kam ho lákal jeden z vyučujících, Sergej Machonin. Zklamaný František Götz z DAMU to komentoval: „Stal se z tebe kulturní žoldnéř.“

Pamětník nastoupil do Hlavní redakce literárně-dramatického vysílání a dostal na starost zahraniční literaturu. Připravoval literární pořady, vybíral poezii, psal scénáře, využíval často vlastní překlady. Zůstával nestraníkem, přesto se mu dařilo prosazovat do vysílání to nejlepší, co politická situace umožňovala.

Po roce 1956 a odhalení kultu osobnosti proběhl v Československu II. sjezd Svazu československých spisovatelů a atmosféra se opět o něco uvolnila. Václav Daněk pochopil, že záleží na odvaze redaktora, že projít může leccos, stačí pořad „opentlit vhodnými názvy“: Pod hlavičku „pokroková americká poezie“ se mohl docela dobře schovat Allen Ginsberg. Vhodně pojmenovaná se mohla vysílat i katolická nebo esoterická poezie... Rozhlas Václava Daňka uchvátil: „Bavilo mě vybírat autory podle mého vkusu. Bylo to možné, protože ti nade mnou o tom věděli mnohem míň než já. A pak mě taky bavilo upravovat texty pro rozhlas, skládat je do nějakého tvaru, vybírat takové básně, které jsou auditivně na výši. A bavilo mě dělat i dramatizace. Říkal jsem si, že nic lepšího mé nátuře nemohl život poskytnout.“

Právě zájem o auditivní charakter poezie vedl v roce 1968 k založení takzvaného Experimentálního studia. Byla to vlastně speciální programová řada připravovaná v literární redakci, která se obsahově odlišovala od ostatního programu. Cílem bylo vytvářet umělecky náročné pořady konkrétní, sémantické a auditivní poezie. Vedl ji Jindřich Pokorný. V době okupace, kdy byl Václav Daněk na dovolené s rodinou u Černého moře v Abcházii, připravoval pro Experimentální studio satirickou zvukovou koláž Václav Havel. Kombinoval v ní aktuální a historické projevy politiků, hudbu a hrané zvukové scény. Dal jí ironický název Čechy krásné, Čechy mé. Pořad vznikl v libereckém rozhlasovém studiu a pásek záhy zamířil do zahraničí. „Technici pásek vynesli ven a odnesli na velvyslanectví. První ho vysílala BBC, pořad šel ale i do Svobodky,“ vzpomíná Václav Daněk.

Říkali mu „Rimbuda“

V normalizačním období muselo mnoho lidí z rozhlasu odejít, ale poměrně mnoho jich mohlo zůstat. Odcházeli především komunisté. Václav Daněk vysvětluje: „Nestraníci byli pracanti, jako deputátníci na statku pod dohledem svých šafářů – komunistů. Málokterý komunista pracoval jako řadový redaktor. Kromě vedoucího literární redakce Donáta Šajnera byli všichni redaktoři nestraníci: Václav Cibula, Rudolf Matys, Dagmar Jaklová.“ Jako posila přišla do redakce komunistka Jana Kopecká. Pak se ale vedení rozhodlo dosadit za vedoucího redakce člověka, kterého pamětník nechce jmenovat pravým jménem. Říkali mu „Rimbuda“, protože jako původní profesí armádní rozvědčík velmi postrádal odborné vzdělání a slavného prokletého básníka četl jako Rimbuda. (Paul Verlaine pro něj byl zase Frlajn.) Po příchodu se „Rimbuda“ pokusil všechny si zavázat potupným prohlášením loajality. Redaktoři se ale vzbouřili a donutili „Rimbudu“, aby sám dobrovolně podal výpověď, „nebo společně napíšeme na vedení, že není schopen vykonávat funkci“. Nakonec souhlasil. Redakci pak až do roku 1989 vedla Jana Kopecká v relativně svobodné atmosféře. Přitom se podařilo dávat práci autorům, které režim po roce 1968 pronásledoval a znemožnil jim vykonávat profesi. Jedním z takto postižených spisovatelů byl Josef Hiršal. Václav Daněk vzpomíná: „Když podepsal Chartu 77, tak jsem mu pomohl, aby neumřel hlady a nemusel dělat dělnickou profesi. On byl vedený jako muž v domácnosti a živil se překlady v rozhlase, které byly uváděny pod jinými jmény. Patřil k nejuváděnějším autorům zahraniční poezie v rozhlase, ale krylo ho asi sedmnáct lidí, hlavně žen. Museli to být lidé z oboru, takže většinou redaktoři a redaktorky z Odeonu a Mladé fronty.“

Václav Daněk i jeho druhá žena Ludmila Dušková po celou dobu dál překládali. Pamětník se soustředil na poezii, jeho žena na prózu. Po srpnové invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy se se „svými“ autory, kteří většinou vyjádřili nesouhlas se vstupem vojsk do Československa, dohodli, že omezí vzájemné kontakty.

Výjimku udělal pamětník v roce 1976, kdy byl rozhlasem vyslán na služební cestu do Moskvy. Tehdy příležitost využil k návštěvě vdovy po Osipu Mandelštamovi Naděždy Mandelštamové a přivezl do Prahy rukopis jejích pamětí, které se pak šířily v samizdatu. „Ona bydlela v bytě, který měla rozdělený se Šklovským, což byl teoretik a ideový vůdce futuristů. A oni se neměli rádi. Já jsem zazvonil, Naděžda přišla otevřít a udělala gesto, abych byl potichu. A dorozumívali jsme se jen gesty. Ona vzala tašku, ukazovala fotky a dávala je dovnitř, ukazovala texty a dávala je do tašky. Oblékla se a šli jsme jako nakoupit. (…) Oni se pořád báli KGB. Zavedla mě do parku na lavičku a rozhlédla se, jestli tam někdo poblíž nesedí. Jen ukázala na tašku a šeptem: ‚Otkrojtě. Ja vam daju rukopisy i fotografii, kotoryje ja prigotovila.‘ Hodila to tam a rozmlouvali jsme potom ještě chvíli, pak jsme šli do obchodu, pak se rozloučila a šel jsem. A takhle jsem přivezl ty její paměti, první díl, které dělala ještě s Otenem.“

Zaplňovat bílá místa

Rok 1989 otevřel nové možnosti. Václav Daněk znovu začal cestovat a navázal v rozhlase na zakázané Experimentální studio založením Audio studia, kde se pokoušel zaplňovat bílá místa v historickém i kulturním povědomí Čechů. Studio však nepřežilo společenské a organizační změny a v roce 1995 zaniklo. Václav Daněk dál píše a překládá a je aktivní v českém PEN klubu. Jedním z jeho posledních překladů je kniha ruského novináře Leonida Šinkarjova Všechno jsem skoro zapomněl, v níž analyzuje zpětně situaci roku 1968 z pohledu Rusů. Byl to poslední společný překlad s Ludmilou Duškovou. „Myslím, že lepší kniha o okupaci není. Byl to jeden z hřebíků do rakve socialismu,“ říká o ní Václav Daněk. Sám svoje životní osudy shrnul v knize Kam utek Stolkolet, která vyšla před dvěma lety v Praze.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)