Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čtvrtlíková (* 1938)

Ten jeden, co nás stěhoval, udělal: ´Vem ji na ty vidle a hoď ji tam taky!´

  • narozena roku 1938 ve Frélichově

  • rodina Moravských Chorvatů

  • otec za války padl

  • dědeček Mate Šalamun, významný frélichovský starosta za první republiky

  • nyní žije v Bohuňovicích

1. Kako su brali selienje dica / Jak vnímaly stěhování děti

 

„Kdy přišla pro Vás osobně chvíle, kdy jste si uvědomila, že se něco děje? Že jde někdo pro Vás, že Chorvaty začínají stěhovat pryč?“ „No, tak to jsem si uvědomila, když jsem viděla, že strýca Jurdiče stěhovali, babičku stěhovali, no a kad su selili Jurtiće, tako Anna je bila maljunka. Je imala bojset, šestačiřicet, dvi lieta. A kad su njej nakladali tu postilku, tako ta je se tako rozplakala, da nje postilka grie kraj. Tako to člověku dojde, da holt se ništo diela. Tak vlastně ciela ruodina je šla kraj. A mi a diede sme ostali tamo.“ „A ste ufali, da ćete tamo ostat.“ „No mi sme mljali, da ćeme tamo ostat. Zato da ono, pak v tom sadamčetrdesietom lieti, tako, devietčetrdesetom lieti ur se ni začelo selit. Až pak zopet na podzim su začišeli, ale to ur sme bili nek dvi rodine, ća sme bili viseleni na podzim.“

 

„Kdy jste si Vy sama uvědomila, že s něco děje? Tehdy jste přeci byla ještě malinká, když se stěhovalo…“ „Uvědomila jsem si to, když jsem viděla, že stěhují strýce Jurdiče, babičku. Když stěhovali Jurdiče, tak jeho dceři Anně byly dva roky. Ta tak plakala, když jí nakládali postýlku, že postýlka jde pryč. To člověku dojde, že se něco děje. Celá naše rodina šla pryč, zůstali jsme jen my a dědeček.“ „A doufali jste, že zůstanete.“ „Ano, mysleli jsme, že zůstaneme, protože v tom roce 1949 se nestěhovalo, až znovu na podzim začali. To už jsme byly jen dvě rodiny, co nás na podzim vystěhovali.“

 

2. Selienje / Stěhování

 

„To ću vam reć. Nas, kad su selili, ja sam bila, mene su maja poslali bojset va Drinovac. Pro ništo, ale ja ni znam proč. A sa ja sam čula, da ur auta… ale znali sme, da nas ćeju imat tako ta dan selit. Tako ja sam se paštila oš, ale oš sam čula auta, a ja, kad sam šla z toga Drinovca, tako ja nisam šla ur po ciesti, ja ur sam šla prek laptov ravno k nam. No a došla sam dom a maja su oš imali zadielano na buhte. Tako to oš su dopiekli a veliju: ´Poj oš hitit kravam.´ Tako ja da ću puojt ništo toga siena dat tim kravam, a oni kod su nas tamo, hitali to sieno na auto, tako ta jedan je udielav: ´Vem ju na ty vidle a hoď ju tam taky.´ A velim, ovo je pak va meni ostalo.“

 

„To vám povím. Když nás měli stěhovat, máma mě ještě poslala do Drnholce pro něco. Už jsem slyšela, že jedou auta, a taky jsme věděli, že ten den pro nás mají přijet, tak když jsem se z Drnholce vracela, už jsem nešla po cestě, ale přes pole rovnou k nám domů. Přišla jsem domů a matka měla zaděláno na buchty, ještě je dopekla a mně povídá: ´Běž ještě hodit kravám.´ Tak já jim jdu dát nějaké to seno, ale ti, co nás stěhovali, zrovna házeli seno na auto. Ten jeden udělal: ´Vem ji na ty vidle a hoď ji tam taky!´A tohle pak ve mně zůstalo.“

 

3. Zač su maja dali kraj hrvatske rube / Proč matka přestala nosit chorvatský kroj

 

„A oš takaj su imali te hrvatske rube?“ „Hipac, ale dugo ne. Zatoda oni su nas ovo považovali za cigane ne, za Slovake aj za cigane.“ „Našej maje…“ „Aj našej maje.“ „Tako naša maja su pak vrieda…“ „Mi zname, ća sme zač…“ „No, tak oni su pak začieli nosit normalni rube.“

 

„A měla ještě chorvatský kroj?“ „Chvíli, ale dlouho ne. Protože oni nás tady považovali za cikány, za Slováky…“ „Naší matce….“ „Naší matce taky. A proto zanedlouho…“ „My víme, co jsme zač.“ „…tak zanedlouho pak začala nosit normální šaty.“

 

4. Božić / Vánoce

 

„Ča mi sme to pak na Vánoce? Mi ni sme imali ribu. Zatoda u nas ribu nigdor ni jiv, tako mi sme imali gries sevaljek. A kuhane krlatke sušene, to se skuhalo. To je se skuhali te sušene švestke a jabuke, su se skuhali.“

 

„Co my jsme to mívali na Vánoce? Rybu jsme neměli, tu u nás nikdo nejedl, vždycky jsme měli jen krupici. A vařené sušené švestky se sušenými jablky.“

 

5. Huzová

 

 

„Mi, kad sme došli va Huzovu, mi ni sme imali ani kamo puojt. Ta barak, ća su nam pridělili, oš su tamo bivali ljudi. Tako, tako da nebit tamo babe a tete, majine sestre, tako mi bisme bili nigde vani, ja ni znam, kadjen bisme bili. Tako mi sme četrnajst dan, skoro tri tajedne, bili u njih. Nek su se ti ljudi viselili.“ „A ća je to bilo za ljudi, ća su tamo oš bili?“ „To su bili Čehi. Ale oni su morali znat, da ćeju puojt ur kraj, zato su nam to, si mlim, pridelili.“ „Tako to ni bilo lahko.“ „No ne, je to bilo strašno. Říkám, velim, richtig četrnajst dan až tri tajedne sme bivali, no bili, bivali, spali alebo u tete, zato da ti ur su v osamčetrdesetom lieti tamo došli.“ „A vi ste duošli?“ „Za lieto kašnje.“ „Čuda ljudi je mi velilo, da oni su znali, kadien ćeju puojt bivat. Da se tamo bili aj pokuknut, ća je to za hižicu…“ „Tako. Moja maja su bili vdovica a tako su bili sami. A tako mi sme imali puojt v Hradci někde při Opavi. Negda su bili sami, a to su bili stric Wolf su se bili kukat na to a to bilo nigden pri lugi, juskot bili bisme skoro sami tamo. Tako ta maja su se buojali a velili, da bi ni šla nigden drugdien. Tako pak na ti popud su nas dali tamo va tu Huzovu.“

 

„Když jsme přišli do Huzové, ani jsme neměli kde bydlet. V domě, který nám přidělili, ještě bydleli lidé. Kdyby tam nebyla babička a teta, matčina sestra, tak jsme někde na ulici, nevím, kde bychom byli. Čtrnáct dní, skoro tři týdny, jsme byli u nich, než se tamti odstěhovali.“ „Co to bylo za lidi?“ „To byli Češi. Museli vědět, že půjdou pryč, asi proto nám ten dům přidělili.“ „To nebylo lehké.“ „Ne, bylo to strašné. Říkám, dva až tři týdny jsme bydleli, no, byli, spali u tety, protože ti do Huzové přišli už v roce čtyřicet osm. My až o rok později.“ „Hodně lidí mi řeklo, že věděli, kam půjdou, že se byli dopředu podívat na ten dům…“ „Má matka byla vdova a byla sama. Měli jsme jít někam k Hradci u Opavi. Jenže, protože byla sama, strýc Wolf se tam jel podívat místo ní a zjistil, že dům byl někde u lesa a byli bychom tam skoro sami. Matka se bála a chtěla jinam. Na ten popud nás pak dali do Huzové.“

 

6. Kad je hodiv va Frielištof / Návraty domů

 

„Ja sam hodila va Frielištof, oš kad je se moralo puojt na potvrzení. Sam morala puojt sevaljek va Rýmařov, da mi daju povolení, da muorem tamo puojt. No a jednuč sam došla dost k viečeru ur, a oš da je mi došav Fana Musilů naproti, zato da va Frielištofi na punhofi je bilo puno vojakov, su nas zadrželi, malem bi me bili odvlikli v Njuzalj. No oš da ta Fana je tamo na mene čekal, da je veliv, da griem richtig k nim.“ „To su bile ti pedesete lieta.“ „No. To je biv zákaz. To bilo pohraniční pásmo a tamo ni sme smili puojt. Bez povolení ani ni sme se tamo dostali. Ale velim, mi sme hodili sako lieto za babu, zato da su bili oš baba a teta pak oš, tako sme tamo hodili.“

 

„Chodila jsem do Frélichova ještě když k tomu bylo potřeba potvrzení. To jsem vždycky musela jet do Rýmařova, aby mi ho vystavili, že můžu jet. Jednou jsem přijela dost k večeru, a ještě štěstí, že Fana Musil mi přišel naproti, protože na frélichovském nádraží bylo plno vojáků, zadrželi nás a málem by mě odvlekli do Novosedel, kde měli posádku. Ještě že Fana tam čekal a řekl, že jdu rovnou k nim.“ „To bylo v padesátých letech?“ „Ano, byl zákaz tam chodit. Bylo to pohraniční pásmo a nesměli jsme tam chodit, bez povolení se tam nikdo nedostal. My jsme ale chodili každý rok za babičkou, a pak tam byla i teta, tak jsme jezdili.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy a jazyk Moravských Chorvatů