Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Císařovský (* 1962  )

Naše generace měla štěstí, že prožila listopad 1989

  • narozen 2. ledna 1962 v Praze
  • rodiče podepsali Chartu 77
  • v roce 1982 dokončil Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor řezbářství
  • v letech 1983 až 1988 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze
  • za socialismu vystavoval na neoficiálních přehlídkách umění s názvem Konfrontace
  • po roce 1989 se stal jedním z nejuznávanějších českých malířů

Od dětství si nedovedl představit nic jiného, než že se bude živit malováním. Cesta na Akademii výtvarných umění však nebyla snadná, protože oba jeho rodiče podepsali Chartu 77. Ale nevzdal to a stal se jedním z nejuznávanějších českých malířů.

Narodil se 2. ledna 1962 v Praze. Když musel jako žák základní školy říkat, jaká je profese jeho rodičů, nebyl si jistý správnou odpovědí. Doma mu radili, ať uvádí název vědecký pracovník. Jeho matka je totiž historička, jeho otec kunsthistorik, kterého výtvarné umění zajímalo nejen z hlediska jeho profese, ale také se mu sám věnoval.

Rodiče byli typickými představiteli generace, která prožila druhou světovou válku. Po ní začali tíhnout ke komunistickým myšlenkám a víře, že díky nim vybudují lepší svět. Načež následovalo tvrdé prozření po sovětské okupaci v roce 1968. A rozčarování, které v jejich případě vyvrcholilo podpisem Charty 77.

Tomáš si s dětstvím spojuje především to, že se v jejich domě scházelo hodně lidí, kteří diskutovali o politice. A také starou chalupu na Kokořínsku, kam s rodiči a bratrem jezdívali na prázdniny. V tamní divoké krajině prožíval krásné dobrodružné dětství. Vybavuje si z něj i moment, kdy s bratrem vyběhli 21. srpna 1968 na kopec a pozorovali dlouhé kolony tanků jedoucích k Praze. Má pocit, že tím dnem se změnil i jeho život. Z bezstarostného kluka běhajícího po lesích se stal žák první třídy základní školy s příhodným názvem škola Julia Fučíka.

„Byla to první zkušenost s pohybem doby. Pamatuju si, že učitelský sbor vedl vášnivé debaty na chodbách. O politice se mluvilo velmi otevřeně. Pak to postupně odcházelo a lidé si začali dávat pozor, co říkají. Přihlásil jsem se do skautu, který tehdy byl na krátkou dobu znovu otevřený. Chodil jsem do klubovny, kousek od ní bylo stanoviště Rudé armády a stály tam tanky. Ve skautu mě to bavilo. Pak přišel někdo z vedoucích, že je skaut zakázán a že si můžeme vybrat. Že to bude chvíli vést individuálně, nebo máme vstoupit do Pionýra. Dva kluci ze třídy kývali, že to bude fajn, chodit do Pionýra. Mně to přišlo divný. Říkal jsem, že jsme skauti a toho bychom se měli držet. Spolužák mi řekl, abych nebyl blbej, že si to musím umět spočítat. Takhle mluvil sedmiletý kluk v roce 1969. S tím jsem vplul do dalších podivných dvaceti let,“ vypráví.

Velmi jasně si vybavuje situaci, kdy přišel ze školy domů a uviděl plačící matku. Seděla u stolu, hlavu měla zabořenou v dlaních. Jeho otec se ji snažil utěšovat. Byl to den, kdy dostala vyhazov z práce, protože byla požádána, aby vyjádřila souhlas se sovětskou okupací. Nesouhlasila s ní. Jeho otec také ne a vrátil komunistickou legitimaci. Další roky Tomáš vnímal to, že řada přátel jeho rodičů zmizela. Doma se mluvilo o tom, že emigrovali do zahraničí.

Výtvarný talent ve schizofrenních letech

Na základní škole byl považován za výtvarný talent. To se projevovalo například tak, že učitelka jeho kresbu věnovala sovětské delegaci. Plánoval, že se přihlásí na uměleckou školu, ale nebyl přijat. Psal se rok 1977, krátce poté, co jeho otec podepsal Chartu 77. Tomáš se domnívá, že mezi tím a jeho nepřijetím byla souvislost. Ale pečlivě se připravil na další přijímací zkoušky a po druhém pokusu už byl na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor řezbářství, přijat. 

Následující roky charakterizuje slovy: „Zvykl jsem si, že se doma říká něco jiného než ve škole a na veřejnosti.“

Doma byl svědkem toho, jak k nim přišli příslušníci Státní bezpečnosti a chtěli odvést otce k výslechu. Ten však byl právě nemocný. Ležel v posteli, měl horečku. „Jeli na středisko pro doktora, ten ho přeměřil a řekl, že na kratší výslech by mohl. Tak ho odvezli. Máma léta seděla u stroje a opisovala různé dokumenty a literaturu, která se nemohla tisknout. Pak jsme ty věci tahali do sklepa a musel jsem přísahat, že to nikomu neřeknu,“ vypráví. Celou dobu svého studia popisuje slovy: „Ta schizofrenie postihla celou naši generaci.“

Zpočátku se snažil provokovat a otevírat oči spolužákům, kterým komunistický režim nevadil. Časem došel k názoru, že větší smysl pro něj má stýkat se s lidmi, kteří mají podobné názory jako on. Především mu však záleželo na tom, aby se mohl dál pohybovat ve světě umění a aby se dostal na vysokou školu.

„Naši mě vedli doma k sebevědomí, já si připadal jako geniální dítě v tom výtvarném umění. To se projevovalo tak, že jsem měl už ve dvanácti letech pocit, že mám veškeré řemeslo za sebou,“ říká. Zpětně sebe v té době označuje za mladého pozéra. Proto považuje za důležité, že chodil na obor řezbářství, protože se naučil řemeslu a přitom se mohl dál věnovat výtvarnému umění.

Roky na akademii a tajné výstavy

Na Akademii výtvarných umění byl nakonec přijat také až na druhý pokus. Velkou roli v tom sehrál profesor Jan Smetana, který po druhých přijímacích zkouškách prosadil, že takový talent musí být přijat. „Prý razantně vystoupil a řekl, že když mě nepřijmou, odejde ze školy. Vím, že když jsem dělal u něj zkoušky, moje práce se mu líbily,“ říká.

Přestože na akademii studoval v polovině osmdesátých let, kdy už komunistický režim ztrácel moc, byl svědkem bizarních situací. Jeden z ateliérů tam například vedl major Státní bezpečnosti, další plukovník armády. „Byli jsme poslední ročník, který jel kreslit dělníky přímo do výroby na Kladno. Já si to užil, protože tam čepovali pivo, osmičku. Tak jsme tam popíjeli a kreslili. Byl to extrém, který přetrval z padesátých let, protože tam z té doby zůstalo pár pedagogů,“ vysvětluje. Situaci na akademii popisuje takto: „Témata jsme si nacházeli sami. Samozřejmě byly základy jako kresba figury, portrétu, akt, volné zátiší, volná kompozice. Do toho se dalo dát strašně moc. Ale v zásadě jsem byl ve schizofrenní situaci. Levou zadní jsem plnil tyto úkoly, abych prolezl, a devadesát procent času jsem si šetřil na to, abych mohl dělat to, co jsem chtěl. Protože v té době už sílily ozvuky uměleckého proudu, který šel Evropou, říkalo se tomu nová vlna. Na základě toho jsme se sčuchli s kolegy a vytvořili generační jádro, které začalo hledat možnost, jak se mezi sebou konfrontovat a ukazovat svoje práce i jiným lidem, které by mohly zajímat,“ vysvětluje.

Tehdy studenti nesměli vystavovat jinde než na půdě školy a aniž by jim to vedení akademie schválilo. Začali dělat akce s názvem Konfrontace. Vystavovali v malých dvorcích u ateliérů kolegů. „Šlo se na národní výbor s dotazem, jestli je možné udělat jednodenní setkání studentů. Někdy to schválili, někdy ne. Pak se tam navezly obrazy. Obvolali jsme známé, byla to velká konspirace,“ vzpomíná.

Akce byly hojně navštěvované, na několik z nich přišel i Václav Havel. Chuť studentů se scházet a ukazovat svá díla rostla. Nakonec jednu z akcí v roce 1986 rektor Akademie múzických umění zakázal pořádat a byla ukončena policií.

Korupční systém za socialismu

Systém, jakým výtvarníci za socialismu pracovali, Tomáš označuje za silně korupční. Výtvarníci, kteří chtěli práci, totiž museli vstoupit do Fondu výtvarných umělců nebo do Svazu výtvarných umělců. Ti, kteří byli v těchto organizacích registrováni, měli nárok na stipendia, možnost kupovat si barvy a výtvarné potřeby, což bylo nedostatkové zboží. Rovněž dostávali příležitosti pracovat, například na zakázkách na výzdobě veřejných prostor. „Vznikla tak spousta nesmyslných věcí. Ty nejefektivnější zakázky si rozdávali činovníci Svazu výtvarných umělců, a to byli naši profesoři,“ vysvětluje. Popisuje příklad: „Když se dostavovala budova Národního divadla, národní umělec Jiroudek tam namaloval soutok Labe s Vltavou a dostal za to tři sta tisíc korun, což tehdy byly neuvěřitelné peníze. Jako by dnes člověk dostal za obraz tři miliony. Byl to takový konglomerát. Fond a svaz disponovaly sítí výstavních prostor. Další výhoda pro ty, kteří v nich byli, bylo to, že měli nárok na ateliér. Tehdy se domy neudržovaly a k dispozici byla řada podkrovních ateliérů, které dávali k dispozici. Ale hlavní věc, fatálně existenční, byla to, že pokud člověk nejel v systému fondu a svazu, tak byl vlastně příživník. Neměl razítko v občance a po první kontrole šel někam,“ shrnuje.

Řada umělců proto tehdy pracovala v kotelnách nebo jako uklízeči. Větší část z nich ovšem vstoupila do těchto organizací, aby měli výhody a mohli pracovat. On získal ateliér tak, že mu jej přenechal jeho otec.

Problémy se Státní bezpečností

Po skončení školy měl Tomáš razítko Fondu výtvarných umělců, takže si mohl kupovat barvy a pracovat, ale neúčastnil se zakázek, které organizace vypisovala. Občas vystavoval. Upozornil na sebe v roce 1985, kdy měl první výstavu v klubu Vysoké školy ekonomické. Stýkal se s řadou lidí z disentu. Absolvoval několik výslechů na StB. Ten první kvůli tomu, že se zúčastnil setkání chartistů a před přijíždějícími policisty vyskočil oknem. Jenže byl vzápětí chycen. Státní bezpečnost mu od té doby nedala pokoj. Když pro něj ale příslušníci StB přišli domů, jeho otec se postavil do dveří a zařval na ně: „A ven!“ Od té doby měl od nich klid. „V té době už byli ostýchavější. Spousta lidí se postupně začínala chovat jinak a dělali ze sebe hodné strejčky,“ podotýká.

Občas prodal nějaký obraz. Když se mu podařilo dostat za prodej přes tisíc korun, byl to obrovský úspěch, protože tolik byl tehdy běžný plat.

Namaloval cyklus obrazů s názvem Z deníku dědy legionáře. Snažil se v něm vystihnout pocity dědečka, který také toužil být malířem, ale nakonec bojoval v 1. světové válce. Cyklus měl úspěch.

Na jaře roku 1989 se mu podařilo vycestovat do Německa, kde byla pořádána výstava Česká malba dnes. „Považoval jsem to za definitivní potvrzení toho, že věci se mění. Pamatuju si moment, kdy jsem si uvědomil, že režim padne. To bylo, když naposledy Václava Havla propustili z vězení. Dělal na Rašínově nábřeží ve svém bytě večírek. Když jsem tam šel, tak jsem si podával dveře s pány Svěrákem a Smoljakem. Tehdy jsem si uvědomil, že to je jasný, že není co řešit, že pokud se do toho vloží Cimrman, chřadnoucí režim nemá šanci,“ vypráví.

Práce po listopadu 1989

Po listopadové revoluci v roce 1989 dostal řadu nabídek, aby se zapojil do veřejného života i do politiky. Odmítl. Tvrdí, že má zdravou intuici, která ho od toho tehdy zrazovala. Naopak změn využil jako malíř. Do České republiky začali jezdit kunsthistorici a kurátoři z různých zemí a měli zájem o tvorbu mladých umělců. Začal mít příležitosti svá díla prodávat a vystavovat ve světě. „Během dvou, tří let se naše generace dostala tam, kam se člověk dostane málokdy. Etabloval jsem se natolik, že jsem od té doby neměl existenční nouzi, i když v každém takovém řemesle jsou roky slabší a pak zase nečekaně dobré. Ale mohl jsem se s důvěrou své profesi oddat,“ říká.

Malování ho stále velmi baví, v ateliéru tráví zpravidla šest dnů v týdnu. Namaloval už okolo tisíce obrazů. Přestože pro něj byla doba po listopadu 1989 velmi úspěšná, je přesvědčen, že současní mladí začínající umělci a absolventi uměleckých škol se prosazují hůře než jeho generace. „Mají to těžší. My sice měli nějaké ústrky na začátku, ale jsem vděčný za dobu, do které jsem pak vstoupil. Kolikrát mám o ty současné talenty strach. Nám se otevřel svět, ale oni mají vše a nic najednou,“ říká. Myslí si, že umění má ve společnosti malou odezvu. Nikdy však nelitoval, že mu zasvětil svůj život a už vůbec nelitoval toho, že nepřijal nabídky na uplatnění se v politice či veřejném životě. „Čím dál méně se chci vyjadřovat k věcem, které neovlivním, k tomu, co se týká věcí ve veřejném prostoru. Není mi jedno, co se děje, ale jsem čím dál více zdrženlivý,“ shrnuje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy umělců v komunistickém Československu