Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malířka Václava Císařovská (* 1950)

• narodila se 30. července 1950 v Praze do umělecké rodiny

• matka Věnceslava Truhlářová a otec Jiří Hruška byli akademičtí malíři

• rodinná historie je spojená s Janem Zrzavým, Ivanem Klímou a s židovskou rodinou Synkových, perzekvovanou nacisty

• část rodiny prošla Terezínem, někteří příbuzní zahynuli během holokaustu

• v letech 1967–1971 vystudovala Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze

• v letech 1971–1977 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor restaurátorství

• v roce 1981 získala půlroční stipendium na École des Beaux-Arts v Paříži

• po návratu z Francie byla opakovaně vyslýchána Státní bezpečností

• věnuje se volné tvorbě a obnově sakrálních památek se spolkem Pšovka – okrašlovacím spolkem Kokořínska

Václava Císařovská pochází z umělecké rodiny, která je spřízněna s významnými osobnostmi i s lidmi, kteří se měli stát nebo stali oběťmi holokaustu. Ona sama nevěděla o svém židovském původu do svých patnácti let. Vystudovala vysněný obor restaurátorství obrazů, zažila naději v roce 1968 i nátlak Státní bezpečnosti v 80. letech, který ji dostával do náročných psychických stavů. Opustit začarovaný kruh jí tehdy pomohl Ivan Klíma, bratranec jejího tatínka...

Malířství máme v genech

Václava Císařovská, rozená Hrušková, se narodila 30. července 1950 v Praze. Její rodiče, akademičtí malíři Věnceslava Truhlářová a Jiří Hruška, vystudovali Akademii výtvarných umění. Umělecké geny se prolínají několika generacemi jejích předků. V rodové linii matky se objevuje geometr Vilém Kaizl, který maloval akvarely a kvaše alpských krajin. Jeho syn Rudolf absolvoval AVU a působil jako profesor kreslení v Plzni.

Rodina matky je příbuzensky spřízněna i s malířem Janem Zrzavým. Václava Císařovská si ho pamatuje z několika setkání. Chodili k němu s maminkou do ulice Nové zámecké schody, kde měl byt s ateliérem. „Byl nezaměnitelně originální a rozporuplný člověk, zároveň duchovně založený. Dokázal vyjádřit ducha krajiny, ať už šlo o jeho rodnou Vysočinu, nebo o francouzskou Bretaň. Myslím, že málo francouzských malířů dokázalo ducha Bretaně zachytit tak přesvědčivě jako Jan Zrzavý,“ říká o malíři, který měl silný vliv na její maminku. Ta prošla výtvarným vývojem od grafiky k malbě. Studovala na UMPRUM u Karla Svolinského, přešla na AVU a věnovala se malbě a později enkaustice, s níž měla velké úspěchy. Vystavovala v Praze, v zahraničí i v Havlíčkově Brodě, kde strávila posledních dvacet let života.

Otec Václavy Císařovské Jiří Hruška se narodil roku 1921 ve Francii, kde jeho otec, sochař Jaroslav Hruška, získal zakázku na vytvoření pomníku českých legionářů. Pomník se nachází v Arrasu a je tam dodnes. Dědeček měl ve Francii ateliér a s babičkou a jejich dvěma syny tam nějaký čas žili. „Francie ovlivnila mého tátu na celý život. Vždy když byl na jihu, jako by se v něm něco probudilo. Naopak v Čechách působil zamrzle, suše, byl uzavřený a tuhý, což se podle mě promítalo i do jeho tvorby,“ vypráví pamětnice.

O svých židovských předcích jsem nevěděla

Z otcovy strany se do příběhu promítá židovský původ babičky Elišky Hruškové (rozené Synkové). Její dva bratři Viktor a Otto Synkovi podlehli marxistickým ideálům a ve 20. letech patřili k zakládajícím členům KSČ. Právě po nich je pojmenováno pražské náměstí Bratří Synků. Oba se zapojili do protinacistického odboje, za což zaplatili životem. „Říká se, že cestou na popravu v Ďáblicích Otto povstal na korbě auta a zpíval Internacionálu. Esesman ho na místě ubil pažbou pušky,“ vypráví Václava Císařovská. V té době jeho matka, která již musela nosit židovskou hvězdu, čekala na transport do Terezína. „Když si v Petchkově paláci přebírala osobní věci po synovi, konkrétně jeho hodinky, příslušník SS jí přitom zasalutoval a pronesl: ‚Měla jste statečného syna,‘“ dokládá vzpomínkou pamětnice absurdní zvrhlost nacismu.

Část rodiny skončila v Terezíně. Pro přežití některých příbuzných byl zásadní švagr babičky Elišky Synkové, elektroinženýr Vilém Klíma, který se, jako židovský vězeň, podílel na elektrifikaci terezínské Malé pevnosti. Právě díky jeho odbornosti a postavení se podařilo mnoha členům rodiny vyhnout deportaci do vyhlazovacích táborů a zůstat po celou dobu války v terezínském ghettu, kde přece jen existovala větší šance na přežití. I když ne všichni přežili, zachránila se početná část rodiny. Sám Vilém Klíma byl v posledním roce války deportován a prošel několika koncentračními tábory. Jen díky šťastným okolnostem přežil pochod smrti. O těchto událostech píše jeho syn Ivan Klíma ve své knize Moje šílené století.

O prožitých válečných traumatech se v rodině mlčelo. Václava Císařovská se o židovském původu svých předků dověděla až ve svých patnácti letech. Přesto si vzpomíná, že už jako tříleté dítě měla iracionální strach z války. „Nemohla jsem chápat, co to slovo znamená. Tehdy jsme bydleli na nábřeží a měli jsme výhled na Letnou, kde se při výročí ‚Velké říjnové socialistické revoluce‘ pořádaly ohňostroje. Jakmile rachejtle vystřelily do vzduchu, křičela jsem vyděšeně, že je válka, a schovávala se pod stůl. O válce se mnou přitom nikdo nemluvil a všichni byli tou reakcí zaskočeni.“

Hedě Synkové se v šedesátém osmém roce zhroutil svět

Výraznou postavou v širší rodině byla také sestra babičky Elišky Synkové, Heda (provdaná Sládková), která v mládí zcela podlehla ideologii svých bratrů, vstoupila do československého Komsomolu, za války odešla do Moskvy, kde pracovala v rozhlase (pořad Hovoří Moskva) a po válce se stala spolupracovnicí Rudolfa Slánského. „Když slyšela Slánského rozsudek smrti, vypila sklenku likéru a řekla prý: ‚Ano, je vinen,‘“ vypráví Václava Císařovská.

Heda Synková Sládková patřila se svým manželem mezi vysoce postavené aparátčíky a žili v luxusním bytě na nábřeží Kyjevské brigády (dnes nábřeží Ludvíka Svobody). „Jednalo se o velký papalášský byt, jak bylo tehdy běžné mezi komunistickými prominenty. V době politických procesů nabídli svůj byt mým rodičům a my jsme v něm několik let bydleli,“ vypráví Václava Císařovská, která ve své pratetě vidí rozporuplnost doby. Zcela podléhala ideologii, zároveň ale pomáhala jejím obětem. „Podporovala například rodinu pronásledovaného Artura Londona a další. Z KSČ vystoupila až po okupaci v roce 1968, kdy se jí zhroutily celoživotní ideály.“

Od patnácti jsem chtěla být restaurátorkou

Václava Císařovská na dětství vzpomíná s láskou. Rodiče měli prostorný ateliér na Lotyšském náměstí, kde jí otec vyrobil loutkové divadélko. S nadšením hrála pro děti ze širokého okolí; později i ve škole se spolužačkou. Byla také vášnivou čtenářkou a přečetla vše, co jí přišlo do ruky.

Výtvarný projev vnímala jako něco běžného, co se „děje doma“. Ráda kreslila, ale nepamatuje, že by ji rodiče výrazně směrovali. Zásadní obrat přišel v deváté třídě. Navštívila výstavu žákovských prací vedených restaurátorem a profesorem Josefem Slánským. „Výstava mě tak nadchla, že jsem si tehdy řekla: ‚Tohle chci dělat.‘“ Od té chvíle se začala soustavně připravovat na přijímačky pod vedením svého otce. Byl přísný a zkušený. „Na rozdíl od jiných dokázal vysvětlovat nejen ‚jak‘, ale také ‚proč‘, a měl jasnou představu o tom, co u zkoušek chtějí vidět a jak se k tomu dopracovat,“ říká Václava Císařovská.

Na Hollarce jsem byla mezi svými

V roce 1967 byla přijata na Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí, zvanou Hollarka. Pro Václavu to byla velká změna. Zatímco ve Vršovicích, kde rodina bydlela od roku 1962, chodila do školy s dětmi z „vnitráckých“ rodin, s nimiž si nerozuměla, na Hollarce se ocitla mezi svými. Nejvíce ji bavilo kreslení a grafické techniky; naopak propagační grafika, na kterou byla škola zaměřená, ji nechávala chladnou. Od začátku mířila k restaurátorství obrazů a potřebovala ovládnout řemeslo, které ji škola naučila: kresbu, modelování a později i akt, bez něhož by na akademii neuspěla.

I když v raném dětství byla součástí prominentní stranické rodiny, v šedesátých letech na ni začaly působit naprosto odlišné, svobodomyslnější vlivy. Roky 1967–1969 prožila velmi intenzivně. Vzpomínky začínají už Strahovskými událostmi na podzim 1967 a atmosférou ledna 1968. Celá škola žila demokratizačními tendencemi pražského jara. Klíčové se staly Literární noviny a otevřené texty, které tehdy vycházely. „Diskutovalo se otevřeně doma i ve škole, atmosféra byla plná naděje, která pak bolela o to víc,“ vzpomíná Václava Císařovská. V té souvislosti se jí vybavuje také Ivan Klíma, bratranec jejího otce, který vystoupil na Sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, situaci s ním probírali i v rodinném kruhu. Věřili, že změna je skutečně možná.

Palachův čin byl nejvyšší oběť

Noc z 20. na 21. srpna 1968 prožila v Kynžvartě u Mariánských Lázní, kde byla u svého tehdejšího přítele. V pět ráno přiběhla jeho matka se slovy: „Už je to tady, už přišli.“ Události ji hluboce zasáhly a snažila se udělat alespoň něco. „V Kynžvartě jsem malovala plakáty s hesly jako ‚Fašisti taky stříleli děti‘ – rusky, azbukou.“ Nakonec nezbylo než vrátit se do Prahy; brzy začínala škola.

Na Hollarce panovala mezi studenty i kantory pochmurná nálada. O okupaci se mluvilo především v osobní rovině, výtvarně ji reflektoval každý spíš individuálně. Učitelé většinou nadále podporovali demokratizační snahy. „Našly se ale i výjimky; skalní bolševici nebo chameleoni. Vzpomínám na vznik jakéhosi obskurního spolku Svaz Leninské mládeže, jehož jedinou členkou byla jedna dívka z celé školy. To bylo už v maturitním ročníku. Později z toho vzniklo SSM,“ vypráví Václava Císařovská.

V lednu 1969 přišla další rána: smrt Jana Palacha, který se upálil na protest proti sovětské okupaci, po níž společnost rychle zkrotla. „Jeho čin považuji za nejvyšší oběť, k níž bych se nikdy neodvážila kriticky vyjadřovat. Možná přinesl plody až o dvacet let později, ale to není vina Jana Palacha, nýbrž důsledek toho, jak se společnost rychle přizpůsobila a rezignovala,“ uvažuje Václava Císařovská.

Normalizační profesor nás nic nenaučil

Normalizace přinesla opětovnou cenzuru, proměnu médií, propouštění lidí, kteří neprošli politickými prověrkami a odmítli si sypat popel na hlavu za své liberální názory a nesouhlas s okupací. V rodině Václavy Císařovské nikdo ve straně nezůstal. Kdo nebyl vyloučen, vystoupil sám.

Ještě před maturitou na jaře 1971 udělala přijímačky na Akademii výtvarných umění, obor restaurátorství, a to na první pokus, což je důležitý detail. Jak říká, měla štěstí, protože další rok by se už „z kádrových důvodů“ na školu nedostala. Dle jejích vzpomínek v roce 1971 ještě o přijetí rozhodovala samotná škola, zatímco o rok později už muselo projít rozhodnutí přes ministerstvo školství a děti rodičů vyloučených z KSČ měly smůlu.

Proměnou procházelo i pedagogické zázemí. Z vedení ateliéru restaurátorství odešel uznávaný pedagog Josef Slánský. „Místo něj nastoupil nevýrazný, typicky normalizační profesor, kterého ani nebudu jmenovat. Hodně mi předala asistentka, ale nejvíc jsem se naučila od starších studentů z vyšších ročníků, kteří tam zůstali po Josefu Slánském.“ Vzpomíná, že v jejich ročníku nebyl nikdo členem strany či SSM, ale už o ročníky níže museli být uchazeči o studium loajální vůči režimu, jinak by se na školu vůbec nedostali.

Restaurátorství pro ni nebyla „druhá liga“ vedle volné tvorby, jak se často tradovalo. Naopak – považovala ho za krásnou, užitečnou disciplínu, která vyžaduje přesnost a pokoru. „Tento obor je z poloviny výtvarný a z poloviny vědecký. Učíte se materiálové technologie, chemii, průzkum, retuše, nažehlování pláten, čištění, práci s historickými vrstvami. Součástí řemesla byla i schopnost stylově přesně napodobit malbu nebo kresbu, a to nejen kvůli retuším, ale i proto, že restaurátor musí být schopen napravit vlastní chybu, kdyby omylem část díla poškodil,“ vysvětluje Václava Císařovská. Studium trvalo šest let, „stejně jako medicína“, a první tři roky byly výrazně praktické. Restaurátorství byla její identita; chtěla ho dělat od svých patnácti let.

Malý zázrak: studium v Paříži

V roce 1977 chtěla podepsat Chartu 77, ale byla krátce před absolutoriem a lidé v jejím okolí jí podpis rozmluvili; stala by se štvancem a neuplatnila by se v oboru. „Neměla jsem odvahu zahodit šest let náročného studia,“ říká. Ani její manžel Chartu 77 nepodepsal. V té době byla již několik let vdaná za Karla Halouna, spolužáka z Hollarky, absolventa UMPRUM, ilustrátora a grafika.

V roce 1981 získala půlroční stipendium ve Francii, což lze považovat v době tzv. normalizace za „malý zázrak“. Formálně studovala na École des Beaux-Arts v Paříži, ale v praxi po ní nevyžadovali pravidelnou docházku. Důvodem byla přeplněnost školy. Michala Tomka, který tam vycestoval spolu s Václavou, dokonce požádali, aby do školy nechodil vůbec, protože už není kam postavit stojan. Její „školou“ se tedy staly hlavně galerie, muzea, kino, cestování. Zamilovala si Bretaň, kterou znala z příběhu a díla Jana Zrzavého. Pobyt v Paříži se pro ni stal životním zážitkem, díky němuž ochutnala skutečnou svobodu.

Nátlak StB mě dostával do paranoie

O to tvrdší byl návrat do Prahy, kde ji začala obtěžovat Státní bezpečnost (StB). „Zazvonili u mě doma ve Vršovicích dva muži a řekli, abych si zítra naladila konkrétní rozhlasový pořad. Myslím, že to bylo na stanici Praha. Vysílali tam záznam z odposlechů pořízených v redakci exilového časopisu Svědectví a zaznělo v něm i moje jméno. Došlo mi, že je to vážné,“ vzpomíná.

V průběhu roku ji vyšetřovatelé StB opakovaně zvali na výslechy do Bartolomějské. Vyptávali se na pobyt v Paříži a také na návštěvu redakce Svědectví, kterou nemohla popřít. S Pavlem Tigridem se ojediněle skutečně setkala, a to díky české emigrantce, která s Tigridem spolupracovala a vzala ji jednou do redakce Svědectví. Snažila se zmenšit význam návštěvy, tvrdila, že šlo o náhodu. Vzpomíná, že ji chtěli získat ke spolupráci: nabízeli, že jí umožní návrat do Paříže, uhradí pobyt, otevřou možnosti. Když vycítili, že nepřistoupí, přitvrdili. „Měla jsem pocit, že za každým rohem stojí nějaký slídil. Dostala jsem se do stavu blízkého paranoii, který asi zažil každý, koho si opakovaně zvali do Bartolomějské. Uvažovala jsem, že tady nemůžu dál žít.“

Nejvíce jí tehdy pomohl Ivan Klíma, s nímž o obtěžování ze strany Státní bezpečnosti mohla otevřeně mluvit. „Poradil mi, že se s nimi nemám vůbec zaplétat a hlavně nechodit na víno,“ říká. Když jí při jednom výslechu předložili k podpisu jednostránkový protokol, mimochodem s asi osmi hrubkami, došlo jí, že o ní zjevně nevědí všechno. Sebrala odvahu a řekla, že k nim chodit nebude a nemá smysl, aby ji dál zvali. „Nechali mě na pokoji,“ vzpomíná.

V Archivu bezpečnostních složek ČR se dochoval svazek Prověřované osoby arch. č. KR-725897 MV (dostupný na www.ebadatelna.cz) zavedený na Václavu Halounovou v březnu 1980 před jejím výjezdem do Francie. Z jeho obsahu vyplývá, že ji příslušníci StB vytěžovali po jejím návratu z Francie a opakovaně se snažili zjistit podrobnosti o jejím pobytu a lidech, s nimiž tam přicházela do styku. Ze spisu je zjevné, že se snažila podrobnosti zatajovat, což StB reflektovala jako nespolehlivost a neserióznost.

Havla jsem obdivovala pro jeho odvahu

V osmdesátých letech pronikla více do disidentských kruhů, když se seznámila s Václavem Havlem. Předcházel tomu zvláštní moment, který zažila v Paříži. Jak říká, přepadala ji tam osamělost a melancholie a povzbuzovaly ji dopisy z vězení Václava Havla uveřejněné v Tigridově exilovém časopisu Svědectví. Později mu to chtěla nějak „oplatit“ a po jeho návratu z vězení mu přes Ivana Klímu poslala obraz. Už kdysi měla pocit, že ho malovala právě pro něj. Zabývala se tenkrát astrologií a v obraze ztvárnila astrologické znamení Vah. „Jenže tehdy jsem ještě nevěděla, že Havel je v tomto znamení narozený. To jsem si ověřila, až když se mi vybavil, a napadlo mě, že mu ho věnuji,“ vzpomíná Václava Císařovská.

Stali se z nich přátelé a v roce 1988, když se Václava podruhé vdávala za výtvarníka Petra Císařovského, byli jim za svědky právě Václav Havel a Eda Kriseová. „Na Havlovi jsem obdivovala jeho inteligenci a osobnost, ale nejvíce jsem si cenila jeho odvahy. Nebyl totiž od přírody ‚silný typ‘; byl spíše křehký a plachý, o to víc musel mít odvážnější. Odvaha není talent, ale opakované rozhodnutí v okamžicích, kdy člověk pochybuje. Bez odvahy se nedá uskutečnit nic zásadního,“ je přesvědčená Václava Císařovská.

Restaurování jsem se zcela nevzdala

Události listopadu 1989 prožívala velmi emotivně. Měla roční dítě, což ji omezovalo, ale přesto se zúčastnila alespoň demonstrace na Letné. Změnu režimu vnímá jako zásadní životní zvrat, za který je dodnes ráda. Zároveň ale přiznává, že po euforii přišlo rozčarování, které považuje za přirozené: když se očekávání vyšponují, přijde o to větší vystřízlivění.

V profesní rovině se od restaurátorství vzdálila. Práce v chladných kostelech a na lešeních s kýblem na rameni byla fyzicky náročná a po roce 1989, kdy se znovu udělovaly licence, už o obnovu licence nežádala. Věnovala se volné tvorbě a občasně ilustraci. Restaurátorství ale zcela neopustila. I restaurování drobných věcí, které jí někdo přinese, vnímá jako smysluplné, protože vrátit život něčemu, co už bylo odepsané, je někdy větší čin než slavná zakázka.

Díky Petru Císařovskému se pevněji zakotvila na Kokořínsku, kde po čtyřiceti letech komunismu zůstalo mnoho zpustlých drobných sakrálních památek – kapliček, křížků, výklenků. „Některé si zachovaly zbytky informací o původních motivech, jinde už bylo třeba volit motiv výtvarně, zodpovědně, s ohledem na ducha místa,“ vysvětluje Václava Císařovská, která ve výklencích vytvořila nové malby se sakrálními motivy. „Nešlo o ‚restaurování‘ v přísném smyslu, ale o navázání. Křížky a kapličky nejsou jen estetické prvky: nesou duchovní význam a paměť krajiny,“ říká. Pro jejich záchranu Petr Císařovský založil spolek Pšovka – okrašlovací spolek Kokořínska. Sháněli granty i vkládali vlastní příspěvky. „Dnes už je většina památek opravená. Vnímám to jako úspěch, který sice nevypadá dramaticky, ale mění krajinu na desítky let. Má to smysl,“ uzavírá své vyprávění Václava Císařovská.